Svěží káva: Kavárna, jakou v Brně nenajdete. Živelný žďárský Stalingrad obklopí krásou strojírenství

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU – Pokud vás podzimní výlety zavedou do Žďáru nad Sázavou, vřele doporučujeme ušetřit si hodinku dvě na návštěvu kavárny Stalingrad. Kavárna nese název místní dělnické čtvrti z padesátých let. Živelně pojatý interiér, použití dřeva a kovu s odkazy k místní historii, to vše vás obklopí a vtáhne do své atmosféry. Návrh vznikl ve spolupráci stalingradských rodáků architekta Jiřího Vítka a Aleše Studeného, který je jednak investorem a jednak se sám podílel na výrobě interiéru. 

Podoba kavárny vychází primárně z narativu samotného místa a jeho genia loci: „Je to hodně kontextuální. Nejdřív jsme zápasili s tím, jak genius loci promítnout a nebýt političtí. Na základě toho vznikl tento strop. To, co je tu nepolitické a lokální je krajina. Strop tvořený dřevěnými prkny představuje model terénu Ptáčkova kopce, na kterém čtvrť v padesátých letech vyrostla”, vysvětluje Jiří Vítek. I samotný název Café Stalingrad má odkazovat k místní čtvrti a ke konci války. 

Žďár leží na strategické poloze mezi Brnem a Prahou, což bylo důvodem k jeho rozrůstání v první polovině dvacátého století. Postavil se zde ŽĎAS, velká strojírna a ocelárna. Sídliště Stalingrad bylo vybudováno pro dělníky nově vzniklé továrny, kteří se sem stěhovali z celého Československa. „Najednou se z malého Žďáru stalo okresní město s dvaceti tisíci lidmi. Ve ŽĎASu tehdy pracovalo šest tisíc zaměstnanců, v šest ráno se zahoukalo, všichni se hrnuli tam, ve dvě zase zpět,” popisuje Jiří Vítek rozvoj města. 

Celá čtvrť byla z urbanistického hlediska promyšleně vybudovaná. Hlavní ulice s obchody a službami v parteru, knihovna, kino… Domy byly rozvržené převážně jako třípatrové, vznikly tu mezi nimi vnitrobloky s dvorky. Historii sídliště Stalingrad v kavárně dokumentuje i výstava černobílých fotografií, které ukazují život na rodícím se sídlišti. Výstava vznikla ve spolupráci s muzeem ve Žďáru nad Sázavou a archivem společnosti ŽĎAS.

Kavárnu začali Aleš s Jiřím společně budovat roku 2019. „Nejdřív šlo všechno velmi rychle, ale pak do toho zasáhl covid a zjistilo se, že není kam spěchat, a tím se to sympaticky natáhlo. Byl čas všechno řešit a víc dopodrobna,” vzpomíná architekt. Aleš Studený k tomu dodává: „Nedávalo smysl otevřít kavárnu v době covidu. Nebylo kam spěchat. Měli jsme čas se s tím pomazlit. Rádi si hrajeme s čísly a máme v oblibě číslo 21, takže první akci jsme uspořádali ještě v roce 2021, nicméně kavárna se nakonec finálně otevřela až letos 21. května.” 

Interiér kavárny působí velmi organicky, na první pohled zaujme již zmiňovaný dřevěný strop, který zasahuje ven z kavárny do veřejného stalingradského prostoru. Jiří Vítek popisuje způsob, jakým strop realizovali: „Všechno je to digitálně generované, měli jsme tu prkna, počítač, a v pěti lidech jsme se bavili o tom, jakým způsobem dřeva nařežeme.” Při celém procesu používali projektor, kterým návrh promítali na zem a podle něj prkna nařezali a umístili na strop. Prkna se sbíhají v místě, kde stojí kávovar, středobod celého podniku.

Celou koncepci kavárny vytvářeli v návaznosti specifika lokality. Například stěna, za kterou se nachází toalety, míří přímo na Zelenou horu: „Kdybychom stěnu protáhli, tak trefíme Santiniho, máme rádi ty odkazy a toto je Santiniovský motiv. Potkává se tu krajina, ŽĎAS, les, Santini,” vysvětluje Vítek. „Původně byla v návrhu stěna rovná, ale stavební úřad  trval na toaletách pro vozíčkáře, které se nechtěly za původní rovnou stěnu vejít. Až když jsme ji udělali jako kruhový segment, umožnila akomodovat potřebné funkce, není to tedy jen formální prvek, ale vysloveně funkční řešení,” vysvětluje architekt. 

Tuto zeď zdobí reliéf. Jiří Vítek vzpomíná, jakým způsobem vznikl její vzor: „Jednou jsme tu tak seděli a říkali si, že všichni hosti budou koukat na tuto zeď. Takže bychom měli vymyslet nějaký zajímavý vzor. Měli jsme určitou představu, nakoupili jsme speciální hladítka.” Aleš Studený pokračuje: „A pozvali jsme si našeho kamaráda výtvarníka Michala Olšiaka, který v okolí vytváří betonové sochy. Jsou fascinující. Společně jsme tu jedli a přemýšleli o reliéfu na zdi. Michal Olšiak se vysmál našim hladítkům, vzal obyčejnou vidličku a tak jsme se do reliéfu pustili vidličkami,” směje se.

A co je motivem reliéfu? „Chtěli jsme něco transcendentálního jako láska, ale teď máme pocit, že jsou to takové zlaté vlasy děda Vševěda. Je to spíše abstraktní,” uvažuje Aleš Studený. Reliéf inspiroval tyto dva stalingradské rodáky ke skládání haiku, která umisťovali na Instagram kavárny ještě před jejím otevřením. 

Zlatá barevnost zdi s sebou nese další významy a odkaz na genia loci žďárského Stalingradu: „To je vlastně ten socialistický realismus. Ve kterém my jsme. Stalin zakázal ruskou avantgardní konstruktivistickou architekturu s tím, že to není pro dělníky dostatečný motiv a vrátil se k historismu. Kompozice evokují šlechtické paláce, takže povyšují dělníka na šlechtice. Zlatá představuje takové to bohatství, baroko,“ vysvětluje Jiří Vítek. Aleš Studený k tomu s úsměvem na tváři dodává: „My jsme se ženou odmítli cokoli zlatého. A Jirka nám od začátku říkal, že jasně, v pohodě, jak budeme chtít. My jsme to chtěli skromné. On na to, jo, to dáme, to je v pohodě. Usnesli jsme se na tom, že měděná by šla. Takže jsme koupili kyblík s barvou mědi, která ale nakonec vyšla takhle.” 

Další z věcí, která se architektovi navzdory přání investorů podařila realizovat, byl bar. Aleš Studený popisuje: „Bar jsme si také sami vyráběli. Když přišel Jirka s tím, že na baru by mohla být nějaká ozvěna na ŽĎAS, železná kola, rovnou jsme mu říkal, že to je nesmysl. Že tady nějaká kola, to by se ještě o to zranili lidi. Žďas dělá věci v rozměru, který je na bar nevhodný. Tím jsem to považoval za vyřízené. Ovšem v době, kdy bylo skoro hotovo a bar měl stále šedou úpravu, jsem náhodou šel za svým bratránkem na šrotiště. Tam ležela tahle kola. Já jsem na to koukal a říkal si, to není možný, takový velký metrový kolo a je takový tenký, to by na ten bar šlo vlastně dát. Tak v té chvíli mě Jirka měl na lopatě,” směje se. Jiří Vítek doplňuje: „Aleš pak jezdil pořád na šrotiště, vybíral ty nejlepší kousky a posílal mi jejich fotky. S Michalem Olšiakem a svými syny odvedli neuvěřitelnou práci, když vytvořili asambláž baru.”

Kavárna disponuje atypickými stoly, které je možné variabilně sestavit do nejrůznějších celků, a to až po dlouhou tabuli. I stoly jsou vlastní výroby, Aleš Studený je svařoval s kamarády: „Měli jsme v plánu udělat z kavárny i multifunkční kulturní místo. Promítání, přednášky, galerie. Ze stolů je možné vytvořit setup pro kavárnu, pro workshop nebo třeba rodinnou oslavu. Hodně jsme si hráli s čísly. Dvacet jedna a derivace od toho čísla: sedm stolů, které mají tři nohy a jednadvacet židlí. Ocelová mozaika má dvacet jedna pohyblivých částí, rádius zlaté zdi je dvacet jedna metrů, je toho spousta,” vysvětluje.  

Jak kavárnu přijali místní? Koncept kavárny si teprve začínají uvědomovat: „Ze starších tento koncept pochopil zatím málokdo. Pro ně je to zatím moc. Ale ti, kterým to tu sedlo, sem chodí o to častěji. Skladba hostů je možná daná i typem sortimentu. Když přijdete ve čtvrtek v sedm, sedí tu skupinky žen a popíjí prosecco,” hodnotí provozní kavárny Michaela Pavlasová.   

A kavárna má být určena především místním. Snahou obou jejích tvůrců je oživit veřejný prostor Stalingradu a pečovat o jeho specifickou komunitu. „Co se týká péče o prostor, je to jeden z prvních nových počinů na Stalingradu. Místní měli léta pocit, že jsou zanedbaní, že o ně nikdo nemá zájem, tak nejraději sedí doma u televize, koupí si lahváče. Může trvat déle než si uvědomí, že to je jejich město. Že si nemusí v pekárně koupit koláček, odnést si ho domů a uvařit si k němu turka. Můžou si tady sednout s kamarádkou,” popisuje lokální specifika architekt. 

Oba rodáci měli od začátku záměr expandovat s kavárnou ven do prostoru před a dál přes ulici: „Naše myšlenka je posouvat celý Stalingrad. Vytvořit zde malé náměstí, a na to bychom chtěli uspořádat i workshop. Nad místem jsme se zamýšleli i s městským architektem a městskou krajinářkou. Než město veřejný prostor Stalingradu zkultivuje, rozhodli jsme se převzít iniciativu. Existuje tu program Aktivně pro Žďár, můžete si osvojit kus města a kultivovat ho. Město nám pronajalo záhon před kavárnou a my ho opravujeme. Vytvořili jsme na něm palubu a konstrukci pro popínavé rostliny,” popisuje Studený. 

Obyvatelé Stalingradu jsou často mile překvapení, že je tu možné něco zlepšit. „My jsme jim chtěli ukázat, že i oni sami můžou o prostor ve Stalingradu pečovat. A že je možné to zrealizovat s poměrně nízkým rozpočtem z dostupných materiálů. Celé je to založené na tom, že se sejdou kamarádi, vezmou si vrtačky, něco udělají a mají z toho radost,” říkají oba shodně. 

Café Stalingrad 

Adresa: Brodská 1826/13, Žďár nad Sázavou

Návrh a realizace: Jiří Vítek, Aleš Studený, Michal Olšiak