Studio Check: Studio musí být stimulující, jako čisté plátno, kde není všechno dotažené a dané, říká designér Jan Plecháč

Série Studio Check má v hledáčku studia, kde se rodí velké nápady. ArchSPACE byl vždy o prostoru – pojďte se s námi podívat, jak se prostor mění v závislosti na profesi a kreativním přístupu jednotlivce i celých kolektivů. Dozvíte se také, jak o svém okolí přemýšlí a které aspekty jim například při tvorbě pomáhají. Své o tom ví i Jan Plecháč, který nás pozval do svého pražského studia – v pořadí už čtvrtého. 

V jakých prostorech se nejraději pohybuješ? Mají něco společného?

Mají. Všechny prostory, ať už pracovní nebo místo, kde žiju a trávím čas, musí být stimulující. Pro mě ten stimul je v dobré vibraci: prostor je něčím velkolepý, velkorysý nebo světlý. Naopak není až moc vyhraněný. Když bychom si jej představili jako plátno, tak je nějakým způsobem čisté. Zůstává tam prostor pro imaginaci, není tam všechno dotažené a dané. To mi vyhovuje a myslím, že to jde dobře vidět u nás ve studiu. Proto je bílé a snažíme se, aby tady nebylo moc věcí a aby nás to neovlivňovalo, spíš jen stimulovalo to místo jako takové. A světlo. To je pro mě důležité…

Vnímáš nějakou korelaci mezi prostorem a jeho vlivem na tebe?

Ano. Má to rozhodně i specifickou souvislost s tím, že tady něco vytváříme. Nám se tady hrozně dobře tvoří, protože ty věci, které navrhujeme, tady strašně dobře vypadají. A věřím, že kdybych pracoval v jiném prostředí, že mi to tu kreativu ovlivní nějakým způsobem. Nemyslím nutně negativním, ale pravděpodobně by ten výsledek byl jiný. Jsem zvyklý pracovat na tomto plátně, proto ty věci vypadají, jak vypadají. Může se ale stát, že když se naše produkty ocitnou v diametrálně odlišném prostředí, tak nemusí fungovat.

Kde jsi už za svou kariéru navrhoval?

Tohle je asi čtvrté studio, všechna ale měla něco do sebe. Tři z nich měla světlo shora, světlíkové, to já úplně zbožňuju – když se daylight spustí ze stropu, je to strašně příjemné. Skoro bych řekl až bezpodmínečné. Ze všech těch studií se v tom současném cítím nejvíc jako doma.

Měla ta předchozí studia něco dalšího společného, nebo ses naopak v něčem poučil a udělal to právě tady jinak?

Vždycky byla bílá a měli jsme tam málo věcí… V čem mi vyhovuje více tohle studio, je fakt, že tady se dá krásně chodit. Takže když přemýšlíš nebo se chceš radit s kolegy, tak u toho můžeš chodit. Každá ta diskuse potřebuje vzduch a pohyb. My tady nediskutujeme u stolu, ale posedáváme, chodíme a snažíme se vyjádřit. A to předchozí studia neměla, to mi chybělo. Jak jsi říkala, v čem se poučit, tak já jsem věděl, že tohle musí být o něco větší, abychom tady ten pohyb mohli mít.

Také je to poprvé, co máme náš venkovní prostor, to je taky důležité. Často chodíme ven, když potřebujeme víc vzduchu.

Když se koukám globálně na studia, vidím tam dva protipóly – někteří kreativci a umělci fungují v hodně stylizovaných prostorách, někteří zase naopak v čistě utilitárních. Kde na této ose vnímáš sebe?

Mně zajímá vibrace toho prostoru, to je pro mě nejdůležitější. To vybavení máme poměrně dost funkční a máme ho málo, opět záměrně. Nejsem ten člověk, co by si sem navrhoval nábytek, byť tohle jsou všechno věci, které jsme víceméně navrhli, ale neřešili jsme architektonicky a designérsky, jaké mít stoly. Částečně to tak nemám ani doma, na své věci jsem možná až skoupý, spíš mě zajímá ten proces samotný a vibe daného místa. Nemám tady vlastně ani světla, támhle je prakticky žárovka, tady visí náš prototyp, ale my jedeme poměrně dost technicky.

Zaujalo mě, jak to popisuješ, můžu to chápat i tak, že vlastně navrhuješ tak nějak přirozeně, a proto to třeba ani nevnímáš?

Určitě. Mně spíš záleží na tom, jak to působí v celku, než jak je ta věc vychytaná sama o sobě.

Pokud by ses pokusil tu atmosféru nebo vibraci dostat do slov, jak by zněla?

Je to určitá volnost, přirozenost a čistota. A nedokončenost určitě. Experiment.

To je fakt, pokaždé, kdy zavítám do vašeho studia, tak ten prostor vypadá úplně jinak. Jak často se mění? Má to spojitost třeba s návrhy?

Ano, teď jsem například poprosil Ondru (Ondřeje Laláka, pozn. red.), aby vymyslel systém, jak ty věci tady vystavovat, abychom je mohli prezentovat interně do firmy. Zjistili jsme, že u křišťálu potřebujeme mnohem více černých ploch, takže poprvé jsme to tady takhle zatáhli. Museli jsme trošku zvednout kontrast, proto je tady poprvé použitá černá, jinak jsem zvyklý mít všechno bílé. Ondra tady vymyslel takový magnetický systém, celé to drží jen na magnetech, doufám, že se neotočí póly na zeměkouli a že to celé nespadne. (smích)

A vlastně studio vznikalo? Už dříve jsi říkal, že tohle místo byla ruina, pak jsi jej rekonstruoval. Šlo to hladce, nebo se s rekonstrukcí prostor měnil?

Když jsem dělal tu rekonstrukci, dělám to tak docela často, není to úplně nejlepší způsob, ale mně je přirozený: já rekonstrukci dodělávám v rámci procesu. Chodil jsem často na stavbu a nějaké věci měnil podle toho, když třeba světlo začalo dopadat jinak, protože se něco vybouralo. Sice si nakreslím projekt od A do Z, ale provedu jej do M, od N jedu improvizaci. Prostě mi to nedalo si tam něco nenechat v záloze a pozměnit podle toho, jak se ta situace bude vyvíjet.

Na ten vývoj jsem se taky chtěla zeptat – ve studiu jsi byl předtím ty, teď jste tady čtyři, jak se vám tady pracuje nyní?

Studio bylo vždycky koncipované na tuto kapacitu, já jsem tady ani předtím nebyl úplně sám, ale s asistentkou. Postupně přišel Ondra, Dan, Kris (Ondřej Lalák, Daniel Gonzalez, Kristýna Mikolášková pozn. red.), to studio je na to připravené, je to příjemná kapacita, ale nechci, aby nás tady bylo o moc víc.

Jak vypadá tvůj běžný den ve studiu?

Dám děti do školy, projdu se přes Vinohrady, přijdu do studia a začínám kafem. Rozhlédnu se po našich nových věcech – protože to miluju, tak tím začínám, že si je hodnotím v makovici. Kouknu se, jaký mám denní rozvrh v kalendáři, a napíšu si hlavní body dne, co chci zvládnout. Pak si jdeme s ostatními říct, jak jsou na tom statusově, co se děje. Konzultujeme spolu, pak si sednu sám vedle a vyřizuji věci, co jsou potřeba. Hodně píšu, nekoukám už vůbec do počítače. Tvoříme, děláme plány na další rok, dva, tři… To je ta denní rutina.

Takže kdybych se chtěla zeptat, kde tě nejčastěji najdeme, bude to tady za stolem?

Ano, tady za stolem a jednou týdně jezdím do Karlových Varů do studia v Moseru. Tam přijíždím hodně brzy ráno, projdu všechny věci, na kterých se pracuje v rámci studiové dílny, mám tam pravou ruku Idu Kleisnerovou, se kterou proberu, jak se mají procesy, pak sedíme s boardem (radou). Pak proběhnu výrobu, jestli se něco vyvinulo, a potom směřuju domů, nebo někdy ještě do studia v Praze.

Když se k němu vrátíme, ještě bych se zeptala na jeho vybavení. Už jsi to nakousl, vidím tady spoustu tvých návrhů…

Jedna věc je, že používám svoje věci, abych je využil. Tenhle porcelán jsem nedělal, jo (smích), ale třeba sklenička, ze které piješ, to jsou mockupy, které navrhuju pro Moser nebo dřív pro Lasvit. Používáme to, abychom viděli, jak to funguje, přijde mi to nejlepší. Nechováme se k tomu moc v rukavičkách. Stejné to bylo, když jsme navrhovali Stick System pro Menu, to je ta jedna část.

Pak je tady druhá část – eklektismus. Třeba tuto židli někdo vyhodil před barák, tak jsem si ji vzal, tato stolička z Ikey měla utrženou nohu, tak jsem tu nohu převrtal a používám ji dál. Bambusová křesílka jsou z bazoše, támhletu stoličku jsem si vzal od Markétina dědy, ta další Alumini Chair je z mých studií, tu jsem dělal u Jury Pelcla.

Na druhé straně jsou podnože původně z Ikey, které jsem kvůli výstavě v Miláně, třeba před 15 lety, adaptoval pro užší pult, takže ty jsou původní, desky jsou ze studia s Henrym. Stůl, u kterého sedíme, byl sokl na focení Duše lesa pro Moser, takže využívám toho, co jsme vyrobili, nemám vůbec potřebu tady mít něco drahého, luxusního.

Mám tady židle Tip Ton od Vitra, ty jsou fajn a už se se mnou stěhovaly z minulého studia, zářivky po stranách jsou z minulých expozic pro Moser, štafle, co jsem dělal pro Designblok, taky používáme. Takže já to skládám z těch střípků, na kterých jsem pracoval. Tohle je můj svět.

A všechno to k sobě zapadá…

Totiž taková zajímavá věc je – jde to vidět i v Moravské galerii, kde je k vidění moje výstava – já jsem nikdy neměl jednotnou estetiku. Ta estetika pro mě nikdy nebyla to nejdůležitější, mě zajímá koncept, proč ta věc vznikla. Když to ale pak u mě ve studiu vidíš nebo v galerii, tak ono stejně to k sobě krásně jde. A tuto filosofii se snažím prosazovat i v Moseru – ty věci jsou jiné, mají jiné koncepty, ale vlastně se k sobě krásně hodí, protože to propojuje myšlení, nejen ta estetika. Tím my se tady obklopujeme.

3636363736383644364136533639364036423643364536493646365036473652