Vývoj je tak rychlý, že současné řešení zastará za rok o 10 let, říká studio 3dsense, které chce dělat zahájení Olympiády

PRAHA — Paměti a vědomosti se historicky předávaly ústně, písmem, filmem. Jaké možnosti nám dnes nabízí nejnovější technologie a jaká úskalí s sebou nese jejich využití, nám osvětlili Natalie Krausová (chief operating officer), Josef Lepša (art director) a Marek Volf z kreativního studia 3dsense, které se specializuje na světelné instalace, velkoformátové projekce, videomapping, muzejní expozice, výtvarnou scénografii a aplikace pro VR a AR. 

Josef Lepša: Naše funkce je interpretovat informace atraktivní formou. Jsme technologicky-výtvarná skupina, hledáme různé způsoby jak divákům předat informaci pomocí zážitku. Všichni jsou dnes zvyklí koukat na monitory, a tak se displej stává přirozenou součástí vyprávění děje – ve výstavách, v divadle, při projekcích a různých událostech. Sledujeme faktory, které jsou přirozené pro zprostředkování a zajímavě je využíváme. 

Hledáte nejlepší aktuální formu, jak předat příběh, což dělali historicky encyklopedisté, trubadúři, potulní divadelníci, filmaři, vy pracujete s digitálními technologiemi?

Natalie Krausová: Ve většině případů nás oslovují instituce, které chtějí pomoct odvyprávět příběh. Jedním z našich dlouhodobých partnerů je Paměť národa, která uchovávala historická svědectví skrze orální historii. Teď ale ví, že je příběhy třeba uchovat a předat dál. U takových témat/projektů hledáme způsoby, jak vyprávění překlopit z orální formy do formy nejsrozumitelnější a zároveň atraktivní pro dnešní společnost. Snažíme se přemýšlet udržitelně, protože vývoj je tak rychlý, že co dnes působí interaktivně, může být za pár let považováno za překonané. 

Kdo je vaše cílová skupina? Technologicky vzdělaná mládež?  

Josef Lepša: Technologie u nás hraje důležitou roli. Podle mě používáme standardně přístupné nástroje, nejde nám o implementaci úplných novinek na trhu. Spíš nás zajímá využití prostředků, které už fungují jako třeba promítání, ale obsahově je posouváme dál. Jsme umělecko-technologická firma a právě umělecká stránka je pro nás důležitější. Technologie je prostředek, který nám pomáhá dělat kouzla – že obraz v muzeu ožije – ale primární je pro nás výtvarné zpracování nebo nápad, který promluví k divákovi. 

Používáme výtvarný jazyk, kterým necílíme na konkrétní věkovou skupinu, snažíme se mluvit ke všem a přinášet zážitky, které mohou prožít teenageři i lidé staršího věku. Výsledný dojem mohou mít všichni stejný.

Máte i svou vlastní autorskou produkci, nebo děláte jen na zakázku?

Josef Lepša: Jsme 14leté studio a za tu dobu jsme realizovali spoustu projektů. Jedním ze zadavatelů jsou muzea, ale pracujeme na zakázkách, které nás vysílají k prozkoumání všemožných světů od uměleckých festivalů, přes divadelní scénografie, edukační aplikace, po sportovní události, ceremoniály a významné návštěvy. Velká část tvoří komerční projekty, které jsou základem pro chod studia.

V našich volnějších výtvarných dílech realizujeme vlastní ambice, u klientských zakázek je pro nás důležité nacítit dané místo a poselství, které máme publiku předat. To je náš rukopis – hledáme co nejvíc zdrojů v místě, tematice, materiálu, a na základě toho nacházíme vizualitu. Nemáme jednotný výtvarný jazyk, ale snažíme se co nejvíc čerpat z věci a využít to naplno. 

V roce 2025 jsme realizovali s Pamětí národa instalaci v Památníku Terezín k 80. výročí konce války. Zadáním byla instalace, která by zpestřila divákovi zážitek. S kurátorem Viktorem Portelem z Post Bellum jsme vymýšleli vhodnou formu, až jsme dospěli k tomu, že by bylo ideální provést prostorem diváky v noci. Připravili jsme proto netradiční noční prohlídku. Místo je nasáklé historií a mluví samo za sebe, takže náš zásah měl spíš tento fakt podpořit a přinést jiné souvislosti nebo atmosféru, ale rozhodně to místo neměl přehlušit. Připravili jsme tam informační linku s výpověďmi pamětníků a přeživších, ale samotný průchod prostorem byl to hlavní, co v lidech vzbuzovalo pocity. 

Jaká je mise vašeho studia?

Josef Lepša: Pokaždé jiná, ale v zásadě přinášet zážitky. Claim máme, že tvoříme sny. Chceme přinášet lidem něco, co ani často nevědí, že chtějí nebo neví, že to tak může vypadat. Ideálně nám zadavatel poví, co potřebuje komunikovat, a na nás už nechá formu a pojetí. Často jsou překvapení, že to nemusí být pokaždé všeobecně oblíbený videomapping, což bývá častý prvotní požadavek. Naše úloha je přinášet netradiční formy, které nepřekvapují jen zadavatele, ale někdy i nás.

Natalie Krausová: Naší prací bývá hledání, bádání, až dětské nadšení, jak projekt pojmout. Máme štěstí na klienty jak z nezisku, tak komerce, kteří nám často nechávají volnou ruku. Někdy to může být i kámen úrazu, protože když nám nedají žádné zadání, je těžké se pro něco rozhodnout, a tak v prvotní fázi bývají dlouhé debaty. Ale díky tomu v tom necháváme kus sebe, protože vše vymýšlíme od podlahy, a díky tomu nás to společně baví. Například pro výročí zavedení železnice v dánském městečku Haslev byl zadáním mapping. Po dlouhé debatě jsme nakonec vytvořili 150 m dlouhou fyzickou instalaci, v níž byly obsažené důležité události každého roku z období 150 let. 

Pro koho byste chtěli pracovat?

Josef Lepša: Pro lidi, kteří nám dávají tuto svobodu.

Natalie Krausová: Při sledování letošního ceremoniálu k olympijským hrám jsme si říkali, že bychom chtěli dělat právě zahájení olympiády, to by byl náš sen. Může se tam mixovat tolik forem a člověk toho může navymýšlet hrozně moc. 

Pro koho byste nepracovali?

Josef Lepša: Toto téma jsme několikrát otevírali a shodli jsme se, že bychom nechtěli zabředávat do politiky. Jednu guerilla politickou instalaci jsme udělali, ale nechtěli jsme ji spojovat s názvem studia, dělali jsme to spíš jako jednotlivci, aktivisticky. 

Instalace Díky, že můžem na Národní nebyla politika?

Natalie Krausová: Nebyla, Díky, že můžem se distancuje od politického vyjádření jako takového. Zastává to ale hodnoty, které ctíme a žijeme, tzv. havloidní dobroserství. Pro politické strany bychom ale nepracovali, stejně jako pro zbrojní průmysl. V ideálním světě jsme obdobně uvažovali i o tabákovém a alkoholovém průmyslu, s těmi jsme ale nakonec do spolupráce šli. 

Máte za sebou 14letou historii, pracujete s modernitou, jaký jste za tu dobu zaznamenali vývoj? Kam se to mezitím posunulo? 

Josef Lepša: Jsme tak rozkročení, že jsme si přičichli k ledasčemu, a nevidím tam něco, co by obor zásadně ovlivnilo. Spíš nám nějaké drobnosti pomáhají – AI se pořád posouvá, využíváme ji, ale dopomáháme si s ní spíš v rutinních úkonech. Třeba když se do muzea rozpohybovávají fotografie, to s AI zvládneme velmi rychle, jinak by to musel někdo celý den animovat. 

Používají se už hologramy?

Natalie Krausová: Kolega mi k tomu nedávno říkal, že hologram už přeskočili AI lidi, kteří jsou sice na displeji, ale dokážou perfektně reagovat. Hologram se dříve musel předtočit, teď jde spíš o to, jak se to vyvine dál. Vloni jsme dělali velkou VR instalaci pro Národní muzeum. Potřebovali VR, ale řešili jsme, že když to uděláme ve 3D, tak to za rok vzhledem k rychlosti vývoje brýlí i hardwaru bude vypadat 10 let staré. Proto jsme zvolili formu, v níž se všechen obsah natáčel, aby to zůstalo aktuální aspoň na 5 let. Všechno jde, ale je třeba se dívat dopředu. Dělali jsme ještě jednu VR instalaci, při které jsme se rovnou předem bavili o tom, jakou má mít životnost. 

Marek Volf: Technologie se na světelných festivalech, které fungují jako showcase nových technologií, za těch 14 let zásadně nezměnily. Jsou výkonnější, menší, mají lepší rozlišení, jsou přesnější, ale jsou to vlastně pořád ty samé přístroje. Jsou jenom lepší, na steroidech. Je jednodušší s nimi pracovat, protože vývoj šel v backgroundu – jak jsou naprogramované, jak se dají jednoduše propojovat. 

Jak rozlišujete mezi virtuálním a fyzickým výstupem? Uděláte radši VR instalaci, nebo radši pozvete herce?

Natalie Krausová: Radši pozveme herce.

Josef Lepša: Ta fyzičnost je pořád nejvíc. Jak je člověk čím dál víc obklopený mobily, displeji, animacemi, už jej to neohromí. Myslím, že se fyzický zážitek bude čím dál víc vracet. Dřív byli lidi videomappingem ohromení, protože najednou se na kostele děly obrovitánské věci. Teď mi přijde, že jsou tím lidé často přesycení. S příchodem AI generovaného balastu bude najednou něco úžasného obrázek nakreslený tužkou v ruce. Vnímám to ve filmech, v blockbusterech, kde režiséři místo digitálních triků používají modely, nebo si postaví pískovou dunu, kterou pak zboří bagrem, protože to v záběru vypadá daleko líp, než když to udělá počítač. Je to naděje, že i náš obor bude přinášet opravdovější zážitky.

Muzejní instalace/prezentace má být dnes interaktivní, imerzivní a bůhvíjaká, což může zároveň upozaďovat její obsah. Je pro vás taková práce zajímavá a jak vnímáte balanc mezi vaším uměleckým vstupem a vystavenými díly?

Josef Lepša: Dám zase příklad instalace Na hranici světla v Terezíně. Správné řešení je zanechat věc, kterou má divák vnímat tak, jaká je – co nejčistší. Dá se k tomu přidat výtvarná linie, která diváka vede nebo přináší nový svět. Ideálně by z ní měl člověk hledět na ty pravé věci. Barokní obraz třeba můžu vystavit v růžové místnosti, ale neměl bych zasahovat do něj. Měl by být vystaven ve své čistotě a jak byl vytvořen. Je to spíš o hledání nadstavby, která může divákovi ty věci třeba jinak otevřít.         

Máte zkušenosti se vzdělávacími institucemi pro děti? Čtení je dnes pro mnohé problematické, zároveň narůstá objem informací, které je nutno pojmout. Tady by se hodily efektivnější prostředky než učebnice

Natalie Krausová: Nejvíc se k tomu blížíme několika grantovými projekty s Národním ústavem duševního zdraví, kde se hledají různé formy pro specifické potřeby.  Pro veřejnost je teď otevřena jedna dětská instalace a zveme si k ní konzultanty, kteří tomu opravdu rozumí, abychom zážitek a emoce zpracovali do ověřené a funkční formy pro děti. 

Určitě by nás to zajímalo, ale stejně, jako jsme u muzejních expozic dost rámovaní kurátorským konceptem, u takto odborné/vědecké práce pro děti bychom také využili profesionální konzultace

Josef Lepša: To už bychom byli možná až moc rozkročení. Jako 3dsense jsme byli mnohem větší, pod jednou střechou byli technologové, projekťáci a výtvarníci. Jednu chvíli jsme se museli rozdělit, protože to nešlo obsáhnout všechno. Jsme vizuální výtvarníci, u dalších odborných pozic hledáme experty na míru projektům.

Jakou máte ambici, co byste chtěli vytvořit?

Natalie Krausová: Za sebe řeknu něco podobného, co jsme dělali ke 30 letům sametové revoluce na Národní třídě. Bylo to velké, viditelné, zapamatovatelné, nechali nás to udělat podle sebe, zastávalo to naše hodnoty a oplakali jsme to tam. To je naše ambice dělat.

Marek Volf: Něco velkého s čím vnitřně souzníme. 

Josef Lepša: Za mě by bylo super mít něco, co by mělo delší trvanlivost. Naše projekty jsou jinak dost krátkodobé. Líbilo se mi mít světelný objekt ve městě, na který se může člověk kdykoli jít podívat. Když už se do toho dá tolik prostředků, aby to udělalo lidem radost někde na festivalu, tak by bylo super, kdyby se to podařilo přetavit v nějaký další život. 

3dsense.cz

Natalie Krausová  je součástí 3dsense od roku 2018 a po pěti letech svého působení se ujala jeho vedení. Zodpovídá za strategický rozvoj studia, koordinaci projektů s důrazem na organizační a obchodní stránku. Má bohaté zkušenosti s realizací uměleckých, filmových a designových festivalů, ve kterých se věnuje dramaturgii, produkci a koncepčnímu směřování programů. Působí také jako dramaturgyně vzdělávacího cyklu na UMPRUM a je spoluzakladatelkou platformy CINERGY, která podporuje rozvoj mladých filmařů a filmových profesionálů. Kromě uměleckých výstav a jiných kulturních projektů se dlouhodobě věnuje józe, kterou nejen praktikuje, ale také vyučuje. Ve své práci usiluje o aplikaci současných edukačních metod a produkčních nástrojů v kreativní sféře.

Josef Lepša je absolventem pražské UMPRUM, kde studoval Ateliér grafického designu a nových médií, poté pokračoval v Ateliéru animace a filmu. Věnuje se audiovizuální tvorbě, grafice, animaci, scénografii, často s přesahem do dalších výtvarných oborů. Od založení 3dsense v roce 2012 působí jako art director studia a je autorem většiny jejich projektů. Dlouhodobě spolupracuje s divadelním režisérem Petrem Formanem – pro inscenace Muž Dvojhvězdy nebo Ptačí sněm připravil celkovou výtvarnou podobu, návrhy kostýmů, scénografii i animace a podílel se na designu divadelního stanu. Pro hudební duo Mutanti hledaj východisko vytváří živé videoprojekce, včetně speciálního koncertu v pražském Planetáriu, a stojí za řadou jejich videoklipů.

Marek Volf je dlouhodobě aktivní na pomezí umění a technologií, ve kterých propojuje kreativní vize s technickými řešeními. Od roku 2013 je součástí studia 3dsense, kde se podílí na koncepčním vývoji projektů s důrazem na technologické, organizační a kreativní aspekty jejich realizace. Má bohaté zkušenosti s kulturními projekty – podílel se na nedivadelním programu Nové scény ND, festivalu m3, Dyzajn marketu nebo na koncertech Vážného zájmu. Jako fotograf a kameraman spolupracuje se studiem Perfect Planet na budování značek a vizuálních kampaní. Jako nezávislý konzultant pomáhá mladým umělcům s realizací jejich vizí například v rámci výstav UMPRUM. Ve vlastní fotografické a audiovizuální tvorbě se zaměřuje na detail, abstrakci a netradiční ztvárnění.