Do soutěže bych nešel, nedělám neutrální věci, říká streetartový umělec ChemiS

BRNO – Streetartový umělec Dmitrij Proškin alias ChemiS často upozorňuje na aktuální problémy. Ve svém posledním díle se zaměřil na globální oteplování. Malba s názvem Po nás potopa je doplněná o QR kód vedoucí na mapu se státy ohroženými zvedající se hladinou moří. Je vystavená v Nákupní galerii Myslbek, kde bude k vidění do 30. září.

ChemiS se také výrazně vyjadřuje k válce na Ukrajině. Před rokem na ni zareagoval slavným muralem holčičky pod ukrajinskou vlajkou. Letos v únoru se k tématu vrátil ztvárněním Amelie Anysovyčové – dívky, která zpívala v protileteckém krytu píseň z filmu Frozen. Instalace s Amélií byla měsíc vystavená na balkoně sněmovního paláce Smiřických.

Před 10 lety jste cestoval po Státech a přespával u kamaráda na zemi v holobytě, protože to bylo levné. Dnes spolupracujete s předsedkyní sněmovny, to už je hodně velký posun. Bylo to cílem?

Ne, v té době jsem žádné cíle neměl. Byl jsem mladý a dělal jsem, co mě baví. Neměl jsem žádné závazky, takže jsem byl úplně volný. Chtěl jsem se věnovat tvorbě, tehdy byla pořád na hranici graffiti a muralů. Rozhodně jsem necílil na to stát se streetartovým umělcem. Samozřejmě jsem se vždycky svoji tvorbu snažil posouvat, takže to není tak, že bych se v této pozici ocitl náhodou.

Nepociťujete ztrátu svobody? Není vaše současná pozice zároveň omezující?

Je a není. Cítím větší zodpovědnost, protože když dělám nějakou zakázku, tak už se pohybuju v hodně velkých částkách. Na druhou stranu si můžu vybírat, co budu a nebudu realizovat. Nemusím brát všechno a můžu si to uzpůsobit tak, aby mě to bavilo od začátku do konce.

Odmítáte často nabídky?

Bohužel, musím odmítat z kapacitních důvodů i zajímavé nabídky. Když mi někdo napíše, že malbu potřebuje do měsíce nebo dvou, tak je to pro mě nereálné. V současné době plánuju věci na příští rok, a ten už se zaplňuje.

Podle čeho si vybíráte témata? Zpracoval jste válku, globální oteplování, finanční gramotnost, cirkulární ekonomiku, recyklaci. Kde je hranice?

Tematicky nemám skoro žádnou hranici, ale preferuju sociální, environmentální, někdy až politická témata, která by mohla hýbat společností. Snažím se do ní šťourat.

Přistupujete k tomu spíš pocitově, nebo se do tématu musíte ponořit a nastudovat si to? Například teď globální oteplování.

Někdy je to pocitově, ale spoustu věcí si musím dohledávat, abych nešlápl vedle a mohl si malbu obhájit. I když zrovna globální oteplování není něco, co by přišlo ze dne na den. O tom člověk vstřebává informace celý život.

U malby Po nás potopa mě kromě poměrně jasného poselství zaujal ten QR kód, který vede na mapu vědců z organizace Climate central. Snažila jsem se dohledat, jak projekt vznikl, jestli bylo od začátku cílem dovést pozornost k nim a malba byl prostředek.

Nebylo. Vybírali jsme se společností Myslbek z několika témat. Nakonec jsme se dohodli na globálním oteplování. Na tento projekt narazili až v době, kdy jsem to zpracovával. Hledali další možnosti, jak výsledek rozšířit, aby nebyl jen vizuální, ale měl i informativní stránku.

Ke své malbě jste prohlásil, že „každý může přispět ke zlepšení situace a myslet na budoucí generace“. Jaké kroky podnikáte vy osobně?

Myslím, že základem je konzum. Výběr výrobků, abychom jenom nesahali po tom nejhezčím nebo nejlevnějším. Já se snažím dívat, jestli je to vyrobeno v Evropě nebo třeba Číně a podporovat naši ekonomiku. Samozřejmě se snažíme vést děti k tomu, aby nehromadily milion hraček. Učíme je, ať si vyberou klidně dražší, ale takovou, která jim vydrží. Chceme, aby nevyhazovaly věci jen tak, protože místa není nekonečno. Další základ je recyklace, to je to nejjednodušší, co může udělat každý. Ale já bych potřeboval vidět větší motivaci od státu.

V jakém smyslu?

Myslím, že když člověk něco dělá, tak chce vidět výsledek. To u nás není. U nás je jen prvotní impulz „třiďte odpad, bude to super“, ale pak už není vidět, co se s tím stalo konkrétně. Chtěl bych třeba vidět patník, na kterém by bylo napsané, že je ze starých pneumatik. Aby člověk věděl, že odpadky neodpluly na druhou stranu světa a tam se nezahrabaly pod zem. Tyhle věci vůbec nejsou prezentované ve společnosti, aktuálně si to musíte dohledávat po vlastní ose.

Přešla bych ke slavné malbě holčičky pod ukrajinskou vlajkou. Ta měla takový ohlas, že jste ji pak vydával formou podepsaného tisku s tím, že výtěžek poputuje na ukrajinské děti. Kolik tisků se prodalo?

Kolem dvou stovek. Vybrali jsme čtvrt milionu korun. Část šla do kulturního centra, kde působí ukrajinské lektorky. Dělaly po dobu jednoho roku různé umělecké lekce pro děti. Teď plánujeme spolupráci s ukrajinským centrem v Nuslích, které poskytuje služby pro uprchlíky a pro Ukrajince na Ukrajině. Dělá sbírky, posílá tam potraviny a jiné věci, které jsou potřeba. Tam poputuje zbytek peněz.

Budou další printy nebo jiná forma pomoci?

Teď je to rok, co malba vznikla, takže ji chci osvěžit. Možná přijde druhá vlna. Ta první byla obrovská, každý chtěl tisk. Teď jednám s Poslaneckou sněmovnou o limitované edici Amelie. Zisk by také šel na ukrajinský projekt a možná část hlavní postavě malby. Amelii, která je momentálně v Polsku.

Myslíte, že druhá vlna bude stejně obrovská? Už je to rok, nálady ve společnosti se mění. Možná bude jiný ohlas.

Samozřejmě to reflektuju nějak pocitově z toho, co člověk vidí na sítích a tak. Na druhou stranu, já neberu ohled na to, jaká je nálada ve společnosti. Když se chci k něčemu vyjádřit, tak se vyjádřím.

Jak hodnotíte streetartovou kulturu v Česku?

Rozhodně se vyvíjí, ale nevím, zda je na streetart pohlíženo jako na součást umění nebo spíš na formu zkrášlení občanského prostoru. Dekoraci. Mám pocit, že spousta projektů, které vznikají pod záštitou měst, je spíš postavená na tom, že se potřebují zbavit nějaké nevzhledné lokality nežli podpořit umění. To je rozdíl.

Jak je to v západních zemích?

Na západě je streetart vnímán jako umění samo o sobě. Je tam skoro na špici. V Americe patří mezi obrovské investice pro sběratele. Tam to dělají třeba kvůli tomu, aby zvýšili hodnotu oblasti. Samozřejmě jsou projekty, které mají lokalitu turisticky zviditelnit a jsou zajímavé. Zase na druhou stranu, v Česku není umělců tolik jako třeba v Německu nebo Španělsku. Samozřejmě si uvědomuju, že srovnávám jablka a hrušky, protože u nás komunismus nastavil výrazně jiné podmínky.

Kam v tom případě patří Městská galerie v Brně? Je to dekorace?

Bohužel, o tomto projektu nevím. Nebyl jsem přizván, abych tak řekl. (smích)

Městská galerie je 12 muralů, které jsou v tzv. brněnském Bronxu. Jako motivy posloužila díla tradičních umělců. Můžete tam najít například kubistický portrét Václava Havla od Adama Štěcha. Nicméně celkové vyznění projektu je poměrně rozpačité, protože návrhy byly dimenzované na jiné zdi, než na kterých nakonec skončily. Výsledky nesedí kompozičně a plavou v prostoru.

Můžu se na to podívat. (Prohlíží si malby na stránkách Městské galerie, pozn. red.) Něco z toho jsem zaznamenal, ale nevěděl jsem, že je to odsud. Ano, je vidět, že některé věci jsou rozměrově jiné než stěna. To se dá čekat, když přenesete umělecké dílo z jednoho formátu do jiného. Je to zajímavý přístup, ale já bych to nechal na umělcích, kteří mají cit pro malbu v těchto rozměrech. I když stěny vybrali vážně hezké. To jsou úžasné plochy.

Měl byste zájem se zúčastnit?

Záleží na podmínkách. Nerad se zúčastňuju soutěží. Člověk věnuje spoustu času něčemu, co vůbec nemusí dopadnout. Většinou se nad tím schází komise, která se skládá z různých lidí a každému se líbí něco jiného. Najdou nějakou střední cestu, takže něco totálně neutrálního. Já nejsem člověk, který dělá neutrální věci. Navíc, jak jsem říkal, nemám kapacitu. To taky selektuje umělce, jako jsem já, kdy musím zvažovat, čemu budu věnovat svůj čas. Proto se spousta kvalitních lidí podobných projektů ani neúčastní.

Dmitrij Proškin (*1986) pochází z Uralsku v Kazachstánu, v České republice žije od dětství. Vzešel z graffiti scény, dnes už maluje na zakázku. Mezi jeho klienty patří například Veolia, Škoda Auto nebo Amnesty International. Jeho díla jsou k vidění v Izraeli, ve Švédsku, Německu, USA či Kanadě. Často se v nich vyjadřuje k přehlíženým lidským právům, sociální, environmentální i politické problematice. K jeho velkým úspěchům patří pozvánka, aby jako první Čech namaloval své dílo na hlavní stěnu Hall of Fame v New Yorku, kde graffiti kultura vznikla. Ke graffiti ho v 16 letech přivedlo kreslení při nudných hodinách chemie, odtud pseudonym ChemiS.