Syna jsem chtěl v 8. třídě odradit dřinou ve vedrech, on si místo toho řemeslo zamiloval, říká Pavel z rodinného Stolařství Bartoš

VELKÉ NĚMČICE — Z ulice byste Stolařství Bartoš mezi ostatními domy nepoznali. Až když projdete branou na dvůr, uslyšíte charakteristické zvuky pily, které vás ujistí, že jste na správném místě. Vše zde působí, že jede jako na drátkách, na dlouhé řeči tu nikdo čas nemá. Přesto nás majitel firmy Pavel Bartoš přivítal v kanceláři, odkud má okno do výrobny, aby ji neztrácel z dohledu ani během papírování, a povyprávěl nám příběh rodinného řemesla.

Stolařství Bartoš odkazuje na 30letou historii, jak vzniklo?

Stolařství vzniklo po revoluci, ale historie sahá mnohem dál. První stolař byl v naší rodině praděda, potom děda František Bartoš, následoval další František Bartoš můj otec a pak já. Teď mám následovníka syna Štěpána, který dokončuje vysokou školu nábytkovou na Mendelce a letos nastoupí do procesu. 

Byla pro vás stolařina automatická volba? 

Ne, vystudoval jsem jinou školu, původním povoláním jsem lesník po druhém dědovi, který byl v Němčicích na hájence. Ale po převratu, ukončení školy a po vojně už se k Lesům nedalo dostat. Místa byla rozdána známým a kamarádům těch potentátů, kteří tam zůstávali po minulém režimu. Začal jsem krátkodobě dělat v pěstební činnosti s pilou, nemělo to tam ale budoucnost, tak jsem nastoupil do rozjeté firmy, kterou otec založil v 91.  

Kde pracovali váš otec a děda za minulého režimu?

Děda celý život pracoval v Závodu Gustava Klimenta v Hrušovanech. Otec nastoupil po vyučení na montáže pro brněnské výstaviště, takže se podíval i do Evropy. Pak přešel taky do Závodu Gustava Klimenta, sice pod jinou divizi než děda, ale oba dělali zakázkovou výrobu. 

Kdy jste firmu převzal?

V roce 2012. Otec měl náhlé zdravotní problémy, skončil de facto ze dne na den a já jsem naskočil za něj. Od 1993 jsem byl pod ním zaměstnaný, v roce 2012 jsem si založil živnost a pokračoval v jeho činnosti. 

Podnikáte celou porevoluční dobu, změnil se nějak obor?

V našem zaměření je to hodně stálé. Zaměřujeme se na vyšší kvalitu, neděláme z lamina, snažíme se dělat dýhované a lakované prvky. Tam se postupy dědí, jsou neměnné. Dnes jsou sice jiná lepidla, nosné desky, laky a povrchové úpravy, v tom jdeme s dobou, ale postup výroby je tradiční. U dýhy nekupujeme hotové dílce a plotny, ale všechno si sešíváme sami. S dýhou je hodně řemeslné ruční práce, každá sesazenka je malé umělecké dílo, nekoupíte to kdekoli. Od nás nemáte každá dvířka v jiném obkladu z jiného kmene, my dokážeme sestavit obrovské plochy, stěny v návaznosti v celém domě. To není standard, ale vyšší dívčí (usmívá se). 

Na co se specializujete? Prý zvládáte všechno?

Do venkovních prvků se necpeme, ale v interiéru děláme všechno. Kuchyňské linky, obklady, schodiště, interiérové dveře, veškerý vestavěný i solitérní nábytek. K zakázkám dodáváme jak skleněné, tak nerezové prvky. Ideální zakázky jsou pro nás většího rozsahu, minimálně ideálně rodinné vily. 

Děláte návrhy nábytku?

Z 90 % k nám chodí zákazníci s projektem od architekta, my ctíme zadání a vyrábíme podle něho. 

Jakou vidíte budoucnost oboru?

Budoucnost obor určitě má, nicméně je dlouhodobě nedoceněný. 

Budete firmu předávat synovi, jak těžké bylo ho přesvědčit?

Naopak, já jsem bojoval od začátku proti tomu, aby šel k oboru, už když nastupoval na střední školu nábytkovou v Letovicích. Na konci osmé třídy jsem viděl, že k tomu tíhne, tak jsem ho vzal na velkou zakázku, kde jsem ho nechal dva měsíce dřít v největších vedrech. Bohužel tam vznikla jeho láska k řemeslu (směje se). Od té doby s ním nebyla řeč. Udělal si střední, následoval na vysokou a teď už nezbývá, než aby pokračoval.

Proč jste nechtěl?

Obor je nedoceněný, je za ním hodně fyzické práce, do dílny dnes neseženete kvalifikované lidi. Moje generace na trhu v náročné práci končí, nástupci nejsou. Vyučených je málo a většina z nich to dnes ani nedělá. Nedokážou si tam vydělat takové peníze jako jinde, tak odcházejí. 

Co to v oboru udělá? Bude míň firem? Ceny porostou?

Vede to k tomu, že se vyrábí levnější nábytek, který si dnes koupíte v řetězcích, a taky se to dá vlastními silami stlouct v garáži. Řemeslo dostává na frak. Zaměřujeme se na lepší nábytek, kde ještě řemeslo je, ale nejsou na to kvalifikovaní řemeslníci.

Technologicky se to nedá kompenzovat?

Technologie jsou fajn, ale v zakázkové výrobě nejsou spása. Pořizovací ceny strojů jsou tak obrovské, že by musely jet 24 hodin denně, aby se zaplatily. Při zakázkové výrobě stroj pustíte třeba na hodinu denně a jdete dělat jiný krok, protože jsou to atypické věci. V sériové výrobě stroj mrská 24 hodin denně jeden dílec, tak si na sebe vydělá. Zvažujeme nákupy CNC strojů, ale bojujeme trochu s místem.

Jak jsme se tam dostali? Před 40 lety vyšla obýváková stěna na skoro osm průměrných měsíčních platů, dnes jsou přitom ceny mnohem nižší

Na trh došly reprodukce materiálů, takže v laminech je dnes opravdu výběr. Nás jako profíky s tím práce ale moc nebaví a snažíme se prodávat klasiku.

Vybavíte si zakázku, která se vám skutečně líbila?

Každá zakázka je jiná. Za celou dobu se nám nestalo, že bychom dělali dvě stejné kuchyně, obýváky. Každá zakázka je výzva a originál.

Poskytujete kompletní servis včetně montáže, jak to probíhá?

Zákazník přijde s výkresy, a pokud ne, postaráme se o něj a pomůžeme mu s návrhem. To bývá ale málokdy. Následuje schůzka, ujasnění materiálů, případně naše poznámky, jak by to bylo lepší udělat. Pak cenová nabídka. Po jejím odsouhlasení a připravenosti stavby se jede stavba zaměřovat. Dále si děláme vlastní výrobní dílenskou dokumentaci, pak následuje konečně příprava kusovníků do výroby a vlastní výroba. Po jejím dokončení se celá zakázka sestaví u nás na dílně, aby bylo jasné, že je vše v pořádku, následuje odvoz téměř zkompletovaných skříní na místo. Díky tomuto způsobu probíhají montáže velmi rychle. Není to tak, že se k vám nastěhuje firma a dva měsíce tam něco dělá. My dojedeme a za tři čtyři dny zvládneme namontovat celou dvoupodlažní vilu. 

Uvádíte zahraniční působnost, co máte za sebou?

Zahraničí není až tak časté, ale dělali jsme nějaké domy na Slovensku a taky jsme za otce měli realizace v Rakousku. Nedopadlo to ale moc dobře. Zůstaly nám po nich nedoplatky a nevyřešené osobní spory. Rakušáci sem tehdy jezdili z toho důvodu. 

Kolik je vás ve firmě?

Já se starám o kontakt se zákazníkem plus zaměřování, výrobní výkresy a přípravu do výroby. Částečně ještě stíhám formátovat a montovat, ale vzhledem k tomu, že péče o zákazníka je čím dál náročnější a času mi nezbývá, tak i těch montáží mívám míň. Mám tým šesti lidí ve výrobě. Jeden kolega je specializovaný na povrchovou úpravu, takže od rána do večera lakuje. Dva kluci jsou vyčlenění na kompletace a montáž a zbytek je v dílně.

Jsme trochu roztahaní po Němčicích. Tady máme výrobní prostory – skladovací věci, ruční dílnu, strojovnu, lakovnu, sešívárnu dyh. Sklad materiálů máme ještě v garážích přes ulici a sklady dýh, parkování aut a sklad spotřebičů v dalším domě v obci. Trochu nás to logisticky limituje. 

Odkud berete dřevo?

Plošný materiál odebíráme z Telnice z firmy Demos a dýhy kupujeme u JV Dýhy v Modřicích, masiv v Rousínově a ve Slavkově. Co se týče řeziva, je to české dřevo, masivní spárovky jsou bohužel dovoz z východu – Ukrajina, Rusko. Co vidět není – vnitřní části jsou z lamina a veškeré pohledové plochy buď lakované do odstínu RAL, nebo NCS, popřípadě dýhované. Samozřejmě samostatnou kapitolou jsou masivní prvky.

Jste moderní rodinná firma, jaké máte ambice?

Trochu jsem čekal, jak se syn zapojí, u těch mladých do poslední chvíle nikdy nevíte, nicméně bychom chtěli do budoucna postavit halu, kde bychom vše dostali pod jednu střechu. Místo bude záležet, kde seženeme.

Jak se vyvíjí poptávka?

Kolísá to jako všude jinde, jsou období, kdy je práce míň, nábytek je zbytná věc. Jestli někomu kuchyň sloužila 10 let, tak klidně ještě dva roky vydrží. Když přijde krize finanční, covidová, teď blízkovýchodní, vše se v poptávce zobrazí. Nicméně se za 35 let, co to dělám, nestalo, že bychom neměli co dělat. Nikdy jsme nemuseli zkracovat pracovní dobu nebo být některé dny doma. 

Můžete teď podle zakázek odhadnout, jestli nás nějaká krize nečeká?

Jarní měsíce byly slabší, ale teď jsme zasypaní prací a dennodenně někdo volá, že by něco potřeboval, takže je to dobré. 

Stolařství Bartoš