Sto let od narození vizionáře, který překračoval hranice možného: pět poselství, kterými Verner Panton inspiruje i dnes

Oblý, nejen barevně odvážný design Vernera Pantona ční nad tvorbou současníků napříč designovou historií Dánska i celého světa. V době, kdy jeho kolegové sahali po dřevě, on experimentoval s novými materiály. Nebál se výrazných barev a vytrvale prošlapával svou vlastní cestu.

Ani pohledem dneška se odkaz Vernera Pantona nijak neumenšuje. Jak to už zpravidla u vizionářů bývá, význam jejich práce netkví až tak v jejích hmatatelných výsledcích jako v myšlenkách, které je spojují. Vybrali jsme pětici inspirativních příkladů, které si z jeho tvorby můžeme odnést i století od Pantonova narození.

JÍT PROTI PROUDU SE VYPLÁCÍ

Málokdo byl na poli designu vnímán jako enfant terrible tak silně jako právě Verner Panton. My dnes už víme, co všechno mu jeho jinakost a odvaha vykročit ze zajetých kolejí oboru vynesly, z pohledu začínajícího designéra, jehož názory se absolutně neslučovaly s ničím, co bylo v té době běžné, možná nebylo vše tak průzračné. I když se zdá, že si Panton razil svébytnou cestu poměrně zarputile, až tvrdohlavě, těžko říct, kolik ho na začátku kariéry potkalo momentů váhání a pochyb.

Víra ve vlastní cestu a touha proměnit vlastní představu o realitě ve skutečnost nakonec převážily tak silně, že slouží dodnes jako jedna z nejvýraznějších připomínek, jak moc užitečná může být osobitost a nekonformní myšlení. Pantonova tvorba jako celek apeluje na tvorbu s otevřenou myslí snílka i navzdory všem limitům v technicky založeném oboru.

INOVACE NENÍ NEPŘÍTEL

Jako žák Arne Jacobsena a Paula Henningsena – dvou výrazných postav skandinávské moderny – se Verner Panton mohl s klidem zařadit do dominantního proudu designové větve, která využívala především přírodní materiály a umírněnou paletu barev. Jeho zvídavost jej ale zavedla vstříc experimentům s tehdy novými umělými materiály – plastem, pryžovou pěnou a plexisklem.

Nové materiály znamenaly změnu také ve výrobním procesu, který se opět odkláněl od zajeté tradice řemeslné výroby. Strojová výroba spolu s novými vlastnostmi materiálů znamenaly rozšířené spektrum možností produkce – především v rámci její rychlosti. Syntetické materiály se od těch přírodních lišily i vzhledem; spolu s oblými tvary tak nabývaly futuristické estetiky, tolik známé třeba z návrhu svítidel Panthella a Flowerpot.

VĚŘIT SI A NEVZDÁVAT SE S PRVNÍM NEZDAREM

Nosíte v hlavě nápad? Co všechno byste pro něj byli ochotni udělat? Verner Panton udržoval při životě ideu konzolové židle vyrobené z jednoho kusu v hlavě 15 let, možná i déle. Podle dostupných informací ale minimálně po tuto dobu se svou vizí obcházel výrobce, kteří ho jeden za druhým odmítali. Panton totiž nepředběhl svou dobu jen esteticky, ale i technologicky. Na výrobu židle z jednoho kusu plastu si oslovení výrobci netroufali, jelikož si návrh nedokázali představit jako židli, natož jak by ji převedli do reality.

Naštěstí se Verner Panton setkal s Willim a Rolfem Fehlbaumem ze švýcarské společnosti Vitra, ve kterých návrh zažehl stejnou míru zvídavosti a fascinace jako v mysli autora. Společně se pustili do prvních prototypů. Přes veškeré nadšení se ale výzva stále zdála být nereálná. Odvážná myšlenka narážela na limity tehdejší výroby i materiálových vlastností.

Několik let plných vytrvalosti, odvahy i odřeknutých volných chvil ale nakonec vyneslo své ovoce – roku 1967 byla veřejnosti představena ikonická židle Panton, později vyrobena v limitovaném počtu 150 kusů. Právem se stala naprostou senzací na poli designu a způsobila revoluci v oboru. Židle Panton je dodnes připomínkou, že ani ty nejodvážnější nápady překračující limity nemusí být nerealizovatelné.

BARVA MŮŽE BÝT SVÉBYTNÝ NÁSTROJ

Svou ideální podobu světa Panton poprvé představil první rozsáhlou prací – přetvořením hotelu Kom Igen. O hotel se staral Pantonův otec, architekt a designér měl proto poměrně volnou ruku a mohl poprvé rozvinout své představy do měřítka celého interiéru, který po jeho zásahu nabyl ikonické červené barvy od podlahy až ke stropu. Objevilo se tam také několik návrhů nábytku, které výrazně barevné prostředí dotvářely oblými tvary.

Hotel započal Pantonovu dráhu, ve které hrají prim monochromatické interiéry a základní geometrické tvary. Více než soubor jednotlivých návrhů tak vzniká komplexně propracované prostředí fungující jako jeden celek.

Přestože se design 60. let vyznačoval výraznými barvami, v realizacích Pantona nesehrávaly doplňkovou dekorativní roli, ale byly hlavním vizuálním prostředkem. Dosáhl toho používáním barev v ploše i pomocí vzorů, které z kategorie op-artu mnohdy vykračovaly vstříc psychedelii (například v případě instalací Visiona). Byly to právě výrazné barvy, které se staly tím hlavním, co na příchozí okamžitě zapůsobilo.

Panton si byl už ve své době intuitivně vědom, jak velkou měrou barvy ovlivňují psychiku a emoce jedinců. Dokonce chtěl tento obor původne studovat, sám prý chodil oblečený převážně v modré, a to od hlavy k patě. Panton prostě žil barvami. Jeho práce s barvami byla sebevědomě provokativní, nepřehlédnutelná a průkopnická.

MÍŘIT VÝŠ, NEŽ NA HRANICE OBORU

Přestože Pantonova tvorba ční nad ostatní nejen inovativním použitím barvy, materiálů a celkovým zpochybňováním zajetých norem, jeho cíle měly těžiště jinde – často daleko za hranicemi konkrétního oboru. Jeho myšlenky se nezastavovaly u hotových návrhů křesel, lamp ani celých interiérů, dohromady měly daleko větší poselství: přimět společnost zapojit kreativitu a začít myslet. A pokud měl v době své tvorby pocit, že se tak neděje, těžko říct, jak by glosoval současnost.

„Hlavním smyslem mé práce je provokovat lidi, aby používali svou představivost. Většina z nich tráví svůj život v ponuré šedo-béžové konformitě a smrtelně se bojí používat barvy,“ Verner Panton.

To, co tehdy společensky vnímavý Panton ilustroval na případu barev, je totiž více než současné i pro dobu zaměřenou na výkon, konzum a rychlost, často podněcující kvanta průměrných výsledků generovaných pomocí umělé inteligence. V době nepřeberných možností tak designérův odkaz i symbolická zmínka o šedo-béžové konformitě nastavují kritické zrcadlo a podněcují otázky, jak moc dobře a komu vlastně tento stav slouží. A jestli náhodou nepotřebujeme dalšího Vernera Pantona této doby.