Nepíšeme si, kolik jsme proinvestovali, ať se nezblázníme, říká Štěpán Macháček o záchraně horského nádraží
KOVÁŘSKÁ — Záchraně krušnohorského nádraží Kovářská se věnují manželé Macháčkovi a jejich parta nadšenců bez dotací, během volných chvil. Protože je to baví, protože jinak by pozapomenuté nádraží potkal stejný osud jako mnoho jemu podobných – bylo by dávno srovnáno se zemí. Díky Spolku Nádraží Kovářská ale ze sutin postupně vstává úžasné místo, které oplývá geniem loci. Zakonzervovanou historii ale nečekejte. Raději se tu ubytujte, třeba ve vagonu. Nejen že tak zažijete horskou romantiku v jakémkoli ročním období, ale finančně tak podpoříte celý projekt.
Proč zrovna Krušné hory? Kovářská?
Štěpán: Dřív jsme jezdívali na chatu k dědovi do Kadaně a chodili po horách. Tuto oblast jsme znali, konkrétně tohle místo na Kovářské se nám strašně líbilo. Stálo tam zpustlé nádraží, které kdysi bývalo krásné. A my jsme věděli, že už tam dlouho stát nebude, bylo určeno k demolici. Říkali jsme si, částečně z legrace, že by bylo dobré ho koupit a opravit. Napsal jsem na Správu železnic, oni souhlasili, a tak jsme do toho tak nějak spadli. V té době jsme už ale byli dlouhodobě pracovně v Egyptě, takže to celé bylo tak trochu postavené na hlavu. Všechno se pak začalo vyvíjet během dalších let.
Nelekli jste se, když jste si uvědomili, co jste koupili?
Štěpán: Lekli, samozřejmě. Říkali jsme si se ženou, co s tím vlastně budeme dělat. Všichni nás od toho odrazovali, nechápali, proč takovou ruinu kupujeme. My jsme ale věřili, že s tím uděláme něco smysluplného. Také jsme si však uvědomovali, že to bude časově velmi náročné, protože to bude velice drahá záležitost. Během rekonstrukce, která trvá už přes deset let, jsme si ale řekli, že si nebudeme nikam zapisovat, kolik jsme do toho dali peněz, protože to bychom se zbláznili. Když nějaké peníze jsou, pokračujeme. Teď už je to v takové pokročilé fázi, už nás to těší.
Nedocházel vám někdy elán?
Štěpán: Ne. Myslím, že naší výhodou bylo, že jsme nádraží k ničemu nutně nepotřebovali. Brali jsme to tak, že když nás to baví, tak s tím vždycky trochu pohneme. Kromě toho jsme v tom nezůstali úplně sami, máme docela velkou podporu kamarádů, s několika přáteli jsme dokonce založili spolek. Během rekonstrukce pak začaly přicházet další nápady, práce na výpravní budově se tak na čas zastavily a vystřídaly je jiné, drobnější projekty. Vždy nás to inspirovalo a budilo k dalším nápadům a aktivitám.
Kdo stojí za spolkem Nádraží Kovářská?
Štěpán: Já a moje žena Bára, Máca a Kuba Vránovi, Pavel Polák a Břetislav Tureček. Všichni mužští členové jsou novináři. V rámci spolku má každý svoji agendu. Kuba Vrána je náš archivář a tím, že má zkušenosti z televize, natáčí rozhovory s pamětníky. Teď už máme v archivu docela dost pěkných vzpomínek od lidí, kteří tam kdysi pracovali, pořád sbíráme a sbíráme. Kubova žena Máca je staniční zahradnicí a Břéťa Tureček je sběratelem železniční veteše, který se těší, až si ve výpravní budově udělá stálou expozici o nádraží a místní trati. A Bára se věnuje estetice interiérů. Každý se nezištně věnuje něčemu svému, něčemu, co ho zajímá a těší.
Nádraží Kovářská čítá hlavní výpravní budovu, vodárnu, dvě vechtrovny a čtyři vagony. Jak to máte v rámci spolku rozděleno?
Štěpán: Výpravní budova je naše a vodárna, která stojí naproti ní, patří Pavlu Polákovi. Vechtrovny jsou sice dvě, ale nám se v rámci spolku podařila získat jen jedna, ta menší ve směru na Vejprty. Ta větší, ta, která si zahrála hlavní roli ve filmu Hlídač č.47, má jiného vlastníka.
Bára: Ty čtyři vagony mají dva majitele. Jedním je Pavel Polák, druhým jsme my. Každý máme trošku jinou filozofii, což si myslím, že je dobře, každý do toho promítáme svůj vkus.
Jak se Vám podařilo vagony získat?
Štěpán: Obrátil jsem se na ČD Cargo, které tyto služební vozy vlastnilo. Po nějaké době pátrání jsem oslovil mého kamaráda, který tam pracuje, a ten zjistil, že několik hytláků (z německého slova Hüttelwagen) je odstavených v Ústí nad Labem západ, kde už byly připraveny k odvozu do šrotu. Tak jsme si o ně napsali do ústředí. Zaplatili jsme a vagony nám lokomotivou přitáhli z Ústí až na Kovářskou, což bylo geniální. V Chomutově jsme si do nich nastoupili a vyvezli se nahoru, to byl krásný den.
Jaký jste měli s vagony záměr?
Štěpán: Naše představa byla mít na kolejích odstavený jakýkoli starý vagon, protože nádraží bez vagonů je smutné nádraží. No, a nakonec jsme si místo jednoho vagonu odvezli rovnou čtyři. Než jsme hytláky zakoupili, spávali jsme v naší dodávce nebo ve stanu, případně jsme si pronajali apartmán v obci. Pak se nám narodila dcera a nás napadlo, že bychom si jeden z vagonů mohli adaptovat na bydlení. Vagony začali využívat i naši kamarádi, kterým se tato forma ubytování zalíbila. Od toho už byl jen krok k nápadu na netradiční ubytování Vagony na horách, které se stalo velmi úspěšným a teď vlastně financuje další práce. Nikdy jsme nechtěli žádat o dotace, to nám bylo proti srsti. Do celé naší věci se tak přidal ještě motiv dokázat, že i takovýto projekt záchrany starého nádraží, může být smysluplný i ekonomicky.
Bára: Jen je potřeba najít funkci, kterou ten prostor bude plnit. Jinou než tu, pro kterou byl původně určen. A že to na těchto krásných místech jde. Samozřejmě to nejde paušálně adaptovat všude. Ale ta nádraží, která stojí dál od obcí, a tratě, které vedou krásnou přírodou – tam je ohromný potenciál.
Štěpán: Jenomže než to lidé pochopí, tak všechna nádraží zbourají. Případně už zbourali.
Bára: To je druhá věc.
Štěpán: Tak snad budeme ještě někoho inspirovat.
Když jste nádraží kupovali, kupovali jste jen čtyři holé stěny?
Bára: Kéž by tam byly jen čtyři holé stěny. Největším problémem bylo, že střecha, kterou chtěla začít dělat nanovo ještě tehdy Správa železnic, se z nějakého důvodu nerealizovala. Tehdy se pouze sundala stará krytina a už nikdy nedošlo k tomu, že by se položila krytina nová. Krov a celé první patro se za pár zim v Krušných horách propadlo dolů. K nánosu sutin někteří obyvatelé ještě přispěli vlastním odpadem. Takže když jsme se poprvé dostali dovnitř budovy, což bylo někdy v květnu, byla celá ta masa, dosahující asi dvou metrů, zmrzlá. Celá fáze vyklízení pak trvala velice dlouho, nikdo to nechtěl dělat. Dělali jsme to svépomocí, s kamarády. To byla ta největší hrůza, protože člověk viděl, že ještě v podstatě ani nezačal a už je to takhle strašně náročné.
Původní idea byla, že budete v nádraží bydlet?
Bára: Původní idea byla – pojďme to zkusit nějak zachránit, než to spadne.
Štěpán: To bydlení se potom samozřejmě přidalo, i když to vlastní stálé bydlení – po mnoha jiných dokončených projektech – tam stále ještě nemáme. Ale už se na tom pracuje. My jsme si mezitím odskočili na vagony, vechtrovnu, na ta menší sousta. To největší jsme zkrátka odsouvali, ale už nám nezbylo než se tam teď vrátit. Ta budova je obrovská a měla by plnit několik účelů. Nad vstupní halou, která bude pro veřejnost, jsme nechali otevřený prostor, nahoře bude galerie, ochoz. Expozice bude v bývalé výpravní kanceláři, a to bude snad jediná část, která bude opravdu muzeální. Potom čekárna, toalety. Tato část bude snad už v příštím roce funkční a hotová. Dále plánujeme využít velkorysé prostory budovy pro další dva až tři apartmány k pronajímání. A nakonec soukromý kout, kde bude náš byt.
Spolupracujete během rekonstrukce s architektem?
Bára: Jako úplně první jsme řešili výpravní budovu – bylo jasné, že nezachováme nic, pokud se okamžitě neudělá střecha. Rámcový projekt pro její opravu pro nás dělal projektant, řešil technickou stránku věci. Ale i tam jsme se snažili pátrat, jak vlastně střecha vypadala dřív. Přeměřovali jsme podle dobových plánů a fotografií úhly krokví – dělat střechu na budově, kde ta původní leží celá zborcená v prvním patře, je docela složité. Po dokončení střešní krytiny nám projekt pro hlavní budovu nakreslil architekt Jan Auerbach. Rekonstrukci pojal velmi citlivě tak, abychom se co nejvíce přiblížili původnímu stavu. A v momentě, kdy jsme koupili vagony, nám došlo, že i ty chceme udělat technicky dobře, takže jsme si opět přizvali architekta. V tomto případě jsme hledali někoho, kdo by se rád chopil menšího netypického projektu. Stáli jsme o to, aby právě pohodlí bylo tou největší přidanou hodnotou. Nakonec Pavel Polák našel architekta Štěpána Řehoře, který se ještě tehdy se studiem H3T Architekti specializoval na sauny a menší projekty na bizarních místech. A když Štěpán Řehoř přijel poprvé, zjistili jsme, že se vlastně známe. Takže to sedlo výborně. Štěpán pro nás dělal všechny tyto malé a atypické objekty – vagony a vechtrovnu.
Štěpán: On si dělá spoustu věcí i sám. Co vymyslí, to i vyrobí, což je skvělé. Konkrétně u těch vagonů vymyslel velká posuvná panoramatická okna, na která je právem hrdý.
Bára: Máme vzájemně velkou volnost, on řeší technické provedení a celkový ráz, ale interiér jako takový přenechává nám – udělá pouze nástřel a dál už je to naše, čemuž jsme rádi, protože to je to, co nás baví. Vychytat interiér tak, aby byl naprosto funkční a snad i hezký. Samozřejmě se to nemůže líbit každému.
Narážíte i na kritiku?
Štěpán: Spíše ne. Občas se najdou skalní železničáři, kterým se nelíbí, jak jsme zrekonstruovali vagony, které by si oni představovali jako muzeum. Nedávno jsme dokončili vechtrovnu – během dvou let, kdy jsme pracovali na přestavbě tohoto domku, jsme si lámali hlavu, jak naložit se zádveřím, s dřevěným přístřeškem proti sněhu. Kladli jsme si otázku, k čemu bude sloužit a jak ho pojmout, aby to bylo hezké. Nakonec jsme vymysleli skleněné zádveří, které v dnešním novém provedení už funkci hlavního vchodu neplní. S výsledným řešením jsme moc spokojení. Ale je to určitě kontroverzní, je mi jasné, že spoustě lidí to připadá příliš moderní. Nám se naopak líbí občas obohatit původní ráz o modernější prvky.
Bára: Nehodláme z toho dělat muzeum, nehodláme ani nabízet lidem pocit života vechtra, který chodil na záchod do kadibudky a žil v temné kobce. Dnes už je to jinde, dnes nám technologie nabízejí spoustu jiných řešení. Konkrétně tento skleněný přístěnek je velkým příznakem toho, co se tam odehrává. Chceme dostát původnímu výrazu stavby, pak ale musíme vyřešit to, aby se tam člověk cítil dobře. A tento skleněný přístěnek nám k tomu poskytl krásný nástroj, protože v momentě, kdy otevřete dveře (jsou tam ještě jedny, které přístěnek oddělují od interiéru), je najednou uvnitř světlo, a dokonce i teplo, když svítí sluníčko. Myslím si, že to člověk pochopí, až když tam chvíli pobude.
Je o ubytování ve vagonech zájem?
Bára: Máme výhodu letní i zimní sezóny. Byť byly poslední zimy mizerné, ski areály fungují, takže to sem stále láká turisty a rodiny s dětmi. Původně jsme doufali, že se snad zaplní víkendy, ale nakonec je o místo ve vagonech docela boj. Pokud má někdo zájem o konkrétní termín, je třeba si ho rezervovat půlroku až rok předem. Za což jsme samozřejmě rádi. Můžeme se na to spolehnout nejen my, ale i lidé, kteří tam pro nás pracují.
Když se vracíte z Egypta do České republiky, jedete rovnou na Kovářskou?
Bára: Často hned ten samý den. Snažíme se čas využít na maximum, i když to bývá náročné. Kdybychom žili v Čechách, zvládli bychom spoustu věcí, zajeli na nádraží odpoledne po práci, trávili tam víkendy. Takhle máme vždy deadline, protože víme, že zase pár měsíců v kuse v Česku nebudeme.
Nádraží Kovářská, dřívějším názvem Schmiedeberg nebo i Šmídeberk, bylo otevřeno v roce 1872, kdy byl zahájen provoz železniční trati Chomutov – Vejprty. Železnici postavila společnost Buštěhradská dráha a jejím hlavním účelem byla doprava hnědého uhlí z Mostecké pánve do Saska. Po turbulentních událostech 20. století začala nákladní doprava upadat a od roku 2006 zelo nádraží Kovářská prázdnotou. V roce 2014 odkoupili zchátralou výpravní budovu manželé Macháčkovi, kteří začali pracovat na citlivé rekonstrukci. Společně s přáteli založili spolek Nádraží Kovářská, z. s., který provozuje ubytování ve vagonech a pomalu navrací život i dalším nádražním budovám na Kovářské.
