Stačí málo, aby se z Brna stalo citlivě plánované město, říká Petra Hlaváčková

Srpen 24, 2022 | autor: Tereza Oprchalová | Foto: Tereza Oprchalová

Je Brno pro všechny? A jaké nástroje použít pro to, aby Brno vytvořilo férově sdílený městský prostor? O citlivém plánování města jsme si povídaly se spoluautorkou publikace Brno pro všechny Petrou Hlaváčkovou. 

 

BRNO – Jihomoravskou metropoli provází pověst města, které je skvělé pro život rodin, poskytuje celou řadu atraktivních lokalit, parky či přehradu. Nicméně v praxi může každodenní pohyb po městě být pro řadu obyvatel nepříjemný, zdlouhavý a nebezpečný. O tom, jak veřejný prostor udělat přívětivějším zejména pro pečující osoby, seniory a děti, vyšla letos v červenci publikace Brno pro všechny. 

Co si můžeme představit pod pojmem citlivé” v případě plánování města? 
Jde vlastně o férově sdílený městský prostor. Různé skupiny obyvatel a obyvatelek mají odlišné potřeby, kromě pečujících osob jde o děti, seniory a seniorky nebo osoby se sníženou možností orientace a pohybu. Ti všichni jsou také nejvíce závislí na pěší a veřejné dopravě. Ve zkratce se dá říct, že veřejný prostor města by měl odrážet potřeby jeho uživatelek a  uživatelů. Některé evropské městské samosprávy již před lety začínaly zkoumat, zda veřejný prostor města nereprodukuje sociální nerovnosti namísto toho, aby je zmenšoval. 
S kolegyněmi jsme přemýšleli o vhodné terminologii, protože jsme v názvu nechtěly použít užívaný termín „genderový mainstreaming” v městském plánování. Citlivé plánování nám přišlo nejvhodnější s přihlédnutím k tomu, že řešením nemusejí být velké urbanistické projekty, ale často se jedná o detaily, které ale rozhodují o tom, jak se lidem ve městě žije. 

Ilustrace: Petra Voštinárová
Ilustrace: Petra Voštinárová

 

Jak takové citlivé plánování vypadá v praxi? 
Můžeme se podívat na příklady měst, kde se s přístupem genderového mainstreamingu začalo už před dvaceti, třiceti lety. V tomto ohledu často zmiňujeme Vídeň. V devadesátých letech si tamní sociálně-demokratické političky začaly uvědomovat, že město není k ženám příliš přívětivé a provedly první výzkumy, které představily v roce 1991 na výstavě Komu patří veřejný prostor? Každodennost žen ve městě. Zaměřily se na to, kdo veřejný prostor nejvíce využívá, a zjistily, že jsou to ženy, protože tehdy (i nyní) jsou stále spíše pečujícícmi osobami (o děti nebo prarodiče) oproti mužům, kteří častěji jezdí autem. Trajektorie pečujících osob ve městě jsou složitější, protože mají více pochůzek, přitom jim často veřejný prostor není dostatečně uzpůsobený. Čelí mnoha překážkám, hledají přechody, nájezdy pro kočárky a podobně. 
Město Vídeň následně začalo problém řešit a vznikla Kancelář pro koordinaci a výstavbu zaměřená na každodenní požadavky a specifické potřeby žen. Provedly se první sociologické výzkumy týkající se využívání města, pořádaly se workshopy s dětmi, zkoumal se pohyb obyvatel a obyvatelek po městě s ohledem na pohlaví, věk, sociální i etnický původ a pohyblivost. Vyšel zde například Manuál pro genderově citlivé plánování parků určený mimo jiné architektům a architektkám, kteří se účastní soutěží. Tento přístup vychází vstříc potřebám lidí. Prostor města se přizpůsobuje lidem a ne naopak. A netýká se to pouze Vídně, například v Barceloně se mluví přímo o feministickém městském plánování. Za posledních pár let bylo zbudováno množství takzvaných superbloků s pěšími zónami, desítky kilometrů zelených os alejí skrz město, prosadilo se zásadní potlačení dopravy u škol, zkrátka velmi radikální změny. 

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad z Vídně? 
Jedním z témat kanceláře pro ženy byla i dětská hřiště, protože se díky výzkumům zjistilo, že dívky kolem deseti let mizí z veřejného prostoru, nemají, kde být. Tehdy existovala víceméně pouze klasická hřiště na míčové hry obehnaná plotem, kde se zpravidla pohybovaly skupiny starších kluků. V naší společnosti jsou dívky a chlapci socializováni odlišným způsobem a dívky zkrátka na podobných hřištích neměly prostor pro svoje aktivity. Následně se na základě workshopů s dětmi zjistilo, že pro potřeby dívek je třeba přidávat více různé typy sportovních hřišť a místa pro společné posezení. 
V brožuře zmiňujeme i vídeňskou čtvrť Mariahilf v samotném centru města, kde byl v roce 2002 realizován pilotní projekt úpravy veřejného prostoru podle zásad genderového mainstreamingu. Nejdříve proběhl výzkum potřeb, a to nejen mezi rezidenty/kami, ale i turisty/kami a návštěvníky/cemi z jiných čtvrtí. Na jeho základě se čtyřproudová silnice na Mariahilferstrasse postupně změnila na zónu pro pěší, vytvořily se nové pobytové zóny mimo komerční zahrádky restaurací, byl doplněn další městský mobiliář a mnoho deatilů usnadňujících pohyb v ulicích. 

Ilustrace: Petra Voštinárová

 

Zaujala mě myšlenka, že při navrhování veřejných prostranství může být jedním z klíčů pohled očima odrostlejšího dítěte, které se odpoutává od rodičů a snaží se prozkoumávat své okolí.
Opět zmíním Vídeň, protože odtud mám nejvíce zkušeností, nějaký čas jsem tam žila. Jedna má vídeňská kamarádka mi říkala, že se nemusí bát pustit svoji sedmiletou dceru na nákup, protože ví, že v okolí nejsou žádné velké přechody a dcera může bezpečně ujít poměrně velké vzdálenosti od domu. Město je navrhované tak, abyste mohli bezpečně pustit ven své dítě samotné a nemuseli se bát, že ho přejede auto.
Je to prospěšné pro všechny podívat se na město očima desetiletého dítěte, které se potřebuje dostat do školy a ze školy nebo z domu na hřiště a může to udělat samo bez doprovodu rodičů, protože tam nehrozí žádné velké nebezpečí. Ve Vídni třeba odbor dopravy využívá workshopy s žáky škol k tomu, aby se zjistilo, jak probíhá jejich cesta do školy a kde jsou slabá a nebezpečná místa.

Vraťme se k samotné brožuře. Komu je publikace určená? Psaly jste ji primárně pro veřejnost? Nebo spíše pro architekty a odborníky jako je Kancelář architekta města Brna? 
Těm určitě také, Kancelář architekta města Brna chceme oslovit a plánujeme i doprovodný program, abychom publikaci dostali mezi veřejnost. Brožuru si můžete zdarma stáhnout na stránkách Sdružen, chceme, aby veřejnost viděla, jakým způsobem se dá uvažovat o městě a že už se to taky na mnoha místech již dlouhou dobu děje. Gender mainstreaming v městském plánování opravdu není žádná novinka. Myslíme si, že i Brno by mohlo být městem s kvalitním a všem snadno přístupným veřejným prostorem a není to až tak velký problém. Nejde ani tak o velké finanční investice, jako spíš o změnu pohledu.
Také chceme vstoupit do dialogu s politiky a městskou samosprávou a využít brožuru k širší diskusi o tom, jak využít popsané postupy při plánování města.  

Ilustrace: Petra Voštinárová

 

V publikaci zmiňujete pěší zónu Masarykovy ulice a Náměstí Svobody. Co by se mělo změnit, aby se Masarykova stala místem, kde se v klidu projdete? 
Nepotřebujeme velký výzkum na to, abychom zjistili, co je na Masarykově ulici potřeba změnit - na první pohled je jasné, v čem je problém (i když teď v létě kvůli rekonstrukcím funguje v jiném režimu). Je to pěší zóna, která tak ale bohužel nevypadá, protože je zde špatně nastavený systém udělování výjimek pro auta a systém jejich kontroly. A nízké pokuty nejsou dostatečně motivační. Druhá věc je zásobování během dne, kdy tam potkáváte nákladní auta. Těžko na takovém místě necháte volně běhat dítě... Tramvaje jsou z toho všeho nejmenší problém.
Stačí tedy nastavit systém pravidel a ty důsledně vymáhat. Zásobování by například mohlo probíhat v ranních hodinách nebo formou cyklozásobování, které už funguje i v Praze. Pak by samozřejmě záleželo na tom, co by si městská část Brno-střed dala za cíl, určitě by stálo za to zamyslet se společně s architekty/kami, urbanisty/kami nebo sociology/žkami, na co se zaměřit, která místa lépe propojit, doplnit mobiliářem či nájezdy, kde rozšířit chodníky, prodloužit intervaly semaforů pro chodce, kam umístit cyklopruhy, náhradní cesty během rekonstrukcí a podobně. Tak, aby vše na sebe při pohybu po městě navazovalo. Není to nic složitého, někdy stačí jen otevřít oči. 

Součástí změny měst by mělo být zmenšení počtu parkovacích míst v ulicích a jejich regulace na chodnících, kde brání průchodu. Jste pro omezování automobilové dopravy ve městech? 
Koncept vlastnictví jednoho až dvou aut pro jednu rodinu, která bydlí v centru města, je dlouhodobě neudržitelný. Čím více parkovacích míst se v centru udělá, tím více aut tam bude, to je zmapovaný fenomén. Myslím si, že je třeba položit si otázku, zda je auto ve městě vůbec tolik potřeba. Městský život má pro občany/ky i jiné výhody než to, že vlastníte auto. Některá města motivují obyvatele, aby auto vůbec nevlastnili, protože ho nepotřebují. Všude se dostanou veřejnou dopravou nebo cyklostezkami, bezpečnými cyklopruhy. Ve výsledku to může být i rychlejší. 
V praxi se osvědčilo budování větších parkovišť zdarma dál od centra. Důležitá je pak hustá síť veřejné dopravy a aby spoje jezdily často, byť třeba nebudou zcela vytížené. Pak se dá velmi rychle pohybovat po městě metrem a tramvají. 
Přínosný je také koncept města krátkých vzdáleností, tedy hustá síť služeb, obchodů, školek a dalších míst, které pečující osoby využívají. Když máte veškerou vybavenost k dispozici do jednoho kilometru od domova, nepotřebujete cestovat do jiné čtvrti třeba za kvalitní školkou. To už ale narážíme na další sociální a politické rozměry života pečujících osob v České republice - chybějící školky a kvalitní předškolní péče, dlouhá mateřská dovolená, chybějící sociální byty a dostupné městské nájemní bydlení, sociální segregace, malá podpora komunitního života pro vzájemnou pomoc rodin… Kvalitní veřejný prostor zkrátka nevyřeší všechno. 

Ilustrace: Petra Voštinárová

 

Otázka veřejného prostoru a jeho změny je poměrně komplexní, který orgán správy města ji například tady v Brně řeší? 
Je fakt, že v případě reorganizace veřejného prostoru vstupuje do hry mnoho činitelů, městská policie, dopravní odbor, stavební odbor, zeleň města Brna… Myslím, že u nás v Brně změny váznou i kvůli tomu, že tu neexistuje funkční platforma, na které se zúčastnění mohou sejít a společně hledat řešení. Někdo, kdo zprostředkovává komunikaci, vede společnou diskuzi, aby to nedopadalo tak, že vyhraje ten nejsilnější nebo ten, kdo přijde první. Anebo se řekne, že něco nejde. Pak všechno zůstane v takovém polovičatém řešení. Například se řekne, že nějaká ulice nemůže být osázená stromy, protože tam vede potrubí. Hotovo.
U
vedu opět příklad z Vídně. V době, kdy se stavělo nové hlavní nádraží, vznikala kolem celá nová čtvrť. Město založilo kancelář, kde tým manažerů organizoval kulaté stoly s účastníky celého procesu včetně developerů. Hodně se společně mluvilo a každý problém se detailně řešil. Město si kladlo své podmínky a vyjednávalo, hledalo kompromisy a společnou řeč. Zároveň probíhala i diskuse se všemi politickými stranami, všichni byli vyslechnuti, takže i kdyby se po volbách změnilo vedení města, projekt by to neohrozilo. Základ je ve vzájemné komunikaci. 

V publikaci zmiňujete, že Brno má velký potenciál stát se citlivě plánovaným městem. Co je třeba, aby se to opravdu stalo? 
Podle mě stačí opravdu málo, aby se matky nevracely domů s dětmi ze školky vyčerpané z toho, jak je honily po ostrůvku MHD, kde není zábradlí. Pečující osoby pohybující se po Brně opravdu přicházejí zbytečně o velké množství fyzické i mentální energie. Pro mě je velké téma i pohyb na kole s dětmi. Ráda bych vezla děti na kole do školky, jako to lidé běžně dělají v jiných evropských městech, ale zrovna naše trasa je tak nebezpečná, že bychom museli asi jet po chodníku. Přitom Brno je na kolo ideální a vše je tu relativně blízko. 
Je potřeba, aby se citlivé plánování stalo prioritou města a k tomu musí být politická vůle. Změny samozřejmě mohou vyjít i z iniciativy jednotlivých městských částí. Za vším ale stojí politické rozhodnutí. My se snažíme mimo jiné o osvětu veřejnosti, dostat mezi lidi informaci, že udělat město příjemnější a bezpečnější pro všechny není až tak složité a že bychom se neměli nechat odradit a tyto změny dál vyžadovat. 



Petra Hlaváčková je kulturní kritička, historička architektury, publicistka, matka, aktivistka a kurátorka zabývající se feministickou teorií a každodenní praxí, zkušenostmi žen a souvislostmi mezi péčí, tělesností a architekturou. Je spoluzakladatelkou 4AM Fóra pro architekturu a média a pohybové laboratoře Move the City, autorkou Brněnského architektonického manuálu, editorkou knih OFF SEASON a Architektúra starostlivosti a spoluautorkou filmu Když máš práci máš všechno. Podílí se na výzkumu Architektura a emancipace v České republice po roce 1945 na UMPRUM v Praze. Žije v Brně.  

 

Brno pro všechny
Citlivé plánování města
Text: Petra Hlaváčková, Barbora Benčíková
Ilustrace: Petra Voštinárová
Sdruženy 2022
Brno

Autor: Tereza Oprchalová

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies