Smrtí to nekončí, říká autor náhrobku Antonína Přidala Jaroslav Sedlák

Mladý architekt Jaroslav Sedlák navrhl bezúdržbový hrob, ke kterému nemusíte chodit s hrabítky a smetáčkem. Betonový náhrobek s prohlubní zachytává déšť a s časem se proměňuje ve specifický biotop.
Smrtí to nekončí, říká autor náhrobku Antonína Přidala Jaroslav Sedlák

Mladý architekt Jaroslav Sedlák navrhl bezúdržbový hrob, ke kterému nemusíte chodit s hrabítky a smetáčkem. Betonový náhrobek s prohlubní zachytává déšť a s časem se proměňuje ve specifický biotop. 

 

BRNO Minulý týden jsem se byla na hrob podívat. V prohlubni zezhora náhrobku je teď v zimě led, v něm kousky větví, listy, stopy ptáků. Zamrzlá hladina vytváří zajímavý obraz. Tak nějak jste si to představoval?
Chtěl jsem vytvořit náhrobek, který bude odrážet současný, respektující  přístup k přírodě. Vizuální tvář náhrobku se bude moci proměňovat v čase. Smrt tak nemusí znamenat konec, nehybnost. Hladina, která se zde vytváří, se neustále proměňuje a vyvíjí. Na hřbitovech vidíte lidi pobíhat s hrabítky jako po záhonku. Tady je to naopak - umístit a nechat být, žít dál vlastním životem. Na hřbitovech se mi ostatně nejvíc líbí opuštěné hroby, vnímám je jako nejcharismatičtější. A myslím, že nejsem sám.  

Vrchní strana náhrobku je takovou nádobou, která zachytává předměty z okolí a má dávat vzniknout novým formám. Je to experiment?
Já si umím představit, co se tam bude dít, ale ano, je to experiment. Náhrobek vnímám jako takovou malou architekturu. A na architektuře je skvělé, že se tam vždycky odehraje něco, co člověk nečeká. A na to se těším. 

Jak si myslíte, že bude po čase náhrobek vypadat?
Počítám s tím, že vody bude přibývat a ubývat, leccos tam napadá, někdy se to celé bude zelenat. Když zaprší, je možné, že se obsah vymyje. Představuju si, že tam napadají na podzim listy, zetlí a na nich po čase začne něco růst. A v tomto duchu jsem předal Ústřednímu hřbitovu i manuál. Zdůraznil jsem, že hrob nemají čistit.  

Byl jste se podívat, zda náhrobek správa hřbitovů skutečně nečistí?
Byl jsem se tam podívat na podzim a hrob byl vyčištěný jako kdyby tam přišla moje babička. Na jednu stranu tomu rozumím,  občané si údajně na nevyčištěné hroby stěžují. Ovšem tady jsou nánosy součástí mé koncepce. 

Reflektoval jste v návrhu i ostatní náhrobky kolem?
Ano, reagoval jsem na okolí. Okolní hroby většinou tvoří kameny položené na betonovém základu, s nějakým nápisem. Chtěl jsem se odlišit, přišlo mi, že to v tom výřadu kamenných desek by bylo dobré, aby se objevila i jiná proporce. Náhrobek má výšku židle, 45 cm, takže se na jeho hranu dá pohodlně sednout.  

A myslíte si, že si tam někdo sedne?
Já jsem si tam sedl. Nepřijde mi neuctivé sednout si na hrob, vnímám to naopak jako velice osobní. 

Jak jste se vlastně k návrhu dostal? Kdo je zadavatelem zakázky na takový čestný hrob?
Šlo o vyzvanou soutěž, do které si město, respektive odbor kultury, vybralo několik autorů k oslovení. A já jsem to vyhrál. Myslím si, že mě do soutěže vyzvali proto, že jsme s Oldřichem Morysem nedávno navrhli a zrealizovali památník architekta Adolfa Loose na Mezírce. 

Takže podobu čestného hrobu určuje město? Mají v tom procesu své slovo i pozůstalí? 
Rodina významné osobnosti může zažádat o čestný hrob. Město pak zorganizuje soutěž, do které vybere své kandidáty. Porota určí vítězný návrh, ten se pak předloží pozůstalým k souhlasu. Aby se návrh realizoval, je třeba, aby s ním rodina zesnulého souzněla. 

Je to první náhrobek, který jste vytvořil? 
Ano, ale není to první sochařská práce na hřbitově. S Oldřichem Morysem jsme ve Vídni s pomocí zkušeností Martina Skalického snímali otisk náhrobku Adolfa Loose. Z tohoto otisku jsme vytvořili zmiňovaný brněnský pomník.  

A dá se nějak srovnat vídeňský hřbitov s tím brněnským? 
Tady v Brně to bylo hrozně striktní. Žádná přípojka na elektřinu, nic nejde, všechno si musíte vyřídit sami. Práce končí se zavírací hodinou. Ve Vídni jsme komunikovali se zástupcem ředitele hřbitova, týden jsme u hrobu parkovali dodávku a nechali nás pracovat do večera, jak jsme potřebovali. Tam bylo zajímavé, že jsme mohli vidět hřbitov úplně bez lidí. Po zavíračce vylezly morčata, králíci, začaly tam běhat srny, byl to normální les.

To vás muselo překvapit. 
I díky této zkušenosti jsem pak o náhrobku začal uvažovat v tom smyslu, aby fungoval s prostředím. Zvěř, ptactvo, rostliny - aby i jim sloužil. 

Náhrobky na zakázku většinou reflektují osobnost zesnulého, jakými prvky jste osobnost spisovatele, překladatele a publicisty profesora Antonína Přidala otiskl právě do tohoto návrhu? 
Antonín Přidal měl širokou škálu literární činnosti, já si ale hlavně vzpomínám na jeho diskusní pořad Klub Netopýr. Tam se svými hosty reflektovali tehdejší společnost. Vlastně vytvářel otisk svého okolí a z toho jsem vycházel. Do náhrobku se propisuje to, co se kolem něj děje, a stává se odrazem proměnlivosti bytí. Ale je to jen jedna z interpretací, každý si najde tu svou. 

Jak podobu náhrobku přijala rodina Antonína Přidala? 
Když při předávání náhrobku přišla paní Přidalová, byla nejprve v rozpacích, kam má uložit kytku. Pak ji intuitivně položila do vody a nechala ji tam plavat. Byl to hezký moment. 

Foto archiv Jaroslava Sedláka
Foto archiv Jaroslava Sedláka

 

A jak jste to vnímal vy? 
Sám jsem byl zvědavý, jak podobu přijme rodina. To, že hrob nebude naleštěný, vypulírovaný, ale bude mít vstupy přírody. Budou tam listy, které zetlí, mech, budou na něm sedět ptáci. Možná je těžké se s tím vypořádat. 

V roce 2015 uspořádal tehdejší ředitel správy pražských hřbitovů soutěž Funerální design a přihlásilo se přes 320 designérů. O téma je evidentně zájem, nicméně se mi zdá, že je pořád svým způsobem okrajové, třeba na Facebooku na nás neskáčou reklamy na rakve či náhrobky. 
Naše společnost má ze smrti strach. Začínáte ji řešit až s přibývajícími léty. Babička s dědou od určitého věku mluvili o tom, že si šetří na pohřeb. Své záležitosti si chtějí vyřešit až do konce. Zároveň jsou starší lidé nejčastějšími návštěvníky hřbitovů.  

Hřbitovy máme spojené se smrtí a zármutkem, možná je to něco, čemu se rádi vyhýbáme. Jaký jste sám měl pocit z toho, že navrhujete objekt tohoto typu? 
Moji kolegové si ze mně utahovali, že tyhle zakázky dělají architekti až na důchod. Jsem ve věku, kdy umím smrt přijmout, depku jsem z toho určitě neměl, mé děti si tam přirozeně hrály jako v parku. Spíš jsem byl překvapený z rutiny provozu hřbitova. Není tu elektrická síť, neexistuje rozvaděč. Takže pokud tam potřebuje někdo budovat, doveze si míchačku, která jede na elektrocentrálu. Dělá to hrozný hluk. Pieta se mísí s rachotícím strojem. Ta bizarnost mě vlastně bavila. Romantická představa hřbitova z 19. století v realitě současnosti. 

Autor vizualizace Jaroslav Sedlák
Autor vizualizace Jaroslav Sedlák

 

Ing. arch. Jaroslav Sedlák (1982) je architekt a zakladatel kolaborativního projektu FUUZE, člen kolektivu 4AM/Fórum pro architekturu a média a pedagog na Fakultě architektury a Fakultě výtvarných umění VÚT v Brně. Je například spoluautorem památníku Adolfa Loose v Brně, který vznikl otiskem Loosova vídeňského hrobu. Vloni spolu s Jiřím Markevičem a kolektivem získali Cenu Rudolfa Eitelbergera za návrh základní školy ve Vřesovicích. 

 

Náhrobek čestného hrobu Antonína Přidala

Adresa: Ústřední hřbitov Brno, skupina čestných hrobů H5e, místo č. 31
Autor návrhu: Ing. arch. Jaroslav Sedlák
Web: www.fuuze.cz

Fotografie: Tereza Oprchalová, Instagram

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies