Kreslila jsem klasickou pohádku o králi se 13 ženami, které postupně likviduje, říká Šárka Motyčková o komiksu BrrrNo!

BRNO — Podle Tomáše Pavčíka zůstávají pověsti živé, jen dokud se připomínají a vypráví dalším generacím. Právě proto brněnská Kávéeska pod jeho vedením vydala průřezový soubor brněnských pověstí a navíc v atraktivním komiksovém provedení. Kromě pražského kreslíře Tomáše Motala se na jejich ztvárnění podíleli místní umělci Dalibor (MAX) Krch, DNT2 (Radek Mauer), hypochondra (Barbora Osolsobě), Ján Lastomírský, Klam (Adam Klouda), Lusym (Lucie Sobelová), Michaela Roudnická, Mikuláš Kratochvíl, Optik boy, Patrik Kilián, Slakinglizard (Jan Gruml), Teri Ignácová, Veronika Šikulová, yvans, Zornik79 (Michal Zorník), Zuzka Korčáková a Šárka Motyčková, již jsme požádali o rozhovor.  

Kde se vzal nápad převést brněnské pověsti do komiksu?

Úplně na začátku stáli Tomáš Pavčík z Kávéesky (kulturní vzdělávací středisko, pozn. red.) a Jan Krajčirovič, kteří hledali různé brněnské pověsti, aby je zpracovali do uceleného souboru příběhů. Nechávali si k nim malovat ilustrace, s nimiž pověsti vystavili třeba na Moravském náměstí. V roce 2021 z toho vznikla knížka, k níž ovšem každý rok přibývaly další a další kresby, takže letos kluci přišli s tím, že je po letech debat čas posunout to na další úroveň a vydat čistokrevný komiks.

Texty v komiksu jsou původní?

Ano, výběrem prošly ty původní a tradiční, co se o Brně tradují dlouho. Najdete tam klasické staré příběhy i novější městské legendy typu „černá sanitka“. Celá kniha je poskládaná chronologicky – začíná samotným vznikem Brna a prochází historií až po pověst o brněnském metru.

To musela být obrovská spousta práce. Kdo všechno na tom kreslířsky pracoval?

Je nás tam dohromady osmnáct autorů. Původní jádro tvoří lidi kolem Kávééesky a skupiny Hearts of Creation – já, Max Krch, Lucie Sobelová, Adam Klouda, Honza Gruml, yvans, Michaela Roudnická, Patrik Kilián a Verča Šikulová, přičemž s tím prvotním nápadem přišel Radek Mauer. Jenže když přišlo zadání na komiks, ukázalo se, že povídek je přes třicet a na zpracování máme pouhé tři měsíce. Abychom to vůbec zvládli, museli jsme oslovit další ilustrátory – jak ty, se kterými jsme dřív spolupracovali, tak úplně nové lidi mimo naši sociální bublinu.

Které pověsti jste dostala na starost vy?

Já tam mám dvě – Prokletý prsten a Brněnského Modrovouse. Prokletý prsten je pravděpodobně někdy před rokem 1800 a v knize je zařazený zhruba uprostřed. Modrovous je zase variace na klasickou pohádku o králi s třinácti manželkami, které postupně likviduje.

O čem přesně je Brněnský Modrovous?

Hlavní postavou je chlapík jménem Vít Scholze, který přišel do Brna ze Švábska a byl proslulý tím, že bezostyšně podváděl lidi. Vždycky si vzal nějakou ženu, ona záhadně zemřela a on po ní shrábl veškeré bohatství. Čím víc lidí podvedl, tím byl bohatší. Takhle mu to procházelo, dokud nepřišla ta třináctá.

V Brně se přece všechno hned rozkřikne a každý o každém ví první poslední – jak mu to mohlo tak dlouho procházet?

To je právě ta pointa – on měl v sobě takové kouzlo, že po něm ženské neuvěřitelně letěly a bylo jim úplně jedno, co se o něm všude říká. Bral si jednu za druhou, ony záhadně umíraly, a tak dědil všechno, s čím přišly, dokud prostě nenarazil na tu poslední, chudák.

Jak jste k povídkám přistoupila výtvarně?

Původně jsem si naivně říkala, že to vezmu zjednodušeně a nebudu to moc hrotit. Jenže jsem extrémní puntičkář, takže to dopadlo tak, že jsem na tom nakonec celé tři měsíce dělala od rána do večera. S Verčou Šikulovou jsme sedávaly venku a kreslily běžně do jedné do rána. Druhý den do práce a odpoledne po návratu domů jsme pokračovaly nanovo. Je to můj klasický komiksový styl.

Kreslila jste analogově, nebo už výhradně digitálně?

Digitálně, kdybych to dělala postaru na papír, sedím u toho ještě dneska. Navíc se strašně posouvaly termíny – komiks se domlouval někdy v únoru nebo březnu, původně to mělo být odevzdané v květnu, pak se to posunulo na červen, konec července a někteří jsme finišovali ještě v srpnu. Pár autorů totiž v průběhu odpadlo. Přitom šlo o klíčové povídky, které uzavíraly celou historickou osu. Tu poslední si nakonec vzal kolega Patrik Kilián a celý komiks, na který jsme měli čtvrt roku, musel vystřihnout za sedm dní. Ale stihl to.

Tvořili jste sami nebo i společně s ostatními ilustrátory?

Každá jsme dělala na svém příběhu, ale máme ve zvyku se scházet – prostě takový ten klasický drink and draw večer u piva, kde kreslíme, dokud nepadneme únavou. Byla to neskutečná škola. Já jsem předtím dělala jen dvoustránkový propagační komiks pro knížku Metroplex, takže takhle komplexní velký komiks jsem kreslila úplně poprvé.

Jak vlastně v praxi probíhá převod historické pověsti do komiksového jazyka?

Nejdřív si musíte napsat scénář a přesně rozvrhnout, co bude v kterém okénku, aby to dávalo smysl i na dvoustranách, když knihu otevřete, a netrhalo se vám čtenářské tempo. Každý příběh měl mít čtyři až šest stránek. U první povídky jsem udělala šest stran, u té druhé jsem si řekla, že udělám jen čtyři, abych ušetřila čas. Jenže jsem vystřihla pasáž, bez které by se děj nespojil, takže jsem ty dvě stránky stejně musela dokreslit. V průběhu to ještě čtyřikrát předěláváte.

U Prokletého prstenu jste navíc dost experimentovala s barevností?

Udělala jsem ho nejdřív celý barevný, ale vůbec se mi to nelíbilo. Tak jsem ho předělala do černobílé a nechala jen jediný barevný prvek – červenou barvu rubínového prstenu. Plně barevná zůstala až úplně poslední stránka, aby se tím oddělily časy: co se stalo kdysi a současný děj. Modrovous je naopak barevný celý. 

A pak řešíte fonty – vyberete si hezké písmo, jenže zjistíte, že nemá české háčky a čárky, takže je tam všechny doděláváte ručně. A neříkám, že si toho stoprocentně vždycky všimnete. A ještě si musíte hlídat gramatiku a slovosled, aby vám na konci řádku nevisela osamocená spojka.

Pomáhala jste si při práci umělou inteligencí?

Strašně oceňuji, že Kávéeska netlačila na to, aby se to vygenerovalo přes AI – knížka by byla hotová za dva týdny. Takhle se na tom poctivě pracovalo půl roku a předtím se ještě rok sháněla dotace. Bylo za to málo peněz, ale šli jsme do toho, protože je to naše srdcovka.

Samozřejmě jsme ze zvědavosti zkoušeli, jestli by nám AI nenahodila aspoň základní scénář, ale vylezl z toho takový paskvil, že to bylo nepoužitelné. A když jsem zkoušela generovat referenční obrázek složité pózy ležící ženy, vyhodilo mi to výjev jak od Hieronyma Bosche – ruce jen tak pohozené v prostoru, k tělu vůbec nepatřily. Takže než to po stroji pracně předělávat je stokrát lepší sednout a vymyslet to poctivě z hlavy.

Jaká byla atmosféra na křestu?

Křtili jsme v barokním sále Místodržitelského paláce Moravské galerie. Přišel pan starosta z Brna-střed, zástupci Kávéesky a my autoři. Jediný Tomáš Motal, kterého jsme přizvali z Prahy, to měl do Brna trochu z ruky, tak nedorazil. Jinak jsme tam byli všichni. Moc milá akce.

Kde si lidé mohou komiks koupit?

K sehnání bude klasicky v prodejně brněnského merche pod Starou radnicí přes TIC Brno v podloubí u krokodýla. Pak se nejspíš bude dát koupit i online, ale přesná místa zatím nevím.

Má Kávéeska v plánu s brněnskými pověstmi pokračovat?

Ředitel Kávéesky Tomáš Pavčík tyhle pověsti vyloženě miluje a pořád ten projekt tlačí dál. Těžko říct, co přijde po komiksu, ale mám takový pocit, že tímhle jsme ještě úplně neskončili.

Šárka Motyčková se narodila v roce 1992 v Uherském Hradišti, vystudovala Management a podnikání v umění a reklamě, teď je už téměř 15 let Brňačka. Popisuje se i kvůli dřívější novinařině (Deník Referendum, Brněnská Drbna) jako Upsaná ilustrátorka. Co nevytvoří vizuálně, popisuje slovy, a naopak. Má hodně blízko k intimitě, emocionální akrobacii a fantaskním představám, nejde daleko ale ani od regulérní nahoty, sociálních témat nebo politiky. Tvorba se volně pohybuje mezi digitalem a analogem, od komiksu až po mural; záleží, jestli jde o volné kreslení nebo komerční záležitost. Členka ilustrátorského klenotu Hearts of Creation, dřív s tužkou v ruce na full time, dnes k tomu za kasou výtvarných potřeb. Za sebou má spousty ilustrací k článkům, do časopisů nebo reklamy, přesunula se ale i k vizuálním doprovodům knih. Za svůj peak považuje obrázky v knížce Hodina Dějepichu stejnojmenného podcastu od Honzy Studničky a Terezy Kujové a příspěvek v nejlepším hororovém románu roku 2024 Horory s TGM, oceněné Obcí spisovatelů.

BrrrNo!