Ruina z červeného pískovce ožila proměnou v dům inovací Cassina

Říjen 11, 2021 | autor: Martin Hlavica | Foto: Joana França

Během pandemie se podařilo zachránit ikonickou památku z 19. století a pomocí chytré vestavby konstrukce z průmyslové oceli ji proměnit v moderní profesní hub. Projekt představuje exemplární příspěvek do diskuze o přístupu k historickým budovám a jejich dalším využití. 

 

MANAUS, BRAZÍLIE Centrum digitálních technologií Cassina se rozkládá na 1586 m2 a čtyřech podlažích. Slouží jako zázemí pro setkávání lidí, kteří se zaměřují na projekty ve virtuálním prostoru. Kreativci, inženýři, grafici a mnozí další mohou využívat salonky, zasedací i školící místnosti, nebo laboratoř. K dobře odvedené práci patří kvalitní jídlo. Pro tyto potřeby je v nejvyšším patře zařízená restaurace s privilegovaným výhledem na historické centrum a Rio Negro.

Původní budova byla postavena v roce 1896, ale chátrat začala už v roce 1960. Svým charakterem přitahovala bezpočet umělců i architektů. Nakonec se veškeré tendence zhmotnily v manifest, díky kterému zůstala poslední fasáda barvená pigmentem z červeného pískovce ve městě zachována i pro další generace.

Cassina byla po desítek let pouze ruinou. Místní Laurent Troost Architectures tuto skutečnost přenesli do návrhu rekonstrukce. Za hlavní fasádou se nachází bujná zahrada, která tvoří vlastní mikroklima a připomíná amazonský deštný prales. Tato svěží tropická zahrada propojuje zašlou historii Cassiny s budoucností v podobě inovačního technologického centra.

Jednoduchost montované ocelové konstrukce pomohla během pandemie postavit centrum za pouhých sedm měsíců. Systém prefabrikace při stavbě umožňoval zapojení minima pracovníků na místě, což dokázalo zaručit dostatečný distanc, který byl zvláště v těžce zasaženém Manausu nezbytný. Některé anticovid prvky se promítly i do samotného návrhu. Cassina nabízí velkorysé, dobře větratelné, nekonvenční a otevřené prostory ideální pro práci v postcovidové době.

Veškerá ocel i sklo pochází z průmyslové čtvrti Manaus. Materiály, které byly použity na stavbu, byly vyrobeny necelých 8 km od místa realizace. Budova byla navržena tak, aby minimalizovala spotřebu energie. Krom snahy vdechnout významné ikoně nový smysl, lze tento krok vnímat i jako snahu vyvolat debatu o obnově dalších budov v opuštěném území centra města, což by mělo vést k jeho dalšímu udržitelnému rozvoji.

Laurent Troost Architectures