Architekti postrádají vstřícnost, přitom nabízejí službu, říká rektorka ARCHIPu Regina Loukotová

Architectural Institute in Prague (ARCHIP) je jediná soukromá vysoká škola architektury v Česku. O ní, o českém školství i dopadech opatření proti novému koronaviru jsme si popovídali s Reginou Loukotovou. Přečtěte si třetí díl z našeho seriálu Ženy v architektuře. 

Praha/Brno – První a zatím stále jediná. Soukromá škola architektury ARCHIP se nachází v Praze a už deset let ji vede rektorka Regina Loukotová. Architektka, členka pracovní skupiny ČKA, a především její spoluzakladatelka. „Vím, že je neobvyklé, aby rektor setrvával ve své pozici takovou dobu, ale chci v tom pokračovat. ARCHIP jsme založili s tím, že chceme dělat věci jinak,“ říká. Plán změnit české školství se ale daří naplnit pouze částečně. Na škole v drtivé většině převažují zahraniční studenti. „Školné je pro nás obrovskou nevýhodou. Pokud si máte vybrat, jestli půjdete studovat v češtině zdarma, anebo u nás platit ty peníze… to je obrovský rozdíl,“ dodává Regina Loukotová.

Máte za sebou úspěšné projekty, přesto jste se nakonec vrhla na akademickou půdu. Nelákalo vás zůstat u praxe?

Navrhování mě láká a vždycky lákalo, proto jsem studovala architekturu. Doufám, že se k tomu zase vrátím. Důvod, proč jsem se vrhla do akademické oblasti byl ten, že mě štvalo, jakým způsobem jsem v devadesátých letech byla vzdělávána já. Chtěli jsme, já a můj zesnulý manžel (architekt Martin Roubík, pozn. red.), zlepšit prostředí tady v Česku. Říkali jsme si, že když ho nemůžeme změnit na existujících školách, tak ho změníme přes nově založenou školu.

Takže i když škola začala fungovat v roce 2011, k jejímu založení vedla léta devadesátá.

Ano, po roce 89 přišlo do Česka několik architektů, kteří žili v zahraničí, a ti nás silně ovlivnili. Mirek Šik, Martin Roubík, Pavel Zvěřina a Martin Kubelík. Nejen to, měla jsem také zahraniční zkušenost a viděla jsem, že to jde dělat jinak. Tehdy byl ten kontrast ohromný, něco z něj zůstává dodnes. V Česku se málo mění studijní programy, jsou nastavené tak, jak byly v sedmdesátých a osmdesátých letech. Potom samozřejmě prošly proměnou v devadesátých letech, ale stále se podle toho učí. Vím, že minimálně v Brně a Liberci se to začíná měnit, z toho mám radost. Druhá věc je přístup pedagogů. Dnes už frontální výuce, myslím, odzvonilo, ale i s nástupem technologií a nových přístupů se situace mění pomalu. Ale to asi tak ve vzdělávání je.

V čem je jiný ARCHIP?

Od začátku chceme být jiní ve skladbě studijního programu, aby nebyl roztříštěný. Při žádosti o reakreditaci jsme se snažili rozdělit ho do čtyřech oblastí. Já se dodnes budím ze snu, že nemám jeden z dvaceti předmětů, které bylo nutné mít během jednoho semestru hotové. Jistě, naše povolání je roztroušené mezi několika obory, ale i tyhle věci je možné propojit. Druhým bodem je, že se naši učitelé snaží zavádět nové metody do výuky. Jak řekla jedna naše pedagožka, já si samozřejmě nemůžu dát na nos červený balónek a dělat ze sebe šaška. Ale generace, kterou vzděláváme, už byla vzdělaná jinak na střední i na základní škole, a navíc v odlišných částek zeměkoule. Tak nemůže přijít na vysokou školu jako do roku 1990. Třetím bodem je to, že u nás učí směs učitelů z různých zemí. A tlačíme na propojení s praxí.

Co školné? Není pro vás v konkurenčním boji nevýhodou?

Obrovskou, i když jsme ho za deset let nezvedli. Minulý rok jsme ho pro české studenty snížili na polovinu a pro evropské na tři čtvrtiny. Ale celkově je to veliká překážka pro spoustu studentů. Pokud si máte vybrat, jestli půjdete studovat v češtině zdarma, anebo u nás platit ty peníze… to je obrovský rozdíl.

Myslíte, že tohle je ten důvod, proč na ARCHIPu převažují zahraniční studenti, jak jste uvedla v rozhovoru pro EARCH před dvěma lety? Změnilo se to od té doby?  

Nezměnilo.

Pokud jste zakládali školu s tím, že chcete zvednout kvalitu výuky v Česku a pak tam máte 90 procent studentů ze zahraničí, není to kontraproduktivní?

Chceme víc českých studentů. Proto jsme přistoupili ke snížení školného, ale domnívám se, že je to pořád překážka. V Česku se dá studovat architektura na devíti místech včetně nás. Takže ten výběr je velký a v dnešní době nízkých populačních ročníků nejsou programy ani naplněné. Dá se říct, že kdo má zájem jít studovat architekturu, může ji jít studovat. Kdekoliv. Není tam při přijímačkách to síto, jako bylo kdysi.

Je dobře, nebo špatně, že architekturu může jít studovat kdokoli?

Já myslím, že je to dobře, ne?

Nesetkala jste se nikdy s názorem, že architektů je příliš?

(smích) A nikdo je nepotřebuje. Ano. S tímto pohledem se potkávám velmi často i v té mikropraxi, kterou mám. Že každý někde bydlí, každý někdy šel po městě a někde chodil do školy, takže ví nejlíp, jak věci zařídit a nejraději by si je navrhnul sám. Architekt je u nás pořád považován za nadstavbu. Za něco, co lidé nepotřebují.

Čím si to vysvětlujete?

Často hledám vinu u nás architektů, protože se nechováme vstřícně. Zlepšilo se to, určitě, ale pořád to není ono. Říkáme o našem oboru, že je výjimečný, že je pro nadané a talentované, ale ona je to vlastně služba. Služba a naším zájmem by mělo být, aby lidé přišli na to, že nás potřebují. My můžeme udělat věci funkčně a kvalitně.

Pokud na chování architekta kladete důraz, pak by mě zajímalo, jestli se o tomto s nastupující generací bavíte? Koneckonců, ve škole máte možnost to částečně ovlivnit.

Ano, bavím a ráda. Jsem v kontaktu nejen s našimi studenty, ale i s těmi z ostatních škol. Snažím se je vždy povzbuzovat k tomu, aby se nevzdávali a se svými náměty a připomínkami k výuce se ozývali.

Projevuje se na studentech zahraniční zkušenost? Každý ji doporučuje, ale vidíte potom vy jako pedagogové změnu?

Je pravda, že v naší škole Erasmus nabízíme, ale tím, že máme studenty především ze zahraničí, o to není moc zájem. Ale jsem v kontaktu se svými kolegy a absolventy. Když se budeme bavit o českém prostředí a českých studentech, tak to pro ně byla většinou život měnící zkušenost. Já si myslím, že to je skoro nezbytné během těch pěti let někam sám odjet, postarat se o sebe a zažít, jak se učí jinde.

Jak ARCHIP zasáhla situace kolem COVID-19?

Velice, musím to denně řešit. Situace není dobrá. Uzavření školy a přechod na online výuku se nám podařily, a to včetně ateliéru. Česko stejně jako jiné země přestalo vydávat víza a nebude se konat letní škola, takže na tom nejsme vůbec dobře. Netušíme, kolik studentů si zvládlo prodloužit víza, kolik studentů tady budeme mít v září. V mezičase jsme ale založili nadační fond a chystáme ve spolupráci se Všeobecnou fakultní nemocnicí projekt na zlepšení prostoru čekáren v nemocnicích. Děláme ho zdarma. Je to náš příspěvek situaci a zároveň pokus oslovit veřejnost, aby nás podpořila.

ARCHIP získal akreditaci v roce 2010. Když jste ho zakládali, stanovili jste si vy a vaši partneři cíl, kde byste chtěli dnes být? Nakolik jste ho naplnili?

Náš hlavní cíl byl tu školu založit. Já jsem si taky představovala, že až bude založená, tak tím největší práce skončí a potom už to poběží samo. Opak byl pravdou. Ale cíle jako si dávají businessmani, jsme neměli. Chtěli jsme, aby škola fungovala a aby to byla oáza normálnosti. Máte pravdu, brzy bychom měli slavit. Doufám, že to ustojíme a budeme mít tu možnost.

REGINA LOUKOTOVÁ

• Narodila se v roce 1971 v Pardubicích.
• Absolvovala Fakultu architektury ČVUT (1990-1997), poté rozběhla vlastní kancelář se spolužákem Josefem Smutným a zahájila studium doktorského programu v oboru Teorie architektonické praxe, téma Architektura a veřejnost.
• Absolvovala studijní pobyty v Americe, Norsku, Japonsku a jižní Indii.
• Od roku 1999 spolupracovala s Martinem Roubíkem v GEM architects, k jejich největším úspěchům patří umístění mezi oceněnými projekty v soutěži na Velké egyptské muzeum v Gíze.
• V minulosti pedagogicky působila na Fakultě architektury ČVUT v Praze a na Katedře designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
• Je členkou pracovní skupiny ČKA pro vzdělávání v architektuře a členkou Správní Rady Komise J. W. Fulbrighta.

Foto: Archiv Reginy Loukotové