Rok života v pandemických opatřeních přináší nové výzvy, říká Jan Kasl z komory architektů

Únor 25, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Alžběta Jungrová

Už i popírači klimatických změn pochopili, že musíme přehodnotit způsob navrhování budov. Úroveň a kvalita architektury stále není veřejným tématem a pandemie to jen zhoršila. Více v rozhovoru s Janem Kaslem.

PRAHA – Jan Kasl, architekt a bývalý primátor Prahy, je druhým rokem předsedou České komory architektů. Zeptali jsme se ho, jak se za dobu jeho funkce komora proměnila a jak se dívá na současné výzvy, jimž architekti čelí. 

Před zvolením předsedou České komory architektů (ČKA) jste v rozhovoru uvedl, že se komora příliš nezapojovala do veřejné diskuze. Předsedou jste dva roky, daří se vám to měnit?

Ano, snažím se o to, a to společně se všemi kolegy v představenstvu. Bohužel pandemie nám komunikaci navenek příliš neulehčuje. Ale témat, která se snažíme na veřejnosti nastolovat, je i tak hodně. Komora již před dvěma roky aktivně vstoupila do diskuse o přípravě nového stavebního zákona. Momentální vývoj v této věci není příliš uspokojivý a je značně nepřehledný. A my, společně s dalšími externími aktéry, především z Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT) a ostatními členy sdružení SIA ČR - Rada výstavby, nemůžeme významně ovlivnit návrh, dnes putující Poslaneckou sněmovnou s mnoha poslaneckými iniciativami.

Stavení zákon je bezpochyby důležité téma, ale jak říkáte, pro mnohé nepřehledné. Angažujete se i v dalších oblastech, které jsou přístupné i širší veřejnosti?

Komora se začala aktivně vyjadřovat k aktuálním tématům v oblasti udržitelné architektury - ustavili jsme pracovní skupinu a zapojili mladé aktivní architekty. Také spolupracujeme s Českou radou pro šetrné budovy (CZGBC) - v dnešní epidemické situaci více online na webinářích, než za osobní účasti. Akce na téma Zelené (vegetační) střechy byla našimi členy velmi kladně přijata a navštívena, stejně jako další akce na téma ekologického přístupu k navrhování budov. Myslím, že už i největší odpírači dopadů lidské činnosti na klimatické změny pochopili, že musíme změnit i způsob plánování a navrhování staveb. Jde o celý komplex, nejen o vegetační střechy či vsakování dešťovky, ale o změnu paradigmatu uvažování o prostředí, které spoluvytváříme.

Velkým tématem oboru je ne úplně dobrá pozice absolventů architektury. Jak ji vnímáte?

Jednal jsem s mladými kolegy a kolegyněmi, často ještě neautorizovanými, ohledně jejich nenaplněných představ o podmínkách pro výkon profese. Dokonce na to téma uspořádali mezi architekty průzkum. Podmínky však jsou složité i pro již zavedené kanceláře, které nemají jistotu získání zakázek ani adekvátní odměny za práci - honorářový řád se nám těžko podaří prosadit, neuspěli ani kolegové v Německu a mezinárodní snahy ACE (the Architects' Council of Europe) také nevedou k žádoucímu cíli. Alespoň jsme se s ČKAIT domluvili na standardech našich výkonů a jejich časové náročnosti. 

Je podle vás „švarcsystém” v architektonické praxi problémem, nebo spíš nezbytností? 

Takzvaný švarcsystém – tedy spolupráce více jednotlivců na jednom projektu, aniž by byli zaměstnanci firmy, je běžná forma, jak na celém světě projekty vznikají. Pružné, podle potřeby se měnící týmy různých specialistů, podle mne nejsou ničím mimořádným. Problémem je zřejmě tzv. slavery, nebo prekarizace, zaměstnávání studentů, absolventů i již zkušenějších architektů za neodpovídající odměnu. Na tyto odevzdanému výkonu neadekvátní podmínky si stěžují zejména čerství absolventi. Bohužel jsem zjistil, že i několika mým úctyhodným kolegům to nepřijde špatné. Já osobně na spolupráci „íčařů“ nevidím nic špatného; špatné je nevyplácet férovou odměnu za vykonanou práci. V situaci, kdy neexistuje honorářový řád ani jistota budoucí zakázky a zaměstnávání je v ČR silně zatíženo odvody, se nedá dlouhodobě plánovat a platit mzdu zaměstnancům, když fakturace není pravidelná a často i opožděná. Známe samozřejmě výjimky a existují velké ateliéry, které pracují s velkými objemy zakázek. Ale většina z nás pracuje v malých týmech s několika architekty, čerství absolventi přicházejí a získávají zkušenosti a schopnosti, aby za tři či více let složili autorizační zkoušku a začali pracovat samostatně. A mnozí si do svého CV zapíší práci v renomovaném ateliéru. Autorizační razítko jim zajistí samostatnost, nezajistí jim ovšem zakázky. Ty dokáží získat pouze tím, že budou dobří, či lepší než ti druzí. 

V jakých dalších oblastech se komora angažuje?

Podporujeme pořádání architektonických soutěží, jako optimálního způsobu výběru  nejlepšího řešení veřejných budov – bohužel se nedaří iniciovat změnu legislativy, aby třeba získání dotací obcím na rozvojové projekty bylo podmíněno uspořádáním architektonické soutěže. Nicméně lze konstatovat, že počet soutěží narostl a jejich výsledky uspěly v rozličných architektonických přehlídkách.

Osobně se snažím prezentovat naši profesi a architekturu na všech fórech, kam se dostanu. Jsou to většinou odborná témata, ale hledáme i cesty, jak oslovovat širší veřejnost. Zahájili jsme spolupráci s významným sektorovým zadavatelem – Správou železnic – při řešení jejich investičního programu. Pořádají momentálně několik architektonických soutěží, v nichž jim pomáháme konkrétní spoluprací v přípravě. Komora je garantem regulérnosti těchto soutěží a přispívá tak ke zlepšování našeho vystavěného prostředí. Jeho úroveň a kvalita architektury stále není zásadním tématem veřejné diskuse. Rok života v omezeních vyvolaných pandemií ovšem přináší nové výzvy a potřebu zamýšlet se nad městy a obcemi, pracovišti i veřejným prostorem jako takovým v podobných krizích.

Pořádáte dvě oborové soutěže. Česká cena za architekturu je mladší, jakou má pozici v kontextu ostatních cen u nás? 

My pořádáme Českou cenu za architekturu (ČCA), letos již 6. ročník. Bohužel naši předchůdci nenašli společnou řeč s Obcí architektů (pozn. red. kulturní platforma českých architektů a studentů), a tak máme v Česku ještě Grand Prix. Obě ceny vybírají z podobného souboru dokončené kvalitní architektury, mnohdy se vítězové obou cen prolínají. Osobně si myslím, že bychom měli najít cestu, jak v budoucnu spojit úsilí a zdroje ve skutečně národní cenu.

V čem je Česká cena za architekturu specifická?

Naše soutěž ČCA svěřuje výběr nominací i finalistů výhradně zahraniční porotě, abychom se zbavili možných domácích vazeb. ČCA si za 5 let existence získala vysoké renomé prestižní přehlídky, a také proto má silné  partnery - jako generálního partnera Central Group, hlavní partnery KKCG Real Estate, VELUX a VEKRA, i mnoho dalších např. HELUZ, včetně mediálních, stejně jako Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. Nominační a závěrečný Galavečer jsou proto místem k setkání architektů s partnery i porotci. Loňský rok nejen nás donutil změnit způsob vyhlašování výsledků, ale i tak se streamování na ČT ART setkalo s velkým zájmem. ČCA ovšem není akcí dvou večerů, snažíme se představovat kvalitní architekturu v regionech na putovních výstavách, i představovat nominované autory různými formami a v různých mediích širší veřejnosti.

Soutěz Diplomové práce komora pořádá přes 20 let, máte vhled do toho, jak se za tu dobu diplomové práce studentů proměnily?

Jsem v představenstvu celkem tři roky a mohu tak hodnotit soutěž diplomových prací jen krátce. Ale dokáži srovnávat výsledky soutěže s výkony diplomantů z mnoha předešlých obhajob na FA ČVUT. Obecně mají diplomové práce tendence řešit aktuální témata, což platilo před dvaceti lety i dnes. Studenti využívají jak témata vypsaná, tak přichází se svými vlastními. Převažují prakticky zaměřené projekty, ale objevují se i konceptuální práce, zaměřené více filozoficky nebo umělecky, nebo třeba neobvyklé vizionářské projekty.

Překvapil vás něčím loňský 21. ročník?

Mile mě překvapil vyzrálými návrhy z oboru krajinářské architektury, ale i urbanismu i architektury, které skutečně převyšují běžný průměr studentských projektů. Dovozuji proto z posledních ročníků rostoucí kvalitu diplomových prací i talent jejich autorů, a věřím, že tedy i rostoucí úroveň výuky. Ti, kteří uspějí v soutěži, se následně rychle prosazují v praxi a vynikají i v „dospělých“ soutěžích. Jsem rád, že partneři ČCA, jako je CEGRA či HELUZ, nepodporují jenom ČCA, kde jsou samozřejmě víc vidět, ale i Diplomky a navíc od nic mladí architekti dostávají takové ceny, jako třeba licenci Archicad nebo možnost zúčastnit se zajímavého zahraničního veletrhu či navštívit zahraniční sídlo firmy třeba Zumtobel.

Jaký zájem vaše ocenění vzbuzují u veřejnosti a jak je těžké sehnat podporu od soukromých firem? 

Nechci to zakřiknout, zejména v této mimořádné době, ale zatím se nám daří - díky kvalitě soutěže i úsilí týmu ČCA, vedenému Dášou Mošnerovou - získat a udržet partnery i další spolupracovníky, bez kterých by Cena nemohla být úspěšná. Veřejnost, myslím, začíná vnímat kvalitu staveb a konceptů, zvyšující se úroveň vystavěného prostředí kolem nás. Přesto je třeba neustat v osvětě a vysvětlování, v čem spočívá kvalitní práce autora jakékoli, i sebemenší stavby. Česká cena za architekturu nerozděluje stavby do kategorií, ale hledá jejich kvalitu bez ohledu na výši investičních nákladů nebo prestiž funkce. Kvalitu prostředí, v němž se každodenně pohybujeme a žijeme, netvoří většinově výjimečné a extravagantní stavby. To neznamená, že by v soutěži nemohly uspět, ale výjimečnost funkce nebo finanční náročnost není tím, co poroty uplynulých pěti ročníků nejvíc zaujalo. 

Hledáme možnosti, jak ohodnotit zvlášť drobné stavby nezávisle na stavbách finančně náročnějších, u nichž je důležité ocenit také pracnost a komplexnost návrhů i jejich realizace. U drobné zakázky lze snadněji dosáhnout kvalitního výsledku, bez kompromisů, které jsou u větších staveb nevyhnutelné, a mohou tak snižovat výsledný dojem. Nejde o zavádění typologických kategorií, ale o rovnou šanci jak pro drobné stavby, často komunitní intervence ve veřejném prostoru, tak pro stamilionové investice zpravidla soukromých investorů, které však významně ovlivňují naše vystavěné prostředí.

Když už jsme u těch cen, ČKA nominuje projekty na EU Mies Award, jak to funguje a jak se to liší od České ceny za architekturu

V ČR máme několik nominujících organizací i konkrétních osob, které jsou pořadatelem oslovovány zcela nezávisle a jednotlivě. My si jako ČKA stanovujeme interní pravidla, jak vybrat nominace, které jsou ve finále konsensuálně přijaty představenstvem. Mohu prozradit, že do nominace promítáme především kvalitu deklarovanou úspěchem u mezinárodních porot České ceny za architekturu.

Nový stavební zákon, jenž má urychlit schvalování, jste už zmínil. Ve Vídni umí zprocesovat celé stavební řízení online. Může se něco takového podařit i u nás?

Onu vzývanou digitalizaci řízení už přinesl díky poslanecké iniciativě zákon č. 47/2020, přijatý sice již počátkem loňského roku, avšak s účinností až k 1. 7. 2023. Ta dlouhá lhůta je nutná pro přípravu a vybavení úřadů technikou v dostatečném předstihu. Stavební povolení online by tedy nemuselo být zas tak vzdálené. Aby fungoval celý systém, musí být přijat stavební zákon s cca 40 dalšími změnovými zákony, a také my v obou komorách toho musíme ještě hodně udělat – vybavit členy digitálním autorizačním razítkem, spolupracovat na nových prováděcích vyhláškách, podle nichž se bude nově projektovat a povolovat výstavba. Digitální stavební řízení bude vyžadovat velkou pružnost jak od projektantů, tak i úřadů. Osobně se nejvíc obávám personální nouze – nemáme dostatek kvalifikovaných a změnám otevřených úředníků. Přitom dnešní stav je zahlcuje často zbytečnými agendami a administrativou. Zjednodušení a digitalizace všech procesů je podmínkou, bohužel však jen nutnou, nikoli postačující.

Zasazujete se pečovat o kvalitu vystavěného prostředí, zaštiťujete veřejné soutěže.  Co říkáte na případy, kdy se výsledky soutěží zadavatelé neřídí? Třeba v Brně se nedávno zastupitelé rozhodli ignorovat výsledky soutěže o vodní prvky na Dominikánském náměstí.

Podporovat pořádání architektonických soutěží a dbát o jejich regulérnost nám dokonce ukládá zákon, ale ČKA žádné soutěže nepořádá. Brněnský případ není, bohužel, jediný, i když naštěstí není běžný. Je to nešťastný postup, obvykle nově zvolené politické reprezentace, poškozující architektonické soutěže v obecné rovině a znevažující práci tvůrců odmítnutých návrhů. Na druhou stranu, zadavatelé mají na takový postup právo, i když se přímo účastní výběru v porotě a mohou svá veta uplatnit před vyhlášením výsledků. Převážná většina - cca 85 % soutěží - naštěstí končí uzavřením smlouvy o dílo s jejím vítězem.

Zmařená práce znamená i promrhané veřejné finanční prostředky. Zpravidla jde o důsledek nekvalitního nebo neujasněného zadání. Právě v kvalitní přípravě soutěže je klíč k jejímu úspěchu. Dnes se již několik kolegů architektů specializuje pouze na přípravu a organizaci soutěže. Znají problematiku z obou stran a mohou pomoct zadavateli vyvarovat se chyb. Vřele doporučuji nepodcenit přípravnou fázi soutěže a přemýšlet v horizontu delším, než je jedno volební období.

Máte za sebou funkci primátora Prahy, kde se za 30 let postavila jedna výrazná  stavba světového formátu. Současný primátor Bratislavy Matúš Vallo je také architekt a v hlavním městě Slovenska se masivně staví. Naproti tomu současnou hlavu Prahy Zdeňka Hřiba jste jako lékaře a ajťáka v tomto kontextu označil za „mimoně“. J e právě profese architekta skutečně nejvhodnější na vedení města? 

Vzdělání, kterého se nám dostává v oboru profese architekta, urbanisty či krajináře, zkušenosti z řízení multidisciplinárního týmu a široký rozhled v technických i humanitních oborech dávají předpoklady pro porozumění tak složitému systému, jakým je metropole. Pan primátor Vallo je dobrým příkladem. Je třeba znát trochu ode všeho - z práva, ekonomie, managementu, psychologie i přírodních věd. Ale pro úspěšné řízení města to samo nestačí. Musíte mít kompetentní a důvěryhodný tým - radu a fungující úřad, v němž většina věří smyslu společného konání. Jeden primátor má u nás jen jeden hlas v radě, a to nestačí na řízení města, které je kolektivní a komplexní prací. Stejně jako navrhování budov a plánování území.

Česká komora architektů

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Jan Gerych