Při bourání baráku z 19. století si investor neuvědomuje, že ublíží nejenom ulici, lokalitě, městu, ale nejvíc sám sobě, říká Jakub Masák z Masák & Partner

Masák & Partner památky s.r.o. jsou největší architektonické studio specializované na rekonstrukci historických památek s využitím informačního modelu budovy na světě.  

Praha - Zaměřit se na rekonstrukce památek se rozhodl Jakub Masák s kolegou Václavem Jankovským už kolem roku 2003. Chtěli být jediní, a nebo alespoň největší na trhu. Když se před dvěma lety účastnil Jakub Masák konference v Las Vegas, uvedli jej jako zástupce největší architektonické kanceláře na světě, jež rekonstruuje historické památky za použití informačního modelu budovy (BIM). 

Masák & Partner se zabývá taky současnou architekturou a specializuje se na nízkoenergetické budovy, takže kancelář formálně rozdělili na část pro novou výstavbu a Masák & Partner památky s.r.o. pro rekonstrukce. Aktuálně připravují mezinárodní verzi značky, protože je čekají mezinárodní zakázky. „Zatím jde o Evropu, byli jsme poptáni na rekonstrukci budovy v Budapešti, opery v Oslu a dokonce jsem konzultoval rekonstrukci Kapitolu ve Washingtonu,” vyjmenovává Jakub Masák. 

„Naši předkové spíš adaptovali, než bourali. Dnes máme stroje a lidská práce není tak drahá, takže si bohužel můžeme dovolit budovy zbourat. Nová výstavba je konstrukčně blíž našim potřebám. Když upravujete, musíte se přizpůsobovat. Novostavba bude po funkční stránce výhodnější, ale po stránce ekologické, kulturně-historické, kvalitativní i cenové se vyplatí památku rekonstruovat,” říká architekt. Současný tlak na co nejekonomičtější provoz vede společnost k tomu, že se naučila bourat a stavět znova. V nákladech novostavby ale není započítán náklad na likvidaci odpadu nebo dlouhodobé dopady. Pokud investor neláme původní stavbu přes koleno a akceptuje ji, vždy je ekonomičtější ji opravit.   

„Máme teď ochrannou známu na produkt, kterému říkáme Projekt na cenu, Design & Guarantee, kde se snažíme započítat veškeré dopady lidské činnosti na stavbu. A začíná se nám projevovat, že obnova staveb vychází při započítání komplexních nákladů včetně odstranění stavby výrazně levněji. Znám pána, který má zámek v Hlubočepích a dalšího, který má plechovou halu v Říčanech. Pán s halou sbírá obrazy a už mě nějakou dobu přesvědčuje, ať mu z té haly udělám galerii. Pán se zámkem má zase autoservis a už mě nějaký pátek přesvědčuje, ať mu na něj přestavím ten zámek. A já už se je nějaký ten pátek snažím oba přesvědčit, že nejlepší by bylo si ty budovy směnit, takže nebudou muset lámat přes koleno zámek ani plechovou halu,” vysvětluje Jakub Masák.

Kancelář zaměstnává kolem padesáti stálých členů projekčního týmu a spolupracuje s rozsáhlým okruhem externistů. „Sháníme lidi s erudicí, třeba když se někde rozpadají starší památkové ateliéry. Podařilo se nám ulovit čtyři až pět “starých pardálů”, a jsme pyšní, že je máme. Zkušenosti, které mají, se nabírají léta a oni je ve svých padesáti šedesáti mají. Máme 200 až 300 pohovorů ročně a vybíráme si tak šest lidí. Snažíme se vychovávat si i vlastní, stahujeme je přímo z fakulty z oboru památkové péče. V poslední době se nám ale hlásí lidi sami.”  

Jak se díváte na památkovou ochranu u nás?

Památková péče u nás je obecně vzato v systémovém nastavení nejlepší na světě. Ano, máme trochu (hodně) zastaralý památkový zákon, čeká nás nějaký update a zatlačuji slzu v oku, že se tomu jako společnost a sněmovna a další moc nevěnujeme. Ta diskuze by měla být širší. Co se týká ad hoc kauz, je to o lidech jako všude. Setkáte se se situacemi, kde jsou renomovaní, erudovaní lidé a i ta diskuze je odborná a zajímavá a jinde máte jen starosti a problémy. Tu nejednotnost bych nejvíc vyčetl. 

Na druhou stranu si uvědomte, jak jsou památkáři honorovaní, a jak proto ti opravdoví odborníci na památkovém ústavu (ne)zůstávají. Znám pár, kteří odešli, protože si v soukromé sféře mohou vydělat víc. Nevzdali se své odbornosti, pořád dělají památky, pořád mají krásnou práci. Taky potřebují uživit rodinu. Duševní práce v Česku pořád není doceněná.   

Další věc je, že památková péče je specifická. Představte si, že milujete památky, máte v tom srdce, odejdete z fakulty a vrhnete se na to. A od mládí do svých padesáti, šedesáti let se celý život zabýváte situacemi, ve kterých vám ta krása, kterou jste studoval, mizí pod rukama. Setkal jsem se s lidmi, kteří jsou nešťastní, zhrzení osudem, celý život dostávají pár facek, naráží neustále na lidi, kteří jim to chtějí bourat. Pak to exaltuje k tomu, že jsou přísnější, než by museli být. Na druhou stranu, když tam pak ale potkáte člověka, který má přes čtyřicet, tak se  téměř nesetkáte s někým, kdo není erudovaný. 

Zvykli jsme si přistupovat k památkové péči způsobem “oni nám dají přes prsty”, “ono to nepůjde”, a když k tomu a priori přistupujete takto, tak to nepůjde.

Můžete uvést nějaký pozitivní příklad spolupráce s památkáři?

Můj oblíbený příklad je zámek Červená Řečice, který původně získali lidé živící se skupování pohledávek - čistě ekonomický byznys. K zámku přišli jak slepí k houslím, ale nepřistupovali k památkové péči jako ke komplikaci. Došli ke shodě s památkáři a rekonstrukce už získala ocenění. Nemají s památkáři žádnou kolizi, žádný problém. Stačí k tomu přistoupit trochu s pokorou, protože když mám starý zámek, památku, musím se k ní tak chovat.

Poslední věc vypíchnu, náš Projekt na cenu využívá znalecký hodnotící postup zvaný reziduální hodnota, který hodnotu památky umí zohlednit. Spousta lidí si neuvědomuje, že když drží památku, nebo i budovu s okrajovým památkovým významem, tak už má nějakou hodnotu. Při bourání baráku z 19. století si investor neuvědomuje, že ublíží nejenom ulici, lokalitě, městu, ale nejvíc sám sobě. Neumí si to vyhodnotit. Někdo by jim měl říct, že ta budova má teď takovou cenu, za 5 let bude mít takovou a za 100 let zase jinou cenu. Naše komunistická minulost nás toto vnímání odnaučila. Metoda výpočtu reziduální hodnoty nám toto umožňuje lidem ukázat.

Co říkáte na ochranu památek ve městech? V Brně se řeší zavedení ochranné zóny kolem historického jádra, drtivá většina dotázaných architektů se však vyslovila principiálně proti zónové ochraně. 

Zónová ochrana může a nemusí být v pořádku, to je dáno lokalitou. Příklad - Rooseveltova ulice v Praze je hranicí památkové zóny Prahy 6. Na sever žádná ochrana nebyla a padly tam neuvěřitelně krásné vily v plén developerům. Byli jsme přítomni u dvou, tří akcí, které dopadly katastrofálně. Jedna ze špičkových staveb Krejcarova vila odešla, protože neměla ochranu. Tady právě mělo jít o zónovou ochranu, ale než si to někdo uvědomil, zmizely krásné vily a je to tam dnes přehuštěné. Zónová ochrana má opodstatnění, ale musí se říct, kam patří. 

Starosta Brna-střed, také architekt se obává v případě vyhlášení zóny zásahu do práv majitelů. Nezvýší zóna zároveň i hodnotu nemovitostí?

Ano, je to zásah do vlastnických práv, ale je otázka jak velký. Zónová ochrana nastavená podle současného památkového zákona je skutečně paušální a chrání kde co. Doporučuji kombinaci památkové zóny a regulačního plánu, kde se vyjádří konkrétní regulace. Tam se jde do detailu a není to jen o nějakém paragrafu, u něhož nevíme, co nás potká. Kombinace regulačního plánu a památkové zóny umožňuje hledat v místě, co je skutečně zajímavé. 

Jako vlastníci si často neuvědomujeme, že památková hodnota je naše a nikdo nám ji nesebere. Památková zóna nás na to upozorňuje a říká, tady ta hodnota je. To je důvod, proč se jezdí do staré Prahy. Dnes už se jezdí i do Holašovic, do vesnické památkové rezervace. Kvůli souvislostem. Na jeden památkový objekt se někam na vesnici podívat nepojedete, ale na jednu celou ves, která je chráněná třeba památkovou zónou, tam je ta hodnota, tam se vydáte.

Vyhlášení zóny vidím v principu pozitivně, protože všem vlastníkům přinese hodně. Otázkou je, jakou ochranu tam prohlašovat a jak ji v rámci zastaralého zákona sestavit. 

Obecná představa o rekonstrukci památky je nesmírně nákladná. Musí to tak být vždy?

Náklad na rekonstrukci památky nemusí být zásadní. Nákladnou rekonstrukci dělá rozhodnutí investora. V případě, že do památky rvete funkci, která se tam nehodí, lámete ten barák přes koleno, tak to bude nákladné. Musíte zlomit ten dům a dát do něj něco, co tam nepatří. V případě, že do památky dáváte program, který se tam hodí, tak náklady velké být nemusí. Je to i o přístupu památkové péče, která někdy tlačí až přes moc. Někdy ale ani to nemusí být špatně. Já mám památkářský přístup rád a bývá to o tom, že vás nutí do kvalitnějších postupů, restaurátorství. Pro mne to znamená, že zvyšují hodnotu vaší nemovitosti. 

Setkal jsem se  názorem, že kvalitně zrekonstruovaný stoletý dům poskytuje lepší bydlení než současná bytová výstavba?

Když s tím umíte pracovat, je to jednoznačně pravda. Nechali jsme změřit tepelný odpor historického špaletového okna. Před rekonstrukcí mělo 2,83 a po rekonstrukci 1,9. Není to špičkové okno, ale funguje. A to nemluvím o akumulaci a dalším. Třeba u nás běžné kvalitě rakousko-uherského stylu stavění. Historické stavby nabízí kvalitnější zpracování než současné stavby, ať už je to standard metráže, velikosti oken. Nebývá tam současný tepelný standard, ale s tím se dá pracovat, jak jsem ukázal na tom okně. Navíc tam ale přibývá sociokulturní hodnota, kterou lidé těžko vyhodnocují. Historické domy mají něco navíc, duši, a tu ty novější baráky nemají. 

Masák & Partner