Přijedou z přeplněných Londýnů, Paříží a Prah a vidí, že to na vesnici funguje, říkají zakladatelé REZI.DANCE

KOMAŘICE – První rezidenční dům pro živé umění u nás založili Markéta Málková a Aleš Hrdlička ve statku po prarodičích. Postupně jej svépomocí a za podpory místní komunity upravili, takže nabízí profesionální pohybový ateliér a ubytování pro 12 osob. Každý rok vypisují rezidenční programy pro umělce, skupiny, kulturní manažery, celé organizační týmy a letos prvně proběhne rezidence na pomezí pohybu a land artu. 

Jak vás napadlo rozjet rezidenční dům pro pohybová umění?

Markéta Málková: Studovala jsem současný tanec a choreografii na univerzitě na Novém Zélandu a dalo by se říct, že až tam jsou počátky našeho nápadu na umělecký rezidenční dům pro živé umění – to byl rok 2006. Tanec se tam vyučuje hodně zeširoka, čerpá inspirace v krajině, v dalších uměleckých formách a používá se jako nástroj k práci s různými komunitami. 

Měla jsem štěstí na skvělou profesorku Alison East, která mě v přístupu k tanci zásadně formovala. Jsme stále v kontaktu, a jelikož je to velká cestovatelka, tak k nám před třemi lety dorazila na uměleckou rezidenci. Zorganizovali jsme s ní sympozium pro české tanečníky, na téma tanečník/tělo v krajině, a tak mohla představit své přístupy k tanci a tvorbě v evropském kontextu. Bylo to skvělé. Od té doby jsme v tématu pokračovali a proběhlo dalších pár projektů. 

Naše hlavní činnost je ale organizovaní uměleckých rezidencí. Máme program A-I-R, který každý rok nabízí přes 20 uměleckých tvůrčích pobytů. Od doby, kdy jsme v roce 2016 REZI.DANCI založili, jsme podpořili přes 100 uměleckých projektů české i mezinárodní scény. Umělce vybíráme skrz každoroční open call a můžou se hlásit z Česka i zahraničí – nejsme uzavření v nějaké své tvůrčí bublině. Umělce vybírá naše dramaturgická rada a každý rok je větší a větší zájem. To je skvělé a moc nás to těší. 

Umělci si zvykají na tento formát tvorby – intenzivní, soustředěné, mimo svůj běžný rámec fungování. Mohou se soustředit na výzkum svých témat, a díky tomu vznikají velmi kvalitní a oceňovaná představení. Rezidence nenabízíme pouze pro umělce, ale též pro kulturní manažery a taneční akademiky.  

Vaše usedlost se datuje až od roku 1638, jakou má historii?

Aleš Hrdlička: Statek sice má tak dlouhou historii, ale stavebně po něm nezůstalo skoro nic, jen základy.  V roce 1954 byl přestavěn na malou farmu. Děda byl pošťák, babička hospodařila, takže to nebyl úplně velký jihočeský selský statek. To je pro nás lepší, protože by to znamenalo stodoly, obrovské chlévy a další. 

Pracovali jsme tedy s menším prostorem – uzavřený dvůr, stodola, malé zemědělské zázemí a jedna maštal. V 90. letech měli Markétini rodiče na statku výrobnu jogurtů, tedy jsme nemuseli řešit ukončení zemědělské činnosti. My žijeme dole a nahoře je prostor pro rezidence – ubytování, ateliér, jídelna, terasa, z bývalé jogurtárny je prostorná kuchyně, prostě veškeré zázemí. Struktura domu je tedy z 50. let a je to vidět zvenčí, vnitřní prostory jsme už předělali. Zvenku jsou velká špaletová okna, brizolit, nemá to úplně vesnický ráz a ani byste si takového domu zásadně nevšimli. Takový barák by mohl klidně stát někde na okraji města. 

Markéta Málková: Říkali jsme si, že to je výhoda, protože u nějakého barokního statku by nás to omezovalo víc. Takhle jsme mohli statek předělat do otevřené formy. Zvenčí se naše přestavba zásadně neprojevuje, ale ještě na tom budeme pracovat. Přemýšlíme jak dodělat fasádu, aby do vesnice zapadla. Jsme kousek pod návsí a je tu renesanční zámek, sice v nevalné kondici, ale nechceme udělat nějaký architektonický průšvih. Zatím fasádu necháváme porůstat břečťanem a uvidíme. 

O to víc jsme se mohli vyřádit zevnitř. Předělali jsme uzavřený dvůr, maštal a půdní prostory – Aleš využíval sklo, dřevo a kov. Celé to otevřel, orientaci jsme změnili na jih, kde vesnice už končí, není tam žádná zástavba, takže to šlo a koukáte do staletých dubů. Jinak bylo od dědy vše připravené, vybetonované sklepy, půda, udělal na tom festovní práci a na ní jsme to postavili. 

Provedli jste úpravy kvůli udržitelnosti provozu budovy jako splachování dešťovou vodou, jak to šlo?

Aleš Hrdlička: Bylo to složité. Donutily nás k tomu okolnosti, sami bychom se k tomu možná neodhodlali, nebo určitě ne tak brzo. Kdybychom měli obecní vodovod, neřešili bychom to. Ale hospodaříme se studnami a historickými vrty a jedno léto voda v naší sdílené studni došla.  Tak jsme museli konat. 

Problém byl, že jsme nemohli svést dešťovou vodu do jednoho místa, jelikož máme střechy a okapy na všechny světové strany. Proto máme pod každým okapem 300 litrovou nádrž, a když se při velkém dešti všechny najednou naplní, vezmu čerpadlo, svedu to do centrální nádrže ve sklepě a pak ji sekundárním vodovodem přivádím k toaletám. Máme tři nahoře a jednu dole. Máme tedy dva vodovodní řády vedle sebe – jeden na pitnou vodu a druhý na dešťovou. Při stavbě nového baráku se s tím počítá, my jsme to museli dobudovávat docela složitě.

Markéta Málková: Dává nám to ale smysl. Až ve chvíli, kdy vám dojde voda, si uvědomíte, že pitnou vodou by se opravdu nemělo splachovat, protože to množství, které záchody proteče, je opravdu velké. Rádi bychom si pořídili i solární panely a byli více soběstační. V Komařicích zatím není vodovod ani čistička odpadních vod a jak se vlivy klimatu zhoršují, je třeba se k tomu postavit zodpovědně. 

Aleš Hrdlička: Ale zase, nutí nás k tomu situace. Fotovoltaiku jsme začali řešit ve chvíli, kdy se začala zdražovat elektřina a vypukla válka na Ukrajině. Člověk si uvědomí, že je lepší být co nejvíc nezávislý na vnějších vlivech a nemuset podporovat totalitní státy, se kterými se s energiemi obchoduje. Dokud byla situace klidná a stabilní, tak jsme o tom neuvažovali. Asi je to normální. Dokud to jde, řeším to nejsnazším způsobem. Když už to nejde, zvolím i ten ekonomicky náročnější nástroj.

Máte, Aleši, zkušenosti z provozu gastra, jak jste se naučil dělat věci, o kterých se bavíme?    

Aleš Hrdlička: Mám vystudovanou hotelovku, většinu profesního života jsem pracoval nebo podnikal ve službách. Můj otec je klasický socialistický táta, který musel všechno umět – od opravy auta po vyčištění komínu – nic nebylo. Vyrůstal jsem pořád v opravách všeho možného, ale netušil jsem, že by to měla být náplň mého života (dokud jsem se nesetkal s Markétou). Taky jsem si nechal postavit airsteamový bar a při jeho stavbě jsem přičuchl k různým stavebním technologiím. Na nějaký čas jsme s Markétou odjeli do Asie, kde jsme ve spolupráci s jednou Francouzkou postavili ještě tropický bar na střeše.

Pochopil jsem, že tyhle věci nejsou zas tak složité, a že i v takto kuriózních podmínkách se dá všechno postavit. Když jsme tedy stáli před projektem přestavby usedlosti na umělecký rezidenční dům, řekli jsme si, že to svépomocí zvládneme. Je to naše škola: od instalatéřiny, elektrikařiny, sváření po truhlařinu, dělání nábytku a pokládání dlažby. 

Markéta Málková: Já odsud pocházím, a když jsem se ve třiceti vrátila, našla jsem tu skvělou komunitu lidí. Je to klasická vesnice, ale fungující. Kamarád Jožka je elektrikář, mohli jsme s ním konzultovat vše, co se elektřiny týče, a to skoro 24/7. Bratránek je tesař a když jsme dělali ateliér, vyměnil nám část krovů. Během přestavby bylo potřeba odhadnout, co ještě zvládneme sami a co už ne. Ale je pravda, že jsme byli asi trochu drzí a troufli jsme si skoro na vše. 

Aleš Hrdlička: Komařice fungují dobře jako komunita. Můžeš si dojít pro radu. Každý má sice svých starostí dost, ale nikdo není líný ti přijít po práci říct, tohle máš blbě, tady ti chybí hambálky, sem dej dvě cikánky, aby ti to nespadlo.       

Jaké je to pro vás? Funguje REZI.DANCE celoročně?

Markéta Málková: REZI.DANCE funguje zhruba do půlky prosince a od půlky února zase otvíráme. Potřebujeme si ty dva měsíce v zimě trochu odpočinout, i ten dům si potřebuje odpočinout. Potřebuje též čas a trochu se nadechnout. Jinak během roku jedeme nonstop. Rezidence, workshopy a jednou za čas představení. Žádáme dotace na provoz a teprve během února se dozvídáme, jakou podporu dostaneme. Už jsme si takový systém najeli a funguje nám. Jsou to navíc dva měsíce v roce, kdy se nejvíc topí a je do toho potřeba dávat nejvíc energie.     

Jak si potřebuje dům odpočinout? 

Aleš Hrdlička: Když dům dva měsíce nevyužíváš, tak se nesplachuje, nesahá se na kliky, nevrzají postele, šetří se. Nepotřebuje si doslova odpočinout, není to zvíře, ale nevyužíváš ho a zároveň můžeš dělat údržbu, kterou mezi lidmi nezvládneš. Můžeš si rozbordelizovat jeden pokoj, vrtat tam, protože se tam za těch 10 měsíců něco vyviklalo. Můžeš udělat klasickou údržbářskou práci, na kterou v průběhu roku není čas. 

Markéta Málková: Takhle to vnímá Aleš, já to vnímám trochu jako živý organismus. Ne, že bych byla tak ezo, ale mám pocit, že je ten prostor za rok naplněn takovým množstvím energie, že se opravdu potřebuje nadechnout. Obecně je dobré s prostorem, kde jste, navázat nějakou komunikaci. Když jsme dům předělávali, tak nás to samo navedlo, kde by co mělo být, ten prostor prostě komunikuje.

Aleš Hrdlička: Je to ezo :)

Markéta Málková: Není to ezo. Jen si říkám, že je prostě dobré tomu dát čas a prostor, aby si taky odpočinul.    

Jak dlouho už provozujete rezidenční program?

Markéta Málková: V roce 2016 jsme začali přestavovat a založili jsme spolek REZI.DANCE. První jsme udělali ateliér, který jsme hned začali využívat a už sem jezdili umělci. V plném provozu jsme od roku 2018. 

Aleš Hrdlička: Dělali jsme to samozřejmě na etapy. V roce 2017 jsme dokončili ateliér, přišla první rezidence. Přes zimu jsme udělali ubytování a v roce 2018 jsme dodělali jídelnu. V roce 2019 dvůr a kuchyni, když jsme tu byli zavření přes covid, a poté zahradu, lagunu (biotop na koupání) a saunu. Díky rozložení na etapy jsme si ověřovali, co funguje, a co ne a měli jsme čas vše dobře promyslet. Nečekali jsme, až to bude celé načančané a přestavěné, aby jsme to mohli otevřít. Už jsme chtěli, aby se k nám jezdilo, tvořilo a REZI.DANCE sloužila svému účelu. 

Myslím, že to nám dodávalo energii a vlilo krev do žil. Přesto, že nebylo vše ještě hotové, umělci sem rádi jezdili a hlavně se rádi vraceli. Abychom přestavbu mohli začít, prodali jsme, co jsme mohli kvůli penězům. Pak bylo důležité, aby se nám investice začaly vracet. Teď je první rok, kdy nic zásadního nestavíme. Teda, zrovna něco svařuju, ale nic zásadního. 

Markéto, studovala jste současný tanec, předpokládám, že tedy tančíte?

Markéta Málková: Tančím stále ráda, ale trochu se mi to transformovalo. Na škole a ještě pár let poté jsem dělala hlavně představení. Následně jsem se začala věnovat pedagogice tance a ještě do loňského roku jsem tu na REZI.DANCI vedla workshopy, ale spíše okrajově. Vlastně už od roku 2010 jsem též dělala kulturní management a ten teď úplně převážil. Nyní se plně věnuji kurátorství REZI.DANCE, kulturnímu managementu a kulturní politice. Dostala jsem nabídky být členkou v několika českých i mezinárodních grantových tanečních komisích. Jsem též členkou dramaturgické rady České Taneční Platformy a jsem za všechny tyto příležitosti vděčná, je to skvělý posun.

Jaké to je žít s takovým provozem? Máte děti? Ptám se, protože by to pro ně musela být znamenitá životní zkušenost.

Markéta Málková: Děti nemáme, ale máme neteř, která bydlí 100 metrů odsud. Je jí deset. Od začátku, když jsou tu ukázky, work in progress, vždy přijde a je to pro ni hodně zajímavé. Potkává se s lidmi a situacemi, se kterými se běžně děti nemají možnost potkat. Je tu velice často, skoro každý den a pořád nám tu s něčím pomáhá, je to pro ni hodně lákavé.

Aleš Hrdlička: Máme zkušenosti s tím, jak na to děti reagují. Ona je díky tomu sociálně silnější, polovina těch lidí jsou cizinci, takže vidí, že svět nejsou jen Komařice. I když nám to neříká, určitě to vnímá, že tu teta a strejda dělají takové věci.

Žije se nám tak, že je to obohacující, ale zároveň i trochu únavné, takže hledáme balanc tak akorát. Jsou už lidé, kteří sem jezdí opakovaně, stali jsme se přátelé a trávíme s nimi víc času. Pak jsou lidi, které neznáme, takže s nimi trávíme míň času. Je to o nějakém našem nastavení s nimi a už s tím umíme pracovat. 

Markéta Málková: Teď už máme do rezidence externí schodiště ze dvora, takže máme dva oddělené vchody. Máme náš domov a rezidenti si chodí jinudy. Když to tak nebylo a lidi chodili kolem kuchyně, bylo to extrémně náročné. Člověk měl pocit, že pořád jen dává, dává, dává. Loni jsme si pořídili starou dodávku Mercedes a Aleš ji předělal na karavan, takže máme únik. Máme dva velké psy, a když není potřeba, abychom tu byli, tak se sebereme a odjedeme aspoň na dvě noci. Vypadneme do přírody, abychom nabrali trochu víc energie.

Máte pět rezidenčních programů – Inkubátor; Go, Honey, Go; Kulturní Wellness, Hlava v Koma a loňskou novinku Těleso v kraji. Jde o rezidenci na pomezí architektury a performing arts, podněcující intervence v krajině. Máte už nějaké výstupy?  

Markéta Málková: Loni jsme ten program vypsali a vybrali jsme tanečníka Jara Viňarského a architekta Tomáše Hubinského, který působí v Bratislavě a zabývá se scénickým uměním. Rezidence bude ale až na podzim, takže výstup žádný není.

Když jsem měla ještě Kredance, spolupracovali jsme s Michalem Škodou z Domu umění v Českých Budějovicích. Michal má rád současný tanec a my máme rádi jeho kurátorské počiny od architektury po výtvarného umění. Oba jsme byli v té době v Českých Budějovicích, tak jsme si vzájemně chodili na akce a podporovali se. Až v roce 2012 jsme udělali týdenní festival Mimo mísu a podtitulek byl Architektura těla, architektura místa. Pořádali jsme taneční intervence v jeho galerii. Pak jsme s mladými architekty postavili takovou kostku na náměstí před radnicí, obtáhli ji fresh fólií a dělaly se v ní pohybové happeningy. Snažili jsme se to vytáhnout ven a propojit architekturu s tancem. 

Ohledně intervencí do krajiny – architekturu máme s Alešem oba rádi, ale taky rádi trávíme čas v přírodě. V okolí Komařic je krásná a inspirativní krajina, a díky tomu, že rádi cestujeme a čerpáme inspiraci v cizině, nás toto propojení napadlo. Uvažovali jsme o instalacích, které by si příroda pak sama pojala, materiál dřevo, kámen. Kdo by pak šel na procházku, objevil by to a stal se toho trochu součástí. 

Aleš Hrdlička: Spousta umělců už využívá tělesa v krajině. Ne, že by tam něco nechávali, ale zrovna třeba Jaro Viňarský s Marií Gourdain pracovali na projektu, kdy chodili do krajiny a tam nacházeli objekty, se kterými pracovali.

Markéta Málková: Dva roky zpátky jsme tu měli zajímavý projekt s osvětlovači, kteří udělali světelnou instalaci v krajině, a to bylo taky moc fajn. Já nemám ráda, když se vezme hotové divadelní představení a napasuje do krajiny. Generátory na elektřinu dělají hluk, plaší se zvířata, to mi nevoní. Mám radši, když se to dokáže transformovat a splynout s duchem přírody. Lidi ji pochopí a víc se napojí na samotné místo.    

Většina vaší produkce je pomíjivá, cítím z toho snahu vytvořit něco trvalejšího a zanechat otisk ve vaší krajině?   

Aleš Hrdlička: Asi to tak bude. Teď jsme byli v Kremsu, udělali jsme si tam procházku a zjistili jsme, že víno, kultura a design jdou ruku v ruce. Už se tam nechodí v krojích a jak etikety, tak samotná vinařství vypadají krásně, už to nejsou malované sklepy. V Rakousku jsou o pár kroků dál než tady. Procházeli jsme vinohrady, kde bylo asi 10 uměleckých instalací. Rádi bychom něco takového taky udělali. 

Markéta Málková: Nejznámější je asi takový obrovský dřevěný rám. Před ním je sedačka a v rámu je horizont. Je tam označené, na co se koukáš. V Českých Budějcích se dělá festival Umění ve městě, ale to pro mě nefunguje. Je to strašně násilně našroubované. Je úplně jedno, jestli jsou sochy nainstalované v Plzni, Praze nebo Hradci Králové, a to mě nefascinuje. Ale pochopit ducha místa, zapracovat s ním a používat materiály, které si zas příroda vezme – to je téma, o kterém přemýšlíme. A pak to ještě propojit se scénickým uměním. Nápady jsou, jen je potřeba je trochu víc pojmout.

Trochu mi to připomíná „slavonický efekt”, kdy ze světa a Prahy přijedou lidi, kteří rozjedou kulturní projekty a začnou pozměňovat dané místo. Jsou z vás sousedi šťastní, nebo jim lezete na nervy?   

Markéta Málková: Já jsem se tu narodila, moje rodina je tu přes staletí a Aleš je komunikativní a milý člověk, taky z vesnice. Další věc je, že ta vesnice bývala kulturní. Je tu zámek, bývaly tu plesy a amatérský divadelní spolek. Jediné, co se z toho ale zachovalo, je staročeský Doudlebský masopust, který tu funguje a lidi jsou za to rádi. 

Umělecké rezidence, které se u nás odehrávají, jsou spíše výzkumného a tichého charakteru. Tedy myslím, že umělci nikoho neruší. Ba naopak. Chodí do místního krámu, na poštu, všechny zdraví a Komařice mají pocit, že jsou něčím zajímavé. Teď už o nás bylo natočeno pár reportáží, rozhovory, dostali jsme nějaká ocenění, za která jsme vděční, a my vždy nezapomeneme zmínit, že je to taky díky místním lidem. Že jsou tak vstřícní. 

Jednou za čas zorganizujeme nějaké představení přímo v Komařicích. Uprostřed covidu v létě přijel Cirk La Putyka a udělali jsme představení na louce jen pro místní. Nedělali jsme nikde reklamu, zapojili jsme do toho starosty tří obcí a přišlo 600 lidí. Pak jsme seděli u ohně a bylo to fajn.      

Myslím, že jsou lidi rádi, ale uvědomila jsem si, že když do komunity 150 obyvatel přijede 10 lidí, stávají se její součástí. Je důležité, aby byl vzájemný respekt. Vnímám to tak, že nás berou pozitivně a doufám, že to tak zůstane, takže na tom hodně pracujeme.

Zmínili jste, že na venkově víc vnímáte důležitost ekologie?

Aleš Hrdlička: Čím víc a blíž přírodě žiješ, tím víc si uvědomuješ a víc tě bolí, jak se mění. Třeba kůrovcová kalamita, která je tady všude kolem nás, je způsobená broukem, který napadl oslabené stromy. Oslabené jsou proto, že prší málo, nebo nestandardním způsobem. My trochu běháme na běžkách a letos jsme byli dvakrát. A to tu vždy celou zimu ležel sníh.   

Teče u nás Stropnice, byla to řeka s krásnými meandry a dnes je to kaše, protože většina vesnic podél jejího toku nemá čističku odpadních vod. Dál je tu několik chatových oblastí. Když se zakládaly, tak se lidi myli možná tukovými mýdly. Dnes jsou myčky, chemikálie, splašky z každého záchodu musí mít nějakou barvu, a to všechno jde do malé říčky. Nikdo s tím nic nedělá, obce řeknou, že pět milionů na ČOVku nemají. 

Cítíme dopravu. Ve vsi se 150 obyvateli je 70 aut, my sami máme dvě, takže jsme v tom taky. Doprava přes tu malou vesnici je vážně velká, a to je silnička, která by měla být pro nás a ten malý region. Jenže nás už je hodně a ještě ty tranzity, kdy se přesouváme tam a zpátky. Špatná dostupnost vesnic hromadnou dopravou by se mohla zlepšit. 

Markéta Málková: Potom ta voda. Tady se zaspalo a není tu vodovod. Dva roky zpátky se musely do vedlejší vesnice vozit nádrže, protože studny vysychaly. Když v zimě nesněží, tak není spodní voda. A jak chodíme na procházky a trávíme hodně času v přírodě, tak vidíme místa, která bývala plná vody a najednou vysychají. Vždycky si říkám, už i tady? 

Vyrůstala jsem tady, tak si pamatuju tu krajinu. Naštěstí je tu soustava 13 rybníků, takže tady není vyprahlo jako třeba na jižní Moravě. Jsme přece jen pod Novohradskými horami, blízko Šumavy a pořád tu ještě prší. Místní zámek měli asi 500 let cisterciáci, kteří se hodně zabývali vodohospodářstvím a krajinářstvím, díky nim tady krajina ještě funguje.

Aleš Hrdlička: Nejsou tu desetihektarová pole kukuřice, monokultury, ještě se to dá. Jsme ale blízko Rakouska, jezdíme tam často a vidíme ten rozdíl ve vztahu k přírodě a k tomu, co nám předali předkové. Udržitelnost může být jednoduchá a snadná, ale tady před 60 lety bolševik všem všechno sebral, odstříhl naše kořeny, protože nechtěl, abychom je měli. Chtěl z nás mít masu. A my se teď k přírodě chováme bez kořenů. Pak přijedeme do Rakouska, kde současní lidé dostali zem od svých otců, ti od dědů a je to pro ně vnitřní záležitost. 

Markéta Málková: Ty naše architektonické intervence v krajině mají fungovat taky jako impuls pro lidi, i místní, aby se do krajiny šli podívat a chápali přírodu. Když chodíme na procházky, nikoho nepotkáme. Na jednu stranu je to perfektní, že máme celou krajinu pro sebe, ale dřív to takhle nebylo.                    

Aleš Hrdlička: Žádný akvapark není tak pěkný jako se vykoupat v rybníku. To musí lidi pochopit, a když k němu budou chodit, nenechají si ho zničit. Když budou chodit do lesa a všimnou si, že schne, tak s tím třeba budou něco dělat. 

Markéta Málková: Na Novém Zélandě se moje profesorka Ali v 50. letech účastnila akcí, kdy tanečníci naběhli a udělali happening pod stromy. Nalezli na ně a dokud nedostali podepsáno, že se nepokácí, neslezli. Umělci mají v tomto velkou sílu, jsou hodně reaktivní, chápou to a reagují brzo. Pracují s tělem a vnímají i okolí, pokud to nejsou nějací baleťáci na špičkách. Dokážou to transformovat do uměleckého díla, díky němuž se na to dá ještě více upozorňovat. Vidím v tom velkou sílu současného umění nebo performance.

Aleš Hrdlička: Proto je asi taky dobré, že je ta rezidence tady na vesnici, protože spousta kultury se děje v centrech. Co říká Markéta, asi funguje na Novém Zélandu, ale pochybuji, že nějaký newyorský umělec přesně ví, jak vypadá les. Proto jsme rádi, když lidi přijedou z těch přeplněných Londýnů, Paříží, Prah a Bratislav a vidí, že to funguje. Možná si řeknou aha, místo nějakého queer představení, kterých je dost, udělejme představení o tom, že padají větve ze stromů a než abychom poráželi celé stromy, můžeme odřezat jen suché části a začít se o přírodu starat. Protože my s ní musíme žít. Ona s námi žít nemusí. My nezachraňujeme planetu, zachraňujeme sami sebe. Planeta bez lidí bude daleko šťastnější.      

Markéta Málková se narodila v Komařicích. Studovala současný tanec a divadlo v Norsku a na Novém Zélandu. V roce 2010 založila s kamarádkou kulturní prostor Kredance v Českých Budějovicích a v roce 2015 se svým partnerem Alešem Hrdličkou první čistě rezidenční umělecký dům pro živé umění v Česku. Je v dramaturgické radě České Taneční Platformy a v kulturních grantových komisích. V roce 2021 byla její manažerská práce oceněna cenou Manažerka roku na festivalu ČTP a v roce 2022 obdržel projekt REZI.DANCE divadelní cenu DNA. 

Aleš Hrdlička se narodil v Protivíně. Zajímá se o technickou stránku uměleckých projektů. V letech 2010 -2015 pořádal v Českých Budějovicích hudební festival Ve Středu Města Ve Středu. Zúčastnil se technického workshopu Nově Sítě, Art Gate, zajišťuje v projektu A-I-R scénografické a technické konzultace. Stojí za přestavbou domu Pod Javory a v projektu REZI.DANCE ručí za technické a provozní zázemí.

REZI.DANCE