Demontovaný nábytek odhalil sprostý nápis, detektivní prací jsem dohledal truhláře i žijící potomky, říká restaurátor Dominik Matus

BRNO — Restaurátorská dílna Research & Restore leží v brněnském Bronxu v přízemí bývalého Old Town Hotelu. Umístění je to příznačné nejen kvůli vícero přítomným historickým vrstvám, prakticky o dům dál totiž najdete Vyšší odbornou školu, kde Dominik Matus učí restaurování nábytku. Přivítal nás na původním hotelovém baru, který nově plní funkci kuchyňky a kanceláře, a provedl nás dílnami, které vznikly na místě, kde se dříve hostům podávaly snídaně. Nám dal místo toho nahlédnout pod pokličku současné restaurátorské praxe.   

Na co se zaměřujete?

Restauruji nábytek, cokoliv ze dřeva, ale především děláme v ateliéru historický mobiliář asi do půlky 20. století. Moderní nábytek z poválečné doby už je často z dřevotřísky, molitanu, překližky, a tam už to restaurování není tak komplikované a dělají jej jiní. Pokud to teda není v dezolátním stavu, jelikož dřevotříska se opravuje těžko. Naopak, u předmětů ze staršího období to bývá kombinace mnoha technik a materiálů, třeba různých kovů, slonoviny, želvoviny či dalších živočišných materiálů, je to většinou lepené klihem, s čímž je taky jiná práce, a na to se zaměřujeme. Ne, že bychom nedělali nějaký funkcionalismus, ale z těch období tolik zakázek nemáme. Dále děláme různé odborné průzkumy, archivní výzkum, hledáme analogie, abychom předmět historicky zařadili, kolega Ryšánek je dokonce soudní znalec, takže dělá příležitostně i posudky. Obecně se snažíme v práci zapojit humanitní vědy a co jsme se naučili na univerzitách. 

Jak probíhá archivní výzkum?

Když to jde, a je to třeba sakrální nábytek (tedy skříně ze sakristie, oltáře či třeba lavice), tak vycházíme z daného místa – dají se najít archiválie v Moravském zemském archivu nebo v archivu biskupství, kde jsem byl zrovna včera, a různě i v publikacích staršího data. Základem je, jestli je stavba nějak publikačně zpracovaná. Takže si projdu digitální nebo fyzické knihovny, a najdu si, co se k tomu píše. Pokud nic nenajdu tam, musím se poohlédnout samozřejmě i jinde.

Jednou jsem pomáhal s interpretací historických nálezů u skříně ze sakristie v Doubravníku, kde byly kusy popsaného papíru, jenž jsem určil jako koncept rektifikačních akt z poloviny 18. století, což je stará podoba katastru. Dělala se tam dokonce dendrochronologie (technika datace dřeva pomocí letokruhů, pozn. red.), ale také jsem nakoukl v archivu panství do účetní knihy kostela. Tam jsem našel konkrétní platbu truhláři za tuto skříň. Takže jsme zjistili, kdy přesně to bylo pořízeno, a nakonec nám to potvrdila i datace dřeva. Všiml jsem si také, že je skříň velmi podobná krásně intarzované skříni u sv. Jakuba v Brně, myslím si, že to je tatáž dílna a snad k tomu jednou něco napíšu.

To jsou tedy archivy, někdy se ale vyplatí si prostě projít i staré fotky. Když někdo dělá třeba na oltáři a potřebuje doplnit nějaký chybějící kus, tak se občas zapojím a dohledávám staré fotky u Národního památkového ústavu, v digitálních sbírkách, třeba Moravské galerie nebo jiných muzeí. Těch sbírek a portálů je plno, mám v nich přehled, a občas tam na něco narazím. Bohužel ale musím podotknout, že památkový ústav je paradoxně v tomto směru dost limitující. Fotografický archiv je z většiny nedigitalizovaný, mohu si jej sice osobně prohlédnout, ale ani u starých fotek není možné si pořizovat vlastní reprodukce a oficiální způsob digitalizace je mnohdy nedostačující. Takže doufám, že časem vznikne nějaký portál podobně užitečný jako německý Bildindex der Kunst und Architektur. 

Nejlépe se mi pracovalo, když jsem dělal v klášteře Porta Coeli v Tišnově. Pomáhal jsem tam určit, odkud pochází různé fragmenty řezeb v bednách, které časem opadaly. Našel jsem si fotky odevšad, v Rakouské národní knihovně a Moravské galerii mají skleněné negativy, které svými detaily mnohdy překonají i digitální fotky, dal jsem si to vše dokupy a porovnával ve Photoshopu. Už od základní školy si totiž hraji i s grafickými programy, kde si to můžu dát různě přes sebe a upravovat, a i díky tomu se některé řezby po desítkách i sto letech vrátily sochám do rukou nebo co už nebylo dohledáno, mohlo být dořezáno. A z toho mám radost, že se něco nekompletního postupně doplňuje nebo se vrátí na své místo a není to zapomenuto někde v bedně. Musím však podotknout, že tišnovský klášter je historicky atraktivní, díky čemuž máme i mnoho starých fotek, což ale není běžná situace u všech památek. Tak či tak, tahle příležitostná detektivní práce mě prostě baví.

Kde děláte dendrochronologii?

Jedno odborné pracoviště je na Mendelově univerzitě a druhé soukromé má rodina Kynclů a s těmi spolupracujeme. Josef Kyncl to umí určit i z fotografie, když ji dobře a správně vyfotíte. Najdete si ten správný kus dřeva s letokruhy, přiložíte měřítko, vyfotíte to s největším rozlišením, on to srovná a určí, že je to třeba z roku 1750 plus mínus.   

Kdo jsou vaši klienti?

Teď třeba restauruji nábytek do Muzea města Brna, nedávno jsem dělal drobnosti pro Moravské zemské muzeum, takže muzea. Někdy se kooperuje na zakázkách Národního památkového ústavu, který spravuje státní zámky a občas to může být církev, kde se jedná o opravy v interiéru. Oltáře už jsou polychromované (malované, zlacené, pozn. red.), takže to dělá někdo s danou odborností. Já tam můžu dělat podružné práce na dřevěné konstrukci, když něco třeba chybí nebo se má něco slepit atp. Důležití jsou také soukromníci, ale záleží co chtějí restaurovat. Občas se mě někdo ptá právě na to restaurování dřevotřískového nábytku, samozřejmě z neznalosti, někdy to jsou sběratelé s krásnými kusy.

Co byla vaše nejzajímavější zakázka? 

Je jich víc, ale máme takové dvě, s kolegy jsme řešili dva kabinety. První byl dlouhodobý projekt, konzervovali jsme kabinetní skříň ze zámku v Rájci nad Svitavou. Je to skříň z Antverp se zásuvkami zdobenými malbami Ovidiových metamorfóz, což jsou světské náměty, často s erotickým obsahem. Svého druhu to je jediný kus v Česku a zajímavé bylo zjišťovat jeho historii. Našel jsem s tehdejším kolegou Dominikem Jančevem uvnitř nápis, který nám pomohl určit, kdo jej restauroval v 19. století. Konstrukce v nás totiž vyvolávala pochybnosti o flámské provenienci, mysleli jsme si, že kabinet někdo razantně předělal. To jsem ale vyvrátil užitím měřítka s antverpskými palci, které na rozvržení celého předmětu a intarzií dokonale seděly. Vyplynulo z toho, že to museli vyrábět truhláři v tamních mírách. Vyzkoušel jsem si přitom dendrochronologii a poprvé i trasologii. To je věda zabývající se stopami nástrojů, což je spíš věc kriminalistiky. V podstatě jsem si vyfotil stopy po hoblíku na vnitřních stěnách kabinetu, porovnal jsem si je ve Photoshopu a potvrdil jsem, že byly všechny vyrobené stejným hoblíkem. Zase to vyvrátilo, že by skříň byla předělaná v 19. století.  

Dnes si to lidé už nedokážou představit, ale opět to ukazuje, že u starého nábytku bylo běžné neřešit, jak to vypadá na nepohledových stranách. Když se podíváte na některé barokní oltáře zezadu, tak uvidíte, jak jsou sbouchané z různých desek i s kůrou. Nedávno jsme v ateliéru restaurovali dvě barokní zpovědnice, u kterých se ukázalo, že jsou zvenčí sice stejné, ale v konstrukci byla u jedné z nich podstatně nižší kvalita provedení. Nebyly peníze nebo se s prací spěchalo.

Náš antverpský kabinet má zespodu modřínovou desku, kde jsou různé otvory a výkusy, které nedávají smysl. Ani to modřínové dřevo není pro nizozemí typické. Usoudili jsme, že jde o recyklát a pana Kyncla, který tuto desku datoval a určil její původ v Přímořských Alpách, pak napadlo, že může jít o importované dřevo na stavby lodí.  

Dalším zajímavým předmětem, který se mi dostal do ruky v rámci restaurátorského průzkumu, byla kabinetní skříň Oty mladšího z Nostice, která je teď na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Jsou na ní krásné chebské reliéfní intarzie. Opět jsem si mohl vyzkoušet všechny metody, které ovládám. S kolegou Ryšánkem jsme udělali průzkum dřevin, nafotili jsme to – restaurátor totiž musí umět fotit, dokumentovat, tady mám na to foťák (směje se). Udělal jsem také historický průzkum, zajímavý byl hlavně rodokmen na čelní straně křídel, ale jak to někdo pořád leštil, tak některé nápisy zmizely.

Mě to zaujalo, celý večer jsem hledal a zjišťoval komu ty erby patří a nakonec jsem skončil tak v 5 ráno s několika prameny, díky kterým ten rodokmen můžeme teoreticky rekonstruovat. A protože chebskou intarzii dělalo jen pár truhlářských rodin, pokusil jsem se potvrdit také nejasné autorství. Pomocí makroskopické kamery jsem si vyfotil puncování, čímž intarzisti doplňovali strukturu reliéfní řezby, srovnal jsem to s literaturou a našel shodu, díky níž jsem dokázal potvrdit autorství. Díky titulatuře v nápisové kartuši se mi dokonce podařilo skříň na rok přesně datovat.

Využili jsme také rentgenu a dívali se skrz křídla, kde jsme zjistili, že je tam zadělaná klíčová dírka, takže jsou ta křídla nejspíše otočená. Vznesli jsme hypotézu, že ty vnitřní intarzie měly jít ven, ale nakonec se rozhodlo, že ven půjde rodokmen, takže intarzie šly dovnitř. To jsou věci, které okem neuvidíte. V obou případech jsme naše nálezy několikrát publikovali. Velkou radost mi udělalo, když se dokumentace k Nosticově kabinetu dostala k německému odborníkovi na chebskou reliéfní intarzii, Jochenu Voigtovi, který pak tomuto kusu nábytku věnoval jednu kapitolu v knize vydané k výstavě.

Ještě si vybavuji zajímavou zakázku na restaurování rámu a čištění obrazu T. G. Masaryka na děkanátu filozofické fakulty MU. Ukázalo se, že obraz od Františka Hlavici je nejspíše první oficiální malovaný portrét našeho prvního prezidenta. Potěšilo mě pak, když o nás psali v univerzitním časopise.

Kde děláte rentgen?

Většinou můžete oslovit nějakou firmu nebo veterináře s rentgenem pro zvířata, který je digitální a poměrně mobilní, ale v tomto případě jsme křídlo demontovali a zajeli do firmy, která dělá podobným rentgenem průzkumy krovů a zjišťují v jakém stavu jsou trámy. Udělali nám pár snímků a já jsem si to pak pospojoval ve Photoshopu. Někteří restaurátoři, většinou v zahraničí, to třeba využívají ke snímkům zámků, aby k nim mohli vyrobit klíč a nezničit je.

Podělte se ještě o nějakou detektivní práci

Zmínit můžu asi i projekt kolem Herdanova bytu v Brně, o němž před nedávnem referovala i média. Před pár lety se totiž zjistilo, že je tento městský byt stále vybaven zbytky původního mobiliáře z 30. let židovských novomanželů Richarda Herdana a jeho ženy Johanny. Jelikož mám zkušenosti také s genealogií, podařilo se mi vypátrat a kontaktovat jejich stále žijící děti. To vše po nějakém čase vedlo k tomu, že se jejich potomci přišli do Brna podívat. Aktuálně se dokončuje rekonstrukce tohoto bytu. Podařila se dokonce domluvit spolupráce s naší školou, takže mobiliář restaurují naši studenti a já je proto obdivuji, jelikož je to velký objem práce a desítky metrů čtverečních šelakové politury, s kterou se musí poprat. 

Nad čím se ale vždycky zasměji, je nález několika nápisů v konstrukci, které se ukázaly při demontáži. Truhláři, kteří na tom v těch 30. letech dělali, se tam podepsali a někdo z kolegů pod podpis nějakého Vlasáka přidal, že je piča. Studentům to přišlo vtipné, ale ještě víc se smáli, když jsem vypátral, kdo to skutečně byl. Po tom, co jsem identifikoval výrobce mobiliáře, mě napadlo jít do archivu města Brna, otevřít knihy společenstva stolařů a tam si vyhledat ony výrobce a seznam jejich učňů. Onoho Vlasáka jsem tam nakonec našel, ale podle sčítání z roku 1930 to byl spíše jeho otec. Jejich potomky jsem dokonce kontaktoval, zval jsem je i do školy, ale asi jsem je svým nálezem moc nepotěšil. Vlastně se nedivím. Bývalý kolega Dominik mi kdysi řekl, že vyštrachám informace ke kdejaké „mrtvole“.

Kolega Ryšánek nedávno v podcastu NPÚ uvedl, že u nás není restaurování nábytku na úrovni jako jinde?

Je to obecný trend, restaurování a konzervování tzv. krásného umění bylo vždy dále než u uměleckořemeslných předmětů. U nás je v případě nábytku nejvyšší možné vzdělání třeba vyšší odborná škola restaurátorská v Brně nebo další dvě obdobné školy. Vysokoškolské vzdělání v tomto směru prozatím není a v porovnání třeba s Německem se ještě máme co učit. Já tady v Brně učím technologii konzervování-restaurování a snažím se to posunout dál, je to sice běh na dlouhou trať, ale to půjde. 

Jakou má váš obor perspektivu, je o něj u nás zájem? 

Je to komplikované, pro odborné restaurování nábytku tu zas tak moc zakázek není a řekl bych, že je na českém trhu docela konkurence. Mnozí se snaží to doplňovat truhlářskými zakázkami, mají vybavenou strojovnu a mohou nábytek přímo i vyrábět. Případně dělají něco mezi tím, tedy opravy stavebně-truhlářských prvků památek jako dveří a oken. Měl jsem tu nedávno učně ze střední školy a jejich učitel odborného výcviku nás obdivoval, že to dokážeme dělat a nezkrachovat, jelikož vidí, jak se mnozí přeorientovávají na výrobu kuchyní atp. Neříkám, že nemám občas horší období, kdybych to ale dělal jen kvůli penězům, tak přejdu už dávno třeba k té výrobě. Restaurování mě ale baví a naplňuje.

Nicméně bych řekl, že zájem o řemesla obecně spíše klesá. Možná se to trochu zlepšilo v poslední době, ale nezdá se mi, že by rodiče dnes ponoukávali své děti k řemeslům. Ani do těch velmi žádaných řemesel jako je třeba instalateřina. Z médií se dozvídám, že malíře pokojů skoro neseženete. Studentů je málo i na truhlářských školách. Od toho se odvíjí, kolik máme zájemců na restaurování. Dřív se hlásily desítky, teď jich někdy bývá pár, a jsme rádi, že vůbec máme z čeho vybírat. 

Hodně se změnilo zázemí studentů, v minulosti byl trend, že k nám chodili většinou absolventi truhlářských škol – zkušení truhláři, ale poslední dekádu se objevují i absolventi vysokých škol, gymplů či grafici ze ŠUŘky, lidé kteří často pomalu ani nesáhli na dřevo a kvůli tomu jsme museli lehce upravit osnovy, abychom naučili zacházet se dřevem i ty, kteří neuměli ani základní truhlářské spoje. 

Aktuálně máme dva obory – restaurování nábytku a restaurování malířských technik. Třetí obor restaurování keramiky a porcelánu před lety zanikl. Nebyli dlouhodobě studenti a učitelé pak museli jinam. Tak doufám, že tahle situace nenastane. Snažíme se proto studenty různě přilákat. Musel jsem kvůli tomu trochu rozjet Facebook, Instagram a uvažuji i o TikToku, i když to asi není úplně sféra, kde bychom chtěli hledat studenty. Restaurátoři jsou ale potřeba pořád, památky stárnou a rozpadají se i bez válečných konfliktů.

Musím však podotknout, že na restaurování kulturních památek nestačí jen vystudovat, musíte v případě vyšší odborné školy absolvovat pět let praxe a posléze si ještě vyřídit zvláštní povolení u Ministerstva kultury. Přitom v některých státech stačí absolvovat specializovanou školu nebo být členem nějaké restaurátorské komory. Tady to formálně omezuje mladší vystudované restaurátory, ale v praxi se to pak stejně vůbec nedodržuje. Paradoxně je studentům restaurování povoleno se  na restaurování podílet pod vedením, ale jakmile dokončí školu, už to nejde. Ve výsledku snad všichni restaurátoři občas riskují pokutu, protože se podíleli na restaurování kulturní památky nebo zprostředkovávají práci někomu bez povolení. Systém památkové péče to ale v praxi přehlíží, protože kdyby měli kulturní památky dělat pouze a jen restaurátoři s povolením, tak se nezrestauruje nic, protože jich tolik ani není. Pak je smutné, když při stavebních úpravách třeba na zámcích zaštiťuje zakázku restaurátor, a nakonec to dělají dělníci, kteří v životě nic nestudovali a občas něco udělají špatně.

Máme striktní systém a je důležité, aby kulturní památky restaurovali odborníci, ale v praxi to tak nebývá. U některých památek je až s podivem, že to dělal restaurátor s povolením. Také obecně není standardem připravovat kvalitní restaurátorské průzkumy a záměry, kde se předem vyhodnotí veškeré skutečnosti kolem předmětu, tak aby nedocházelo k případným chybám a zdokumentovalo se to, co je v plánu odstranit. To se v ateliéru snažíme trochu změnit.

Máte vhled do školství, jak se bude vyvíjet trh?

V ateliéru jsme zrovna ve fázi, kdy přemýšlíme nad budoucností. Různé opravy staveb, kde se dělají ona okna a dveře, nesou peníze a živí hodně restaurátorských firem, ale restaurování staveb, ať už pro památkový ústav nebo církve, se odvíjí od toho, kolik má stát peněz. To se teď lehce zhoršilo, jelikož nevznikly zakázky, které jsme očekávali. 

Proto se ohlížíme i jinde, kolega Ryšánek má zkušenosti ze zahraničí, byl na stážích v zahraničních muzeích a líbí se mu třeba koncept kooperace s architekty. Že bychom jim nabídli službu, doplnili luxusnější interiéry nějakým historickým mobiliářem jako dominantním interiérovým prvkem, highlightem, který bychom samozřejmě restaurovali. V zahraničí je trend ozvláštnit si minimalistický prostor historickým kusem.

Další možností je využít naši dílnu v centru města, která třeba o víkendech zeje prázdnotou. Sleduji, že se v Brně otevírají různé keramické dílny, vyskakují na mě reklamy na kurzy, lidi chtějí něco dělat rukama. Znám i pár případů, kteří opustili kancelářskou práci, protože je to nebavilo a začali dělat něco jiného. Je tu obecně dost IT firem a lidí, kteří by si rádi vyzkoušeli nějakou rukodělnou práci, tak máme v plánu pořádat workshopy. V okolí jsou již různí restaurátoři, mnohé znám i osobně, kteří nabízí třeba workshop, kde si člověk donese svůj poškozený kus nábytku a spraví si ho sám pod jeho vedením. Nikdo ale ještě nenabízí zdobné techniky a něco kreativnějšího, tak o tom přemýšlíme. Byla by to spíš víkendová záležitost, ale obohatilo by to provoz v ateliéru a zlepšilo náš cash flow. Máme v ateliéru dobrý kolektiv, učím na škole a mám nějaké zkušenosti s výukou, tak by to mohlo fungovat. 

Uměl byste vyrobit padělek? 

Nevím, nikdo to po mně nechtěl a radši bych to ani nedělal. Ale už nějakou dobu vyrábím takovou kabinetní skříňku s malbami jako dárek, takže kdyby chtěl někdo vyrobit repliku historického nábytku, tak toho jsem schopen. Ale něco by to stálo, protože je to výroba na hodně hodin práce. Však ani ten historický nábytek, který restaurujeme, nebyl mnohdy levný, pořizovali si ho bohatí šlechtici, vyšší třída a podobní. Kdyby někdo náhodou vlastnil naftové vrty a nevěděl co s penězi, ať se mi ozve (směje se). 

Jak jste se k restaurování dostal vy?

Pokud půjdu úplně na začátek, na základní škole jsem uvažoval o několika směrech. Chtěl jsem být kovář nebo truhlář, protože jsem u dědy v šopě vyřezával do dřeva nebo kutal kusy železa v kamnech. Zrovna mám v plánu konzervovat svoji vůbec první řezbu do kmene stromu, který byl venku a už je dost nahnilý. Vtipné kolečko, když se nad tím tak zamyslím. Byl jsem taky dost introvertní děcko s ADHD a rád dělal na počítači. Připustil jsem si, že bych asi nebyl dobrý student IT, a vystudoval jsem nakonec truhlařinu – umělecko-řemeslné zpracování dřeva v Bystřici pod Hostýnem. Už ani nevím proč, asi ta škola byla blíže.

Závěrem studia jsme dostali za úkol napsat postup restaurování nějakých hodin, tak jsem si k tomu začal hledat informace a docela mě to zaujalo. A když jsem později uvažoval nad pokračováním studia, měl jsem dvě představy – restaurátorskou školu v Brně, anebo design nábytku na Mendelově univerzitě. Tam je ale celkem nával a u maturity jsem neměl úplně nejlepší výsledky, takže mě nevzali. Na restaurátorské škole jsem zato zabodoval, byly tam talentovky, musel jsem dodat domácí práce, kresby, malby, a protože jsem od mala chodil na ZUŠku, a i na střední škole jsme něco tvořili, tak jsem toho měl plno. Líbila se jim i má maturitní práce, replika historizujícího stolu z bruntálského zámku, kterou jsem dělal se spolužákem Janem Hruškou. Takže mě vzali. Tři roky jsem tedy studoval restaurování nábytku a nepolychromovaných řezeb – mám tak odbornost na nábytek a cokoli řezané, sochy a tak, kde není malba, zlacení atp.

Shodou okolností se při ukončování studia naskytla možnost pracovat v ateliéru tehdejšího učitele Radka Ryšánka společně s o rok staršími absolventy Dominikem Jančevem a Klaudií Mikulovou, takže jsem do toho šel. Dominik už s námi sice není, ale Klaudie se už několik let profesionalizuje v Singapuru jako konzervátorka asijského umění a lakových prací. 

Kolega Ryšánek už za dob mého studia rozpoznal, že mám zájem i o historii, o příběhy za těmi předměty, tak mě nakopl, abych šel ještě studovat dějiny umění. Šel jsem zde na brněnskou filozofickou fakultu, a když došlo na volbu tématu diplomové práce, chtěl jsem pochopitelně nějaký nábytek nebo řemeslo. Nechtěl jsem tu „klasickou“ malbu, sochu nebo architekturu. S vedoucím práce jsme vymysleli téma, navrhl mi dvě klášterní knihovny. Zaměřil jsem se nakonec na augustiniánský klášter na Starém Brně.

Zjistil jsem, že je tam toho hodně nezpracovaného, hlavně co se týče mobiliáře sakristie, tak jsem tu práci založil hlavně na tom. Toto téma je tak trochu díra na trhu, sakrálním nábytkem se v Česku nikdo vlastně moc nezabýval a není to o moc lepší ani u nábytku jako takového. Pokud v literatuře najdete vůbec něco k onomu sakrálnímu nábytku, omezuje se to často jen na přibližnou dataci či popis, občas autorství. Architektonická, sochařská a malířská výzdoba je oproti tomu většinou dobře zpracovaná. 

Posléze jsem pokračoval na magistra, kde jsem rozšířil záběr a zpracoval v diplomové práci kompletně dominikánský řád na Moravě – konkrétně barokní truhláře a sochaře, kteří byli členy tohoto řádu. Zjistil jsem třeba, že jeden ze znojemských truhlářů dokonce navrhl dostavbu věží svého domovského kostela. Zpracovával jsem jak archiválie, tak ty dochované předměty v kostelech. Těch archiválií jsem prošel fakt hodně, ani se mi to dnes nechce věřit. Dělal jsem to totiž během covidové pandemie, která mi to ale zkomplikovala do té míry, že mi hrozilo vyloučení ze studia. Dopadlo to však dobře, už jsem to téma i párkrát prezentoval.

Podobný přístup aplikuji i v restaurování. Když dostanu předmět, nebo mám za úkol udělat restaurátorský průzkum, tak hned hledám, co k tomu najdu. Kolegové, když na nábytku objeví nějaký nápis, mě hned volají, ať si to přečtu a co bych k tomu mohl zjistit. Jednou to byla třeba slova vyrytá na posteli, odkazující snad na znásilnění? 

Dominik Matus se narodil roku 1992 v Novém Jičíně, vyrůstal v Kopřivnici, vystudoval SŠNO v Bystřici pod Hostýnem, VOŠ restaurátorskou v Brně a Masarykovu univerzitu, má desetiletou praxi, vyučuje na restaurátorské škole, příležitostně publikuje nebo přednáší pro veřejnost.

Restaurátorská dílna Research & Restore

dominikmatus.cz