První škola navržená pro výuku autistů je v provozu, kapacitu naplní během příštího roku

V září otevřela první školní budova speciálně navržená pro autisty. Jak funguje a jak vznikal návrh, přiblížil její ředitel a architekti kanceláře A99. 

BRNO – Ve městě funguje jediná škola zaměřená výhradně pro autisty u nás v Černovicích na Štolcově ulici. Původně šlo o zvláštní školu, jež byla stavebně adaptována. Přesto neměla pro specifika výuky autistů nejvhodnější dispozice a kapacitně přestala zcela stačit. Díky příkladné spolupráci zřizovatele, uživatele a architektů se podařilo dotáhnout do konce projekt nového zařízení na míru dětí i jejich učitelů. 

V nové budově na rohu ulic Marie Hübnerové a Hapalovy je umístěna mateřská a základní škola. Na Štolcově se nachází ještě jednoletá praktická škola pro zdokonalení zejména praktických dovedností pro život. „Aby byly co nejsamostatnější a mohly žít co nejkvalitnější život,” říká ředitel Autistické školy Tomáš Musil. 

Součástí školy je speciálně pedagogické centrum, kde pracují psychologové, speciální pedagogové a sociální a administrativní pracovnice. Poskytují poradenství, konzultace, speciálně pedagogickou a psychologickou diagnostiku. Nechybí malý přednáškový sál, kde bývají různé semináře a větší porady. 

V každé třídě pracuje pedagogický tým a sestavuje kolektivy dětí. „Děti nemůžete rozdělit jen na základě věku, ale podle míry postižení, jeho projevů, protože by bylo špatné, kdyby byly spolu ve třídě děti, které dělají něco, co druhým extrémně vadí.”   

„Existuje škála pěti stupňů míry podpůrných opatření. Žáci s prvním a druhým stupněm jsou v rámci inkluze integrováni do běžných ZŠ, které jim vytváří potřebné podmínky. Děti, které mají závažnější míru podpůrných opatření, potřebují 3., 4. a 5. stupeň, jsou na speciálních školách. Nejdůležitější však je, že každé dítě potřebuje individuální přístup. Individuálně se má rozhodovat o prostředí, které bude pro to dítě nejvhodnější,” zdůrazňuje Tomáš Musil.    

Den žáka Autistické školy

„Když přijdou děti do školy, přijme je učitel nebo asistent pedagoga. Jdou do šatničky a převléknou se do nějakého pohodlného oblečení,” začíná popisovat ředitel Musil. „Vyučování začíná mezi půl 8. a půl 9., družina už v 7. Někdy se stane, že mají rodiče problém stihnout přijet včas, tak nebudeme bláznit. Nežijeme, abychom chodili do školy, ale chodíme do školy, abychom mohli žít, a co nejlíp. Škola není středobodem a koncem, ale je samozřejmě v životě velice důležitá,” pokračuje.

Třídy mateřské, základní i praktické školy jsou rámcově stejné, liší se jen vybavením. Každá se skládá z několika místností - herny, učebny, jídelny, toalet, příp. spací místnosti. „Teď jsme v herně, ta je pro trávení volného času, přestávek ale i některé studijní činnosti. Učitel ve třídě přijde do herny, vezme si dítě a bere ho do individuální učebny. Ve třídě máme dva učitele. Naše děti nezvládnou celých 45 minut výuky a vadí jim zvonění, tak jsme ho zrušili,” komentuje naší exkurzi pan ředitel.  

„Vyučovací hodina je někdy 5 minut, někdy půl hodiny, někdy se povede i ta třičtvrtě hodina podle toho, v jaké je dítě kondici. Snažíme se je táhnout na horní hranici jejich možností, ale nesmíme to přehánět, protože pak by to bylo kontraproduktivní jak pro učitele, tak pro děti.” 

Přesouváme se do rohové sekce ohraničené knihovnou a skříní. „Tady probíhá individuální výuka. Zatímco na základních školách se individuální výuce snaží přiblížit, u nás se snažíme, kde to jde, aby se děti pokud možno učily ve skupině. Protože mají problém v sociální oblasti, v kontaktech. Individuální výuka však jednoznačně převládá. Potom se dítě vrací do herny, má přestávku a navazují další činnosti, svačina, oběd. Většina dětí se nezvládne najíst v centrální jídelně. Tady bylo skvělé, že jsme si během konzultací mohli říct, jak to potřebujeme, takže má spousta tříd vlastní jídelnu. 

„Umývárna s kabinkami záchodů je za oknem. Děti mají své soukromí, učitelé vidí pouze do části s umyvadly a dohlíží, aby se něco nestalo. Okna ven z přízemních tříd jsou zalepená folií kvůli rušivým vlivům. Nebylo by dobré, kdyby se cizí lidi dívali do třídy. Jindy se zase stane, že přiletí pták nebo se tam něco objeví a dítě pak od okna nedostanete. Některé děti to neruší, ale jiné jsou ulpívavé, uvidí něco, zaujme je to a pak stojí u okna třeba půl hodiny.” 

„Učíme metodou strukturovaného učení. Strukturu tvoříme v prostoru, takže jsou v místnosti ohraničené její různé části, kde děti provádí víceméně stejné činnosti. V herně si hrají, v individuální učebně se učí, v jídelně jí atd. Bylo by špatně, kdyby se to najednou změnilo.” 

„Strukturu tvoříme taky v čase denním režimem. Učitelé musí pro každé dítě individuálně promyslet činnosti, které bude dělat další den až do odchodu domů. Když ráno přijde dítě do školy a vidí, co je ten den čeká, je klidnější, dává mu to větší pocit jistoty. Denní aktivity jsou zobrazeny podle schopností daných žáků. Čím větší míra postižení, tím konkrétnější zobrazení (vizualizace). Dítě, které je na tom lépe může mít symboly, dítě s většími problémy má fotku a děti, které mají ještě větší problémy, mají ve vizualizaci fyzické trojrozměrné předměty.” 

„Většinu pomůcek si musíme vyrábět sami, učitelé musí být kreativní. Během roku se ukazuje, že bychom potřebovali to a ono, tak si to musíme obstarat. Vydali jsme metodiky pro jednotlivé oblasti vzdělávání, je o ně zájem, občas je prodáváme i do zahraničí. Dělali jsme kurzy pro odbornou veřejnost, pro rodiče, jak pracovat s autisty. Osvěta je důležitá, čím víc lidí je v obraze a ví, jak s těmi dětmi pracovat, tím je to potom lepší. Největší pomoc je to nejen pro děti, ale i pro jejich rodiny, protože ty nesou největší zátěž.”

„Stává se, že rodiny potom, co dítě přijde k nám do školy, převezmou naše metody práce. Dítě pak má stabilní prostředí ve škole i doma a to je pro ně ideální. Nejčastější problémy na školách v péči o autisty jsou, že se školy nedokážou dostatečně přizpůsobit jejich potřebám. Děti s autismem se nám nedokáží přizpůsobit. Čím víc jim přizpůsobíme výuku, tím je potom kvalitnější, je míň afektů a krizových situací v celém vzdělávacím procesu."   

„Ze zákona máme 4 až 6 dětí na třídu, protože máme děti i s tím nejtěžším postižením. Jako ostatní speciální školy jsme dostali výjimku, mohli bychom jich mít až 10, ale to nemáme v žádné třídě, protože musíme zachovat bezpečnost a kvalitu pedagogického procesu. Čím víc dětí, tím je výuka náročnější,” uzavírá Tomáš Musil. 

Počátky Autistické školy

Počátky Autistické školy bychom našli na zvláštní škole na Štolcově ulici, kde otevřeli třídu pro autisty. Brzy se zaplnila, takže přestali brát deváťáky a místo nich začali přijímat jen autisty. Postupně se tak zcela transformovali na autistickou školu a po naplnění kapacity budovy se začali poohlížet po nové. 

„Chodili jsme na kraj s požadavkem na rozšíření prostor, protože autistů přibývalo a pořád přibývá,” líčí ředitel. Od zřizovatele přišla nabídka na rekonstrukci opuštené střední školy v Řečkovicích. Jak se však ukázalo, rekonstrukce, ani nabízená budova by zdaleka nestačily.  „Jihomoravský kraj byl ale tak úžasný, že se původní záměr podařilo významně rozšířit, dotáhnout až k projektové dokumentaci, výběrovému řízení, stavbě a dokončení budovy. Nikde v republice se toto neděje,” říká s nadšením.

„Mohli jsme si říct, jak to chceme dispozičně uspořádat a to byla obrovská výhoda. Někomu může připadnout, že jsou to zbytečně velké prostory pro pár lidí, ale ty děti potřebují prostor. Když má dítě afekt, tak je potřeba ty ostatní odvést. Dochází k sebepoškozování, agresivitě, napadání okolí. To ale není ve zlém, ty děti za to nemůžou. Teď nám ještě zbývají dvě třídy k otevření, za rok budeme ale úplně plní.” 

Architekti z Atelier 99 navrhli bezprecedentní budovu na míru

„Na začátku byla studie asi za třetinovou cenu, která vůbec kapacitně nedostačovala, a protože jsme s ní nebyli spokojení, na vlastní náklady jsme ji udělali znovu” vzpomíná Dana Lošťáková z A99. Původní projekt chtěl rekonstruovat budovu podél Hapalovy spolu se slepencem dalších objektů, které byly rozptýlené ve vnitrobloku. Byly v různých výškových úrovních, což znemožňovalo berbariérovost a taky nebyly v nejlepším stavu. 

Jihomoravský kraj jako zřizovatel naštěstí projevil velkou dávku porozumění, byl ochoten měnit původní projekt a víceméně akceptoval praktické návrhy, které vzešly z pravidelných třístranných konzultací s učiteli a architekty. Výsledkem je dostavba původní školy při Hapalově a nová stavba podél ulice Marie Hübnerové, již ustoupily nevyhovující drobnější objekty.   

„Specifické to bylo v mnoha ohledech. Nejsou žádné normy pro budovy pro autistické studenty. Není se od čeho odrazit, předchozí zkušenosti nám nebyly nic platné. Skutečně to fungovalo tak, už jsme se setkávali s učiteli, oni nám říkali, co potřebují a my jsme to podle toho kreslili. Je to koncept ušitý na míru,” uvádí Dana Lošťáková.  

„Nešetřilo se tam na krev a byla snaha používat kvalitní materiály, nešlo se na ten spodní limit, a to je jen dobře. Vytápění zajišťují klasické plynové kondenzační kotle, je tam chlazení ve většině místností a větrání budovy obstarává vzduchotechnika. Nechybí rekuperace. Je tam navíc inteligentně řešená elektroinstalace s ohledem na řízení a vyhodnocování. Umožňuje komplexní měření a regulace, aby si mohli v čase vyhodnocovat potřeby budov a regulaci se upravovat,” doplňuje Tomáš Pulkrábek z A99.

„Je to inteligentnější systém, než je u škol nebo kancelářských budov běžný. Dobře řešené je osvětlení, zohledňuje stmívání a funkční režimy, v nichž může budova fungovat. Na střeše jsou čtyři chladící jednotky, které zajišťují chlazení v jednotlivých místnostech, plus je v každém patře samostatná větrací jednotka pro učebny. Náklady na chlazení pomáhají minimalizovat ovladatelné venkovní žaluzie,” uzavírá architekt.  

„Byl to jeden z těch srdcových projektů a dostalo to od nás i o něco více energie, než je běžné,” usmívá se Dana Lošťáková.

Autistická škola Brno, p.o.

Atelier 99