Prospívají kreativní centra nezávislé kultuře?

Březen 17, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Hynek Skoták

Kreativní centra slouží podpoře kreativních průmyslů. Pod toto označení se vejde mnohé, ale zrovna nezávislé kultuře je průmyslové chápání proti srsti. Najdou v kreativním centru útočiště i volní umělci nebo je vytlačí dál na okraj?

 

Brno – Myšlenku vybudovat kreativní centrum nebo inkubátor v bývalé věznici na Cejlu přinesla na magistrát asi před 11 lety Tereza Chrástová. Iniciativu shora doprovázela poměrně osvícená snaha podnítit na téma diskuzi a osondovat zároveň i zájem o tento druh služby. Reakce veřejnosti se od začátku rozdělila na dva přístupy. Jeden vítá snahu města a podporuje vznik centra, druhý městu nevěří a obává se “centrálního plánování” kultury. O dekádu později se můžeme podívat, kdo z nich měl pravdu. 

V roce 2021 je jasná především jedna věc - kreativní centrum ve věznici nevzniklo. Před čtyřmi lety sice proběhla mezinárodní architektonická soutěž na rekonstrukci a konverzi, v níž zvítězil pražský ateliér KAVA, vypočítané náklady ve výši 400 milionů však vývoj spíš zastavily. Mohlo by se zdát, že projekt leží u ledu, ve skutečnosti se však v současné kulturní památce nějaký život uchytil. Vyrazili jsme se tam podívat a zjistit víc.

Výstavba kreativních center se obvykle soustředí do brownfieldů, kde adaptuje industriální objekty. Roli zde zřejmě hraje klišé cool kreativců působících v loftech někde v přístavní čtvrti a pochopitelně snaha oživit opuštěné průmyslové areály a snad ušetřit zdroje oproti nové výstavbě. Adaptace brownfieldů je však samostatnou kapitolou a ne vždy jde projektu naproti. Tak je tomu i v Brně. Město od počátku zvažovalo obě krajní varianty - ihned otevřít objekt kreativní veřejnosti a nechat opravu částečně na ní, nebo jej nákladně rekonstruovat a otevřít až hotový později.

Objekt sirotčince a pozdější věznice pochází z konce 18. století, jeho technický stav byl velkou otázkou a zároveň podmínkou pro novou funkci. Budova se zdála v pořádku, ale město si nemohlo dovolit do ní pustit veřejnost a riskovat újmu. Až když stavebně-technický průzkum potvrdil její provozuschopnost, pozvolna se do ní vklínil život. Vznikla zde brněnská pobočka Paměti národa a především zde spolek Tripitaka otevřel komunitní centrum Barvy brněnského Bronxu. Díky němu se zde později upravila část prostor a vznikly ateliéry pro umělce včetně rezidenčního bytu k výměnným pobytům.  

Mezi umělci, kteří si našli ve věznici místo pro práci, jsou Tereza Holá a Hynek Skoták, jejichž dílo, nazvané Oil on House, můžete v těchto dnech vidět na Domě umění. Rozhovoru se zúčastnil i David Oplatek (spolek Tripitaka) za komunitní centrum Barvy brněnského Bronxu, resp. Platan, jak se dnes jmenuje. Byl tu rozjetý hudební provoz, koncerty, divadla, poezie, my jsme se sem vlomili s vizuálním uměním a poslední rok tu tvoříme. Tak, jak to tu je teď, mi velice vyhovuje. Připomíná mi to nezávislou kulturu 90. let, kdy do squatů a poloilegálních prostor jezdily kapely z ciziny a kde jsem se cítil nejvíc svobodný. Tady je to samozřejmě legální, je to v majetku města, ale díky nějaké mezeře, před zbudováním oficiálního kreativního centra se tu děje, co je pro mě živá a poměrně koncepční věc. Vlastně mě ani neznervózňuje, že je to hrozně nejisté. Teď tady Tripitaka zprovoznila patro, zavedla ústřední topení, je to tu vybavené, abychom si mohli zřídit ateliéry, ale kdykoli si město vzpomene, tak tady můžeme skončit. Je to jako v životě, nemáte nic jisté, ale o to víc si to užívám,” líčí Hynek Skoták. 

Snažíme se tady o koncepční práci. Jsou tu výtvarníci, pronajímáme si další prostory, v září jsme pořádali sochařské sympozium, využívali jsme i robotárnu a kapli k site-specific instalacím. Rozjíždíme s Tripitakou rezidenční byt, výměnné stáže. Obracíme se na sousední země. Už spolupracujeme s rakouským centrem Schaumbad v Grazu a jednáme s dalšími uměleckými centry. Zatím je to na bázi výměnného bydlení, ale mám vizi, pokud bychom tu byli dále. Schaumbad funguje na vyšší úrovni. Je to bývalá továrna na Coca Colu v industriální části města, jsou tam velkorysejší prostory i zázemí, budova jim patří. Těší nás, že mají zájem s námi spolupracovat, Káznice je zaujala.” 

Za poslední rok má ve výtvarném provozu Káznice zvuk. Zapojili jsme se do Open Studios, začlenili jsme se do brněnského provozu umění a snažíme se zařadit i do středoevropského. Pokrok je velký. Uvědomuji si, že to může kdykoliv skončit, tak si aspoň užívám, co je teď. V Rakousku říkám, že jestli chcete vidět poslední zbytky divokého východu, tak rychle přijeďte. Gentrifikace je tu obrovsky rychlá, pro někoho je to pozitivní proces, pro mě spíš negativní, myslím si, že atmosféra čtvrti skončí, až to převezmou developeři. Genius loci zmizí. A s ním i nezávislá kultura.” 

Jsem skeptický ke všem kreativním centrům zřizovaným shora. Zatím šlo většinou o komerční nájmy, rozhodně ne o přirozeně vytvořené společenství lidí. Možná budou klást důraz na kreativní odvětví, ale rozhodně to nebude podpora nezávislé kultury, lidi odsud rychle zmizí,” uzavírá Hynek Skoták. 

Obydlená část Káznice (název projektu kreativního centra) je v dobrém stavu. Jde o nejnovější křídlo komplexu, jež fungovalo jako policejní stanice ještě začátkem tohoto století. Komunitní centrum a umělci si prostředí opravují a udržují. Zbytek věznice však za dekádu vyčkávání hodně sešel. Mám strach z chátrání. Jsme tu nějakou dobu a vidím, jak chátrají ty části areálu, kde nikdo není. Tady to žije, opravuje se, funguje to tu. V barokní části padají střechy. Víc jak tři čtvrtiny objektu jsou už znepřístupněny. Je to zamčené a nedá se sem dostat ani vchodem ze Soudní, který je nejširší a daly se jím zavážet věci,” vysvětluje David Oplatek. 

Už se ani nedají využívat prostory pro divadelní a další akce. Když jsme sem přišli, fascinovaly nás ty prostory. I to sympozium se dělalo s myšlenkou, že využijeme vězeňské cely k instalaci děl. Kvůli chátrání se zakázalo instalovat na některých dvorech, osekalo se to na minimum, výstava nakonec proběhla v robotárně a kapli, ale ostatní už se znepřístupnilo,” přidává se Tereza Holá.   

Město umí cestu velkých projektů. Ta cesta zespodu, to oni neumí. Úředníci hlavně nechtějí mít problém. Nejbezpečnější barák je zavřený barák. Proto to musíme udělat my. Nikdo osvícený nepřijde. Nebo přijdou, ale za 4 roky budou zase nahrazeni. Za tu dobu tu byl primátor Onderka, Vokřál, teď Vaňková. Nemůže to být na jednom politikovi. Vykašlal bych se na půlmiliardový projekt, přemýšlel bych, jak to postupně opravovat i klidně podle toho projektu KAVY. Opravoval bych to po částech, po 10 milionech,” navrhuje David Oplatek. 

Podobná situace, jen v pokročilejší fázi, se aktuálně odehrává v Košicích. Košický kraj sehnal finance na vybudování kreativního centra v areálu bývalé továrny na tabák. Funguje tam už nezávislé kulturní centrum Tabačka a v budoucnu by tu město rádo vidělo celou kreativní čtvrť. Dotace se musí vyčerpat do konce roku 2023, takže by vše mělo jít bez dalších průtahů. Problém je, že budova, jež se má rekonstruovat a adaptovat pro účely krajského kreativního centra, už jako neoficiální kreativní centrum funguje. Působí tam 38 subjektů - hlavně volní umělci, malíři, sochaři, ilustrátoři, nebo grafici, fotografové atp. S vyhlídkou rekonstrukce se zorganizovali do sdružení STROJ, aby mohli s krajem jednat o vlastní budoucnosti na Strojárenské. 

Vizualizace Košický samosprávný kraj

 

Přes veškeré snahy se STROJI komunikaci s krajem dlouho navázat nedařilo. Mlčení ze strany úřadů a blížící se termín stavby zasel mezi kreativce pocit nejistoty, co s nimi bude. V tovární budově byli zabydlení, našli si prostory, které jim vyhovovaly a byly i za přijatelnou cenu. Obavy, že se naráz ocitnou na ulici a budou si muset najít komerční nájem, vedly až k případům, kdy se z objektu preventivně odstěhovali jako fotografka Markéta Eliáš. Ta měla na Strojárenské nejen studio, pořádala tam také fotografické kurzy. Aktuálně funguje v prostoru s dvojnásobným nájmem a vzhledem k pandemickým opatřením výrazně omezeně. Do budoucnosti vyhlíží se značnými obavami. Pokud bude možnost se do kreativního centra na Strojárenské za tři roky vrátit, přihlásí se. 

Oficiální zahájení stavby bylo určeno na letošní rok a teprve v březnu se se STROJEM samospráva konečně spojila. Aktuálně probíhají jednání, kdy kreativci dávají dohromady své požadavky na náhradní provoz, který jim kraj přislíbil. Vše tedy snad směřuje ke zdárnému konci, jen kdyby úřady lépe komunikovaly. 

Vizualizace atelier KAVA

 

Kvůli Káznici jsme se spojili s Terezou Chrástovou, specialistkou kreativních oblastí a projektů magistrátu města Brna a zeptali se, jaká budoucnost čeká umělce kolem Hynka Skotáka. Tereza Chrástová uvedla, že se dotaci na rekonstrukci historické budovy nepodařilo načerpat kvůli průtahům s historiky, ale že už se poohlíží po nové, jež má přijít za rok. S ohledem na výši rozpočtu se přiklání k postupné rozfázované rekonstrukci, jež by také umožnila zachovat stávající kulturní provoz. Oceňuje aktivity, které se v objektu odehrávají a podporuje jejich integraci i do hotového projektu Káznice. Možná, že se tedy šťastného kreativního konce dočkáme i v Brně. 

Autor: Jan Gerych