Projekt Eden narouboval mýdlové bubliny na architekturu nádraží Waterloo a oslavil letos 20 let

Duben 19, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Sealand Aerial Photography, Hufton + Crow

„Osmý div světa” - botanický park s tropickým a subtropickým biomem v britském Cornwallu podle návrhu Grimshaw Architects znovu otevře po rozvolnění pandemických opatření v květnu. 

 

Cornwall - Projekt Eden se znovu otevře po rozvolnění pandemických opatření 17. května, přesně dva měsíce a dvacet let od zahájení provozu. Autora myšlenky vybudovat rozsáhlý botanický komplex Tima Smita inspiroval román Arthura Conana Doyla Ztracený svět. Ke spolupráci tehdy získal přední světovou kancelář Grimshaw Architects, jež má za sebou návrh nejoceňovanějšího nádraží Waterloo. 

Waterloo Station, foto Grimshaw Architects

 

V roce 1995 Tim Smit dokončil práci na větším zahradním projektu a zvažoval, do čeho se pustí dál. Dojmy z románu Ztracený svět Arthura Conana Doyla jej navedly na myšlenku vytvořit místo, které lidem umožní pohroužit se do pralesní krajiny a zažít pocit sounáležitosti s přírodou. Chtěl, aby si uvědomili vzájemné propojení a vytvořili si k přírodě empatii. Oslovil kancelář Grimshaw Architects, protože mu nádraží Waterloo přišlo jako vhodné východisko pro jeho plán. Ozval se jim s nabídkou vytvořit osmý div světa s tím, že na něj ale zatím nemá peníze. Následujícího dne mu překvapivě zavolali zpátky.

Zdroj Grimshaw Architects

 

Hned na první schůzce u piva nakreslil Tim Smit na ubrousek ideu pavilonu, která přímo vycházela ze zastřešení nástupišť Waterloo Station. V realitě se však ukázala nerealizovatelná. Volba místa budoucí rajské zahrady” padla na dosluhující kaolinitový důl v Cornwallu. Rozhodnutí vycházelo z několika faktorů - Cornwall býval tradičním dovolenkovým regionem Británie, dokud se nezačalo masivně cestovat do zahraničí. Atrakce v podobě největší kryté botanické zahrady světa by do regionu mohla vrátit turisty a s nimi i chybějící příjmy. 

Cornwallský Lom představoval vhodný prostor i umístění a navíc výzvu vrátit zdevastované místo zpátky přírodě. Před začátkem výstavby šlo o zcela mrtvou měsíční krajinu”. Navíc tam těžba ještě ani úplně neustala, takže při tvorbě návrhu docházelo na místě stále k úbytku podloží, což architektům znemožňovalo stanovit základy. Z patové situace je dostal až geniální nápad při mytí nádobí a inspirace v podobě mýdlových bublin. 

Sřetězení bublin a jejich dokonalé přizpůsobení se podkladu dovedlo architekty k modelu geodetické kopule. Jde o mnohostěn blížící se tvaru koule, jenž snese extrémně vysoké zatížení, jeho povrch je velmi stabilní a poskytuje největší objem při nejmenší ploše povrchu. Tvoří jej buňky pěti nebo šestiúhelníkového tvaru, které se dají snadno spojovat a ubírat, takže je výsledný objem variabilní a šlo jej adaptovat na měnící se dno lomu. 

Konstrukce geodetické kopule z ocelových rámů se dá smontovat poměrně snadno, problémem se však ukázalo být opláštění. Sklo, jako v případě Waterloo Station, museli autoři brzy vyloučit. Stavbu by příliš zatížilo a v případě havárie by představovalo i bezpečnostní riziko. Nakonec byl vybrán plast ETFE, jenž je vysoce nepřilnavý, takže na něm ulpívá minimum nečistot, je lehký a dá se snadno zalepit. Buňky geodetických kopulí proto vyplňují nafouklé polštáře z ETFE, které váží prakticky jen to, co vzduch uvnitř, dobře izolují a propouští maximum světla. 

V roce 1997 získal projekt příslib grantu od Millenium Commission (úřad pro financování projektů ku příležitosti nového milénia) a potřeboval tak vybrat už jen 50% nákladů, což se nakonec také podařilo. Eden na sebe od počátků strhával značnou pozornost i díky důvtipu vedení. Výstavba se zapsala do Guinessovy knihy rekordů použitím největšího množství lešení. Dokonce se říkalo, že se v roce 1998 kvůli Edenu musely v zemi pozastavit drobné stavební práce, protože byly všechny lešenářské trubky v Cornwallu. 

Když se o dva roky později začaly rýsovat obrysy kopulí, pozvali stavitelé veřejnost na exkurzi. Za 5 liber se mohla přijet podívat, jak stavba pokračuje. Přestože to byl rok, kdy se v Británii objevila slintavka a kulhavka, na venkově se pálily hranice mrtvého dobytka a úřady vyzývaly obyvatelstvo, ať nikam nejezdí, do Edenu přijelo půl milionu zvědavců a poskytlo projektu důležitou finanční injekci. 

Project Eden North, vizualizace Grimshaw Architects

 

V roce 2001 se konečně otevřel areál se třemi biomy. Tropický a subtropický pod několika přiléhajícími kopulemi a mírný cornwallský pod širým nebem. Během prvního půl roku jej navštívil milion lidí, stala se z něj nejznámější britská atrakce a dosud nejikoničtější realizace Grimshaw Architects. Úspěch dovedl architekty k několika navazujícím projektům jako je Tropický Dóm v Brisbane, Shanghai Disney Resort Tommorowland a Botanická zahrada v Ománu. V současnosti dokonce pracují na přímém pokračování - Projektu Eden Sever v Morecambe. Eden se dá také jistě chápat jako inspirační zdroj konceptu výstavby na Marsu od BIG ve Spojených Arabských Emirátech.   

Během dvaceti let existence se areál rozšířil a doplnily jej také další stavby jako školící středisko Core (opět Grimshaw Architects), přibyly umělecké instalace robota, obří včely a semena, stal se místem filmových natáčení, svateb a hudebních festivalů. Návštěvu si nenechala ujít ani královna Alžběta II. a prošla tudy i pochodeň s olympijským ohněm. Eden přečkal povodně v roce 2010, od roku 2014 nabízí ubytování přímo v biomu, vznikla tam pěší lávka nad korunami stromů a stal se prvním místem v Británii, které čerpá energii z geotermální elektrárny. Tim Smit se prokázal jako skutečný vizionář a za realizaci odvážné myšlenky jej královna povýšila do rytířského stavu. 

Autor: Jan Gerych