Prodali byt a vzkřísili chátrající chalupu v Lužických horách, dnes si u nich podávají dveře hosté z celého světa
PRYSK — Při rekonstrukci více než dvě stě let starého domu dbají na původní a místní materiály, zachovávají vše, co se zachovat dá a chalupě se snaží navrátit její dřívější vzhled. Cimra je plná důvtipu a designu, staví na tradici a symbolice. Pokud se tu ubytujete, ke zdánlivé obyčejnosti a nenucenosti přilnete velmi snadno.
Řekněte mi, co přivede mladé lidi ke koupi zchátralého domu v malé dědince v Sudetech?
Já odsud, z obce Prysk v Lužických horách, pocházím. Než jsme se s partnerkou rozhodli dům koupit, dlouhodobě jsem přemýšlel nad tím, jak se v budoucnu udržitelně uživit přímo tady v kraji – co se týče trhu práce, nejsou severní Čechy úplně příznivé. Jednou z možných variant byl cestovní ruch. Dům jsme pak pořídili na základě toho, že jsme prodali studentský byt v Ústí nad Labem. Koupili jsme chátrající starou chalupu, o které jsem věděl, že je dlouhodobě nevyužívaná. Nikdo ji nechtěl, byla ve velmi špatném stavu. A protože ve starých domech a věcech dokážu vidět něco historicky hodnotného, nebyla jiná možnost než dům zachránit.
Projekt Cimra bude tvoříte tedy jen vy dva?
Přesně tak, Cimru jsme celou dobu budovali společně. Já mám na starost vizuální věci, opravy, rekonstrukce, Katka zajišťuje chod podnikání – věnuje se komunikaci s hosty, administrativě, zkrátka tomu, aby vše fungovalo.
Staré domy mají svoje kouzlo, ale jejich záchrana je velmi specifická disciplína, dost lidí si už na projektech tohoto typu vylámalo zuby. Vy jste koupili dům, který je přes dvě stě let starý. Neměli jste pochybnosti, jestli děláte dobře?
Já mám inkrementální způsob fungování, snažím se větší sousta rozdělit na menší části a řešit je krok za krokem, abych se z toho nezbláznil. Od začátku bylo jasné, že finance na rekonstrukci celé budovy nemáme, takže jsme se pustili do práce postupně. Budovu jsme přepažili, tak aby se dala prozatím opravit pouze část. Tu jsme posléze začali pronajímat a z výdělku jsme financovali další práce. Tak to funguje už čtyři roky. Proto i název Cimra bude. Řekl bych, že i díky tomu, že jsme budovu rozdělili na části, na kterých se pracovalo popořadě, jsme si z toho příliš těžkou hlavu nedělali.
V jakém stavu byl dům v roce 2018, když jste ho kupovali?
Stav byl špatný, pořád to však byl dům, který stojí. Neteklo do něj, ale hned za ním je svah a skála – z lesa, který je nad námi, padalo všechno sem k domu. Museli jsme odstranit zhruba půlmetrový nános hlíny, zemina už byla v úrovni oken v zadní části přízemí.
Přizvali jste si k obnově domu i odborníky?
Na obnově pracujeme sami bez pomoci architektů nebo firmy. Využili jsme místní řemeslníky, tesaře, kamarády z vesnice. Snažím se o cirkulární ekonomiku – většina řemeslníků tedy byla od nás z Preškavy nebo z přilehlých obcí a měst. To stejné platí o materiálech – pěkným příkladem je stůl ve světnici. Je vyrobený z dubu, který vyrostl tady v Prysku. Pět let jsme ho sušili a pak z něj můj táta, truhlář, udělal krásný kulatý stůl. Spousta prvků, které tady máme, je vyrobena z tradičních lokálních materiálů. Často jde také o recyklované nebo znovu využité materiály z historických staveb v okolí – staré dlažby, pískovce apod.
Proces rekonstrukce jsme mohli na Instagramu sledovat od samého začátku. Hlavní budova své hosty hýčká už čtyři roky. Jak jste daleko s částí, kterou jste oddělili od hlavní budovy?
Část, která byla s hlavní budovou spojena střechou, byla úplně rozpadlá. Pršelo do ní a byla napadená dřevomorkou – museli jsme ji zbourat. Zůstala z ní jen jedna pískovcová zeď. Tuto část, je to vlastně přístavek, teď podle historické fotografie znovu stavíme. Je to roubenka s novým apartmánem a samostatným vchodem. Nese název Fajrumt, což ve sklářské hantýrce znamená padla – konec pracovní doby, okamžik, kdy začíná odpočinek. Ve Fajrumtu vzniká část Cimry odkazující na tradici sklářství. Celý přístavek stojí na třech sloupech, které jsou ukotveny patkou do skály. Povedl se krásný skládaný břidlicový štít a úžasná je i precizní práce místního tesaře – rybinový spoj je dokonale přesný, nejsou v něm žádné mezery. Kartáčované smrkové trámy dodávají celé stavbě určitý půvab.
Když mluvíte o historické fotografii, jak vypadala chalupa v minulosti?
Původně to byla roubená podstávková chalupa s hrázděným prvním patrem. V minulosti bylo v domě nejspíš dost vlhko – roubení nevydrželo a odehnívalo, takže bylo horní patro podstojkováno a celé spodní patro vyzděno. Dnes je tedy přízemí zděné a tím pádem vlastně novější než patro horní.
Pátrali jste po historii domu?
Dům je zakreslený v mapách z roku 1830. Ale určité stavební prvky – jakým způsobem jsou dělané stropy, jaké materiály byly použity – nám říkají, že dům by mohl být i starší, z let 1800 až 1820. Když jsme se pustili do rekonstrukce, všimli jsme si, že uvnitř domu jsou nade dveřmi malé kovové značky s čísly. V rodinném domě si pokoje asi nikdo nečísluje, takže je možné, že „za Němců“ sloužil dům jako zájezdní ubytování. Jiné vysvětlení pro to nemám. Snažil jsem se to dohledat, ale nepovedlo se mi to. Pokud vezmeme historii po druhé světové válce, majitelů mnoho nebylo a co je hlavní, žádnou velkou neplechu tady neprovedli. Byl tu použitý víceméně jen umakart a polystyren. Když se nám podařilo odstranit tyto materiály, dostali jsme se na původní pískovce. Všechno jsme mohli zachránit.
Narazili jste během rekonstrukce na nějaké neobvyklé artefakty?
Na zahradě jsem našel spoustu zajímavých předmětů, křížky, náhrobní kameny, objevil jsem i pohřební dokumenty – původní německý obyvatel zemřel na sklonku války. Ve svahu za chalupou je sklep, který je dost prostorný, na délku má zhruba osm metrů, ale je úplně plný, je kompletně zasypaný odpadem po válce. Vstup do sklepa je velmi malý, takže čištění je dost náročné. Zatím jsem v něm narazil na brusná kola na broušení skla, sklářské barvy a různé skleněné artefakty. Jsem zvědavý, co dalšího tam ještě najdu.
Jaká je filozofie Vašeho projektu?
Cimra zapadá do širšího konceptu, který mi dával smysl. Když se u nás lidé ubytují, platí za zážitek, odpočinek, za krásnou krajinu a vše, co je okolo. My se z toho ale nesnažíme těžit, naopak. Když je možnost, vracíme zpět do komunity svůj čas, píli, finanční prostředky. To je naše zásada od samého začátku, že nebudeme vytěžovat místní komunitu a krajinu, a naopak jí to budeme vracet. Snažíme se žít udržitelně, zdravě, s empatií k tomuto místu. Chceme, aby měli lidé radost, když si rozdělají oheň v krbových kamnech, aby je to bavilo. Jezdí k nám i lidé, kteří v životě nedrželi sekeru v ruce a ptají se nás, jestli si mohou naštípat dříví. Když jim řeknu, že mohou naštípat klidně víc, aby bylo i pro ostatní, tak tady pak celý víkend štípou dřevo. A jsou spokojení. Do celého konceptu spadají i další navazující projekty, například samoobslužný stánek Samobouda nedaleko Cimry, kde se můžete lehce občerstvit nebo si koupit výrobky místních obyvatel. Mimo jiné se zde dozvíte i o webu www.preskava.cz, což je alternativa k webu obecnímu, nabádající návštěvníky k zamyšlení v historickém a přírodním kontextu krajiny.
Interiéry jste navrhoval vy? Jsou řešeny velmi hravě, nechybí jim nápad, barvy, design.
Ano, ale nebylo to tak, že bych si sednul a navrhoval. Během rekonstrukce jsme tu trávili spoustu času. Když jsem si pak sednul do rohu místnosti a koukal na celý prostor, přicházely různé nápady. Svoji roli při tom sehrálo i moje studium designu. Jsou tady prvky, které mě baví. Různé vtípky, nápisy. Všudypřítomné sklářství. Ve světnici vznikal i podcast, kam jsem si zval místní obyvatele a povídal jsem si s nimi o vesnici. Naši hosté si mohou rozhovory poslechnout a přiblížit si tak víc naši komunitu.
Pro pokoj Brloh jsem se nechal inspirovat březovým hájem, který je nad chalupou a do pokoje Euforie jsem promítnul noční oblohu – na stěnách a stropu jsou nenápadné tečky, které přes den nabírají světlo a večer světélkují, má to romantický nádech. Na stěnách se zachovaly hliněné omítky natřené sklářskou barvou a vápnem, původní je i strop, a to včetně červotoče. Samozřejmě kombinujeme staré s novým, aby návštěvníkům nechybělo pohodlí.
Jací lidé se u Vás ubytovávají?
Jezdí sem spousta zajímavých lidí, za což jsem moc rád. Mnohdy mě překvapuje, jak hosté k Cimře přistupují – na konci víkendu mi například řeknou, že netopili, protože nám nechtěli spotřebovat energie. Nebo že naštípali víc dříví. Máme nádhernou zpětnou vazbu. Kniha hostů je plná obrázků a krásných osobních vzkazů. Hosté se k nám vrací, někdo se vracel už počtvrté. Často to bývají umělecky založení lidé.
Od hostů slýcháme, že se jim líbí, že Cimra není perfektní. Ta lehká neuspořádanost, obyčejnost, to je to, co vyhledávají. V čem tkví její kouzlo. Můj kamarád tesař říká: „Je to prostě to, co to je a na nic si to nehraje“. Funguje to, lidé si tu odpočinou. Mnoho ubytovacích zařízení se naopak snaží o dokonalost. Myslí si, že když bude všechno načančané, když budou poskládané labutě z ručníků, že to je to, co hosté chtějí. Ale tak to právě často není.
Máte i zahraniční klientelu?
Ano, kromě Němců, kteří chtějí znovu objevovat Sudety, k nám jezdí lidé takřka z celého světa. Měli jsme tu hosty ze Skandinávie, z Francie, ale také z Japonska, z Ameriky, z Izraele, z Jihoafrické republiky, z Palestiny. Maročany a návštěvníky ze Západní Sahary jsem vzal k nám do kiosku, kde se zrovna hrálo na kytary. Oni si vzali bubínky a rozjížděli tam svoje tradiční písně. Bylo to moc zajímavé, přece jen není zcela běžné mít v Prysku hosty z těchto končin světa. Místní se s tím museli naučit trošku pracovat.
Cimra bude se tedy těší velké oblibě. Vaše práce na ní, ale zdaleka nekončí, je to tak?
Stále ještě není vše hotovo. Nevím, jestli někdy bude, možná to zvládne některá z budoucích generací. Já se momentálně věnuji Fajrumtu, ale projektů před námi stojí mnohem víc. Čekají nás zahradní úpravy a potřebujeme dodělat přední část střechy, která je ještě původní. Podle historické fotografie jsem zjistil, že tady bylo tradiční lužické okno, to bych chtěl obnovit. Dům dostane autentickou podobu a na půdu se tak dostane světlo. Přemýšlím o využití tohoto prostoru do budoucna, mohl by tam vzniknout malý ateliér pro naši vlastní potřebu nebo i odpočinkové místo pro jógu. Zkrátka, Cimra bude. Někdy.
Radek je místní nadšenec s kreativní duší a pracovitýma rukama. Cestovatel a dobrodruh, kterému je dobře všude, ale přece jen nejlépe doma, v Lužických horách. Vystudoval dva zdánlivě odlišné obory, které se pak v budoucnu ideálně protnuly – Fakultu životního prostředí (Revitalizace krajiny) a Fakultu umění a designu (Fotografie a video). Právě vizuální komunikací a marketingem se dnes živí. Věnuje se udržitelnému cestovnímu ruchu, což uplatňuje jak v projektu Cimra bude, tak ve všem, co v životě tvoří.
