Při navrhování hřišť zapomínáme konzultovat s dětmi, říká bulharská designérka Ivelina Gadzheva

Design není jen o tom udělat něco krásného, ale taky smysluplného. Bulharská designérka vystoupila na konferenci Zlin Design Weeku s přednáškou o inkluzivním designu.

 

ZLÍN – Design už není to „pěkné” a už vůbec ne hmotné jako nábytek, nádobí a další designérské krámy. Design je nehmotný, jde o službu, která má zlepšovat život. Tak by se dala volně shrnout konference o univerzálním a inkluzivním designu, jež proběhla začátkem května na Zlin Design Weeku. Přinášíme rozhovor s jednou ze zahraničních hvězd Ivelinou Gadzhevou.  

Ivelina Gadzheva vystudovala inkluzivní design na Mid Sweden University, založila nadaci Design for All Bulgaria, jež je součástí sítě Design for All Europe a v současnosti pracuje v Helen Hamlyn Centre for Design na Royal College of Art v Londýně. Na zlínské konferenci se podělila o zkušenosti z návrhu inkluzivního dětského hřiště a orientačního systému v Sofii. Nás zaujal především prvně zmíněný projekt a po skončení jsme se na něj Iveliny také zeptali. 

Jeruzalémská zahrada je inkluzivní dětské hřiště v Sofii, jež vzniklo ve spolupráci s izraelskou ambasádou. Nejde „jen” o bezbariérové hřiště, ale inkluzivní hřiště. Bezbariérová místa obsahují „normální” herní prvky a „speciální” pro postižené, což přispívá k separaci a segregaci spíše než inkluzi. Jeruzalémská zahrada vznikla na základě dotazů, jaké hry a aktivity mají nejrůznější děti rády. Následovalo praktické cvičení, v němž dotazované děti nakreslily nebo vymodelovaly své představy o dokonalém hřišti. 

Výsledek byl návrh hřiště s různými zónami a vybavením, které by uspokojilo co nejvíce požadavků. Děti nejvíce toužily po stromovém domečku. Designérský tým proto navrhl mlýn na kopečku, jenž je přístupný všem i s různými postiženími. Celkově park počítá jak se zdravými tak postiženými dětmi i dospělými.  

 

Pocházíte z Bulharska, kde se kývá hlavou v nesouhlasu a vrtí souhlasně, jak do univerzálního designu vstupuje kultura?

Vždycky se můžete dostat do obtížné situace, kdy se nějak vyjadřuje souhlas, jinak nesouhlas, něco je zdvořilé, něco neslušné. Jsou různé způsoby, jak nastavit situaci. Když cestujete, nemůžete vždy vědět všechno. Prostě lidem řekněte, jak se to dělá u vás a zeptejte se, jak se to dělá u nich. Kdybych teď přijela třeba do Zimbabwe, tak nemám tušení, jak se u nich říká ano/ne, nebo jak se mává na pozdrav. To se ale naučíte. 

V přednášce jste zmínila autentickou komunikaci, chápu to jako skutečnou komunikaci, kterou se člověk snaží něco od druhého dozvědět, aniž by něco předjímal, nebo jej manipulovat k tomu, co chce slyšet. Taky jste zmínila, že dostatečně nekonzultujeme s dětmi. Pokud bychom s nimi konzultovali, může je omezovat slovní zásoba a taky znalost příkladů. Kdybyste se zeptala mě, jaké prvky bych chtěl na hřišti, asi by mě nakonec nenapadlo nic jiného než houpačka a klouzačka, protože bych si nedokázal představit něco jiného. Zdůraznila jste, že diskutovat je důležité osobně. Není taky důležité o věci diskutovat přímo v terénu? Nechali jste děti kreslit a modelovat, co by na hřišti chtěly. Stačí to, aby se s nimi člověk dobral podstaty, co tam chtějí zažívat?

Děti ve skutečnosti vytvářely modely z plastelíny přímo v parku, kde mělo hřiště vzniknout. Jde o to, že když s nimi mluvíte, neočekáváte, že se budou vyjadřovat jako dospělí. Udělají to po svém. Jsou docela upovídané. Mají spousty témat jako dinosaury, různé hry, ale potřebují hlavně svobodu volného hraní. To musí být spontánní, má podporovat prozkoumávání a má být podle jejich podmínek. Jen ony samy vědí, co je zajímá. Takové nastavení tvoří základ potřebný ke vzniku hry. 

Když se budete dotazovat více dětí, uvidíte v jejich výpovědích určité vzorce. Ty se nemají doslovně překládat do řešení, mají posloužit jako informační a inspirační zdroj. Když z něj vyjdete, uvidíte, co se bude dít. Dnes tu padla zmínka o Henrym Fordovi. Ten říkal, že lidé chtěli rychlejšího koně, tak vyvinul auto. Nešel na to doslovně, zaměřil se na aspekt rychlosti. Koně už tu jsou, ale o moc rychlejší je neuděláme. Co by mohlo být stejně rychlé nebo rychlejší než kůň? Z takového zárodku se můžete dostat ke správnému výsledku.

U dětí se ptáte, jaké aktivity jsou pro ně důležité a pak uvažujete, jak hřiště zorganizovat, aby tyto aktivity podporovalo. Není to, že se jich zeptáte a uděláte přesně, co žádají. Vnesete do toho vlastní invenci a něco podle toho pro ně vytvoříte.

Uvedla jste, že dětská hřiště jsou nastavená tak, aby formovala děti do podoby, v jaké je chceme mít. Jaká to je?

Děti neví tolik, kolik my. Jsou ale otevřené k prozkoumávání. Nemají na sobě naloženou kupu úsudků, předsudků a bariér. Jsou otevřené světu venku. Když jim řeknete, ať sáhnou na horkou troubu, udělají to. Tak poznávají svět. Tak jej prozkoumávají a vidí: „to jsi ty a to jsem já." „Kdo jsi? Půjdu k tobě." „Ahoj. Jmenuji se… Je mi šest, nebo šest a půl" (což je ohromně důležité:). Mají svobodu vidět: „aha, to umím, nebo to můžu zkusit." „Nebo se bojím výšek, risknu to?" „Toto jsou moje hranice. Toto jsou tvoje hranice. Toto je v pořádku." „Bojíš se chyb? Jsi ochotný riskovat?" Všechny tyhle věci hrají obrovskou roli. 

My pro ně přitom vytváříme jasně daná prostředí se třemi prvky obehnaná samozřejmě plůtkem. Představte si život jako dům, který vám dá kuchyň, ale ani ne celou. Sednete si do ní učit se o domě/životě. A pak se přesunete do dalšího pokoje. Co se tam děje? Nevíte, jak se tam chovat, co tam dělat. My jim vytváříme tahle oddělení se zcela jasnými hranicemi, kam je umístíme a čekáme, že tam z nich vyrostou skvělí lidé. Já mezi tím nevidím souvislost. Navíc se ty struktury úplně opakují. Všude vidíte ty samé. Kde je něco provokativního? Co děti přiláká a řekne: „vítej, pojď si v tomto prostředí pohrát s dalšími dětmi, lidmi". 

Design for All Bulgaria