Přemýšlela jsem, co z mojí pozice můžu ovlivnit, aby to vedlo k odpovědnější a mezioborovější budoucnosti, říká Valentýna Landa Filípková

Materiál, který se zabarvuje pod UV zářením, karimatky z pomerančových slupek, veganská kůže na bázi celulózy pěstovaná na odpadní kokosové vodě nebo lisovaný materiál z rákosí úplně bez pojiv. Posledních devět dní máte možnost navštívit unikátní výstavu v brněnském Kumstu, skrze kterou nahlédnete do budoucnosti materiálového designu. Do takové, kde se klade důraz nejen na původ a výrobu materiálu, ale na jeho celý životní cyklus, tedy i na smysluplnou a šetrnou transformaci. 

Tím se celé své studium na brněnské FaVU zabývá kurátorka výstavy Valentýna Landa Filípková (na fotce vpravo). Stejně jako jiným designérům ani jí už během studia nebyla otázka udržitelnosti, cirkularity a smysluplnosti cizí; stejně jako ostatní studenti měla více otázek než odpovědí. Začala proto data shromažďovat na veřejně přístupném webu consciousdesign. Z této iniciativy později vzešla i nynější výstava Collaborative & Conscious Material Design spolu se stejnojmennou kolektivní publikací mapující příběhy a konkrétní postupy jednotlivých projektů, které jsou na výstavě zastoupeny. Jedním z nich je značka Malai, jejíž výrobky z veganské kůže se už několik let prodávají.

Valentýna Landa Filípková ve svých výzkumech v rámci diplomové práce zjistila jednu zásadní ingredienci k úspěšnému výsledku – interdisciplinaritu. V praxi to zjednodušeně znamená, že k tomu, aby vznikl materiál, který nebude jen šetrný k přírodě, ale jehož celý životní cyklus bude dávat smysl – půjde například snadno rozložit nebo transformovat bez dalšího zatížení zdrojů, je potřeba intenzivní a týmová interdisciplinární spolupráce oborů. A to nejlépe od začátku ideace projektu, klidně už na vysoké škole. Se všemi těmito poznatky mladá designérka zjistila, jak může k vývoji materiálového designu také přispět – více se dočtete v rozhovoru.

V Kumstu máte momentálně kolektivní výstavu o udržitelném designu, odkud nápad vzešel?
Celé to navazuje na web consciousdesign.cz, který jsem vytvořila v rámci magisterské práce. Pokračovala jsem dizertací a zjišťovala jsem čím dál víc, že mezioborovost je strašně důležitá – konkrétně interdisciplinarita – a že je potřeba udělat si pořádek v tom, co je co, co funguje a co je k tomu třeba.

Jaký postup jsi zvolila? Co tvá práce obsahovala?
V první fázi jsem začala dělat rozhovory s iniciátory a vedoucími týmů firem, z akademií a laboratoří, které jsou na univerzitách v zahraničí a propojují různé fakulty nebo univerzity napříč obory. Vytipovala jsem si je podle toho, aby vyvíjeli nějaký materiál, který reaguje na environmentální výzvy. Snažila jsem se zjistit, jestli jim to přijde důležité, případně proč, a jakou roli má v takových projektech designér či designérka. U některých jsem si ověřila, že deklarují mezioborovost, ale ve skutečnosti pracují multioborově – na vývoji materiálů spolupracují specialisté z různých oborů spíše externě a práci si jen předávají, aniž by pracovali společně v týmu.

Snad všichni se shodli, že bez spolupráce to prostě nejde. Se všemi odpověďmi jsem si uvědomila, jakou roli bych já – tehdy ještě studentka designu – mohla mít. Odpovídaly mi hlavně designérky (ano, byly to ve většině případů ženy), které o tom chtěly mluvit. Trochu jsem ale postrádala pohled z vědecké strany: vědci toho hodně vědí, ale už nejsou vždy tolik komunikativní. Designérky popisovaly, že jsou často v roli iniciátorek nebo mediátorek: chtěly by něco dělat, ale nemají dost znalostí nebo dovedností, aby to mohly udělat skutečně udržitelně nebo ekologicky.

Mezioborovost hraje tedy zásadní roli?
Odborníci se shodovali, že to nejde dělat jinak než mezioborově, intenzivně a týmově, pokud má mít práce reálný pozitivní dopad. Spolupráce je obecně složitá věc – ne každý k ní má předpoklady a může být i finančně náročnější. Z mého prvního výzkumu také vyplynulo, že v kruzích materiálového designu vědci a designéři často mluví jiným jazykem. Když se pak začne řešit konkrétní projekt, je velmi náročné ho sladit. Proto je důležité, aby se obory propojovaly už v rámci vysokoškolského vzdělání a učily se „spolu mluvit“. Existují různé nástroje, jak se naladit na stejnou vlnu – například práce s časovými horizonty. Zatímco designéři pracují v kratších úsecích, vědci mají plány rozložené na několik let. Můj první cíl byl tedy vytvořit nějaký návod, jak konkrétně interdisciplinární spolupráci – kdy se práce opravdu překrývá a jednotlivci ovlivňují způsob myšlení i práci navzájem – uchopit.

Setkala ses s takovou spoluprací i v praxi? Absolvovala jsi i takto zaměřené stáže?
Byla jsem ve studiu Crafting Plastics!, ale pak přišla pandemie. Nicméně právě to mě ovlivnilo, abych se věnovala environmentálně odpovědným otázkám, protože jsem sama nevěděla, jak jako designérka správně a zodpovědně tvořit. Začala jsem sbírat informace a vytvářet web, protože ostatní studenti tehdy také nevěděli, jak na to – tak proč ta data nedat dohromady.

Byla jsem na stážích i v rámci doktorátu, které už byly zacílené na interdisciplinaritu a materiálový design. Později jsem zjistila, že návod pro akademii už existuje. Dělala jsem rozhovory i se zástupci praxe, ale říkala jsem si, že dokud sama nepracuji na trhu, nemůžu psát návod pro praxi. A pořád se mi to vracelo k jednomu bodu, kde jsem stále: cítím se trochu jako mediátorka – baví mě propojovat lidi a je to něco, co by mi mohlo jít. Takže jsem se přes výzkum dostala k tomu, že bych se všemi konexemi měla zkusit změnit něco u nás lokálně, protože to tady zatím úplně nefunguje.

V rámci jedné stáže jsem nabalila celou rodinu (tímto děkuji svému muži za podporu a mámě, která se nám starala o syna, když jsme pracovali) a během rodičovské jsem zvládla vyjet do Milána, kde funguje výzkumná skupina Materials Design For Transition na Polimi, kterou vede profesorka Valentina Rognoli – velmi uznávaná osobnost v oblasti materiálového designu. Tam jsem se inspirovala a začala řešit otázku, jak otočit svůj výzkum a co udělat proto, abych mohla něčím přispět u nás v Česku.

Kam do toho zapadá výstava?
Profesorka Valentina Rognoli, která stála u vzniku materiálových knihoven v Itálii, mě přivedla na nápad této výstavy. Řešila jsem, jak pojmout praktický výstup svého výzkumu a jak rozproudit debatu i mezi širší veřejností. U nich vznikla první materiálová knihovna tak, že uspořádali open call. Já věděla, že materiálové knihovny u nás už existují, a chtěla jsem jít hlouběji – po příbězích za nimi. Oslovila jsem znovu studia, se kterými jsem se bavila o jejich práci, a zároveň jsem umožnila, aby se přihlásil kdokoliv další, kdo splňoval kritéria (vyvíjí materiál v interdisciplinárním týmu a reaguje na environmentální témata).

Zároveň vznikla i kniha, která je vlastně doprovodem k výstavě – čtenář se do ní může ponořit ještě hlouběji. Vedle příběhů, které stojí za materiály, tam najde také expertní texty o materiálovém designu, interdisciplinaritě a environmentální odpovědnosti. Rognoli i její kolegyně Sofía Soledad Duarte Poblete, u kterých jsem byla na stáži, jsou také přispěvatelkami knihy. Poprvé jsem se s nimi setkala na konferenci Future Materials v Budapešti, kde jsem absolvovala jejich workshop. O rok později jsem se spojila s organizátorem konference a ony mě motivovaly k tomu, abych tam vedla workshop v rámci plánované stáže. Všechno to navazovalo – vždycky to bylo o konexích v komunitě materiálových designérek a edukátorek, kterých není mnoho, ale jsou o to vřelejší a upřímně jim jde o dobro ostatních i o přírodu.

Výstava teda vzešla také z open callu?
Kombinací open callu a přímého oslovení iniciativ, o kterých jsem věděla, jak pracují. Podmínkami open callu byl vývoj materiálu, který je environmentálně odpovědný a vznikl v rámci interdisciplinárního týmu. Původně bylo podmínkou i to, aby byl vyvinutý materiál již dostupný na trhu, z toho jsem nakonec slevila. Navíc firmy působící na trhu už často moc nechtějí sdílet příběh za tím vším.

Vybírání zástupců byl ale jen začátek, pod tvým vedením se podařilo dát dohromady celou výstavu. Co všechno obsahuje?

Výstava pracuje se třemi vrstvami obsahu: představuje samotné materiály, které je na místě možné prozkoumat, očichat – některé jsou dokonce interaktivní. Další vrstva pak odkrývá procesy jejich vývoje, zapojené obory a týmovou spolupráci. A pro ty, kteří by se chtěli dozvědět víc, je na výstavě dostupná právě doprovodná publikace Collaborative & Conscious Material Design, která ještě rozšiřuje témata výstavy, jako jsou interdisciplinarita, environmentální odpovědnost v designu a materiálový design, prostřednictvím odborných textů.

V rámci vernisáže jste zmíněnou knihu, kterou jsi také kompletovala, také pokřtili. Kdo další se na ní podílel?

Vedle příběhů, které poskytli vystavující, přispěly texty také akademičky a odbornice na témata, kterých se výstava dotýká. Již zmíněné Valentina Rognoli s kolegyní Sofií Soledad Duarte Poblete z milánské polytechnické univerzity, Barbara Pollini z Aalto Univerzity ve Finsku a Vlasta Kubušová ze studia Crafting Plastics!. Grafického designu se ujal můj kamarád Svatopluk Ručka, s designem výstavy mi pomáhala designérka Natálie Costantino a výstavní mobiliář nám půjčil můj mateřský ateliér produktového designu FaVU.

S Natálií jsme spojily síly a navázaly křest knihy a vernisáž výstavy na první ročník konference Materials & Design NOW!, kde jsem jí zase na oplátku pomáhala s dramaturgií. Účastníctvo konference si mohlo vyslechnout přednášku profesorky Rognoli, Sofie a jejich další kolegyně a materiálové designérky Malu Luecking. Rognoli pak v podvečer knihu i pokřtila, což byla velká pocta – dodnes jsem z toho dojatá, od té doby, co jsem si poprvé přečetla předmluvu, kterou do knihy psala, jsem naměkko. Každopádně účastníctvo křtu knihy a vernisáže výstavy mělo možnost setkat se s několika z vystavujících, kteří na vernisáž zavítali, a to konkrétně z Chile, Německa a Finska/Slovenska.

Musím také zmínit svou školitelku Janu Kořínkovou, která mi pomáhala nejen s přípravami knihy, a také svoji domovskou Fakultu výtvarných umění VUT, která knihu publikovala a finančně podpořila i výstavu. Velké díky patří také vedoucí ústavu designu na bratislavské STU Michaele Lipkové, která byla recenzentkou knihy.

Když odběhneme od výstavy zpět k oboru celkově. Provozuje se interdisciplinarita i v praxi?
Rozebíráme to často s Eliškou Novák Knotkovou, která má studio Balance is Motion. Designéři by třeba rádi spolupracovali ještě i více, ale víc lidí a víc oborů znamená také daleko větší budget. I proto mi přijde zajímavé snažit se budoucí odborníky propojovat už na vysokých školách.

Většina projektů na výstavě, ale i dalších zahraničních projektů, které jsem zkoumala, vznikla právě už na univerzitě – jako například už zmíněné Malai. Zajímavým příkladem je také třeba Modern Synthesis, zakladatelky obou projektů absolvovaly stejný obor Material Futures na Central Saint Martins College of Art v Londýně. Právě výstavou, knihou a workshopy bych ráda motivovala studenty k iniciaci takových vazeb a spoluprací, prostřednictvím příkladů dobré praxe.

To by byl tvůj ideální cíl?
Ano, to je, věřím, to, čím snad mohu přispět já ze své aktuální pozice – propojovat, zprostředkovávat a snad i motivovat, i příjemnou vlastní zkušeností. Proto se konkrétně v rámci těch workshopů zaměřuji i na zpětnou vazbu, abych zjistila, jestli to účastníkům něco dalo, jestli mají pocit, že by v tom chtěli pokračovat.

Často říkají, že díky kombinaci různých pohledů na problematiku dali dohromady opravdu smysluplnou věc, i když samozřejmě ten rámec workshopů je oproti praxi zkratkovitější – na pár hodin.
Každopádně ten formát workshopu, který jsme vytvořily společně s Eliškou z Balance is Motion, je dost univerzální a věříme, že se dá využít při různých příležitostech.

Na podzim jsme si to i ověřily, když nás na UMPRUM pozval jejich SHIFT. Přetvořily jsme workshop na míru ateliéru a dle zpětné vazby to pro ně byl inspirativní start – a navíc takový brainstorming pro skupinové ateliérové zadání.

Od ledna také s Eliškou začínáme vyučovat předmět na FaVU, který na naše dosavadní aktivity navazuje.
Kniha a výstava však měly mít přesah pro širší veřejnost, rozproudit debatu a představit tento výzkum i lidem, které odpovědné zacházení s materiály opravdu zajímá.

O čembude váš nový předmět?
Jmenuje se to Materialita a udržitelnost v designu, bude to už pro bakaláře – budeme tam zvát experty, předáme základní věci, které designéři často neví a nám to přijde důležité. Kdyby i nám to tehdy někdo zprostředkoval už na začátku studií, tak jsme možná už někde jinde. Předmět je otevřený pro designéry i umělce, zatím to není mezifakultní, ale určitě to má tyto tendence. Všechna setkání pak zakončí právě ten náš kolaborativní workshop.

Jak vypadá takový workshop?
Workshopy zahajujeme krátkým komunikačním cvičením, takovou hrou, kterou se i zarámujeme danou problematiku. Potom Eliška představí zajímavé příklady z praxe, na kterých ukážeme, co nám přijde fajn nebo na co si dávat pozor.
Jádrem workshopu je pak práce ve skupině, kdy dopředu rozdělíme účastníctvo podle jejich oborů do týmů. V týmech si pak společně vybírají, jakým zdrojem se budou zabývat. Ty základní workshopy jsme specifikovaly na odpadní materiály.
Každá skupina si tedy jeden zvolí a společně vymýšlí nejsmysluplnější řešení nebo využití. Mají k tomu i set otázek a pracovní listy, které je procesem provádí. Jak už jsem říkala, je to model workshopu, který se dá úplně transformovat – může fungovat i jako dobrý začátek pro mezioborové týmy v praxi, jak se poznat, navnímat, sesbírat nápady a rozjet projekt.

Každý se svým environmentálním žalem pracuje jak nejlíp umí – já se snažila vymyslet něco, co z mojí pozice můžu ovlivnit, aby to vedlo k příjemnější, odpovědnější a mezioborovější budoucnosti.