Pražské opevnění dodnes mnohde plní svou nejúspěšnější roli vyhlídkové promenády

PRAHA – Město a jeho hradby představovaly bezpečí a reprezentovaly majestát vladaře, zároveň šlo o veřejný stavební (ale i provozní) projekt, na němž se podílelo přímo i nepřímo veškeré měšťanstvo. Zrovna pražské opevnění svou funkci nezvládlo vícekrát, i tak se na mnoha místech nesmazatelně zarylo do tkáně města a narazíme na ně při procházkách dodnes.

Dlouho trvalo, než se Praha dočkala jednotného opevnění, ale hrady a jednotlivá sídla se začaly zabezpečovat valy a hradbami od poloviny 9. století. Šlo spíše o hliněné náspy místně vyztužené dřevěnými palisádami. Posun přinesl ve 13. století Václav II., jenž nechal postavit zdi kolem Malé Strany a Starého Města. Gotickou fázi výstavby nekorunoval nikdo jiný než Karel IV. Spolu se založením Nového Města kolem něj nařídil postavit hradby a propojil je až na Vyšehrad. Tady už šlo o 5 m široké a 10 m vysoké zdi z kamene a cihel, které celkově dosáhly délky tři a půl kilometru. Jenže už za Husitů se ukázalo, že obrana není jen o hradbách, ale také kompetentním personálu. V roce 1420 strhli Husité Jeruzalémskou bránu a roku 1448 město dobyli úplně. Hradby sice stály, ale na jedné z bočních vyšehradských bran se vloudila lidská chyba a Jiří z Poděbrad nakonec vjel do města téměř bez odporu. 

Dalších bezmála dvě stě let hradební systém trpěl zanedbanou údržbou a zastarával. Pozornost se mu vrátila až s třicetiletou válkou, již ale neustál vůbec dobře, Praha byla obsazena hned několikrát. Nepomohlo ani, když byl po stavovském povstání rozpuštěn cech střelců, své byty ve věžích a přístavby v příhradebních uličkách museli opustit během tří dnů. 

Ihned po vyplenění města Švédy a konci třicetileté války se rozhodl císař Ferdinand III. napravit nedostatečnost městského opevnění; pozdě, ale přece. Nechal vybudovat barokní fortifikační systém o délce 14 kilometrů s devíti branami a třicítkou bastionů a Prahu prohlásil za pevnost. Opevnění poprvé obepínalo celé město a ve své době bylo nejmohutnější v Evropě. Pravděpodobně proto, že podobným obranným systémům už pomalu začínala zvonit hrana. I v Praze se kritizovalo, že kamenné kvádry obezděné dvakrát pálenými cihlami se šestimetrovým suchým příkopem bylo možné ostřelovat z okolních kopců, což se taky potvrdilo hned během válek o rakouské dědictví. Nejsmutnější je legenda o tom, jak Francouzi Prahu dobyli roku 1741 tak, že přistavěli k hradbám u Koňské brány žebřík a prostě je přelezli.  

Naopak nejšťastnější období pražských hradeb přišlo s 19. stoletím. Nejrůznější praktické využití kreativními měšťany nacházely odjakživa, vyhlášený byl třeba koželuh, jenž si v bastionu u Poříčské brány založil živnost dokonce se zahrádkou, kolotočem a výčepem. Od 30. let se však na ochozech zřídily hradební promenády. Pět metrů široký vyvýšený pás se proměnil v park se stromy a keři, cestičkami s altánky a lavičkami, časem se přidaly dvě kavárny a pořádaly se zde koncerty. Příkopy se využívaly k zemědělství, pěstovala se tam zelenina, u Nové brány směrem k Vltavě rostly moruše. 

Poslední hřebíček do rakve překonanému systému zatloukli Prušáci, když během prusko-rakouské války v roce 1866 Prahu obsadili bez boje. Císař František Josef I. dal proto ještě téhož roku příkaz hradby zbourat. Setrvačnost spolu s nechutí vojáků opustit svá postavení sice demolici ještě o pár let odložily, od roku 1874 už však bourání probíhalo hned na několika místech.  

Z dnešního pohledu by se mohl incident s žebříkem zdát jako jednoduché řešení, které nepřekvapí, ale naše představa o opevnění vychází ze zkreslených představ. Zdi, již se dochovaly do dnešních dnů, jsou jen část systému. Až do 18. století byly jeho součástí příkopy a pevnostní rajón. Ten spočíval v 600 metrovém nárazníkovém pásmu, v němž se nesmělo stavět. V Praze na některých úsecích sahal dokonce až 1200 m daleko. Tak rozsáhlá struktura pochopitelně městu zásadně bránila v rozvoji, a tak konečné bourání opevnění přineslo naopak ohromnou příležitost.  

Bourání umožnilo Novému Městu zásadně lepší přístup do Královských Vinohrad, Žižkova a Nuslí, ve Vinohradech zase způsobilo stavební boom. V pevnostním rajónu zde vznikly sady, jinde se stavěly činžovní domy. Na místě hradebních příkopů se budovaly komunikace a bulváry jako Národní třída, 28. října, Na příkopě a Revoluční, místo východní části novoměstských hradeb dnes vede severojižní magistrála a malostranské hradby nahradila tramvajová dráha.  

Bourání trvalo až do 20. let 20. století, ale nebylo dokončeno. Hodně z opevnění se dochovalo dodnes. Silueta Vyšehradu by bez něj nebyla úplná, nehledě na to, jakou oblibu si drží u veřejnosti jako vycházková lokalita. Naposledy na sebe pražské hradby upozornily, když  v roce 2012 vyhrála revitalizace Bastionu u Božích muk na Karlově Grand Prix architektů a následně zvítězila i na Mezinárodním trienále architektury pro střední a východní Evropu. 

Pavla Melková a Miroslav Cikán z MCA atelieru propojili původně gotickou část opevnění z doby Karla IV. s okolím, zrekonstruovali kapli a vybudovali novou kavárnu s výhledem. Projekt citlivě doplnili autorským mobiliářem a zpřístupnili bastion ze všech směrů včetně přímo z podhradbí. Vyzdvihli tak hlavní devizu pražského opevnění, tedy neopakovatelné výhledy na město a umožnili jejich nejlepší možné a historií prověřené využití – pro volnočasové aktivity.

Víte, kdo nechal postavit Hladovou zeď, jako charitativní projekt na podporu zaměstnanosti chudých?

a) Václav II.
b) Karel IV.
c) Fridrich III.

b) Karel IV. nechal postavit Hladovou zeď na Petříně mezi lety 1360 a 1362. Byla vysoká přes čtyři metry a široká necelé dva. Nahoře měla cimbuří, ochoz a střílny a měla údajně osm bastionů. Stavěla ji část městské chudiny, která tak našla práci v době morové rány v roce 1361.  

Partnerem článku je největší český výrobce cihelného materiálu společnost HELUZ.

Zdroje: 
Wikipedia
Encyklopedie Prahy 2
Pepíkov
archiweb
MCA atelier