Pracuji rychle, emoce musí na plátno co nejdřív, říká abstraktní malířka Magdaléna Ševčík

VYŠKOV – Mladá abstraktní malířka budí zájem sběratelů nejen v Evropě, ale i za oceánem. Rok strávila v Berlíně a Japonsku, my jsme Magdalénu zastihli v jejím ateliéru ve Vyškově. Jaké nové impulsy přináší cestování do její tvorby? Co jí chybí v Brně? A co všechno jsou schopni lidé v jejích obrazech vidět? 

Jaký typ abstraktní malířky jste?

Řekla bych, že jsem netrpělivým typem malířky. Ráda pracuji rychle. O to rychleji, když právě prožívám nějakou akutní emoci. Musí na plátno co nejdřív. Dá se říci, že abstrakce je pro mě nejupřímnější formou sebevyjádření. 

Ve svých obrazech zpracováváte témata související s lidskou myslí, co konkrétně vás na mysli fascinuje, na co se zaměřujete?

Dlouhou dobu pro mě bylo aktuální téma paměti. I díky tomu, že se moje babička už léta potýká s Alzheimerem. Na začátku to byl pro mě šok a dost mě to zasáhlo. Najednou jsem vnímala to, do jak velké míry paměť člověka utváří. A co se s ním i jeho okolím děje, když najednou mizí. Celá osobnost a celý jeden život... pryč. Tohle téma se propsalo komplexně do mého vizuálního jazyka. Začala jsem například pracovat s prázdnými bílými plochami. Ty se pro mě staly jakousi metaforou vyprazdňující se mysli. Malby plné barev, jsem začala cíleně „bělit”. S tímto motivem a tématem pracuji dodnes. 

Abych si to představila: který z obrazů tady ve vašem ateliéru se tématu paměti dotýká? Ptám se, protože mě zajímá, jak takové téma do abstraktního obrazu vetknete? 

Jak už jsem říkala, pracuji se symbolikou bílé barvy a prázdných bílých ploch. Ve starších malbách tvary v popředí takřka bez výjimek představují onu postupnou degradaci mysli. V novějších dílech poté nabývají opačného významu. Například v Berlíně mé vlastní vzpomínky z pobytu nemizely, ale kupily se. V této sérii se bílá stala symbolikou stimulované, šťastné mysli. V novějších obrazech je zachycena spousta živých vjemů, vzpomínky v nich volně plynou. 

Díky, nedovedu si takto na první pohled představit, co za takovým abstraktním obrazem všechno může být.  

Na jednu stranu je malba velmi intuitivní v momentu, kdy začnu, ale na straně druhé, jak série postupuje, je velmi koncepční. Tím, jak postupně při tvorbě série přidávám linie, tvary, začínám o všem více přemýšlet. Už to není syrová emoce, kterou hodím na plátno, vrstvy se začínají kupit. 

Minulý rok jste hodně cestovala, kam všude vás umění zavedlo? 

Většinu času vloni jsem strávila v Berlíně, na podzim jsem se pak vydala na měsíc do Japonska. 

Mohla byste nám přiblížit, jakým způsobem se umělec na takovou rezidenci dostane?

Rezidenčních programů je nespočet a většina z nich vyhlašuje open cally, na které se mohou umělci přihlásit rok či dva předem. Záleží na tom, jak je program vytížený a prestižní. Pokud jsou vybráni, dostanou své studio, obytný prostor a následně již tvoří dle svého uvážení. To byl i můj případ. 

A to, jakým způsobem si uspořádáte na rezidenci svůj program, je vaše věc? Čemu jste se v Berlíně věnovala?

Z devadesáti procent ano. Prioritou mi bylo jak malování, tak setkávání s lidmi. Malování jsem se věnovala svědomitě a denně. Dostala jsem totiž nádherný ateliér s okny přímo do zahrady, kam mi celý den svítilo slunce. To bylo samo o sobě ohromnou inspirací. Setkávání pak probíhala nárazově. V rámci rezidenčních ateliérů jsme se každý měsíc seznamovali s různými kurátory, galeristy či jinými umělci, tvořícími v Berlíně. 

Jaká byla vaše očekávání ještě před odjezdem? Splnila se?

Do Berlína jsem odjížděla s tím, že bych ráda potkala nové inspirativní lidi, stala se součástí širší umělecké komunity a navíc si rozšířila své portfolio. To se mi splnilo. Celá zkušenost byla velmi příjemným výstupem ze samoty ve studiu. Vždyť jen v rámci samotné rezidence nás bylo třináct umělců, se kterými jsme se velmi rychle stali přáteli. Fantastické pak bylo i samotné město. Berlín je obrovský a plný zajímavých míst. Na každém kroku objevíte něco nového. To mi zejména v Brně chybí. 

Rezidence splnila vaše očekávání v tom ohledu, že jste objevila nové místo, seznámila se s dalšími umělci. To je jedna věc. Co to ale znamená pro vaši kariéru umělkyně? Je to důležité z hlediska vašeho CV?  

Určitě to důležité je z hlediska vytváření kontaktů - s městem, galeriemi, lidmi. Ale já jako hlavní přínos vnímám hlavně novou inspiraci. Na každém místě, kde právě tvořím, mám trochu jiný mindset. S novým místem ke mně přichází jiné barvy, tvary... jiné nápady. Například po příjezdu do Berlína jsem se nadšeně vrhla do neonových barev. 

Říkáte, že na různá místa reagujete různými barvami. Zajímalo by mě, jakým způsobem se liší obrazy z Berlína a z Japonska. 

Barvami, ale i celkovou koncepcí. Kromě toho, že jsem se v Berlíně vrhla do zářivých barev, jsem také přešla k velmi „architektonické” kompozici maleb. Obrazy jsem k sobě často spojovala, stavěla stojící instalace, diptychy… Přišlo mi to v tom konkrétním prostoru dost zajímavé řešit. V Japonsku jsem se pak vrátila ke klasické dvourozměrné malbě, každopádně barvy zůstaly zářivé. 

Začala jste již po návratu z cest nějakou novou sérii?

Zatím ne. V zimě většinou moc nemaluji, ale myslím si, že něco velmi brzy přijde. Cítím, že se uvnitř mě něco nového rodí. Čeká to jen na impuls, který vyvolá řetězovou reakci. Úvodní jiskru, která nastartuje novou sérii. Nové místo nebo věc. 

Můžeme za vašimi obrazy najít určitou filozofii, světonázor? Nebo těm, kdo se na vaše obrazy dívají, chcete spíš něco ukázat případně dodat pocit z obrazu? 

To, že se diváci zastaví a nechají na sebe dílo působit, jim dovoluje prožít si přítomný okamžik naplno. Abstraktní malba je hodně specifická, člověk se musí soustředit a přemýšlet nad ní. Nějakým způsobem si to obrátit a najít si v obrazu své. A tím, jak je obraz nekonkrétní, tam lze vlastně vložit cokoli. Zprostředkovávám divákům zastavení, kontemplaci. 

Říkáte, že v abstraktním obrazu si divák najde něco svého. Sbírala jste zážitky a dojmy lidí, kteří se na vaše obrazy dívají? Jaké byly jejich reakce? 

Ano, je to zajímavé. (smích) Jsou dva typy lidí. Jedni se do díla vcítí a nechají ho na sebe působit v kontextu vlastních prožitků. Druzí zase mermomocí hledají v obrazech něco konkrétního. Stojí půl hodiny u plátna, hledají a poté s kamennou tváří řeknou větu jako: „Tohle tady mi připomíná velký hrnec. To byl záměr? Vy to tam nevidíte?” Nevidím. Ale je to pro mě zajímavé a zábavné slyšet, co všechno si lidé dokážou i jen v samotných barvách najít. 

Kde všude po světě vaše obrazy visí?

Pár větších kousků je v USA. Většina je jich poté u soukromých sběratelů v Evropě - Británii, Německu, Rakousku, Slovensku. Například v Berlíně jsem po poslední výstavě prodala dvě velká plátna a zároveň získala zakázky na míru. Sběratelé na mé kousky reagovali velmi pozitivně, z čehož jsem měla velkou radost. Neonové barvy k lidem promlouvají. 

Chtěla jste malování někdy nechat?

Ano a z různých důvodů. Měla jsem například období, kdy jsem se cítila vnitřně vyčerpaná. Nevěděla jsem, kam se v tvorbě posunout, a tak jsem si už párkrát dala pauzu. Paradoxně pak taková pauza vždy přinesla novou inspiraci a já se k malování vrátila. Myslím, že odpočinek jde ruku v ruce s motivací. 

Máte ve svém životě plán B, sen, co byste dělala, kdybyste nemalovala? 

Jsem typ, který by odjel na chalupu a tam měl svou farmu se zeleninou a výběh pro zvířátka. Jak by mi to šlo nevím. Umění pořád ještě převažuje. 

Magdaléna Ševčík