Jít v dospělosti na učňák bylo nejlepší rozhodnutí, říká Pohovenda

BRNO – Bývalá továrna na vlnu židovského průmyslníka Lazara Auspitze Enkela na Václavské dnes coby LAE Factory slouží kreativcům, architektům, designérům, fotografům a umělcům jako zázemí. Za červenými dveřmi v prvním patře se krom dalších nachází dílna dvojice mladých čalounic, z nichž jedna si říká Pohovenda. 

Jak dlouho se věnujete renovaci nábytku?

Intenzivně se tomu věnuji rok a půl, předtím jsem byla na učňáku, kde se můžete v rámci zkráceného studia vyučit za jeden školní rok. Teorii máte jen jeden den v týdnu, zbytek jsou praxe.

To jste se z něčeho přeučila, nebo to byl plán?

Plán to úplně nebyl, došla jsem k tomu různými odbočkami, zkoušela jsem i vysoké školy. Po gymplu jsem šla na architekturu, tam jsem byla rok. Sekla jsem s tím ve chvíli, kdy už nešlo podat přihlášku na další vysokou. Mohla jsem si udělat gap year, ale to mě moc nelákalo. Nakonec jsem šla na oděvní VOŠku tady v Brně, na Francouzské, ta byla na tři roky. Naučila jsem se tam šít a dělat střihy, což zužitkovávám doteď. Potom jsem přemýšlela, co dál, na VOŠce jsme dělali taky kostým, což mě dost bavilo, řekla jsem si teda, že zkusím scénografii na JAMU. Dostala jsem se tam, ale VOŠku jsem končila zrovna, když začal covid, a na JAMU jsem nastupovala v momentě, kdy byl největší lockdown. Měla jsem tím pádem dálkové studium.

Studovat JAMU na dálku byla divná zkušenost, v ložnici jsem modelovala z hlíny a výsledky pak fotila a posílala ke schválení vyučujícímu, podobně probíhaly všechny tvůrčí předměty. Úplně mi to nesedlo, po roce jsem studium ukončila. Další vysokou už se mi začínat nechtělo.

Náhodou jsem se bavila s kamarádem, který se ocitl v podobné situaci jako já, a právě on mě přivedl na nápad jít se vyučit. Nejdřív jsme o tom spíš vtipkovali, ale čím déle jsme o tom mluvili, tím víc nám to dávalo smysl. Starý nábytek mi je sympatický dlouhodobě, většinu vybavení do bytu jsem nakoupila po bazarech a v některých případech si ho i sama laicky opravila. Na čalounění jsem si ale nikdy netroufla, technicky bych nevěděla, jak na to. A asi proto jsem se rozhodla vyučit právě čalounicí.

Co vás tak odradilo od architektury potažmo módního návrhářství?

Prvák na architektuře je hodně technický a asi je to tak schválně, možná chtějí zjistit, jestli to opravdu chcete dělat. Mě to odradilo, chtěla jsem vydržet aspoň do druhého semestru, kdy začínaly ateliéry, a rozhodnout se potom. Nedostala jsem se tam, kam jsem chtěla, a nakonec mě to nepřesvědčilo. Byla to taková blbá souhra náhod, ale nelituju toho. 

Oděv mě bavil, ale nepřišla jsem si dost nápaditá, abych se návrhářstvím uživila. Přijde mi to jako hodně kompetitivní obor, ve kterém bych se nedokázala prosadit. Mnohem víc mě lákal kostým, obzvlášť jsem se pro něj nadchla po absolvování praxe u Sylvy Zimuly Hanákové. Myslela jsem si, že to bude moje cesta. Nakonec to ale taky nedopadlo. Nesedly jsme si s vedoucí ateliéru, tlačila mě v tvorbě někam, kde mi to nebylo příjemné.

Na učňák jste chodila tady v Brně?

Učňák byl v Bosonohách, každý den jsem tam dojížděla na sedm ráno, končila kolem druhé, třetí hodiny. Praxe jsme měli společně se středoškoláky, bylo vtipné se v pětadvaceti vrátit v čase a chodit do třídy s puberťákama. Moc se s námi nebavili, ignorovali nás, občas jim vůči nám ulítlo něco sprostého a pak se lekli, komu to vlastně řekli. Oni byli zpruzení, že musí chodit do školy, kde se po nich něco chce, a my jsme byli podivní, protože jsme se dobrovolně přihlásili a doopravdy se chtěli něco naučit. Byla to dobrá zkušenost, kterou bych doporučila. Za ten rok jsme se naučili strašně moc věcí. Myslím, že není špatné rozhodnutí jít na učiliště v dospělejším věku. Člověk už ví, co od toho chce, mistři jsou vděční, že se o jejich řemeslo někdo zajímá, a věnují vám maximální pozornost. Taky v nápadu se založením vlastní dílny nás maximálně podpořili a věřím, že kdybych se na ně obrátila s prosbou o radu, neodmítnou.

Jak to šlo po vyučení?

V průběhu mého učení jsem si vyzkoušela, jaké to je pracovat v dílně, u Lukáše Václavíka Na Ponku (psali jsme zde). Lukáš se věnuje krom čalounění i renovaci dřeva. Já jsem toužila po čistě čalounické dílně, prostor u něj mi byl trochu malý. Uvědomovala jsem si, že bych chtěla radši něco svého. Doteď jsme ale v kontaktu a když je třeba, vypomůžeme si. Na učňáku jsem se potkala s Kačkou Krausovou, se kterou teď sdílíme dílnu. Našly jsme si prostor v LAE Factory už ke konci našeho učňovského studia  a pomalu začínaly čalounit mimo školu.  

Do začátku nám dost  pomohla účast na čalounické soutěži v rámci Mobitexu (veletrh nábytku a interiérového designu na brněnském výstavišti, pozn. red.). Každý rok tam posílají učiliště z celé ČR zástupce jednotlivých řemesel soutežit v odborných dovednostech. Mě a Kačku vybrali jako reprezentantky čalounictví za SOU Bosonohy. Já se utkala ve vazbě pružin, technice typické pro klasické čalounění, Kačka zas přečalounila celé křeslo moderní technologií (místo pružin PUR pěny) včetně potahu. A zvítězily jsme. Vyhrály jsme spoustu nářadí, takové ceny nás do začátku hodně nakoply.

Co se týče podnikání, už jsme každá za sebe, já jako pohovenda, Kačka je naměkko. Domluvily jsme se tak hned na začátku, každá si tak práci řídí po svém. Nebráníme se ani spolupráci. Když má třeba některá z nás větší zakázku, u které to jde ve dvou lépe od ruky, pomůžeme si. Do LAE Factory jsme přišly, když prostor, jak vypadá teď, teprve vznikal. Mohly jsme si tím pádem určit, jak chceme dílnu velkou. Postupem času jsme ještě přibraly uvolněný sousedící prostor, z něj máme malou dřevařskou dílnu. Zpočátku jsme se bály, že budeme obtěžovat ostatní, dokážeme být docela hlučné a máme kolem sebe často tišší sousedy, jako třeba grafiky, fotografy nebo malíře. Používáme kompresor na stříkání lepidla a sponkování, ten dokáže být při napouštění dost hlasitý, jindy zas hodně mlátíme kladivem. 

Zaměřujete se na čalounění, ale vidím tady na kostru odhalená křesla?

Prezentuji se jako čalounice, to je profese, ve které jsem se vyučila. Jsem schopná opravit povrch dřeva, občas zákazník preferuje sfouknout celou renovaci na jednom místě. Ale pokud by mělo jít o nějaké větší zásahy vyžadující restaurátorskou práci, do těch už bych se nepouštěla a radši doporučila někoho ze známých, co se na dřevo specializují. Nejčastěji mi chodí křesla s klasickou technologií - pružinami, které se vyvazují. Křeslo oberu úplně na kostru, někdy se nechává opěradlo, často bývá zachovalé, je to méně namáhaná část křesla a ani se v něm tolik nehromadí prach a špína. Potom se všechny vrstvy udělají znovu. Když se dělá křeslo klasikou, prvně se vypopruhuje, k popruhům se přišijí pružiny, ty je pak potřeba stáhnout na požadovanou výšku a celkově mezi sebou provázat složitou osmisměrnou vazbou a tím dát křeslu správný tvar. Je to práce na několik  hodin, kdy člověk musí neustále přeměřovat pravítkem a vytvořit co nejdokonalejší tvar. Když křeslo nemá dobrý základ, už to později nedoženete. Na pružiny pak přijde africká tráva, vypadá jako takové seno, ale ve skutečnosti je z listů palmy. Na tu přijdou ještě koňské žíně a rouno.

Lidé si často myslí, že je čalounická práce jen o výměně potahu, přitom je to až taková třešnička na dortu, dělá asi třetinu, čtvrtinu celkové práce.

Jaké další technologie se k vám dostávají krom klasické?

Klasickou pružinovou technologii najdete ve starším nábytku. U modernějšího nábytku se potkáte spíš s pružinovými kostrami, to už jsou takové prefabrikáty s pospojovanými pružinami, které se nemusí vyvazovat. Dál se používají gumožíně, což je slisovaný kokos s pryží nebo latex, který se dělá z kaučuku, dnes už teda spíš ze směsi kaučuku a syntetického kaučuku nebo PUR pěny (molitan).

Jaké děláte zakázky?

Nejčastěji ke mě chodí velká křesla, ušáky s pružinami. To byla jedna z prvních zakázek, co jsem zveřejnila na sociálních sítích, a od té doby se mi vrací. Dělám ale i s moderními materiály. Na učňáku jsme se učili přímo ma zakázkách. Pružiny jsme se učili vyvazovat na dřevěných rámečcích, ale ke kompletní renovaci celého křesla klasikou se dostali jen opravdoví nadšenci. Když mi pak hned jako první zakázka přišel zrovna ušák komplet klasikou, byla jsem trochu nejistá, ale nakonec to dopadlo dobře a s každým dalším už to byla větší pohoda. Teď už jsou pro mě pružiny relax.

Daří se v byznysu?

Byznys jde dobře, o zakázky není nouze, teď to vypadá i na spolupráce s dalšími subjekty. Nenudím se. Prvního čtvrt roku jsem měla představu, že si mezi zakázkami občas udělám něco jen tak a zkusím to prodat na sociálních sítích. Zakázek ale mám tolik, že na produkty zatím není čas. Na začátku všichni příbuzní a známí vytáhli svá stará křesla. Později se přidali známí známých a poslední půlrok už ani nevím, kde hledat spojení. Objevila jsem se na dvou marketech v KUMSTu, možná na mě někteří narazili tam.

Máte nějakou představu kam to posunout, nebo máte zakázku snů?

Moje původní myšlenka čalounické dílny byla víc o tom, že bych si dělala na svých věcech, produktech, které budu prodávat. To se mi pořád líbí a chtěla bych se k tomu jednou vrátit, ale možná jsem na to zatím málo známá “značka”. Nějaké produkty mám, sehnala jsem si staré designovky, co se mi líbí, ty jsem zrenovovala podle svých představ, ráda si hraju s barvami. Chtělo by to ale zřejmě zapracovat na reklamě a doladění e-shopu. Na marketech zájem byl, ale člověk si asi úplně nejde jen tak bez rozmyslu koupit křeslo. Věřím, že to nakonec nějak vymyslím, ale nespěchám na to, práce na zakázkách mě taky baví.

Vendula Procházková se narodila 1995 v Jindřichově Hradci, vystudovala Oděvní a textilní design na VOŠ v Brně a v loňském roce opanovala Mistrovství České republiky v soutěži odborných dovedností oboru vzdělání čalouník. Téhož roku byla pasována na čalounického tovaryše a založila firmu  Pohovenda.