Podcast: Byla jsem pozorovatelem svého vlastního děsu a křiku, říká o ketaminové terapii Ivana Kolcunová

„Nestandardní stavy vědomí dokážu zažívat skrze své emoce, takže jsem byla vždy obezřetná k tomu si brát ještě nějaké látky. Měla jsem strach, co by mi mohly způsobit a jak by to dopadlo."

„Mám za sebou přes 300 hodin individuální terapie, člověk by si až mohl říct, jestli ta terapie funguje, když tam chodím tak dlouho. Ale rozhodně funguje. V průběhu let se podařilo s nějakou úspěšností s mými přespříliš intenzivními emocemi vypořádat. Shodli jsme se, že je na místě to podpořit i psychiatrickou léčbou, takže jsem kolem tří let v péči psychiatra. Přes dva roky beru antidepresiva. Chodila jsem tam, bylo mi blbě, ale pořád jsem nesouhlasila s medikací. On na mě šel trpělivě a chytře, vyzkoušela jsem bylinky, doplňky stravy, než jsem k němu během toho získala důvěru a nakonec s těmi antidepresivy souhlasila." 

„U antidepresiv jsem si nečetla příbalový leták, abych se vyhla autosugesci nežádoucích účinků. Když jsem se na ně ale podívala zpětně, zjistila jsem, že jsem je měla všechny: byla jsem extrémně zpomalená – jak praštěná po hlavě, nemohla jsem skoro mluvit, bolely mě čelisti, hlava, motal se mi svět, nebyla jsem schopna se zapojovat do normálních konverzací. Byla jsem zděšená, že takhle jsem si ten lepší svět nepředstavovala. Trvalo to dva týdny, ale pak začaly fungovat, jak měly." 

„Člověk dostane sluchátka a má v nich po celou dobu hudbu. S terapeutkou jsem byla dohodnutá, že když budu mít během prvních dvou-tří písniček pocit, že se nic moc neděje, je tam ještě čas si nechat připíchnout. Na tom prvním sezení jsem měla pocit, že mi hlava pořád nějak moc jede, že mám pořád prostor moc přemýšlet. Řekla jsem si, že to ještě nebude ono, tak jsem dostala dalších 15 mg. Pak už to letělo." 

„Co v běžném stavu vědomí člověk potlačí nebo kontroluje nebo jde do agrese tak, že do něčeho praští, škrábne se, protože nemá tu kapacitu tu emoci uzřít, vidět, natož pojmout a obejmout, k čemuž s terapeutem celou dobu směřujeme, tak tady se ten obrovský děs vyvalil. Nemůžeš to ale kontrolovat. Tady jsem pochopila, co znamená ta disociace, že se to rozdělí. Nějaký moment jsem zažívala něco jako čisté vědomí, které je obrovské nic, černo. Víš jen, že jsi, ale nevíš kde jsi, co jsi. Jsi jen něco, co si něco uvědomuje. Do té doby jsem měla představu, že splynutí s vesmírem je hezké, ale bylo to opravdu děsivé. Když se staneš vším a ničím… Potom mě ovládl neuvěřitelný děs a křik. Začala jsem vřískat. Zajímavé bylo, že tam pro to nebyl žádný podnět, vzpomínka, vizualizace, na kterou bych reagovala, prostě se to dělo. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem byla pozorovatelem svého vlastního děsu a křiku. Myslela jsem si, že se zblázním."

Ivana Kolcunová