Podcast: Lidi budou rádi něco dělat, ale čekají na ponouknutí, říká kavárník Ondřej Kobza

Prostřel 300metrový stůl od Jošta k brněnskému moři, aby se mohli lidé potkat a povečeřet spolu. Pražský kavárník ukazuje lidem, jak málo může stačit k zabydlení neosobního veřejného prostoru.
Podcast: Lidi budou rádi něco dělat, ale čekají na ponouknutí, říká kavárník Ondřej Kobza

„Radovan Lipus, můj oblíbený spoluautor Šumných měst, říká, že kavárna je urbanizované ohniště. Ten dlouhý stůl včera byl jednak taky taková kavárna, akorát pro pár stovek či tisíců lidí, a jednak to bylo ohniště. Ten stůl byl to ohniště, u kterého jsme se potkali. Ta fontána byla ohniště, kde se kolem dokola díváme na ten živel a napájíme se něčím společným. Vždycky mě bavilo vytvářet ohniska zájmů a ohniska společenství."

„Je to nějaké vytržení, ukazuje to možnost, co se dá dělat dál. Hrála tam u vody cimbálka a někteří lidi tam začali spontánně ve vodě tancovat a bylo to jako Labutí jezero, nebo Singing In the Rain od Franka Sinatry. Člověk tančí v kalužích, cáká to, je to dekadentní, člověk už je promočený. Říkal jsem si, že by bylo hezké udělat ještě třeba letos v srpnu v horkém dni tančírnu, kde by si lidi mohli zatančit na takové jako Sinatru, Armstronga, Suchého, Šlitra. Ideálně v plesovém, jen by si vytáhli nohavice. Lidi si rádi hrají. Skotačí tam děti, je to spontánní, ale my dospělí si taky chceme trošku hrát, ta kaluž není jen pro děti, ale i pro naše vnitřní dítě."

„Dělám to na ikonických místech, protože to zaujme na fotkách. Chci to dostat do povědomí lidí. Stůl na Karlově mostě měl obrovskou vizibilitu, ještě jsem snad nepotkal člověka, který o tom neví. To je důležité, dát lidem do hlavy ten mem, že je možné dělat nějaký velký stůl. Není třeba to moc vysvětlovat. Lidé to podvědomě chápají, spojí si to se svatební tabulí, pospolitostí, oddechem a vnímáním okolí. Dělám PR archetypálnímu momentu, který se usadí v hlavách lidí a můžou si to pak udělat sami. Zasévám memy."

„Poesiomat je o paměti místa. Ten na Bratislavské je zpoloviny zasvěcený lidem, kteří tam seděli v káznici. Poslechnout si báseň od Zahradníčka Bratislavská, kterou tam složil v tom vězení. Člověk to poslouchá a ta slova se tam rozplývají v éteru, pár desítek metrů od místa, kde mu připadaly do hlavy. Přijde mi to jako dobrá věc. Někde to můžete mít vytištěné, ale je to už spíš zaplevelování a chaos. Když to můžete poslouchat do ucha a oči mohou těkat třeba po ostnatých drátech toho vězení, tak to funguje jinak. Z druhé poloviny je zasvěcená romské kultuře, je to vedle Muzea romské kultury a říká se tam tomu Bronx. Je hezké, že jsou tam v roli umělců. A baví nás, že nám hodně lidí říkalo, ať to tam nedáváme, že se to ukradne, zničí, a vůbec. Chtěli jsme, aby to Romové vzali za své, aby byli hrdí, že jsou v poesiomatu."

Ondřej Kobza

Rozhovor vznikl 1. srpna 2024.

 

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies