Panelová sídliště mají kvality, které současný development mít nemusí, říká Jan Urbášek z Peer collective
- 29. května 2023
- Rozhovor
- autor: Jan Gerych
- Foto: Peer collective
BRNO – Architektonické studio Peer collective se rozhodlo na české, potažmo československé scéně prorazit nejen svými návrhy, ale i neotřelým firemním pojetím a důrazem na společný kreativní proces a rozhodování. Nedávný trojitý úspěch v soutěžích na lávky v rozvíjejícím se Petržalka City ukazuje, že jsou na dobré cestě. Za dvanáctičlenný kolektiv s námi mluvil Daniel Struhařík, Jan Urbášek, Paula Závacká a Georgi Dimitrov.
Jaké bylo zadání soutěže na petržalské lávky? Přijde mi nepravděpodobné, že by lávky v Petržalce vyhrálo studio z Brna?
Daniel Struhařík: Na lávkách pracujeme s kamarády z AXXIOFFICE. V novodobé historii Slovenska byla vyhlášena pouze jediná soutěž na lávky nebo mosty, a to do Ružomberku. Ta se ale nakonec nerealizovala. Poté vznikla v Bratislavě potřeba přemostění Chorvatského ramene v souvislosti s prodloužením tramvajové tratě. Cílem bylo podpořit průchodnost celého území nejen k novým zastávkám.
Na popud Metropolitního institutu Bratislava a primátora architekta Matúše Vala, který je už ve druhém funkčním období, vzniká v Bratislavě spousta architektonických soutěží a čtyři lávky přes Chorvatské rameno byly jedněmi z nich. Měli jsme zrovna prostor a přihlásili jsme se. U tří jsme získali první místa a ve čtvrté druhé.
Čím jste vynikli?
Daniel Struhařík: Asi paradoxně tím, co jsme v návrhu neměli. Od začátku jsme vnímali, že výrazné vertikální konstrukce jako jsou mosty visuté nebo zavěšené nejsou do daného místa přiměřené. Když jsme si území analyzovali, několikrát jsme ho navštívili a zjistili jsme, že jeho největší kvalita je vzrostlá zeleň. Park, který se line kolem biotopu, obyvatelé Petržalky hojně využívají. Chtěli jsme tu největší kvalitu, krásné stromy zachovat a pouze doplnit našimi lávkami.
Lávka je jistě praktická věc, ale jí samotnou to nekončí. Zpřístupněním a zprůchodněním vznikají další možnosti a na vašem webu jsem zaregistroval zmínku vznikajícího náměstí? Co ještě tam vaše lávky způsobí?
Daniel Struhařík: Je to prudce se rozvíjející lokalita Petržalka City. Má několik etap, teď se řeší první a druhá. Kromě multifunkčních domů, které mají potenciál veřejného parteru a občanské vybavenosti, se zde budou stavět i byty, kanceláře a občanská vybavenost kulturního centra. Na to má největší návaznost lávka 2, která přímo pokračuje v přírodní promenádu nového vznikajícího kulturního distriktu.
Design lávky 2 tomu odpovídá. Pracovali jsme s přírodním amfiteátrem, není to jen místo pro přechod, ale v těle lávky je i velká lavice, která umožňuje si sednout nad hladinu. Na jižním svahu jsme navrhli přírodní schody, které umožňují lidem chill u vody. Asi to tak opravdu dopadne, protože na protějším břehu developer plánuje pontonovou stage, kde by se daly dělat kulturní akce a mohlo by to být opravdu živé místo. Přechody přirozeně vytváří větší frekvenci lidí, takže je tu potenciál vzniku dobře fungujícího veřejného prostoru.
Dvě ze tří lávek zpřístupňují vodu, což je pěkný moment, proč to tak není i u té třetí?
Daniel Struhařík: Chtěli jsme, aby byla svébytná a taky si myslíme, že tyto aspekty nemusí být vždycky všude. Vycházeli jsme z daného místa a ta jedna je pro nás víc zelená, víc součástí biotopu, kdežto ty ostatní dvě bereme jako víc urbánní.
Zmiňovali jste slepé rameno, biotop, jak to tam vypadá, dalo by se v něm třeba koupat?
Daniel Struhařík: Koupat nevím, je to tam hodně zelené.
Paula Závacká: V blízkosti Chorvatského ramena se nacházejí oblíbená jezera Velký a Malý Draždiak, ve kterých se dá v létě i zimě vykoupat. Samotné vody Chorvatského ramena obývají spíše zvířata, lidé do ní přímo nevstupují, ale procházejí podél. Rameno tak pro lidi vytváří především příjemnou přírodní scenerii.
Hlavní tok Dunaje má ze strany Petržalky hodně divoký břeh, v létě je tam obrovské množství komárů a je to zarostlé vegetací, je to fakt divočina. Tady je to upravenější krajina. Podobně jako jiná sídliště, kde se zeleň vysadila spolu s jejich budováním a ze začátku si tam děti hrály spíš na staveništi, je dnes Petržalka zazelenaná krajina, na kterou mají obyvatelé bytů krásné výhledy.
Jak se žije v Petržalce? Je to natolik obří sídliště, že samo o sobě by bylo druhé největší slovenské město. Kdysi dávno jsem slýchal názory, že sídliště jsou komunistický nešvar, že nejlepší by bylo je zbourat a udělat jinak, teď ale vidím, že se staví nová a klidně horší než dříve. Co může ze sídliště udělat kvalitní rezidenční čtvrť a plnohodnotný prostor pro život?
Jan Urbášek: Pohled na sídliště se pomalu mění, už to není jen komunistický relikt a králíkárny – když je bytová krize, tak to lidé pomalu přestávají zavrhovat. Sídliště časem zarostla a začal se naplňovat ten původní modernistický ideál bydlení v zeleni. Má to určité kvality, které současný development mít nemusí. I dřív to mělo nějakou prostorovou koncepci a nebylo to čistě jen o profitu.
Problémů mají sídliště samozřejmě pořád dost. Primárně je to ta převládající monofunkčnost. Kdyby se tam dostalo funkcí víc a byla by to plnohodnotná městská část, mohlo by to fungovat docela dobře a být takový protiklad k tradičnímu městskému bydlení.
Paula Závacká: Když jsem na VŠVU dělala na jednom ateliérovém projektu v Petržalce, abych ji lépe poznala, prochodila jsem ji celou. Její urbanistická struktura připomíná cibulové obaly, uvnitř struktury se nachází jakoby chráněný prostor – jenom stezky pro pěší, hřiště nebo sportoviště, a za obalem „cibule“ se nachází obslužné komunikace, případně parkování. Když se tam procházíte, cítíte se úplně příjemně. Tenhle pocit je ale obdobný na spoustě dalších kvalitních sídlištích, tady třeba na Lesné, kde se nebojíte pustit děti hrát si volně venku. Ne jako v centru, v historické zástavbě, kde je prostor pro volný pohyb výrazně omezenější.
Petržalka je bezpečné, příjemné místo. Na rozdíl od Francie nebo Belgie žijí v československých sídlištích lidé různých společenských postavení. Může tam bydlet ředitel vedle dělníka, a i to z toho místa dělá něco otevřené všem.
Jan Urbášek: Ta silná stránka sídlišť – zeleň, ale může být zároveň i problém, protože vyžaduje údržbu. Je potřeba do toho vložit nějaký kapitál, aby to fungovalo, a to je na Petržalce dobré, protože ta iniciativa starat se o to tam je a její součástí jsou právě ty lávky.
Daniel Struhařík: Mně přijde na Petržalce unikátní, že je tam vodní prvek. Spolupracujeme s mostaři D-phase, a.s., které vede pan Ing. Laco, statik s odborností na mostní konstrukce a zkušenostmi z Londýna. Je to náhoda. Když jsme řešili, s kým do toho půjdeme, napsali jsme mu e-mail a on odepsal, že „Ano, zrovna se vracím z Londýna a budu v Bratislavě zakládat statickou kancelář se specializací na mostní konstrukce”.
Lávka je drobný architektonický úkol, na druhou stranu mívá zásadní dopad na okolí. Přibližte mi problematiku tohoto úkolu?
Daniel Struhařík: Měli jsme výhodu, že lávky nemají moc velký rozpon. Naše zadání bylo udělat bezúdržbovou a maximálně funkční lávku. Zvolili jsme betonovou konstrukci, vždycky trochu jinak zabarvenou, to nám přišlo jako adekvátní odpověď. Most jako landmark už v Bratislavě mají – most SNP, my jsme chtěli, aby tady byl landmark ten park. Nebyla tam nějaká ambice se nutně ukázat, chtěli jsme spíš nechat to, co tam je kvalitní a nevadit tomu.
Zmínili jste práci na novém sídlu NÚKIB v Brně, soutěž jste ale nevyhráli?
Daniel Struhařík: Je to tak, první nakonec nepodal nabídku, tak to spadlo na nás. Byla to dlouhá anabáze. Nejvíc na tom pracuji já, Honza, Paula a Natálie. Máme prověrku podle podmínek Národního bezpečnostního úřadu nejnižšího stupně – vyhrazené. Zatím o tom ale asi moc mluvit nemůžeme. Ten dům je součástí krizové infrastruktury státu.
Jak se liší zadání na takovou budovu od standardní kancelářské budovy?
Daniel Struhařík: Hodně. Cíl NÚKIBu obecně souvisí s preventivní činností a obranou státu. Ajťáci v soukromém sektoru třeba kódují nějakou aplikaci, zatímco NÚKIB má za úkol bránit krizové složky státu, zabezpečovat komunikaci a ochraňovat utajované informace.
Relativně nedávno byl kybernetický útok na Fakultní nemocnici Brno, kde jim hackeři shodili celý systém. Nikdo se nemohl dostat do karet pacientů, což je dost problém. Úkol NÚKIBu je tomu předcházet. Mají i svůj reakční tým, který vysílají do terénu, aby tyto situace řešili. Vnímám je jako vojáky v kyberprostoru. Specifické je to tedy účelem a taky důrazem na fyzickou bezpečnost budovy, která se propisuje do architektury.
Co jste museli splnit, abyste dostali prověrku?
Daniel Struhařík: Máme nejnižší stupeň na „Vyhrazené“, kvůli němuž jsme si nechali vypracovat interní postupy a vnitřní projekt fyzické bezpečnosti. Prošli jsme školením a proběhla komunikace s Národním bezpečnostním úřadem. Je zajímavé, že NÚKIB je relativně nový úřad. Vznikl v roce 2017. Dříve spadala agenda NÚKIB právě pod NBÚ.
Georgi Dimitrov: Pro mě je zajímavé téma, že je to sice státní úřad, ale nakračuje do sféry, kterou vnímáme jako progresivní, určující pro dnešní dobu. IT společnosti jsou často vzorem inovativních kancelářských řešení, viz třeba Google Campus. Státní správu oproti tomu vnímáme jako něco druhořadého, zakonzervovaného byrokratickými mantinely. Náš návrh se na tento paradox snaží reagovat. Poloha domu je super a myslím, že zadavatel se na to také dívá progresivně.
Četl jsem vaše portfolio, kde uvádíte, že jako studio se snažíte rozbít vnitřní hierarchii, že chcete, aby se do projektů zapojovali všichni a každý do nich vkládal stejný díl práce? Je to možné?
Daniel Struhařík: Je to paradox. Vždycky je pod projektem někdo podepsaný. Ale vím ze zkušenosti při práci na soutěžích, což je kreativní proces, že dokážeme fungovat jako tým. Když něco tvoříme, tak tam hierarchii nevnímám. Když pak člověk zpracovává konkrétní úkol, tak si ho vede sám a vzájemně se koordinuje s lidmi, se kterými na projektu spolupracuje.
Georgi Dimitrov: Samozřejmě nejde měřit procentuálně, kolik času tomu kdo věnuje, je to spíš o vzájemné diskuzi. Zároveň to taky není tak, že by nad tím jeden člověk strávil veškerý čas a ostatní by jen komentovali a přihlíželi. Baví mě, že je projekt neustále podrobován debatě. I když na něm nepracuje každý, tak se všech ptáme na názor.
Zaha Hadid Architects před rokem ohlásili přechod na zaměstnanecké vlastnictví společnosti, vy jste mladé studio, hledáte nějaký nový model než ten tradiční hierarchický?
Daniel Struhařík: Snažíme se být otevření i dalším možnostem spolupráce, třeba se studenty. Praxe mě bavila, když jsem se mohl víc zapojit, než když jsem jen dělal pomocnou práci. Snažím se i sám za sebe dávat ostatním lidem prostor a vnímat se navzájem.
Georgi Dimitrov: Připomíná mi to stav ve škole, v pozitivním slova smyslu. Jsme všichni z brněnské fakulty, kde je kladen důraz na kolektivní práci a sdílení, což částečně v podobném duchu pokračuje i u nás.
Daniel Struhařík: Na naší fakultě mě bavily právě vertikální ateliéry, kde se potkávali lidi z různých ročníků. Tam jsem se seznámil například s Honzou. Spolupracovali jsme už od té doby – byli jsme zvyklí se o věcech bavit přirozeně, vzájemně si vyměňovat zkušenosti.
Jan Urbášek: Důležitější než legislativní rámec je podle mě fungování kanceláře. Nemáme to tak, že by tu byl šéf, který řekne, jak to bude a ostatní by se k tomu nesměli vyjádřit. Zohledňujeme názory všech.
Georgi Dimitrov: Někdy to s sebou může nést i negativní konotace, není to vždy jen sluníčkářské. Hierarchie v práci vede k tomu, že se člověk od práce dokáže více odosobnit, což může být někdy vlastně i dobře. V našem případě však máme k sobě i k práci blíž. Takže, když se objeví nějaký problém, je to o to intenzivnější.
Jde vám tedy především o sdílení informací a kreativní proces? Taková nehierarchická struktura by se v budoucnosti asi komplikovaně škálovala, kdybyste třeba výrazně narostli?
Daniel Struhařík: O tom jsme se nebavili, ale můj primární cíl není růst. Ve větším počtu lidí se pak ztrácí ta blízkost a přehled o tom, co vše se děje.
Zaujalo mě, že máte dílnu na modely a že si pořádáte experimentální workshopy, jak to probíhá?
Daniel Struhařík: Typický workshopový čas je, když se odevzdává soutěž a probíhá tak mezi všemi hodně intenzivní komunikace. Beru to jako takové soustředění. Pracujeme v průběhu například s virtuální realitou, kde testujeme různé varianty. Ani to nemusí být nutně pojmenované jako „workshop“. Vnímám to spíš jako přirozený proces práce. Něco otestujeme, pak se s tím seznámí i ostatní z kanceláře a vyjadřujeme se k jednotlivým variantám.
Georgi Dimitrov: Workshopy proběhly, i když jsme se posunuli do dalších fází projektu, abychom zrevidovali původní postoj a určili, co chceme v rámci dopracování změnit. Během nich jsme připravovali různé prezentace nebo testovací modely.
Jan Urbášek: Taky máme workshopy ve formě společných tripů. Teď jsme třeba byli celý ateliér v Basileji. Bylo to napůl pracovní, napůl teambuildingové, prošli jsme si hodně realizací od Olgiatiho, Christ & Gantenbein a dalších. Viděli jsme spoustu baráků. Byl to sdílený zážitek, z něhož pak čerpáme a využíváme ho v práci.
Jak řešíte marketing Peer kolektivu?
Daniel Struhařík: Chtěli jsme naši prezentaci pojmout komplexně a smysluplně. Začali jsme webem, nově jsme psali texty, které se nám předtím zdály příliš popisné a technicistní, dodělávali jsme modely, vymýšleli jsme název, logo. Chtěli jsme se hezky prezentovat. Po celou dobu nám s tím pomáhali lidé z PR agentury ARTSPEAK.
Je tohle už u studií v Česku standard?
Georgi Dimitrov: Zrovna v architektuře to jako standard nevnímám, rozhodně ne v českém prostředí. Už od školy tu je tendence pořád se vůči něčemu vymezovat, přistupovat k prezentaci vlastní práce originálně, někdy i punkově. Dělat si vše sám. Pak ale člověk vyjde ze školy a nese si to s sebou.
Jan Urbášek: Spousta zajetých ateliérů to taky nepotřebuje, ale pro ty mladší je to důležité. Osobně mi přijde dobré to outsourcovat. Architekti si třeba grafiku dělají sami, myslí si, že jim to jde dobře, ale nemusí to tak vždycky být. Ať už jde o grafiku, nebo PR, je lepší spolupracovat i s jinými profesemi, než si všechno dělat in house.
Georgi Dimitrov: Právě architektonická sféra je v tomto dost specifická. Jsme zvyklí prezentovat vlastní práci, pracujeme s grafickým softwarem, takže si myslíme, že si určitě zvládneme sami navrhnout logo i webovou prezentaci. Ve skutečnosti jde ale o úplně jiný obor plný expertů, kteří se na to specializují. Je lepší to akceptovat než si namlouvat, že všechno zvládnem sami.
Používáte v práci virtuální realitu, co umělá inteligence, jak vás ovlivní?
Georgi Dimitrov: To jsme měli zrovna jako téma u oběda. Říkal jsem si, že pokud vývoj dojde do nějakého extrému, který teď určitě není na místě, tak sklouzne činnost architekta spíše do hledání různých narativů. AI dokáže věci spočítat v rámci naučených zvyklostí a typizace, ale aby přišla se scénářem domu, nebo příběhem, o čem má projekt být, to asi nezvládne. Architekt tady určitě ještě nějakou dobu bude, aby nastavoval téma, a pokud pak zbytek rutinní práce schroustá AI, tím líp. Už dnes používáme jiný software než před deseti lety, a práci jsme neztratili.
Jan Urbášek: Práci to změní hodně, ale všechny důsledky, jak to bude fungovat, si ještě nedokážeme domyslet. Je ale určitě dobré to sledovat a držet s tím krok.
Daniel Struhařík: Velký potenciál má například 3D tisk. V kanceláři ho běžně používáme, tiskárnu už může mít skoro každý i doma a brzy se budou dát tisknout i věci z kovu. Jsou na to už nejrůznější experimenty. Tohle hodně zamává s celým uvažováním o prostoru a s tím, jaké budou možnosti i skrze dostupnost výstavby. Robot nemusí spát, vyžaduje jen nějaký servis.
Paula Závacká: Jak jsi zmiňoval, že kompetence architekta bude zpracovat nějaký scénář, tak jsem slyšela, že zrovna to je jedno z velkých témat, že AI bude vytvářet scénáře pro kratší televizní show, takové generičtější věci. Ale napadlo mě, co by mohla být úloha architektů, pokud by se ta technologie uchytila k běžnému užívání. Je potřebné do toho zadávat vstupní parametry, vybírat metody, sbírat pozorování, a takovou roli může mít právě architekt. Když třeba navrhuje rodinný dům, byl by sběračem důležitých dat, z nichž pak AI vygeneruje provozy, objemy, tvary a tak.
Jan Urbášek: Mně by se líbilo, kdyby AI ovlivnila architekturu ne tak, že bude za člověka navrhovat baráky, ale naopak bude třeba sedět na úřadě a já nebudu na vyjádření čekat 30 dní ale 30 sekund. :)
Jan Urbášek (*1994 v Brně) studoval na FA VUT v Brně a TTK University of Applied Sciences v Tallinu, v rámci studií byl oceněn Cenou Bohuslava Fuchse, 3. místem za nejlepší diplomový projekt FA VUT a speciální cenou v přehlídce diplomových prací ČKA. Pracovní zkušenosti sbíral v ateliérech M2AU a Kuba a Pilař architekti. Součástí Peer collective je od roku 2022.
Daniel Struhařík, (*1991 v Brně) vystudoval FA VUT v Brně, je trojnásobným laureátem Ceny Bohuslava Fuchse za nejlepší práci na FA VUT, působí jako externí lektor na Münster School of Architecture v Německu v rámci programu Stegreif a kromě praxe se věnuje i výzkumu v rámci studia PhD. pod vedením prof. Šlapety. Součástí Peer collective je od roku 2022.
Paulína Závacká (*1994 v Martine) vystudovala FA VUT v Brně. V průběhu studia absolvovala zahraniční stáž na University of Brighton v UK pod vedením Stephena Ryana. Na univerzitě byla po dobu tří let součástí ateliéru Jana Kristka a Jaroslava Sedláka. Spolu s architektkou Karolínou Munkovou vyhrály v roce 2021 soutěž na návrh Holubníku pro park Vítkov v Praze. Souběžně s architektonickou tvorbou se věnuje pěstování a aranžování květin v osobním uměleckém projektě Pauline kvety. Součástí Peer collective je od roku 2023.
Georgi Dimitrov (*1997 v Brně) vystudoval FA VUT v Brně. V průběhu studií absolvoval zahraniční stáže na Aarhus School of Architecture v Dánsku a na Fakultě architektury KU Leuven v belgickém Gentu. Jeho školní práce byly dvakrát oceněny Cenou Bohuslava Fuchse. Po ukončení studií absolvoval zahraniční pracovní stáž v Bruselu, kde působil v architektonickém ateliéru AgwA. Součástí Peer collective je od roku 2022.