Osamělost, krizi bydlení a udržitelnost výstavby může řešit Nordic Cohousing Model

Listopad 11, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Helen&Hard

Výstava v Nordickém pavilonu na benátském bienále představuje norský cohousingový projekt a ptá se, co vše byste byli ochotni sdílet se spolubydlícími. 

 

BENÁTKY, ITÁLIE a STAVANGER, NORSKO – 17. bienále architektury v Benátkách se ptá, jak budeme společně žít. Otázka má několik rovin, zohledňuje přelidnění planety, nesourodou společnost a v neposlední řadě problémy se změnou klimatu. Zřejmě všechny tyto otazníky zodpovídá výstava v Nordickém pavilonu.

O Nordický pavilon se dělí skandinávské země Norsko, Švédsko a Finsko a v organizování výstav se střídají. Sdílení je pak klíčovým tématem i aktuální výstavy Co sdílíme? Vzor pro spolubydlení, která se opírá o konkrétní příklad cohousingové komunity Vindmøllebakken v norském Stavangeru. Místní vyhlášená architektonická kancelář Helen&Hard zde vybudovala komplex se čtyřmi domy, osmi byty a čtyřicítkou cohousingových jednotek.  

Pojem spolubydlení lidem nejčastěji evokuje studentská léta na privátu nebo hippies, kteří sdíleli úplně všechno. Spolubydlení jako „cohousing” je však něco odlišného. Jde o soukromé domovy uspořádané kolem společných prostor. Nejde o nic nového. Jak vypráví kurátor Martin Braathen z norského Národního muzea výtvarného umění, podobné tendence můžeme najít i v historii. Cohousing se utvářel kolem utopických ideologií, mohl fungovat jako obrana před nepřáteli, a nebo sloužil ryze praktickým účelům. Tak tomu bylo i ve Skandinávii od 60. let 20. století. První cohousing Kollektivet tu vznikl v Hovseteru v roce 1976. 

Kollektivet je výsledkem úsilí tří ženských organizací, které chtěly umožnit ženám věnovat se zaměstnání díky sdílení domácích prací a péče o děti. Ve dvou výškových budovách a jedné přilehlé menší si postavily cohousing se 150 byty a množstvím sdílených funkcí. Definovaly tak Nordic cohousing model, který stojí spíše na pragmatismu než ideálech. 

Typické bydlení v Norsku představují velké samostatné domy rozeseté po krajině. Člověk zde obývá v průměru 60 m2. Trendem je nakupování čím dál víc domácích spotřebičů a elektroniky a zvyšující se spotřeba energie, což prohlubuje uhlíkovou stopu. Polovinu domácností tvoří jednotlivec a polovina z nich uvádí, že trpí osamělostí. V současnosti tu žijí v cohousingu 2,4% obyvatel včetně seniorů v pečovatelských domech, ale představit by si to dokázalo celých 35% populace. Trh s bydlením na to však není připraven. „Způsob dnešního stavění je příčinou našich společenských problémů - zdraví, osamělost, segregace, obavy z ekologické zátěže," říká architektka Siv Helene Stangeland.

Architekti Helen&Hard postavili ve Stavangeru cohousing Vindmøllebakken na pozemku, kde měli původně kanceláře. Návrh vytvořili na základě konzultací s budoucími obyvateli. Jde o areál tvořený několika soukromými domy, byty a především čtyřiceti cohousingovými jednotkami kolem 500 m2 společných prostor s různými funkcemi a dvoupatrovým atriem. Mezi soukromým a společným prostorem leží ještě zóna sdílení. Tvoří ji regály na předměty, které dávají obyvatelé k dispozici sousedům. Alternativně se dá s regály dále pracovat a vytvářet z nich třeba aktuálně potřebný nábytek. I proto je tu vše ze dřeva.

Výstava v Nordickém pavilonu prezentuje model bydlení Vindmøllebakken a posouvá jej ještě o kus dál. Architekti Siv Helene Stangeland a Reinhard Kropf si vybrali 12 lidí z cohousingové komunity a diskutovali s nimi o tom, co by byli ochotni sdílet navíc oproti stávajícímu modelu. Dospěli k individuálním výsledkům, které zhmotnili v instalaci na bienále. 

Základní schéma tvoří soukromý prostor, z nějž vystupuje sdílený, postupně přecházející do společné centrální zóny. Zatímco Asta, jedna z obyvatelek vykračuje z privátní zóny tkalcovským stavem, který je ochotná zapůjčit i naučit na něm pracovat, druhá sdílí jídelní stůl. Zve ostatní k jídlu, potažmo přípravě společného pokrmu. Jedenáctiletá Selma pak z vlastního soukromí vyřadila zónu pro hraní, takže k němu zve i ostatní děti. Dřevěná konstrukce navíc umožnila vytvořit příčku v podobě, která slouží nejen k ukládání hraček, ale dá se využít i jako šikovná prolézačka. 

Součástí instalace je video umělkyně Anny Ihle, které dokumentuje její začátky ve Vindmøllebakken. Zobrazuje nejistotu, zda si se svým nízkým příjmem bude moci bydlení dovolit a následné zařizování 33 m2, které si zde pořídila s přítelem. Ve druhém videu sledujeme přípravy páru na příchod miminka a další úpravy interiéru. Nejprve přijde poradit kamarádka sousedka, následuje i odborná konzultace u sousedů architektů (Siv Helene Stangeland a Reinhard Kropf z Helen&Hard také bydlí ve Vindmøllebakken). Instalace má spolu s videy u diváku vyvolat diskuzi na téma v názvu výstavy – co sdílíme, stejně jako téma celého bienále – jak spolu budeme žít. 

La Biennale di Venezia

Helen&Hard

Nationalmuseet

Vindmøllebakken

Autor: Jan Gerych