Šaty z kopřivového vlákna jsou vzácnější než poslední model od Chanelu, říká organizátorka Krásné práce

PRAHA – Šestý ročník výstavy Krásná práce návštěvníkům zprostředkovává jedinečný pohled do světa tradičních lidových oděvů, oděvních doplňků a šperku. Přehlídka zahrnuje více než 40 exponátů vytvořených dvacítkou českých řemeslníků, současných designérů i studentů uměleckých škol. Vystavuje raritní artefakty jako původní pastýřskou gubaňu z ovčí vlny, šaty tkané z kopřivového vlákna nebo klobouk ušitý z choroše. Krásná práce připomíná také umění maléreček, paličkářek, řezbářů či mistrů modrotisku. Hlavní organizátorky Kláry Hegerové jsme se zeptali víc. 

Odkud jste a jaká byla vaše cesta k folklóru?

Jsem rodilá Pražačka a je to vlastně zvláštní, že mě folklór začal tak zajímat, ale myslím si, že za to může Krásná jizba. Fantastická organizace a instituce, která ovlivnila životy mnoha lidí, kteří žili v Československu. Byla jsem těmi výrobky z Krásné jizby obklopená od dětství, maminka to možná trochu až přeháněla, měli jsme prostírání, jídelní soupravy, keramiku. Maminka dobře šila, takže i metráž a já jsem ty věci nosila běžně na sobě. Pro mě to bylo normální prostředí. Pro obyvatele větších měst, kde měla Krásná jizba pobočky, patřilo k dobrému tónu tam chodit a dívat se, co mají nového a vybavovat tím své interiéry. Dá se říct, že to byl takový arbitr vkusu, jedna z mála, možná jediná prodejna, kde se daly pořídit vkusné věci na světové úrovni.

Krásná jizba byla státem podporovaná lidová tvorba a chodilo se tam tehdy tak trochu jako dnes do IKEA, jestli si to dobře pamatuji?  

Byla založená v meziválečném období roku 1927 a první prodejna vznikla na Národní třídě v krásné budově od architekta Oldřicha Starého. Původně měly být prodávané výrobky cenově dostupné, měly tříbit a kultivovat vkus Čechoslováků. Ono se to nakonec úplně nepovedlo a ty produkty samozřejmě drahé byly. Krásné jizbě se podařilo přežít druhou světovou válku a na základě dekretů Edvarda Beneše vznikla instituce ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby, pozn. red.), která převzala správu Krásné jizby. Teprve od 50. let se naplno propojila s lidovým uměním, do té doby se jednalo spíš o design. 

Lidové umění bylo politicky nekonfliktní. Nejenže výrobky vznikaly v dílnách a řemeslných družstvech, ale propojovalo se to s tehdejšími návrháři, výtvarníky a designéry, kteří to inovovali. Vznikla tam originální symbióza modernity a lidového umění a dá se říci, že ÚLUV zachránil mnoho řemeslných dílen a rodů. Když se hromadně začaly zavírat, protože nebylo možné podnikat a mít soukromé dílny, tak oni je zachránili tak, že tam tu výrobu udrželi. Na příklad dvě poslední modrotiskové dílny, které tu máme, dílna Danzingerů v Olešnici a Jochů ve Strážnici. Pracovníci v Krásné jizbě a ÚLUVu si moc dobře uvědomovali, že mnoho dílen  může zaniknout, a snažili se to proto tak dostat zpátky do oběhu.

Je u nás folklór živý a kde?

Řekla bych, že je teď dokonce na vzestupu. Ten totální útlum už máme za sebou. Tradice, materiály a lokální věci, které tu vznikaly, se začaly znovu objevovat a veze se to na vlně etického udržitelného přístupu k životu. Je potřeba to chytit za pačesy a využít té situace. Mladá generace k tomu naprosto evidentně inklinuje – méně je více, raději méně kvalitních věcí, které jsou třeba ze lnu, nebo lokálních materiálů a jsou navrženy a vyrobeny v Česku. Dá se to označit za současný trend. Hodně lidí se vrací k rukodělné tvorbě, jsme tak přesyceni digitálním světem. Slyšela jsem o mnoha případech i jsem se bavila s lidmi, kteří opustili korporátní open space kanceláře a začali se učit řemeslo. A jsou s ním úspěšní a živí se tím. 

Teď je to naštěstí na vzestupu. Když mluvím s vyšívačkami krojů nebo lidmi zabývajícími se kroji, krojovými doplňky, krojovou obuví a podobně, tak vůbec nemají čas. Mají zakázky na rok dopředu, protože vzniká řada nových souborů a naopak to začíná hodně žít.

Dal by se v současnosti kroj chápat taky jako oděv nějaké městské subkultury? Narážím na souvislost s knihou Kmeny Vladimíra 518.

No, kroje prochází samozřejmě proměnou, my na tom taky máme svůj podíl, protože se nebojíme vyjmout krojové součásti a kombinovat je se současným oděvem. Nebereme to jako prohřešek, naopak si myslíme, že je to správně. Krojové součásti a třeba šperky mají takovou fantastickou vlastnost, že když si je vezmete na sebe, můžete se stát živoucím transparentem českého řemesla, původních technik, materiálů a vůbec české tradice. Je určitě dobře, že v tom třeba vyrazíte ven a neexistuje asi lepsí příklad slow fashion. Kroj skutečně vzniká dlouhou dobu, je na celý život, splňuje všechny požadavky udržitelnosti, etické výroby, lokálních materiálů a podobně.

V létě jsem byla na návštěvě v Jihomoravské komunitní nadaci, kterou vede zajímavá dáma Zlata Maděřičová. Začali ukazovat a propagovat kroje a různé součástky, jupky, které si šily dámy v 60. a 70. letech a tam je vidět, jak se kroj proměňuje. Ony tam používaly zvláštní, bláznivé motivy, někdy až dekory, dezény té doby, ale šily ty oděvní součásti tvaroslovím odkazujícím k tradičním krojům. Vznikla tam zvláštní symbióza, přivezla jsem si odtamtud několik věcí, nosím je a každý se mě na to ptá. Toto by třeba mohl být příklad, když se toho nebojíte a kroj používáte trochu v jiné souvislosti.

Jako moderní kroj?

Jako moderní kroj :) 

Jak by se tématu týká kulturní apropriace, vysvětlíte zároveň tento pojem?

U nás to pravděpodobně závažné téma není. My pracujeme s tradičním lidovým uměním a to se týká spíše etnik, zneužívání, řekněme, indiánských vzorů, nebo tvarů, materiálů, ale to u nás snad nehrozí. Věci, které tu stále vznikají a které se šijí původními postupy, dříve šili naši předci. Nejedná se o využití, vytěžení jiné kultury, nebo menšiny. 

Zažil jsem reakce na brněnské propagační video se zpěvačkou Nikolou Muchou, která v něm jezdila ve slováckém kroji na kolečkových bruslích. Strhla se nelítostná kritika, která se snad především týkala toho, že Mucha neměla kroj patřičně upravený a oblečený. Evidentně to stále je citlivé téma?

Určitě je to citlivé téma. Byla jsem několikrát přítomná oblékání do kroje. Je to zdlouhavý proces, člověk s tím musí mít velké zkušenosti, vrstev je mnoho a musí to být přesně tak, jak se to dělalo před 150 lety. Je velice dobře, že se to udržuje a že to mnoho lidí dělá těmi správnými postupy. Obdivuju to, všichni v Krásné práci to obdivujeme. Pak se ale můžeme zamyslet nad tím, že někteří by si třeba na sebe nikdy neoblékli kroj, který není ručně zpracovaný a vyšívaný a jiní třeba tradice dodržují, jak mají být, ale kroj už třeba mají vyšívaný strojově. Mají mezi sebou svár, co je správné a co není a pak do toho přijde někdo, kdo si obleče kroj a nazuje kolečkové brusle? A třeba ještě nedej bože kombinuje nějaký slovácký, podlužácký kroj s horňáckým a tam se pak ta voda rozčeří ještě víc. Já si ale myslím, že kdykoli si oblečete něco jiného než H&M a třeba je to i stará věc a ukazujete, co tu vznikalo a pořád vzniká a propagujete to české řemeslo a um mistrů tradičních řemesel, tak je to vždycky správně.  

Bavíme se pořád o krojích, ale to není všechno. Vendula Pucharová Kramářová z Drnholce šije značku Pecka, která aktualizuje Slovácký kroj. Abstrahuje ornament a aplikuje ho v celé řadě oděvů a doplňků. Co všechno do lidového umění spadá?

Ta řada předmětů je opravdu velice široká, kromě textilních věcí jsou to různé polštáře, ubrusy, interiérové doplňky, užité předměty do domácnosti, mám tady třeba mísu upletenou z orobince. Pak jsou to veškeré nástroje, které lidé používali a sami si je ručně vyráběli a pak je to taková fantastická věc – zvykoslovné předměty, které mají magickou nebo ochranitelskou funkci. Je to pestré a je toho hodně.

V loni jsme měli výstavu zaměřenou na užitné předměty, kterými je možné vybavit interiér. Posouvání lidového ornamentu dál a aplikace moderním způsobem jsou klíčové i pro nás. V našem projektu se snažíme nejen o osvětu a představení lidového řemesla v novém kontextu, propojujeme ho taky s designem a přivádíme k němu mladé. Oslovili jsme čtyři výtvarné fakulty u nás a zúčastnilo se toho 60 studentů produktového designu. Měli volnou ruku a navrhli různé předměty. Byl tam vidět vstup mladého designéra. Oni těm předmětům dali současnou funkci. Spousta z nich už svou původní funkci pozbyla a slouží jen jako dekorace. Studenti ale navrhovali třeba svítidla, nádoby na kimchi, nebo na kvašení, sety na pečení chleba, což je věc, která teď jede, nebo krásně dekorovanou urnu ve stylu tupeské majoliky. Bylo pro nás poučné, jak k tomu mladí přistupují volně a nezatíženě, nemají ostych, že tam něco pokazí.

Letos jsme přehlídku v Galerii 1 ve Štěpánské zaměřili na oděv, doplňky a šperk. Teď tedy vznikají další krásné věci s moderním přístupem.

Jaká je hranice mezi komerčním využitím a samotným folklórem?

Dávno jsme už zjistili, že nějaké příliš komerční využití možné není. Ty předměty nemohou vznikat ve velkých sériích, záleží na řemeslnících, jestli mají čas, jestli nepracují zrovna na hodech, nebo slavnostech. Vyrobí to, když zrovna mají chuť, náladu a čas a je to potom velice drahé. Je to tak ale správně. V naprosté většině není vznik toho předmětu jen o tom, že si řezbář vezme kus dřeva a něco vyřeže. Předchází tomu dlouhodobá příprava materiálu a je jedno, jestli se bavíme o košíkářství, keramice, pletení z orobince. Musí si pečlivě hlídat a připravovat materiál třeba i rok dopředu a je to vše tak nesmírně časově náročné, že ty věci mají nevyčíslitelnou cenu. Oni ale samozřejmě chtějí, aby se to prodávalo. Jen je ještě potřeba naučit lidi za tyto výrobky adekvátně zaplatit.  

Budete vystavovat šaty tkané z kopřivového vlákna. To je tradiční nebo novinka?

To je tradice sahající snad až do pravěku. Navázali jsme spolupráci s Centrem tradičních technologií v Příboře a tam je nadšenecký tým pana doktora Michaličky a jeho spolupracovníků, který se věnuje rekonstrukcím starých technologií, přístupů, postupů a každému musím doporučit, aby se tam zajel podívat. Jsou to z Prahy sice čtyři hodiny cesty, ale vyplatí se to, je to neuvěřitelný zážitek. Z čeho všeho se dá něco vyrobit a uplést, jsou to výrobky, které vydrží celý život. Vyrábí se tam z lesní vlny – z jehličí, z trávy, bizoní srsti a podobně. Je to protijed na digitální svět, když si chcete odpočinout od současných technologií. 

Byli tak laskaví, že nám ty šaty, které vznikly loni, poskytli na letošní výstavu. Ty šaty mají v podstatě nevyčíslitelnou hodnotu. Je to vzácnější, než kdybychom vystavili třeba poslední model od Chanelu. Příprava kopřivového vlákna trvá obrovskou dobu, než je vůbec možné z něj něco utkat. Navíc má kopřivové vlákno neuvěřitelné vlastnosti. Je velice jemné, hřejivé, trvanlivé, je dokonce duté, takže má hřejivost vyšší než len. Když se do toho ponoříte a zjistíte, jak ty přírodní materiály fungují, je to fascinující.

V poslední době zažívá renesanci konopné vlákno, byl to tradiční materiál i u nás? 

Rozhodně. Konopí se využívalo, později ho asi nahradil len, který je trvanlivý. Věci ze lnu vám vydrží celý život. Když se vrátím ke kopřivě, ta zažila renesanci kolem první světové války, ale protože je výroba velice technologicky náročná, přešlo se pak k vlně, konopí, bavlně a dalším.

Jak na tuto tematiku reaguje pražské publikum? Představuji si, že na rozdíl od vás, jsou lidé v Praze od folklóru asi nejvíc vzdálení, což možná působí, že to dokáží vnímat bez nějaké tradiční zátěže a otevřeněji než třeba v Hodoníně?

Jsem nadšená, že na naše výstavy začali chodit i mladí lidé. Na první výstavu před pěti lety přišla spíš ta starší generace pamětníků Krásné jizby a byla dojatá, plácala nás po ramenou, že jsme něco takového otevřeli. Když jsme to později začali propojovat s mladými designéry a studenty, asi to vešlo ve známost a teď už máme složení návštěvníků půl na půl. Je vidět, že to mladé zajímá, že uvažují nad tím, co si pořídí domů. Jestli si koupí něco ve skandinávském řetězci za 70 korun, nebo jestli si domů pořídí místu, která jim vydrží celý život a budou ji po nich moci zdědit jejich děti. Mám velkou radost, že se nám to daří dostávat mezi mladé.   

Klára Hegerová absolvovala obor Grafický design na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem a získala Fulbrightovo stipendium, se kterým odjela studovat na School of Visual Arts v New Yorku. Po návratu vystudovala obor Dějiny a teorie designu na pražské UMPRUM. V současnosti se v rámci doktorandského studia věnuje historii československého korporátního designu. Pracuje jako grafická designérka na volné noze a 6 let vede tým Krásné práce.