Zkoumám, co na vesnicích napáchaly minulé režimy, říká architekt Ondrej Palenčar

Duben 25, 2022 | autor: red | Foto: Lukáš Ildža, vizualizace Tri.štrnásť

Se studiem Tri.štrnásť získal mladý architekt ocenění na poslední České ceně za architekturu a nominoval se i na cenu Building of the Year 2021 udílenou portálem Archdaily.  

 

BRNO Dům pro rodiče Ondreje Palenčara a jeho studia Tri.štrnásť si z poslední České ceny za architekturu odnesl Cenu Agentury ochrany přírody za citlivé a šetrné řešení stavby ve venkovském prostředí. Projekt zaujal nejen domácí scénu, zařadil se i do soutěže Building of the Year 2021, již pořádá portál Archdaily. Rozhovor pořídila Adéla Šoborová z FA VUT. 

Adéla Šoborová: Jak to všechno začalo? Co bylo prvním krokem na cestě ke vzniku studia TRI.ŠTRNÁSŤ?

Ondrej Palenčar: Už během studia jsme spolu s Danem Struhaříkem z M2AU, Janem Kubátem, Štěpánem Vašutem a dalšími kamarády klikali soutěže a spoustu z nich bylo i úspěšných. Vyhráli jsme například BUR – Berlínské univerzitní rezidence (celosvětová studentská soutěž). Ale pak jsme se rozletěli do světa. Odjel jsem za praxí do Švýcarska a při tom jsme s kolegou Lukášem Ildžou po nocích spolupracovali na dálku na soutěžích a svých malých projektech. Vyhráli jsme soutěž kulturní dům v Levicích (2018). A to byl právě ten impulz pro návrat a založení studia TRI.ŠTRNÁSŤ. Stálo přede mnou rozhodnutí, jestli pojedu do slovenského Prešova za Lukášem, nebo zpět do Česka. Nakonec jsme vytvořili dvě pobočky a tři roky jsme fungovali na dálku. Snažil jsem se udržovat kontakty i s jinými lidmi, takže se nám spolu se Štěpánem Vašutem a Adamem Kotenem povedlo vyhrát soutěž na domov důchodců v Křenovicích. Ten se realizuje a je těsně před dokončením. Zmiňovaný kulturní dům už takové štěstí neměl a zrealizován nebude.

Zkrátka měl jsem šikovné spolužáky a navzájem jsme se tahali a podporovali. 

Jak probíhá komunikace na dálku se slovenskou pobočkou, není vzdálenost přítěží? 

Celou dobu jsme komunikovali přes Skype. A fungovalo to dobře. Docela čerstvě jsme se teď ale rozešli. Pod značkou TRI.ŠTRNÁSŤ pokračuju jen já s brněnskými kolegy. Celkem je nás šest. Lukáš Ildža se rozhodl jít vlastní cestou. 

On možná někdy ten odstup neuškodí…

Přesně tak. Nevidíš se každý den. Obzvlášť já jsem celkem komplikovaná osobnost, vždy si musím prosadit své, takže se mnou není úplně jednoduché vyjít.

Proč název TRI.ŠTRNÁSŤ? Jak to vzniklo? Jaké sdělení název skrývá?

Já jsem nejdřív začínal jako Archipo, sám za sebe. Pak jsme byli taková platforma, kde jsme se tak různě střídali, chvíli Tomáš Babka, Štěpán Vašut, Tomáš Gábor. A pak přišlo TRI.ŠTRNÁSŤ s Lukášem. 3,14 je jedna z nejdůležitějších matematických konstant a chtěli jsme tím říct, že my jsme taky konstanta a dáváme do toho sami sebe. Aby ale vznikl nějaký finální projekt, musí se ke konstantě (nám) přidat i nějaká jiná část vzorce. Tou další částí vzorce je třeba pozemek, klient, orientace atd. Takže jsme tím názvem chtěli říct, že výsledek práce není jen o nás, ale že se na něm podílí veliké množství součinitelů a vzniká vždy originální projekt. 

Neděláme úplně autorskou tvorbu, snažíme se vždy do procesu maximálně zapojit klienta. „Oldskúloví“ architekti se berou moc vážně. Říkají, že je to jejich tvorba, vždy se pod projekt podepisují jen svým jménem. Tak jsme to chtěli vzít trošku jinak – skromněji, být součástí návrhu, ale ne jeho středobodem.

Toho si všímám, že mezi mladšími architekty není nějaká zásadní touha být macho.

Trošku mě inspiroval ateliér Mecanoo, když jsem pracoval v Holandsku. Pyšní se tím, že ani jeden projekt není stejný, každý má trochu jiný styl. O což se snažíme i my. Nechtěli jsme mít naše jména v názvu. Tím říkáš: „My jsme ti šéfové.“ Spíš se snažíme dávat šanci mladým lidem, častokrát studentům. Takže i proto nemáme a nechceme mít jednoznačný rukopis. 

Během praxe ještě studuješ doktorát. Čemu se věnuješ?

Ano, studuju doktorát u pana docenta Kopáčika. Mé téma je Revize přístupů k venkovským sídlům v postagrárním období. Z urbanistického hlediska zkoumám, co na vesnicích napáchaly minulé režimy.

Kdy to zvládáš? Máš na to čas? 

Nemám, to ti řekne každý doktorand. Já, když něco dělám, tak to dělám na 120 procent, ale nejde to. Doktorát tě neuživí. Ale snažím se, mám splněno vše, co mám mít. Nedávno jsem vystoupil na mezinárodní konferenci. Poctivě jsem se připravil a dopadlo to skvěle. Mám čerstvě odevzdanou tezi, na kterou momentálně píše oponenturu paní profesorka Urbášková. Takže jsem napjatý, jak se jí to bude líbit. 

Přesuňme se k domečku pro tvé rodiče. Jaký je jeho příběh, kromě toho že obletěl českými médii, získal ocenění v prestižní soutěži Česká cena za architekturu a je nominován jako nejlepší dům roku v žebříčku Archdaily.com? 

Všichni říkají, že dělat pro rodinu je největší zlo, že se nikomu nezavděčíš. Já mám úplně opačnou zkušenost. Rodiče mi nechali volnost a ani se nedivili divnému konceptu, že necháme staré stěny a vestavíme to do toho. To se mimochodem ukázalo jako praktická věc, protože jsme je používali jako lešení. Mám bratra, který mi pomáhal, tenkrát byl ještě student medicíny. Teď už je z něj doktor, je strašně zručný. Takže věci, které jsem si navymýšlel, mi pomohl zrealizovat. 

Vše začalo už dávno před třiceti lety. Narodil jsem se na Slovensku. Když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se do Česka. Táta chtěl do rodinného domečku. Byl to jeho sen, protože on pocházel z rodinného domu, ale na Slovensku jsme žili v paneláku. Dům, který jsme původně chtěli koupit, odnesla povodeň v roce 1997. Takže jsme šli nouzově do paneláku, kde jsme 20 let nouzově zůstali. Rodiče hledali pozemky a nemovitosti, ale k ničemu se nakonec neodhodlali. 

Když jsme byli po škole, přišla správná doba byt prodat. Ceny nemovitostí stoupaly. Naši mají 4 děti, takže se jim nepodařilo nijak extra našetřit. Úkol zněl: „Postavme dům za cenu panelákového bytu.“ Bylo to tehdy asi 1,1 milionu. Z dnešního pohledu vtipná částka. Zadání bylo: „Postavme jednoduchý domeček, jedno kde.“ Táta už je v důchodu, mamka pracuje, ale mohla si najít práci kdekoli. 

Jezdili jsme po různých parcelách, více méně byly všechny v Olomouckém kraji. Tam byly ceny pozemků nejlepší. Poslední pozemek byl v Červené Vodě. Byl božský na první pohled. Vylezli jsme z auta a hned jsme věděli, že je to on. 

Našli jsme pozemek a rozhodli se stavět. Tenkrát jsem byl ještě studentem fakulty a během studia jsem hodně pracoval. Byl jsem u Kuby s Pilařem nebo Fránka, takže to bylo super. Hodně jsem se toho naučil a v posledním ročníku jsem se rozhodl už na praxi nejít. Kreslil jsem náš domek. Zaštítil nám ho pan docent Meixner. Dal nám cenné rady. Konzultoval jsme to i s paní profesorkou Žabičkovou, protože jsme tam použili hliněné cihly jako přizdívku v interiéru. Takže lidé z fakulty nám moc pomohli. Tímto bych jim rád poděkoval. 

 

Takže to byla dlouhodobá spolupráce. 

Nakreslit to nebylo složité. Když máš takový rozpočet, tak všechno musí být jednoduché. Není co vymýšlet. Stavební povolení jsme dostali během měsíce. Začali jsme to stavět v květnu 2016. Tou dobou jsem odevzdával diplomku. Dům byl hotový v listopadu. Stačilo 6 měsíců. Hotovo. 

Stavěli jste všechno svépomocí?

Ano, to bylo vtipný. Když nemáš budget, uděláš si všechno sám. Učili jsme se všechno za pochodu. Nahazovali jsme hliněné omítky. Bylo to strašně fajn. Přijela rodina ze Slovenska, kterou jsme dlouho neviděli. Byl to takový teambuilding. Pomáhat dojeli kamarádi z fakulty a spousta jiných lidí. Někteří i s tím, že se něco nového naučí. Pár z nich se vracelo i několikrát. Brali to jako workshop. Po škole spoustu lidí upadne do deprese. Nevidí se s kamarády. My jsme měli super společné léto. 

Ono to jde na tom projektu vidět, že byl dělán s láskou a přesně tak, jak si to člověk namyslel. 

Taky tam jde vidět spoustu chyb. 

To na těch fotkách teda vidět nejde. 

Fotky udělal Lukáš Ildža. Je skvělý fotograf. Dokonce měl myslím nějaké své fotky v National Geographic. Dobře vyfotit architekturu je strašně důležité a neumí to každý. 

Jak jste se do soutěže přihlásili? Prostě jste dům nafotili a poslali fotky?

Mě by v životě nenapadlo tam tu přihlášku podávat. Věděl jsem, že existuje nějaká Česká cena za architekturu, ale sám bych to tam nepodal. Mně jednou přišel e-mail z České komory architektů s výzvou k podání přihlášky na základě předvýběru. Naházel jsem to tam a postoupili jsme do užšího výběru. To už byl sám o sobě obrovský úspěch. Pak jsme byli pozváni na předávání, kde jsme dostali zvláštní ocenění od Agentury ochrany přírody.

Jaký to byl pocit? 

Skvělý, samozřejmě, jak říká Kája Gott. Vůbec jsem to nečekal. Ale tady to fakt člověk nečekal. Když jsem ve výběru viděl ty ostatní stavby od věhlasných architektů, tak byly úplně někde jinde. Rozpočty byly neporovnatelné. 

Tak architektura není o budgetu, ne?

No, teď je vidět, že ne. Když se na ty stavby podíváš zpětně, musí tam být nějaký přesah. Mezi nominovanými byl dům ze Zlína od studia New Work. Dům za desítky milionů, jako jediný rodinný domek spolu s námi. Bylo to velké překvapení a máme z toho strašnou radost. Jsme rádi, že vypsali takovou kategorii, která nám sedla, a že to vyšlo.

Tak gratuluju! Ozývají se Vám klienti, že chtějí to samé a nejlépe za stejné peníze?

To je docela vtipné. O tu oblast díky novým Rychlebským stezkám vznikl větší zájem. Stal se z toho turistický ráj. Jezdí tam Pražáci a Poláci. Je to docela sranda, když sedíš a griluješ, projíždí cyklista a říká: „Wow, viděls to okno, ty vole?“  Takže to je vtipné. Táta mi vždycky podobné historky telefonuje.

Ještě jedna taková vtipná historka. Napsal nám takhle jednou nějaký Polák, že by chtěl přesně to samé. Jestli mu nepošleme plány. Tak jsme mu napsali, že pochybujeme, že má tu samou stodolu a že by to asi chtělo individuální projekt. Tak ten už se pak neozval. 

Oslovuje nás ale i spousta rozumných klientů, kteří mají zájem o podobný projekt – moderní vesnický dům. A to je super, to téma nás hodně baví obzvlášť teď, když o venkově píšu disertaci.

Co nás už ale moc nebaví, je opalované dřevo. To se snažíme klientům trochu rozmlouvat, abychom neměli všechny projekty černé.

Co tě nejvíc ovlivnilo ve tvé cestě?  Co bys chtěl studentům poradit/předat? 

Určitě množství praxe, které jsem získal během studií. Pamatuju si, jak jsme sedávali v kancelářích po nocích a kreslili a skládali modely. V Praze ve 4DS jsem měl možnost překreslovat repas detailů oken a zámečnických výrobků pro rekonstrukci vily od Gočára na Babě. To bylo skvělé, u takových výkresů se naučíte chápat detail stavby, to nás ve škole moc neučí.  

Stejně tak je pak důležitá praxe v zahraničí. Je fakt hřích nevyužít možnost vyjet na Erasmus. 

A hned vedle toho pak čerpání inspirace a motivace od spolužáků. Důležité je trávit čas ve škole a učit se od kamarádů.

Během svého doktorského studia jsem už měl možnost vést několik ateliérů na FA. Přihlásili se k nám strašně šikovní studenti plní energie a odhodlání. Moc se mi líbilo, že první ateliér už mají v prváku. To jim určitě pomáhá být v navrhovacím procesu co nejdříve a také je pak škola více baví. 

Vadí mi třeba ale, že v některých ateliérech přijdou studenti jen na kritiky a navíc tam sedí jako puťky a neprobíhá žádná diskuse. Přišlo mi, že se studenti bojí vyjádřit, nebo že se stydí.

Za nás, když jsme nebyli na brigádě, tak jsme byli ve škole a žili jsme tím. Teď nám studenti přišli jen na konzultace a pak zmizli. Nedokážu si představit, jak to teď muselo vypadat během covidu. 

Ono vždy záleží ateliér od ateliéru, jaká je tam atmosféra a nadšení. Byla jsem v ateliérech, kde se sedělo od rána do večera, žili jsme tam. Ale pak jsou ateliéry, kterým chybí drive a srdíčko. Moc se tam nežije. Je velký rozdíl, jak vedoucí k tématu přistupuje. Pokud studenty nevede k hlubšímu přemýšlení, tak si to tam chodí jen odsedět. Většinou se to promítne i do jejich projektu a celkové motivace. Musí je to zkrátka bavit a najít tam kus sebe. 

Nás nikdo nemusel dokopávat nebo motivovat. Byli jsme strašně silná skupina lidí a chtěli jsme se předvést. Ale věřím, že tohle je individuální. Chápu, že některým studentům není soutěživost vlastní nebo k ní teprve časem dospějí, a to je taky v pořádku. 

Jeden semestr jsme vypsali ateliér s názvem Neboj se soutěžit a bylo to super. Bylo to volné téma, kde si studenti měli vybrat soutěž, do které se zapojí. V průběhu semestru bylo vidět, jak se studenti postupně oťukávají a inspirují jeden druhého. Myslím, že je to i docela bavilo. Dělali na tématu, které si sami vybrali, a mohli pak porovnat síly s ostatními fakultami. Navíc to byl jejich projekt, který někam dotáhli, soustředili se na koncept i na prezentaci projektu. 

Takže vzkaz studentům by zněl: „Neboj se soutěžit, zkrátka – neboj se!“

Ondrej Palenčar se narodil v roce 1990 v Košicích. Má za sebou stáže ve švýcarském Atelieru Manini-Pietrini a u nizozemských Mecanoo architekten. Aktuálně je na postgraduálním studiu na FA VUT. V roce 2018 založil studio Tri.Štrnásť Architekti, jehož počin Dům pro rodiče v Jeseníkách získal loni Cenu Agentury ochrany přírody za citlivé a šetrné řešení stavby ve venkovském prostředí v rámci soutěže Česká cena za architekturu. 

Rozhovor vedla Adéla Šoborová, jež vystudovala Fakultu architektury VUT v Brně, absolvovala studijní pobyt na Technické univerzitě v Grazu a dlouhodobě spolupracuje s architektonickými ateliéry MAAUS a UYO. V současné době působí, jako produkční a PR specialista na své alma mater, kde letos nastoupila do doktorského studia.

Fakulta architektury VUT v Brně

Autor: red

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies