Po letech v Praze se nám zalíbila představa budování komunity na malém městě, říkají manželé z Okrajů

TÁBOR – Na Žižkově 250 na okraji historického jádra Tábora funguje nová galerie současného umění a multifunkční prostor Okraje. Stojí za nimi mladá rodina – umělkyně Lucie, grafický designér a knižní grafik Patrik a ve druhé linii i jejich malá dcera Violka. Přestěhovali se sem z Prahy, aby začali nový život a Okraje jsou jejich prostor, jímž chtějí přispět místní kulturní komunitě a zároveň v něm zužitkovat, co umí. 

Čemu se Okraje věnují?

Lucie Svoboda Mičíková: Náš prostor je rozdělený na tři části. První je galerie, dál showroom/knihovna/meeting point a pak ateliér. V něm pořádáme kurzy pro veřejnost, děti i dospělé. Probíhají od pondělí do čtvrtka, takže je díky nim prostor živý i během týdne a funguje pro lokální obyvatele. Ti se sem díky tomu vrací a rozšiřují tak dopad Okrajů.

Patrik Svoboda: Účel prostoru je i obecná edukace o umění a designu. My jsme sice teď teprve začali, ale v dalším období snad vygenerujeme lidi, kteří se budou zajímat o umění a design, nebo budou sami umění vytvářet. Hodně jich to již zajímá a je to jeden z důvodů, proč k nám chodí.

Proč název Okraje?

Patrik Svoboda: Zabývám se i namingem firem, akcí nebo výstav (směje se). Je to na okraji svahu, kde je přehrada Jordán, taky na okraji historického jádra a chtěli jsme se věnovat jihočeskému kraji. Upravuji knihy o umění a autoři jsou dost hákliví na okraje obrazů. Vždycky, když se řeže obraz v grafickém softwaru, říkají “pozor na ty okraje, ty jsou důležité”. 

Jakou máte dramaturgii galerie, koho si zvete?

Lucie Svoboda Mičíková: Dramaturgii si děláme sami, vybíráme si okruh lidí, kteří nás zajímají. Kombinujeme sólové výstavy s výstavami skupinovými, ve kterých zpracováváme určité téma.  Dosud v naší galerii proběhly čtyři výstavy a jeden designový pop up. Okraje jsme otevřely mojí samostatnou výstavou, abychom se lokálnímu publiku představili, kdo za naším prostorem stojí. Následovala skupinová výstava, ve které jsme nahlíželi na téma rostlin, ať už z ekologického či čistě estetického hlediska. Zde své práce prezentovalo šest umělců a umělkyň z Čech a ze Slovenska, mimo jiné Kateřina Ondrušková, Jan Gemrot, Martin Krajc nebo Monika Pascoe Mikyšková. Dále měl u nás výstavu malíř Tomáš Absolon a nyní probíhá výstava SPACE FRAGMENT Martina Matouška, kterému jsme vydávali i knihu. Je to naše první monografie z Edice Okraje. Ke konci března budeme otevírat výstavu umělkyně Karolíny Rossí.

Patrik Svoboda: Na léto připravuji kurátorskou výstavu zaměřenou na inspiraci z počítačových her. Mě hry ovlivnily zásadně na začátku devadesátých let. Viděl jsem najednou na monitoru kombinaci desítek křiklavých barev a doslova mě to formovalo dál v profesním životě. Před rokem 1989 mám jen vzpomínky na šeď a normativnost. Další naše nová aktivita je vydavatelství, chceme dělat umělecké monografie. Budeme zastupovat umělce, kteří budou chtít knihu, nebo budeme mít vlastní edici monografií a knih na určitá témata. Kniha taky funguje edukačně, tak se to krásně doplňuje do poslání Okrajů.

Zaměřujete se na současné umělce z Česka a Slovenska?

Lucie Svoboda Mičíková: Zatím ano, převážně jsme prezentovali mladší a střední generaci českých a slovenských umělců a umělkyň. Do budoucna bychom ale rádi vystavovali i zahraniční umělce. Strávila jsem rok v Berlíně, kde jsem získala kontakty na umělce, které bych u nás v galerii také ráda vystavila.

Edukativní účel je tedy i v tom, že do Tábora budete zvát zahraniční umělce?

Patrik Svoboda: Určitě. K výstavám jsou vždy i doprovodné programy nebo přednášky. U Jana Gemrota šlo například o přednášku, která se dostala až do obecné hloubky malby, zajímají nás tyto přesahy.

Lucie Svoboda Mičíková: Ano, rádi bychom navázali spolupráci s vysokými školami a propojili tak studenty se zahraničními autory. Nyní pořádáme workshopy pro děti z táborských škol. To nám tu trochu chybělo a je to i jeden z důvodů, proč jsme si otevřeli galerii současného umění. Tábor je považovaný za kulturní město, ale současnému umění se tu nikdo systematicky nevěnuje, s občasnými výjimkami. Pořádají se zde dva významné festivaly Transforma a Tabook, který měl v minulém roce pauzu a nevím, jaké s ním mají organizátoři do budoucna plány. Během těchto akcí se v Táboře pořádají měsíční nebo kratší výstavy v různých prostorech, ale nejsou zde galerie, které by se současnému umění věnovaly dlouhodobě. 

Patrik Svoboda: Pak je v Táboře kvalitní divadlo. Divadlo Oskara Nedbala navázalo spolupráci s Jihočeskou Alšovou Galerií a je v něm menší galerie, kde vystavují díla ze sbírky AJG, nebo místní začínající autory. My se ale nechceme primárně omezovat na lokální působení autorů.

Lucie Svoboda Mičíková: Autoři, kteří nás zajímají, málokdy žijí v Táboře. Na druhou stranu se sem stěhují mladé rodiny, žije tu i několik absolventů AVU, kterým se tady nedostává takové pozornosti. I těm se chceme do budoucna věnovat. 

V jakém objektu jste otevřeli Okraje? Na fotkách jsem si v interiéru všiml sgrafita pod výmalbou?

Lucie Svoboda Mičíková: Sídlíme v domě ze 20.- 30. let minulého století, takže to není žádná renesanční budova, ale má svoji historii, která je znát v každé místnosti. V jedné je zmíněná freska, v druhé jsou zase krásná secesní kamna a pak nám tam ještě zůstal starožitný trezor zvaný popelka. Každá místnost má tedy historický artefakt. V galerijní části jsou vysoké stropy a velké výlohy, protože zde byl původně obchod a od začátku to fungovalo jako prostor, který sloužil veřejnosti.

Patrik Svoboda: Chceme se kurátorskou intervencí dostávat i do dalších objektů a prostorů v Táboře. Jako byla listopadová intervence v divadle DON, kde jsme v technických místnostech připravili výstavu Zmizet za oponou v rámci Noci divadel.

Jaký je obchodní model Okrajů, z čeho galerie žije?

Lucie Svoboda Mičíková: Nastavili jsme si fungování prostoru tak, že neděláme jen jednu věc, ale kombinujeme je dohromady. Připravujeme výstavy, pořádáme kurzy a workshopy, před Vánoci proběhl již zmíněný design pop-up. Mám dále svoji uměleckou činnost a Patrik dělá grafický design a další aktivity. 

Patrik Svoboda: Zatím je to převážně z našich zdrojů. Ale plánujeme oslovit místní komunitu, jestli se časem nebude chtít zapojit. Na nějaký sponzoring od firem nebo granty jsme se zatím nezaměřovali, ale do budoucna to bez další podpory určitě nepůjde. Nejprve jsme chtěli ukázat, jak ten prostor funguje a jak může být užitečný pro místní komunitu a během prvních let řešit jeho rozvoj. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Různé aktivity se zde doplňují a vzniká z nich jeden celkový budget. Ale již od začátku funguje základní finanční udržitelnost projektu.

Ono zapadlo, jak jsme se do Tábora vlastně dostali. Lucie se v něm narodila, ale pak žila dlouho jinde, studovala v Bratislavě, v zahraničí a nakonec se přestěhovala do Prahy. Potkali jsme se tam na jedné bytové vernisáži před osmi lety a žili jsme pak na Praze 7. Těsně před covidem jsme chtěli v Táboře koupit investiční byt. Pak začal covid, přestěhovali jsme se na chalupu na půl roku a pak jsme se vrhli do rekonstrukce bytu v Táboře. Mně to město začalo bavit, neznal jsem ho a přilnul jsem k myšlence, že se po 35 letech v Praze přestěhuji do menšího města, kde se dá tvořit nová komunita. Když jste v Praze a něco děláte, tak se to ztratí v těch ostatních aktivitách. Je tam sedm-osm vernisáží denně. To už je trochu těžko uchopitelné a člověk je pak z toho někdy mentálně unavený. Narodila se nám dcera, už v Táboře, tak jsme tu zakotvili úplně. Postavila se sem nová železniční dráha, takže jste v Praze za 59 minut. Už je to takový trochu předměstský život, můžete jezdit pohodlně do Prahy a mít zázemí malého města. Napomáhá to ale zároveň gentrifikaci, takže je tu spousta mladých rodin z Prahy. 

Nakolik fungujete pro turisty a nakolik pro místní?

Patrik Svoboda: To ještě musíme zjistit. Turistů už tu bylo dost, ale nezažil jsem tu situaci před covidem. Tehdy tu bývalo i hodně asijských turistů, kteří se tu zastavují cestou do Krumlova, pak Rakušané. Bylo ale hodně restrikcí, takže za ty dva roky to spadlo tak o 50 %. S touto komunitou zatím moc pracovat nemůžeme, ale určitě jsou tu desetitisíce lidí, které sem jezdí během prázdnin. Skvělou místní komunitu tu mají lidé okolo prostoru Jednota.

Lucie Svoboda Mičíková: V létě, kdy do Tábora jezdí návštěvníků nejvíce, jsme fungovali teprve krátce. Lidé si k nám cestu teprve nachází. Skrz kurzy se nám každý trimestr základna rozšiřuje. Turismus k nám přivádí náhodné návštěvy, zaujme je prostor, tak nakouknou. Někteří z nich se k nám pak vracejí pravidelně.

Patrik Svoboda: Vernisáže máme v sobotu od tří až do večera, takže se tu vymění dost lidí a hodně funguje princip náhody. Jsme sice na okraji historického centra, ale místo je to pořád dost exponované.  Za čtyři vernisáže už máme stálé návštěvníky, a to ani třeba ne nutně hlavně z Tábora. 

Jaký je zájem o vaše výtvarné kurzy a kdo se hlásí nejvíc?

Lucie Svoboda Mičíková: Zájem je docela velký, mile nás to překvapilo. Kurzy fungují od září a nejvíce jsou žádané kurzy pro mladší děti od čtyř do šesti let. Ta nabídka tady chybí. U starších dětí máme konkurenci v základních uměleckých školách, takže je zájem menší, ale i v této věkové kategorii máme kurzy téměř plné. Potom k nám chodí i dospělí. Na malém městě dobře funguje, když si o nás lidé řeknou mezi sebou a chodí pak známí známých. Těší nás, že si kurzy získaly oblibu a chodí k nám i celé rodiny do různých kurzů. Tímto také všem účastníkům děkujeme za důvěru a že se o umění tak zajímají.

Co vám Okraje přinesly?

Lucie Svoboda Mičíková: Navázali jsme se na místní komunitu. To pro mě bylo klíčové. Já jsem v Táboře dvacet let nežila, takže ze starých kontaktů už moc nezbylo. 

Patrik Svoboda: Fungují pro mě jako inspirace a uplatňování našich zkušeností, takže realizace vlastních nápadů a potěšilo mě, že to začalo okamžitě fungovat. Člověka pak vše nabíjí energií zase zpátky. V rozhovoru padly slova jako konkurence a finanční model, ty slova mě do Okrajů vůbec nesedí. Okraje beru jako srdcovou záležitost, i proto byla rekonstrukce a prvotní budování z vlastních zdrojů. Ze začátku nás ani nenapadlo žádat o granty, chtěli jsme Okraje nejdřív udělat co nejlíp z vlastní energie a až pak třeba něco vůbec chtít. Otevřeli jsme náruč směrem ven a uvidíme, co se bude dít dál.

Okraje

Lucie Svoboda Mičíková (*1986 v Táboře) vystudovala Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě atelié „IN“ intermédia a multimédia. Absolvovala několik zahraničních rezidencí (MuseumsQuartier, Vídeň) a účastnila se řady sólových a skupinových výstav (ChertLüdde v Berlíně, Galerie Schloss Wiespach v Halleinu). Byla ve finále Ceny kritiky pro mladou malbu v roce 2016 a Ceny Oskára Čepana v roce 2018 (cena pro mladé umělce na Slovensku) a je jako členka skupiny björnsonova laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2021. Pracuje s médiem malby, koláže a prostorové instalace. 

Patrik Svoboda (*1985 v Praze) je art director a grafický designér. Spolupracoval s předními uměleckými institucemi jako je Galerie Rudolfinum, Národní galerie nebo aukční domy European Arts a Adolf Loose Apartment and Gallery. V roce 2019 se podílel na grafické prezentaci české expozice na Bienále umění v Benátkách. Graficky upravoval knihy: Vojtěch Preissig - Malíř, Grafik, Hrdina, Martin Krajc - Immersion, Metropea - příběhy umění v metru, Jan Gemrot - Observace, Hrdinové 2, Stanislav Kolíbal - Nejisté, bývalé, tušené, Martin Matoušek - Průhledy.