Obyčejný papírový kelímek: design, který měl zachraňovat životy

Dobrý a důmyslný design se neukrývá jen v na první pohled rozpoznatelných kusech nábytku a elektronice. Pokrokové nápady jsou často vtělené do dnes už úplně všedních předmětů. Pozastavili jste se třeba někdy nad skutečností, že brčko, kovový vršek, otvírák, skleněnou lahev nebo papírový kelímek musel někdo důkladně promyslet? Také vyrobit prototyp, nespočetněkrát jej obrátit v rukou a doladit každou nedokonalost. Mnoho produktů se podařilo vychytat tak, že už žádné zdokonalování nepotřebovaly, a proto si uchovaly svou podobu dodnes.

Pokud začneme chronologicky, jako první se zrodil nápad vyrobit lahev určenou pro sycené nápoje. Přišel s ní Londýňan Hiram Codd s příhodným zaměstnáním ve výrobě nealkoholických nápojů, kde mohl pozorovat nedokonalosti dosavadních lahví. Roku 1872 si nechal patentovat tu svou ze silného skla, jejíž hrdlo se nahoře zužovalo a bylo uzavřeno komorou se skleněnou kuličkou. Sycené nápoje se plnily do lahví otočených dnem vzhůru. Po otočení vzniklý tlak v lahvi, které proto měly silnější stěny, tlačil kuličku vzhůru proti gumové podložce a tím bránil úniku plynu z nápoje. Takto uzavřenou lahev poté žíznivý majitel otevřel zatlačením na kuličku, čímž tlak uvolnil. Kulička se v později zdokonalených exemplářích odkutálela do speciální komory, aby nebránila nalévání obsahu. 

Lahve s Coddovým mechanismem se rychle staly velmi žádanými napříč limonádovým trhem, zato výrobci alkoholických nápojů v prvních letech nebyli ochotní její efektivitu ocenit. Z dnešního pohledu se jedná o sběratelský kousek, ke Coddovu systému se dnes přiblížíte pouze pokud narazíte na japonský nápoj Ramune a indický Banta. Lahve totiž vystřídal další přelomový design z pera Williama Paintera, který je zatím pomyslným držitelem koruny v četnosti využití vynálezu jménem Crown Cap. 

Svět uzavírání tekutiny uvnitř skleněné lahve doslova převrátil dnem vzhůru. Stejně jako tvar koruny, jehož podobu na sebe kovový uzávěr s pravidelně zvlněným okrajem vzal. Vynálezce původem z Baltimoru korunkový uzávěr nechal patentovat roku 1892. Do té doby byly sycené nápoje, které nebyly uvnitř Coddovy lahve, obvykle zajištěny jen korkovou zátkou. Ta ale časem vysychá a propouští plyn i tekutinu ven. Tomu Painter úspěšně zabránil použitím korkového plíšku, který zamezil protékání nápoje i mísení chuti s kovem. 

Na své ideji poté vystavěl celý byznys – společnost Bottle Seal Company, kterou později přejmenoval na Crown Cork a Seal Company a expandoval do celého světa. Vzhledem k dataci a fokusu na alkoholické nápoje je jistě na místě i dotaz, jestli tato společnost později přežila prohibici. Odpověď zní ano: velmi elegantně totiž přesunula své těžiště do nealko světa. Z nápojového trhu Williama Paintera nevystrnadil ani pozdější vynález šroubovacího uzávěru, řada lahví se i dodnes dodává s kovovým víčkem, jehož typický syčivý zvuk marketérům poskytuje motiv do reklam a příznivcům různorodého pitného režimu zase pocit blaha. Ke kterému Painter přispěl i tím, že ke korunkovému uzávěru vynalezl také otvírák: stejně úspěšný nápad dnes rovněž nese původní podobu.

Vynález brčka vystačil na celé živobytí

Pokud rádi pijete oblíbené drinky pomocí brčka, vězte, že ani ono nebylo před rokem 1888 samozřejmostí. Je tím myšleno brčko, jak jej známe dnes. Skrz kovové trubičky podle všeho totiž pili už staří Sumérové. Nicméně vynález moderního brčka se datuje právě do zmíněného roku, kdy vzniklo pod rukama americkému vynálezci Marvinu Stoneovi. Předtím lidé používali dutá stébla travin, která ale tekutinám propůjčovala nechtěné rostlinné příchutě. Inspirován svým vynálezem papírových obalů na cigarety Stone vyrobil první prototyp brčka na pití, rovněž z papíru.

Po práci si rád vychutnával mátový džus a ani jeho už nebavilo jej mísit ještě s travinami. Proto kolem tužky ovinul proužek papíru a zajistil jej lepidlem na obou koncích. Použitím povoskovaného papíru také zamezil nežádoucím vlastnostem papíru klasického, který tak už nikomu oblíbený drink neupíjel. Nápad nechal roku 1888 patentovat a už o dva roky později tvořily prodeje z brček jeho hlavní příjem. A to ani neuváděl jejich přidanou hodnotu, tedy že jsou udržitelnější než jejich plastoví příbuzní s charakteristickým kloubkem.

Nápad přidat ke Stoneovu brčku kloub se navíc zrodil z velmi roztomilého problému. Měla jej malá dcerka Josepha Friedmana, které rovné papírové brčko působilo překážku v cestě za oblíbeným nápojem. Starostlivý otec přispěchal na pomoc, do brčka vložil šroubek a pomocí dentální nitě otiskl reliéf šroubku do papíru. Harmoniku připomínající sklady učinily po vyjmutí šroubku brčko ohebným. Pod názvem Drinking Tube se toto zdokonalení podařilo patentovat roku 1937. Friedman chytrým řešením zdánlivě malého problému nezjednodušil život pouze své dceři. První objednávky ohebných brček totiž putovaly do nemocnic, kde konzumaci ulehčovaly lidem připoutaným na lůžka. Nevelká trubička bývá dávána za příklad jednoho z mnoha návrhů patřícího pod konceptuální proud designu pro všechny. 

Designem proti šíření nákazy

Do podobné kategorie jako nápojová brčka se řadí také jednorázové papírové kelímky. Co se z dnešního uvědomělejšího pohledu zdá být zbytečným plýtváním mělo v době svého vzniku potenciál zachraňovat životy. Jejich tvůrce totiž doufal, že tak zastaví šíření nemocí. Přesuňme se tedy do roku 1907, kdy přičiněním bostonského právníka Lawrence Luellena vzniká první pohárek vyrobený z papíru – všechny jemu podobné předměty byly do té chvíle tvořeny ze skla nebo kovu. Luellen a jemu nápomocný Hugh Everett Moore použili podobně jako v případě prvního brčka povoskovaný papír. Kelímek pojmenovaný jako Health Kup měl hned několik iterací zahrnujících zapuštěné dno pro lepší stohování nebo srolovaný okraj pro pohodlnější pití. Tyto charakteristiky kelímkům vydržely dodnes. 

Mohlo by se zdát, že se po poměrně chytrém a nenáročném řešení v dobách sdílených nádob na vodu jen zaprášilo, opak je ale pravdou. Společnost totiž teprve rozklíčovávala způsob šíření různých nákaz, Moore a Luellen tedy mírně předběhli dobu. Malý odbyt kelímků řešili poměrně chytře i z hlediska marketignu – zaměřili se na velké firmy. Dodávali jim automaty na vodu spolu se zásobníky na kelímky. Tak bylo jasné, že firmy budou kelímky nakupovat opětovaně. Zároveň se s jednorázovými nádobkami seznámili i zaměstnanci, kteří je poté pořizovali domů. 

Pomalejší růst prodejů najednou nabral úplně jinou rychlost roku 1918, kdy se začala šířit španělská chřipka. Nebyla to ale jen infekční nemoc, která se postarala o celosvětové rozšíření nápadu nyní známého pod jménem Dixie Cup. Díky nepropustnému materiálu se kelímky používaly také k servírování zmrzliny, jejich čistý povrch navíc dalším marketingově smýšlejícím společnostem poskytl prostor pro zviditelnění a šíření jejich loga, jaká vidíme třeba dnes na jednorázových kelímcích s kávou. Až si tedy budete příště objednávat další dávku kofeinu, sycený nápoj nebo používat brčko, budete znát spletitý designový příběh každého z nich. 

Zdroj: wikipedia.org

1000 Design Classics

fastcompany.com