Obnova rašelinišť jde naproti dekarbonizačním cílům EU a zároveň zastaví těžkou ruskou vojenskou techniku, jestli zemědělci dovolí

POLSKO, ESTONSKO, FINSKO — V březnu médii proletěla zpráva o nejprve nezvěstných a později postupně nalezených mrtvých amerických vojácích. K neštěstí došlo v Litvě během cvičení poblíž běloruských hranic. Když se vyprošťovací vozidlo M88 Hercules vydalo vyzvednout další těžké vozidlo, cestou zřejmě sjelo z trasy a utopilo se v bažině. Nikdo ze čtyřčlenné posádky nepřežil. Jak incident ukázal, ani nejmodeernější americká technika nedokáže obstát v této přírodní pasti. Těžká vozidla prostě nestabilní území bažin a rašelinišť neprojedou. Příhodný je pak bezesporu fakt, že největší koncentrace těchto mokřin v Evropě se nachází v oblasti hranic s Ruskem a Běloruskem, od Finska až po Ukrajinu. 

Rašelina vzniká ze zatopeného mechu. Mech, jak se nedávno ukázalo, je přeborník v navazování CO₂ a násobně přitom překonává stromy. Vznik rašeliny je proto velmi vítaný jev při probíhající evropské dekarbonizaci. Bažiny a rašeliniště jsou však v našem prostoru dlouhodobě omezovány a vysušovány z „praktického” důvodu, aby půda neplavala jen tak ladem, ale aby pěkně makala, jak se v našem systému očekává. V praxi se tedy vysušené mokřady využívají k zemědělství. Jenže takové vysušené rašeliniště vypouští svůj navázaný uhlík zpátky do atmosféry, což našim úhlíkově neutrálním cílům nijak neprospívá. Souhrn vysušených evropských rašelinišť vrací do atmosféry tolik uhlíku, jako celé Nizozemsko. 

Nový evropský zákon o obnově přírody požaduje po členských zemí postupně vysušené mokřady revitalizovat. Shodou okolností se jich nejvíce nachází ve Finsku, Pobaltí, na východě Polska a mezi Běloruskem a Ukrajinou. Nabízí se tedy možnost zabít dvě mouchy jednou ranou, splnit evropské zelené požadavky a příhodně ztížit ruskou pozemní invazi tanků. Přírodní překážka bažin a rašelinišť by totiž okupanty donutila soustředit se na pozemních komunikacích, což je pro naši obranu ideální.

Obnova ekosystémů je obvykle zdlouhavý proces, v případě mokřadů to jde však poměrně snadno a rychle. Už za dva roky po opětovném zavlažení se příroda dostáva do přibližné původní podoby. Nejdále jsou aktuálně v Polsku, kde půjde obnova mokřad financovat z už aktivního programu posílení východního hraničního štítu. Ve Finsku je jednání ministerstva obrany a životního prostředí v plánu na podzim. V Pobaltí se nejdříve rozhoupali v Estonsku, kde však zároveň narazili na protesty místních obyvatel, kteří se obávali záplav. Incident poukazuje na širší problém, vysušená rašeliniště dnes slouží jako zemědělská půda a pouze zlomek z ní se nachází v majetku států, zbytek vlastní soukromníci. Bude tedy potřeba jednat se zemědělci a nastavit odpovídající kompenzační programy.

Zdroj Politico.eu