Velčovský: Objektivní řešení neexistuje

Proč pražský designér Maxim Velčovský uspořádal svoji retrospektivní výstavu vše za 39 v Brně? Odpověď  na tuto i důležitější otázky naleznete v rozhovoru, který nám devětatřicetiletý designér poskytnul na workshopu den po vernisáži výstavy. Výstava vš
Velčovský: Objektivní řešení neexistuje

Proč pražský designér Maxim Velčovský uspořádal svoji retrospektivní výstavu vše za 39 v Brně? Odpověď  na tuto i důležitější otázky naleznete v rozhovoru, který nám devětatřicetiletý designér poskytnul na workshopu den po vernisáži výstavy.

Výstava vše za 39 není jenom zhodnocením Velčovského tvorby, vtipně glosuje konzumní společnost, českou povahu a s určitou nadsázkou samotnou osobnost umělce, což je na současné scéně poněkud neobvyklé, když někdo sám sebe, nebere až tak vážně. Retrospektivu hostí do 22. května Uměleckoprůmyslový palác Moravské galerie v Brně.

Jak chápete/vnímáte design?

Přesná definice designu se mění s dobou, ve které člověk žije. Prvním předpokladem je, že design by měl vylepšovat naše životy, měl by pomáhat člověku na cestě evoluce. Já si myslím, že designér, který navrhoval před více než sto lety po průmyslové revoluci navrhoval jinak. Stejně tak navrhoval jinak designér po 2. světové válce pro vybombardovanou Evropu a navrhoval jinak v 60. letech v době rozvoje plastu, barevných experimentů a taky jinak koncem 90. let v době pádu komunismu. Přístup se neustále mění a oproti designérům, kteří hledali moderní tvar před 100 lety, my stojíme před dalšími výzvami - novými technologiemi, 3D tiskem, fragmentarizací a odhmotněním designu. Nápad budete moci poslat na jiný kontinent, kde si ho vytisknou - to znamená, že nemusíte vymýšlet design tak, aby se dal transportovat přes celý svět. Současná generace čelí úplně novým výzvám. Zamyšlení se tedy nad tím, co je design, je pro mě velmi instantní pojem, který podléhá době, ve které konkrétní design vzniká.

Jaké je tedy poslání současného designéra?

Já si myslím, že designér by měl přinášet do objektu/produktu kus sebe sama, protože objektivní řešení neexistuje. Řešení jakéhokoliv problému je velmi subjektivní, založené na konkrétním člověku. Kdyby iPhone navrhoval někdo jiný, tak se možná neprodává tak, jak se dnes prodává a naopak, kdyby vývojáři Apple nevyvinuli technologii takovou jaká je, tak by se nikdy konkrétní design pravděpodobně nesetkal s úspěchem. Zkrátka je dobré, když se sejde technologie a tvar dohromady, ačkoli některé předměty kupujeme kvůli tvaru a jiné zase pro technologické vlastnosti.

Jak vnímáte sám sebe jako designéra?

Nejsem typický případ designéra osudově propojeného s technologiemi, více mně baví design napadat jako kategorii samotnou a komentovat ji. Často v mojí tvorbě naleznete různé komentáře, které se vztahují k nějakému fenoménu. Často věci vznikají pro mě samotného, než je aplikuji do manufakturní nebo průmyslové výroby. Já navrhuji design s příčinou a ta příčina může být pokaždé velmi rozdílná, což mne zajímá.

UMPRUM_expoziceMAXIM (38)

Designéři se často vůči určitému tématu vymezují, nebo naopak hledají ideál...

To je samozřejmě výzva najít jiné řešení, jenže v téhle zemi nenajdete například čistý hrnek, který by se dobře držel a byl normální, takže lidi musí chodit do skandinávského řetězce. Myslím, že velmi často by proto člověk měl odstoupit od svého ega a nepřinést nic moc nového - prostě udělat normální věc.

Často je IKEA mezi designéry hodnocena negativně, označení to je z IKEA, zní téměř jako nadávka…

IKEA jako nadávku neberu.  Vychovává k designu, ačkoliv přebírá tvarosloví od ostatních firem a sofistikovaně využívá vývoj ostatních designérů, ale to je součást evoluce. Samozřejmě člověk, co si koupí věci z IKEA po pár letech zjistí, že nevydrží tolik, jak by si představoval. Postupně tedy začnou lidi investovat do něčeho trvanlivějšího a kvalitnějšího. Člověk si nemůže užít dřevo, protože je produkt vyroben z dřevotřísky a nemůže si vychutnat určité detaily, protože by to bylo náročnější na výrobu, s čímž souvisí také cena. Takže já IKEA neberu jako pejorativní pojem. Vázu z IKEA beru jako označení určitého typu designu. IKEA tady udělala spoustu práce a taky jsem vlastníkem některých jejích věcí. Tento řetězec se podílí na globální evoluci tvaru - nevýhodou je, že značka přinese do každého místa to samé a vy potom přestanete vnímat identitu místa skrz objekty, které vás obklopují. IKEA smazává národní identitu a naopak vám tlačí univerzální hodnoty s příchutí Skandinávie. To je na ní mínusem, výroba stejně uniformních prostředí pro všechny na této planetě, tu a tam s malými regionálními úpravami. Oproti tomuto mínusu ovšem stojí čistý design za nízké ceny.

Jaký je váš vztah designu a architektury z pohledu designéra?

V architektuře je pro mne velmi zajímavý moment a tím je design fasády. Například v Praze se velmi často při rekonstrukci objektů zbourá a upraví vnitřní prostor a fasáda se ponechá jako symbol doby a architekta, takže z architektury zbude jenom fasáda, což je mylný přístup k architektuře.  Jakási redukce domu na potěmkinovskou kulisu. Z komplexního díla jakým je dům, tedy přežije jen fasáda. Když už jsme u tohoto tématu, tak fasáda je často pro architekta brandingem a jeho poznávacím znamením, které ho odlišuje od ostatních.  Mám čím dál raději nenápadnější sofistikované formy architektury a taky mám rád, když se architekt propojí s designérem, protože v kombinaci různých přístupů se lépe hledá řešení. Ne každý architekt je také dobrý designér a naopak.

UMPRUM_expoziceMAXIM (24)

Na výstavě vše za 39 jeden z exponátu představuje panoráma města sestavené z různých sklenic, jak jste na to došel?

Když studujete sbírky skla, tak zjistíte, že se ve skle objevují určité modelové případy tvaru a proporcí podobně jako v architektuře, tyto tvary byly realizovány během stovek let vývoje skla. Moje instalace byla práce pro vídeňskou firmu Lobmeyr, která mimo jiné spolupracovala s Adolfem Loosem a Josefem Hoffmannem, byl jsem v archívu - vybaloval jsem vzorky a lámal jsem si hlavu nad tím, co pro tuto firmu udělat. Dělal jsem rešerši, říkal jsem, že chci vidět půdu, sklepení - otíral jsem pavučiny a seděl jsem v péřovce v jejich sklepě a snažil jsem se firmu poznat od kořenů, takže jsem viděl krásné věci,... originální kresby… potom jsem týden meditoval a najednou jsem viděl všechny komponenty v policích, které mi připomínaly siluety měst, situační modely. Tak jsem si s nimi začal hrát a skládat z nich kompozice a napadlo mne, že každý komponent patří k něčemu a někam, nebo někomu a že by nebylo špatný z nich udělat města, ve kterých ta firma tenkrát měla, nebo dodneška má svoje realizace, vznikl tak New York, Vídeň, Moskva, Medina a na přání časopisu Wallpaper  vznikla Paříž.

Ve vaší práci je patrná určitá systematičnost a poctivost, hledání ideálního tvaru a formy, co když ale ideál - ideální tvar neexistuje?

No neexistuje, to je jasný. Ideální tvar neexistuje, protože jej navrhuji já a já nejsem ideální člověk a můj názor je vždycky subjektivní. To jak lidi reagují na svět, odpovídá tomu, co prožili. Já  životě vnímám, jak zmínil kurátor výstavy Radek Wohlmuth, u předávání informací takový ”dvojitý význam“, což mne naučila doba, ve které jsem vyrůstal. Znamená to, že když se řekne modrá, že to v praxi může znamenat červenou. Když nám na základní škole vysvětlovali, že na západ od nás je to horší, než na východ, věděli jsme, že to může být i obráceně. Informace, kterou dostáváme má prostě několik možností interpretace a já při navrhování někdy přemýšlím podobně. Taky mne velmi zajímá sériovost mého názoru a jeho aplikovatelnost do praxe.

UMPRUM_expoziceMAXIM (54)_web

Jak vnímáte dnešní manipulaci s veřejným míněním, marketing a PR?

Jak jsem řekl výše, naše životy ovlivňují informace a měli bychom jen rozpoznávat jejich významy. Mojí generaci servírovali ve školních jídelnách špenát kvůli železu, sportovali jsme a na nástěnce visel jako vzor plakát atleta a olympijského vítěze Bena Johnsona, propadali jsme z přírodopisu, protože jsme si nezapamatovali planety sluneční soustavy, jenže jednoho dne vědci zjistili, že se u špenátu sekli v desetinné čárce, Benu Johnsonovi odebrali tituly za dopování a Pluto bylo vyřazeno ze seznamu slunečních soustav. Tedy, ovlivnily nebo inspirovaly nás věci, které byly „pravdivé“ jen v určité době.

Člověk by měl o věcech alespoň trochu přemýšlet. Neměli bychom být závislí na zkreslených informacích, ať už podávaných totalitním režimem nebo systémem konzumních nadnárodních marketingových strategií. Je proto třeba zachovat si zdravý rozum a kritické myšlení. Když už jsme u designu, tak koupě čehokoli je gesto, názor a měli bychom vědět, co tímto aktem deklarujeme.

Myslíte, že zdravý rozum ještě existuje?

Já věřím, že jo – vývoj má své pravidla, procházíme stejnou fází jako všechny země, které byly někým kolonizovány, muselo uběhnout čtvrt století, aby prostě odešla do důchodu generace, která zažila ten poslední režim. A přišla nová generace, která je neovlivněná a přinese nové momenty. Po době sycení západním zbožím, které sem jako lavina vtrhlo po Sametové revoluci, například nastala doba, kdy se lidé učí znovu vařit a zjišťovat, odkud věci pochází.

U nás jsou lidi líní něco vyrábět. Když jdete po Paříži, tak vidíte v pekárně chlapíka, který hněte těsto a peče bagety. My jsme národ rozpékačů předmražených polotovarů. Pořád máme tendenci něco přeprodávat. To byl vlastně jeden z důvodů, proč Jakub Berdych založil studio Qubus, neměli jsme, kde prezentovat naše věci.  Paradoxně jsme vytvořili jeden z prvních designshopů v týhle zemi, kde jsme mohli prezentovat svoji tvorbu. Dnes je to docela normální věc, že si každý může otevřít prostor pro prezentaci svojí tvorby, ale v té době to úplně normální nebylo. Bylo jednodušší něco nakoupit za 10 a prodat za 50. My jsme museli přemluvit výrobce, aby pro nás naše věci vůbec vyrobili, a když tam byl kaz, tak jim říct, že je to kaz a že za to nemůžete zaplatit. Těším se na dobu, kdy lidi začnou dělat a vymýšlet své vlastní věci. Spousty lidí se stresuje, že jsou nezaměstnaní, ale já mám pocit, že cokoliv, co má dobrý původ a je poctivé, má taky šanci být někým oceněno. Když se vrátím k jídlu, třeba potkat místo, kde mají chleba s dobrou vajíčkovou pomazánkou, je téměř zázrak. Lidé naprosto zapomněli dělat normální věci.

Design zasahuje všechny oblasti lidského života, existuje něco, co byste nechtěl navrhovat?

Zbraně, kuřácké záležitosti, u lahve na alkohol bych si to musel rozmyslet, protože nemám problém navrhovat to, co sám konzumuji.

Co byste si naopak ještě rád navrhl?

Něco, co je masově vyráběno po desítkách tisících kusů. Pak by mě určitě zajímala židle. Židle je jeden z nejtěžších úkolů, normálně pracujete s vývojářema, ale židli musíte doslova vymyslet, vysedět a prožít, je tam spousta technických a materiálových výzev a hlavně je jich udělaných tolik...

Jak vážně berete design?

Já tak trochu zneužívám situace a trojrozměrně ji komentuji. Myslím, že humor je součástí lidského života. Pomocí sarkastického komentáře aplikovaného na předmět můžete situaci vysvětlit rychleji, než ji opsat slovy. Slovně se to daří v sitcomu, ale bohužel u nás nevznikl ani jeden, který by komentoval českou společnost humornou cestou. V televizi třeba máme etické komise, pro které je problém použít už jen hovorovou češtinu. Většina produkce je tedy umělá, už právě kvůli tomu, že je cenzurovaná. Ve srovnání například s produkcí britské BBC si nedokážeme za státní peníze udělat legraci sami ze sebe. Design je jednou z domén, které jsou součástí našeho vývoje a měl by podléhat podobným zákonitostem jako cokoli jiného. Tím chci říci, že design nemusí být jen vážná věc.

Některé vaše práce i tady na výstavě působí, jako byste se vysmíval kýči, nebo z něj máte opravdovou radost.

Člověk pracuje s věcma, které logicky existují a já je komentuji… dál na ně reaguji. Moment kýčovitosti, je vždy spojen s formou, kterou kýč využije nebo vytvoří. Kýčovitost je pro mě věc čistě spojená s prodejem. Kýč má za cíl ovlivnit něčí city a lacině se podbízet, aby byl prodán. Takže designér, který navrhuje, tak tyto souvislosti dobře zná, a pokud chce, aby se věc prodávala - umí ji udělat líbivou. Já tady toho faktu do extrému zneužívám a pracuji s ním jinak. Například svícen Malý Josef může být pro někoho na hranici kýčovitosti a pro někoho se může nacházet na hranici bizarního surrealistického artefaktu.

UMPRUM_expoziceMAXIM (34)_web

Retrospektiva se většinou pořádá jako zhodnocení životní tvorby, proč jste se rozhodl uspořádat ji už teď?

Tahle výstava je moje první samostatná výstava, byl jsem zastoupen na spoustě skupinových výstav, ale tohle je moje první čistě osobní. Vždycky jsem byl tak trochu línej dělat samostatné výstavy a taky jsem neměl tu příležitost. Navíc svou roli sehrála vlastně náhoda. V Moravské galerii jsem v Místodržitelském paláci dělal Intervence a došlo na diskuzi o výstavě. Ředitel Jan Press navrhl udělat ji tady. Měli jsme docela málo času, celkem asi 4 měsíce. S kurátorem Radkem Wohlmutem jsme kdysi vymysleli výstavu vše za 29, tu jsme nestihli, tak jsme si dovolili teď udělat vše za 39 - vztahuje se to i k mému věku a je to bráno s určitou nadsázkou, protože můj věk není věkem, kdy se bilancuje.

Jak vlastně probíhala spolupráce s kurátorem, výstava působí koncepčně a metodicky jako velmi zdařilá?

Vycházeli jsme z původního konceptu, Radek jako kurátor byl při výběru věcí přísnější a pár se jich na výstavu nedostalo (ale jsou tady v muzeu ve skladu schované). Udělali jsme výběr z výběru. Spousta věcí, jak už jsem zmínil, na retrospektivě být nemusela, ale o některých jsme si řekli, že budou právě vhodná vzhledem k souvislostem. Kurátor Radek Wohlmuth mě mapuje už od mých studií a průběžně moje věci zahrnuje do svých výstav. Máme zdravý pracovní vztah, když jsme na sebe naštvaní, tak se sprdneme humornou cestou, věci si vyříkáme a jedeme dál.

Prostor muzea je poměrně náročný, jak jste se s tím vyrovnali?

Uměleckoprůmyslové muzeum je samo o sobě výzvou, všude jsou tu představěné stěny, aby se tu vůbec něco dalo vystavovat a k tomu vitrínový systém. Člověk navíc naráží na historické vrstvy, mozaikové podlahy, kazetové stropy, ze kterých nelze nic věšet, protože jsou památkově chráněny. Přitom si vždycky vzpomenete na systém white cube (bílé čisté galerijní prostory), kde si můžete dělat, co chcete. Na druhou stranu se prostor, jak už jsem naznačil, stává zajímavou výzvou, pokud do něj chcete vstoupit nějakou intervencí a ozvláštnit jej, nebo naopak vytvořit něco, co jej podpoří. My jsme chtěli udělat životní výprodej, který by měl působit jako diskontní výprodej a proto jsme prostor muzea atakovali estetikou těchto výprodejů. Celé to také vycházelo z myšlenky, že lidi si často neuvědomují, že věci, co nakupují v supermarketech, opravdu někdy ve vitríně skončí. Předměty, na které se díváme, kdysi plnily obchodní domy třeba na Kärtner Strasse ve Vídni a dnes jsou součástí sbírek Uměleckoprůmyslového muzea.

UMPRUM_expoziceMAXIM (13)

Výstava vše za 39 reflektuje vaši tvorbu, dalo by se použít umělecko-historické cliché od počátku do současnosti a zasahuje také její okrajové části.

Na výstavě je například série dosud nepublikovaných fotografií, které jsem vytvořil jako reportáž těsně před povodněmi. Představují různorodou lidskou snahu o záchranu majetku před katastrofou. Na výstavě návštěvník může nalézt více věcí, které nikdy neviděl, od kreseb z mládí až po v Čechách nepublikované projekty, jako je stříkáni graffiti pomocí parfémů.

Co přesně jste chtěl vyjádřit patchworkovou instalací?

To je jeden ze způsobů mojí práce, rád využívám kutilství, beru ho jako součást české společnosti. Tuhle stěnu si může vyrobit každý. Patchwork je projekt přímo spojený s Brnem, je součástí města. Jsou to trička posbíraná v okolních sekáčích a přinesena konkrétními lidmi. Patchworková zeď je pro mne symbolická. Recyklace oblečení mi přijde jako krásný moment, jak se zachovat ke starému produktu.

UMPRUM_expoziceMAXIM (23)_web

Je něco, co na výstavě postrádáte a něco, co byste naopak vyzdvihl?

Na něco jsme zapomněli, něco se tu nevešlo, ale není to nic zásadního… v podstatě jsem spokojený, byla to strašná šichta, jsem v Brně desátý den a v instalaci vidím poprvé v životě všechno vedle sebe, všechno najednou a přemýšlím o tom...

Kromě mých produktů, jsou na výstavě věci, které není zvykem vystavovat. Například trofeje - zlaté srdce pro nadaci Terezy Maxové, které designéři normálně nevystavují na svých výstavách, protože jsou dělány pro nějaký konkrétní účel, jakmile splní svou jednorázovou funkci, tak jejich úděl končí. Ještě jsou tu věci z dětství, zařazeny s určitou nadsázkou, aby se výstava stala pseudo-biografickou. Věci, které člověk normálně neukazuje, protože je dává svým blízkým.

Máte k nějakému předmětu komplikovaný emocionální vztah?

Ani ne, některý mám radši, do některých se promítají vztahy s klienty, osobní vrstvy - více méně tu není žádný, kterému bych se vyhýbal.

Ve výstavě je celá jedna místnost věnována studentům ateliéru, který vedete na UMPRUM, to není úplně obvyklé…

Výběr studentských věcí jsem připravil společně s kurátorem RW. Části výstavy jsme dali název Speciální nabídka, který odkazuje na supermarkety… ty projekty jsou podle mě velmi zdařilé, namíchali jsme je tak, aby vzájemně fungovaly dohromady. Je to směs přístupů, které jsme vybrali - například na téma suvenýr, některé jsou sociální kritikou,... některé jsou konceptuálnější a komplikovanější. Mým ateliérem třeba na stáži prošla Bára Kleinhamplová, držitelka CJCH. Taky jsem rád, že se v mém ateliéru potkávají různí lidé s různými přístupy a pracovními postupy.

UMPRUM_expoziceMAXIM (8)_web

Je vtipné, že jste si do svého prostoru vpustil v podstatě budoucí konkurenci?

To je asi pravda, ale já takhle nepřemejšlím. Kdyby někdo o někom ze studentů začal tvrdit, že je třeba lepší než já, tak by mě to naopak bavilo.

Výstava vše za 39 Maxima Velčovského v Moravské galerii v Brně trvá do 22. 5. 2016. Zdroj a fotografie Moravská galerie.

 

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies