Mirek má ambici pozlatit ho plátkovým zlatem, ale bojíme se, jak dlouho by vydržel, říká o Wichterkreuzu Josef Čančík

KADAŇ — Wichterův kříž stával na návrší jižně od Kadaně od roku 1871, dokud jej nesemlel čas spolu s neblahou sudetskou historií. Zůstal jen povalený sokl. Dnes se tam však díky přátelství designéra a architekta znovu tyčí jeho moderní nástupce. Miroslav Lörincz vystudoval design na pražské Umprum a seznámil se tam taky s architektem Josefem Čančíkem, a právě tato dvojice se postarala o rehabilitaci tohoto duchovně-krajinného bodu.

Přátelství Miroslava Lörincze a Josefa Čančíka přetrvalo studijní léta, a tak když se designér přestěhoval zpátky do rodného kraje, požádal architekta o pomoc s rodinným bydlením. Na okraji vesničky Želina Lörinczovi pořídili solitérní stodolu a Josef Čančík jim ji pomohl upravit pro bydlení a práci. „Navrhl jsem jim nízkonákladovou adaptaci vestavěním „krabiček” k bydlení a Mirkově práci – zaměřuje se na design šperku, tak tam má v jedné z krabiček šperkařský ateliér a dílnu,” vzpomíná Čančík.  

Katolická víra, citlivost umělce a znásilněná a deprivovaná krajina Sudet dovedly Lörincze k zájmu o místní fenomén poničených a zmizelých křížů. „Jednou mi poslal fotky zvláštního místa na větrném návrší, kde se objevil sokl historického kříže z roku 1871. Kříž pochopitelně zmizel. V okolí jsou povrchové jámy hnědouhelných dolů, jsou tam dvě tepelné elektrárny s chladícími věžemi a do všech stran se rozbíhají elektrická vedení na figurách gigantů. Jako architekta mě vysokonapěťová vedení v zásadě nijak nepohoršují, zajímají mě jako technický fenomén, který do krajiny dokáže vstupovat se silnou estetikou. Jsme na ně navyklí, do krajiny již patří, mohou nás rozčilovat, ale nemůžeme jim upřít výtvarný náboj. Navíc to vědomí, že vedou nezbytnou energii pro naši civilizaci… Ta situace mi bleskově vygenerovala autorský koncept, který jsem mu představil a on souhlasil,” vypráví Čančík.

Kvůli pracovnímu vytížení obou aktérů přešel projekt skoro na dva roky do hibernace, až letos v květnu nabraly věci rychlý spád. „Zavolal mi kamarád Dan Merta, že se nachází u Kadaně, kde chystají letošní ročník Landscape Festivalu. Oznamoval mi svým typickým entuziastickým způsobem, že stojí se starostou u stodoly Lörinczových s nedokončeným torzem malířského ateliéru Mirkovy ženy, a tak ho to nadchlo, že to chtěl začlenit do festivalu. Poděkoval jsem mu a jal se kout železo, takže jsem mu představil náš koncept. Zareagoval, že to je přesně to, co pro Landscape Festival chtějí a hned se zeptal, jestli to může být realizované za týden, kdy festival začíná. To jsem se zasmál, že to není reálné, ale výsledkem byl ústupek, že to bude stačit do konce festivalu, což pro nás znamenalo zhruba dva měsíce letních prázdnin,” vzpomíná Čančík.  

Miroslav Lörincz očistil a opravil starý sokl a vytvořil mu v krajině adekvátní základ, aby tam vydržel. Na začátku září proběhla blesková realizace kříže – svařil se ze surové oceli do příhradové konstrukce a osadil na místo. „Corpus Christi (Kristovo tělo, pozn. red.) je normální stará litinová konfekce, nafasovali jsme ji od pana faráře. Vytáhl to na faře, má tam toho asi spoustu. Řešili jsme, jestli to Mirek jako designér šperků, což je socha v malém měřítku, nevezme jako výzvu a nevytvoří něco autorského, ale nebyl čas. Mně se ten odlitek výborně hodil do měřítka kříže, zabýval jsem se měřítkem kříže vůči krajině, soklu, aby to bylo vyvážené. Nesmí to být přestřelené, ani prťavé, musí to fungovat a tento Kristus se nám do toho výborně hodil, takže už pak nebylo potřeba zabývat se dalším uměleckým alternativním vstupem,” vysvětluje Josef Čančík.

Odhalení na závěr festivalu vyšlo krásnou náhodou na 14. září, což je den, kdy křesťané slaví Povýšení svatého kříže. Podle legendy byl toho dne ve čtvrtém století nalezen kříž Kristova umučení a navrácen do Jeruzaléma. Na závěr kadaňského Landscape Festivalu se sice žádné procesí nekonalo, ale v komorní atmosféře za účasti zaujaté veřejnosti kříž vysvětil místní farář.  

„Je to malá intervence. Já jsem architekt obecný se širokým spektrem práce. Mám to štěstí, že krom řešení rodinných domů a rekonstrukcí mi část práce dává i chudý kulturní sektor. Tím chci říct, že vznik třeba takové malé instalace pro mě není něco mimořádného, občas dělám projekty na hraně architektury a volného umění. Je to taková architektonická glosa, podivnost, která potěší. Nemá to velký význam, ale do krajiny to patří. Tady ji najdete na mapách,“ uzavírá Josef Čančík.   

Josef Čančík se narodil 1982 ve Zlíně, absolvoval (2008) architekturu na UMPRUM, kde se poté sedm let podílel na vedení ateliéru architektury. Od r. 2015 učí na FA ČVUT. Pod svou značkou ECHTarchitektura se věnuje širokému spektru úkolů, většinou pro drobnou soukromou klientelu nebo (ne)závislou kulturní sféru. Krom vlastní praxe a akademického angažmá se pravidelně podílí na organizaci architektonických soutěží. V nedávné době se, mimo jiné, podílel na vítězném návrhu v soutěži na arch. podobu kontrolních stanovišť Pražského hradu.

Miroslav Lörincz