Zjistili jsme, že máme ve veřejném prostoru hrozný nedostatek tobogánů, říkají architektky o urbanismu pohledem školních dětí

BRNO — Děti jsou každodenní uživatelé města, přesto se do plánovacích procesů nezahrnují. Ženský vzdělávací ústav Brno – Vesna propojil děti ze druhé třídy ZŠ Antonínská se studiem Archipop a studenty Fakulty architektury VUT, aby zachytili jejich potřeby, zkušenosti i specifické způsoby vnímání prostoru. Projekt Budoucnost je teď / Urban Kids vychází z principů současného urbanismu a plánování.

Pod vedením týmu Archipop a externích odborníků a odbornic děti zkoumaly, co v jejich okolí funguje, co postrádají a jak by šlo zlepšit prostředí kolem školy, v Tyršově sadu či přímo ve Vesně na Údolní. Výstupy převzali studenti a studentky Fakulty architektury, kteří dětské nápady převedli do funkčních návrhů a následně zhotovili menší herní prvky na dvoře Vesny.

Dětská perspektiva přinesla nový pohled na prožívání veřejného prostoru. Žáci a žákyně pojmenovali množství problémů, které se dospělým mohou zdát marginální, ale mají zásadní vliv na každodenní užívání prostoru těmi nejmenšími. Děti si osvojily základy urbanismu, naučily se argumentovat, spolupracovat a reflektovat prostor, který denně používají. Studenti a studentky architektury dokázali dětské koncepty převést do realizovatelných návrhů a ukázat, jak může participace fungovat napříč generacemi. Drobné zásahy v podobě herních prvků na dvoře Vesny jsou důkazem, že i malé kroky mohou rychle zvýšit kvalitu prostoru a přinést viditelné výsledky. Barbora Krejčová z FA VUT a Marie Joja z Archipopu nám poskytly rozhovor.

Jak jste dětem vymezily problematiku veřejného prostoru, na co se měly dívat?

Barbora Krejčová: Děti se zaměřily na prostor, který důvěrně znají – Tyršův sad, který je před jejich školou. Potom jsme procházkou přes Pekárenskou a Obilný trh přišli až do Vesny na Údolní. Děti reflektovaly, co viděly, zažily a potkaly.

Marie Joja: Máme ještě jednu věc, kterou používáme k motivaci nejmenších nebo i dalších, které chceme seznámit s veřejným prostorem. Je to urbánní hra, které provozně říkáme placemaking bingo.

Jak se hraje?

Marie Joja: Je to postavené na pravidlech binga, kde se náhodně tahají čísla. My ale místo čísel prezentujeme jednotlivé prvky, které se ve veřejném prostoru nachází a pro nás jsou jeho určující kvalitou. S dospělými to děláme s frázemi – místo, kde se dá posadit. S prvňáčky jsme to zjednodušily do ikonek – lavička. Měli najít pět ikon v řádku a kdo je našel první, vyhrál. Byli tak nadšení, že pátrali po těch věcech ve veřejném prostoru, že si pak stanovili další cíl, chtěli najít všechny ikony. Na konci procházky jsme měli nalezené všechno, všechny charakteristiky veřejného prostoru. 

Nebyl to tedy výběr vašich kritérií veřejného prostoru spíš než těch dětských?

Barbora Krejčová: V bingu určitě ano, ale navazovaly jsme dalšími workshopy, které různými hrami testovaly, jakým způsobem dítě veřejný prostor vnímá, co je pro ně důležité. Používali jsme různé dřevěné stavebnice, kartičky  s funkcemi a aktivitami, které si mohly samy volit. V jednom workshopu jsme navrhovali svůj vysněný herní prvek, který už byl ryze na jejich fantazii. 

Marie Joja: Na začátku jsme si kritéria stanovily my, abychom je rozmluvily, aby začaly přemýšlet, co je veřejný prostor a v dalších aktivitách už si rozšiřovaly dané téma samy. 

Na jaké nedostatky jste v našem veřejném prostoru narazili?

Barbora Krejčová: Zjistili jsme, že tu máme velký nedostatek tobogánů ve veřejném prostoru, málo přístavů, letišť a různých odpalovacích ramp pro rakety. Kupodivu velmi pozitivně děti reagovaly na rozkopanou Údolní, která se jim líbila nejvíc. Proplétaly se tu mezi bagry, které tu osazují velké betonové dílce, a moc se jim to líbilo. 

Jak probíhaly interakce v terénu?

Marie Joja: Jedna z dalších aktivit je kulturní mapování, mapuje se komunita, uživatelé. Aby to bylo co nejautentičtější, uspořádaly jsme to zase v Tyršově sadu, kam chodí pravidelně se školou a bylo pro ně jednoduché se tam pohybovat. V momentě, kdy jsme jim řekly, že by měly oslovovat kolemjdoucí, zarazily se, protože je to pro ně výstup z komfortní zóny – oslovit dospělého, vysokého člověka. Dospělí na ně ale reagovali hrozně mile, snažili se být nápomocní, než se děti odhodlaly zeptat se. Měly se ptát, které místo mají lidé v Tyršově sadě nejraději. Zjišťovaly jejich jména, některé chtěly i příjmení, aby dotazu dodaly patřičnou váhu a nakonec je nakreslily. Je t toho sbírka portrétů a podle mě nejcennější část výstavy teď ve Vesně.      

Výstup měly být herní prvky, nebo i něco dalšího?

Barbora Krejčová: Jeden výstup je mapa Tyršova sadu – výsledek kulturního mapování. Je kreslená, jsou v ní taky vlepené různé artefakty posbírané v terénu včetně kresbiček reálných uživatelů parku. Dalším z výstupů jsou papírové modely města. Jeden workshop jsme dělali na téma celého města. Skupinky dětí si vylosovaly různé funkce a následně tvořily třeba hotel, fotbalový stadion, ZOO a další budovy, ze kterých pak sestavily malé městečko.

Jakým způsobem se dá dětská participace začlenit do rozhodovacích městských procesů? 

Barbora Krejčová: Například severské země s tím mají zkušenosti. Když plánují prostor kolem školy a ve škole, součástí příprav je i školní parlament. Je zahrnutý do přípravy zadání, podkladů pro architekty a urbanisty. To je cesta. U nás má podobnou zkušenost hlavní architekt Jindřichova Hradce Lukáš Soukup, který založil skupinu Teenagers, se kterou připravoval podklady pro veřejný prostor pro náctileté, které se teď daří ve fragmentech realizovat. Nicméně přípravná práce se skupinami žáků osmých tříd různých škol trvala rok.

Marie Joja: Přijde mi důležité, co jsme si ozkoušely my, pracovat s ustálenou komunitou dětí přímo v jejich prostředí. Byli jsme buď v jejich třídě na ZŠ Antonínské nebo tady ve Vesně. Měly s sebou paní učitelku a nás vídaly pravidelně. Zvolily jsme vhodný jazyk třeba malování a udělaly jsme to aktivně – potřebují běhat, být v pohybu, statické aktivity moc neprocházely. Ve správném nastavení se jim ve známém prostoru otevřelo přemýšlení o tom, co jim tam chybí. 

Je to svého druhu nezatížená uživatelská zkušenost? Veřejný prostor není pro děti moc uzpůsobený, vzpomenu si na to vždy na pohádce v kině, kde se musí děti křivit v dospěláckých sedačkách. 

Barbora Krejčová: Je to často znát. Třeba dětská hřiště bývají dělána jen pro určitou věkovou skupinu. Při jiné participaci se ZŠ Zemědělská jsme se daly do řeči se skupinou holek ve věku 10 let, které si stěžovaly, že by si rády na dětských hřištích hrály, ale že už to pro ně není, že jsou na to hřiště velké. 

Marie Joja: Hodně věkově omezujeme užívání konkrétních prostorů. Nám děti přišly s nápady, že tam chtějí být s mámou, tátou, babičkou. Nejsou uzavřené v bublinách, jsou velkorysejší a přemýšlí, jestli se k nim dostane kamarád o berlích. Mají limity jinde než dospělí.

Barbora Krejčová: Mě to naučilo nedívat se na hřiště jako na definovaný prostor vhodný pro děti do určitého věku, který pro ně už není, když trochu vyrostou. To místo by tu mělo pro ně zůstat delší dobu a růst spolu s nimi.

V Archipopu se zabýváte dočasným řešením, děti zaujala rozestavěná Údolní, jak se u nás pracuje s konceptem nedokončenosti?

Barbora Krejčová: Naštěstí už existují metody jako svobodná hra – jsou to hřiště z jsou to hřiště s volným materiálem, například kusy dřeva, pomocí kterého si děti přestavují prostor podle sebe a aktuálních potřeb. Osvědčilo se nám třeba, když jsme před třídu vysypaly velkou stavebnici z dřevěných hranolků, bylo to přesně ono, co děti pro svoji hru potřebovaly.

Marie Joja: S tím přichází psychologie dětí ve školkách a herních prostředích – close-end a open-end game. Pro vývoj dítěte je lepší mít neomezené možnosti, než jezdit donekonečna na klouzačce bez nutnosti přemýšlení. Nám ty děti z kostiček postavily celé město, i věci, které bychom si nedokázali představit postavit z kostek. Ve veřejném prostoru by se měl co nejvíce rozvíjet princip open-end čehokoliv. I pro dospělé je příjemnější, když si můžeme uspořádat prostředí podle sebe, seskupit si lavičky, nebo je naopak oddělit, abychom se mohli bavit, jak chceme. Ta možnost svobodně si uspořádat prostor nebo život je důležitá pro všechny.

Herní prvky jsou veřejně přístupné ve dvoře Vesny na Údolní 10 v pracovní dny od 8:00 do 19:00.

Ženský vzdělávací ústav Brno – Vesna
Archipop
FA VUT v Brně