Návštěvníci se tam cítí skvěle, jedinou pachuť zanechalo dodatečné vyjádření NPÚ, říká o rekonstrukci Moravské galerie Jan Press

BRNO – První etapa dlouho odkládané rekonstrukce Místodržitelského paláce úspěšně prošla závěrečnou kontrolní prohlídkou 23. května tohoto roku. Ta shledala, že stavba byla provedena v souladu s povolením a ověřenou projektovou dokumentací i v souladu se závaznými stanovisky a rozhodnutím dotčených orgánů. Kolaudační souhlas následoval 30. května. Přesně o čtvrt roku později se na webu brněnského odborného pracoviště Národního památkového ústavu objevil nepodepsaný pamflet, který kritizuje to, že finální oprava fasády neproběhla už v první etapě, že nový vstup je příliš úzký (ačkoliv jeho šíři definuje chráněné historické kamenné ostění), že galerie používá v interiéru stejné osvětlení jako nejvyhlášenější světová muzea, nebo že použila jiný než barokní nábytek. Došlo zde skutečně k poškození památky, jak píše NPÚ, nebo spíše k prodloužení její životnosti do 21. století?

Jaké máte ohlasy na první etapu rekonstrukce Místodržitelského paláce?

Nejprve si dovolím vnitřní reflexi, kterou nám rekonstrukce poskytla. Je obrovským úspěchem, že se nám podařilo zničit tu bezmála 30letou kletbu, že Místodržitelský palác nebyl v centru pozornosti našeho zřizovatele, že se nám nedařilo získat finanční prostředky, že první stavební povolení bylo vydáno už v roce 1995, že se projekt několikrát upravoval, až nakonec pokaždé z nějakého důvodu skončil. Nešlo vždy jen o finance, mnohdy se jednalo o koncepční neshody stran budoucnosti paláce či o způsob provedení rekonstrukce.

Po letech usilovného snažení jsem dospěl k tomu, že velká generální rekonstrukce nebude možná, že bude nutné postupovat po menších částech, což je sice obecně mnohem náročnější, avšak z hlediska zajištění finančních prostředků schůdnější. Ty se nám nakonec podařilo získat z Evropské unie. Času na vydání stavebního povolení, výběr generálního dodavatele i samotnou realizaci však bylo málo, a dotažení záměru do zdárného konce tak vyžadovalo velkou flexibilitu a tah na branku.

Pro nás jako instituci bylo nesmírně důležité, že se nám navzdory finančním limitům podařilo projekt zrealizovat. Navíc z hlediska fungování architektury hodnotí odborná komunita velice kladně propojení dispozice paláce s ulicí Běhounskou, jakož i vznik chilloutové zóny na nádvoří, jež může kultivovat i ty, kteří běžně do expozic nechodí. Návštěvníci se tam cítí skvěle, o tom svědčí obrovská návštěvnost expozice i nádvoří. Jedinou pachuť zanechalo dodatečné vyjádření Národního památkového ústavu v Brně.

Jak by vypadal a fungoval Místodržitelský palác, kdyby se podařila generální rekonstrukce?

Nechtěl jsem se dostat do fáze, že bychom udělali první etapu a nevěděli jak dál. Generální představu o tom, jak má Místodržitelský palác fungovat po celkové rekonstrukci, jsme si udělali už dávno. Ze stavebněhistorických průzkumů je zřejmé, co je cenné a co nikoli. Vycházíme i z dříve vydaných závazných stanovisek, podle nichž zpracováváme zadání pro architekta generální rekonstrukce. Problém je v našem případě to, že památkáři nerespektují, co v minulosti povolili. Tím vzniká nejistota v koncepčním plánování, a my si nyní budeme muset předběžnými konzultacemi znovu ověřovat, jak velký prostor pro realizaci můžeme architektovi poskytnout, aby Místodržitelský palác zůstal významnou památkou, ale zároveň plnil funkci moderního muzea.

Historie a vznik paláce, který byl původně barokním klášterem, nabízí velký prostor pro kontextuální architekturu. Podobně kontextuálně uvažuje o rekonstrukci a přístavbě Invalidovny architekt Petr Hájek v probíhajícím projektu Národního památkového ústavu v Praze. To nám budiž inspirací pro rekonstrukci Místodržitelského paláce. Dá se pracovat s rozšířením vstupního foyer směrem do nádvoří, čímž by se zvětšila plocha pro celoroční setkávání návštěvníků při eventech a vernisážích, a zároveň by tím vznikl prostor pro vybudování výtahu a schodiště. Počítáme také s extenzí do půdních a sklepních prostor, které jsou pro fungování instituce nepostradatelné.

Nebylo by pro Moravskou galerii výhodnější vyměnit starý palác za novostavbu?

Tuto myšlenku se nám snažil podsunout dnes už zesnulý profesor Stehlík, který říkával, ať opustíme Místodržitelský palác a jdeme si postavit objekt na Moravské náměstí, do míst, kde stával Německý dům. Dnes, po rekonstrukci parku, je tam krásný veřejný prostor. A my jsme rádi, že Moravská galerie může Místodržitelský palác pojmout jako příležitost přinést jeho stávající architektuře novou přidanou hodnotu. Ostatně praxe potvrzuje, že pro fungování podobných paláců jsou právě muzejní a galerijní instituce nejvhodnějšími uživateli. Také lokace v centru města je pro nás přímo luxusní, protože oproti palácům na Husově ulici má větší potenciál pro práci s návštěvníky.

Podařila se vám první etapa za 100 milionů korun. Jak rozsáhlá a nákladná má být kompletní rekonstrukce?

Máme velkou výhodu, že existuje projekt pro stavební povolení s vydanými závaznými stanovisky z roku 2001. Ten zahrnuje rekonstrukci od sklepa po podkroví, kde mají být vybudovány administrativní i výstavní prostory. Rozpočet v té době vycházel asi na 300 milionů korun. Aktualizován byl v roce 2011, kdy se cena i s případným zastřešením nádvoří vyšplhala na 550 milionů, a v současné době by to díky inflaci dělalo zhruba miliardu korun.

Naopak jsme překvapili tím, co všechno jsme za 100 milionů dokázali udělat. Mluvím o třírozměrných fasádách, ale především o sanaci vlhkosti, která byla pro nádvoří naprosto zásadní. Existuje tam systém podzemních chodeb, kterými při vyšších hladinách vody protéká potok, tvoří se tam krápníky. Prováděli jsme do hloubky sahající sanační práce, aby se zamezilo vzlínání vody do obvodových stěn nádvoří paláce.

Rekonstrukci nádvoří navrhla kancelář Chybík+Krištof. Vaše spolupráce trvá už delší dobu, jak funguje?

Důležité je říct, že jde o novou generaci architektů, kteří studovali i v zahraničí a mají úplně jiný přístup k architektuře a fungování ateliéru. Zúčastnili se dlouhé řady soutěží a vybudovali si dobré jméno. Mají zvládnutý marketing, umí naslouchat klientovi, což přispělo k tomu, že se malý začínající ateliér vyvinul ve velkou kancelář, jež expandovala do Londýna a dalece přesáhla hranice Česka.

Náš projekt se v postupných krocích táhne už roky, jsou v něm zainteresovaní celou dobu, a teď byli přítomni už jen v roli autorského dozoru. Na prováděcí dokumentaci byla vysoutěžena projekční společnost Promed. Realizace se zdařila a ukázala cestu, jak bychom chtěli pokračovat.

Přesto se objevila zpráva, že rekonstrukce nevratně poškodila historickou fasádu. Zjevně šlo hlavně o nově prolomený vstup do ulice Běhounské. Ten byl součástí architektonického návrhu? Byl to váš záměr?

Ano byl a posvětila ho i památková péče. Záměr byl schválen už za mého předchůdce v roce 2009. Bylo na to vydané kladné závazné stanovisko, a stejně tak památkáři znovu schválili projektovou dokumentaci pro stavební povolení. Je potřeba odlišit Národní památkový ústav a Odbor památkové péče Magistrátu města Brna, nicméně zástupci obou institucí byli v průběhu stavby přítomni na kontrolních dnech. Představa, že se po čerstvě zrekonstruovaném objektu prošli památkáři a zhrozili se, jak je památka zničená, je čirý nesmysl. Poškozuje to spíš samotný NPÚ, že vydal tak chaotickou zprávu. Nepracuje s fakty, ale subjektivním postojem, který se nezakládá na pravdě. Je to bezprecedentní krok, protože my máme všechna rozhodnutí a na nich kulatá razítka.

Šířka nového otvoru byla stanovená památkáři na šířku původní okenní římsy, kde nám ovšem ti stejní památkáři už nedovolili odstranit nějaký kamenný fragment, takže vizuálně je ten otvor opravdu užší. Nutno dodat, že projekt byl omezený rozpočtem a rozsahem, což památkáři rovněž vědí. Projekt končil dveřmi a fasáda nebyla jeho součástí. Profilace vstupu je tedy nedokončená; jednou bude pojednaná celá, takže ve výsledku se vstup opticky zase rozšíří. Fasádu jsme nezahrnuli do této fáze rekonstrukce záměrně, protože by to bylo předčasné a jen by to upomínalo na praktiky devadesátých let, kdy se neopravené fasády na oko natíraly, aby vypadaly lépe. Ostatně ta fasáda už byla v devadesátých letech „opravena“, a protože se neodstranily problémy s vlhkostí, vypadá tak, jak vypadá.

Stejně úsměvná jsou nařčení z poškození říms. V roce 1958 byl podle projektu Antonína Kuriala barokní palác přestavěn na Muzeum dělnického hnutí a v roce 1992 prošel velmi pragmatickou rekonstrukcí pro potřeby Moravské galerie. Koneckonců po vystěhování augustiniánů začala vědomá přestavba kláštera na civilní budovu. Už během 19. století byly ničeny sochařsky a malířsky cenné interiéry a měněny dispozice. Ve vstupním foyer byl tehdy například byt domovníka a dnešní podobu velkého prostoru získal palác až ve 30. letech 20. století. Na konci druhé světové války v roce 1944 bylo východní křídlo paláce zničeno bombardováním. Rychlá poválečná obnova spočívala v tom, že dřevěné trámové stropy a klenby byly nahrazeny železobetonovým monolitem, proto také žádný stavebněhistorický průzkum v dotčených prostorách nepotvrdil existenci barokních omítek. Obvinění z poškození říms je zcela nepravdivé, a je s podivem, že navzdory existující fotodokumentaci z 90. let dokazující vedení tras přes římsy, je dnes někdo účelově použije.

Pozitivní na této mediální kauze je, že můžeme edukovat veřejnost ve věci kompetencí Národního památkového ústavu, které zde byly překročeny. Málo se například ví, že pokud je vydáno závazné stanovisko Odboru památkové péče, nepodléhá na rozdíl od stavebního povolení expiraci. Aby pak odborná pracovnice památkového ústavu dle svého vkusu nařizovala, jaký máme použít druh radiátoru (líbil se jí ten hladký plechový) nebo druh osvětlovacího tělesa, bylo zcela mimo její kompetence. Docházelo až ke komickým situacím, kdy se vžívala do role architekta, ale hlavně to komplikovalo a znesnadňovalo průběh realizace.

Architekti si často stěžují, že je památková péče svazuje a že je u nás problém cokoli postavit. Moravská galerie spravuje naše historické architektonické hodnoty. Kde leží ona hranice mezi užitností a ochranou památky?

Památková péče je důležitá, aby chránila památkové objekty a usilovala o zachování hodnot, jež definují genia loci měst. Třeba 19. století kompletně změnilo charakter Brna, a já osobně považuji za důležité, aby industriální podoba města zůstala zachována. Negativně jsem vnímal bourání bývalé textilní fabriky Vlněna nebo Zbrojovky, jež tvořily industriální charakter aglomerace. Zachování těchto objektů by bývalo bylo důležité pro DNA města. V tom měli památkáři prokázat svoji sílu a schopnost vyjednat lepší podmínky. Naopak užitnost památek je naprosto klíčová pro jejich zachování. Tady by památková péče měla architektům při jejich obnově předem definovat, co je možné a co rozhodně ne, měla by také umět konkrétně zdůvodnit proč ne, a případně o tom vést konstruktivní debatu. Neproduktivní je, pokud chodíte s návrhy za památkáři, a oni vám říkají, že se jim to nelíbí. Přitom právě oni by měli dopředu stanovit, co je z památkového hlediska hodnotné a co ne. Jinak vy utrácíte peníze za studie a oni vám pak ve finále řeknou, že jste již vyčerpal potenciál budovy. Co je to za argumentaci? Vlastně vám tím sdělují, že nemůžete vůbec nic.

Určitě je naprosto legitimní chránit historické objekty v centru města, ale druhá věc je odvaha a schopnost postavit se před stávající objekt Místodržitelského paláce a říct si, zda se má stát novodobým barokním skanzenem. Ani sami odborníci v tom potenciálním skanzenu nemají jasno; fasáda paláce i přiléhajícího kostela sv. Tomáše se za posledních 30 let změnila třikrát. Která z barev je tedy ta správná? Klade to otázky.

Zakazovat v dnešní době něco jenom z toho titulu, že jste držitelem razítka nebo že napíšete negativní stanovisko, nestačí. Proto věřím, že snad i naše kauza pozitivně přispěje k tomu, aby se poměry na brněnském památkovém ústavu změnily.

Jaký účel má nový vchod v dlouhodobém plánu?

Ten je poměrně důležitý, navazuje totiž na barokní strukturu. Augustiniánský klášter se chtěl otevřít městu, dokonce existuje projekt od Mořice Grimma, který navrhoval větší propojení kláštera s městem a obrátil hlavní fasádu z východní strany směrem na jih. Nám se ta myšlenka líbila, protože odráží přesně to, co vyjadřuje vztah Moravské galerie k veřejnému prostoru. Chceme být maximálně otevření, a nejde jen o nějaký průhled, jak se psalo, ale o propojení města s institucí, která tím deklaruje svoji otevřenost. Prospívá to památce i jejímu provozu, vchod navazuje na dva sály nad sebou a během druhé etapy plánujeme vertikální propojení bočního vstupu se schodištěm.

Kdyby bylo na nás a na projektantech, byl by vstup výrazně velkorysejší, nebyl by limitovaný šířkou původního okenního rámu. Takto jsme respektovali rozhodnutí památkářů, uhnuli jsme památce, takže vzniklý otvor je užší. Ale není důvod, vnímat to tragicky. Třeba na Pražském hradě je takových úzkých Plečnikových vstupů hned několik a z hlediska estetiky nebo architektury to není na závadu. Je to škvíra, která nastoluje novou komunikaci.

Jakou roli a význam má mít Místodržitelský palác po dokončení rekonstrukce?

Jsme druhá největší galerie v Česku, máme tři velké paláce v centru a každý má svoji logickou profilaci. Místodržitelský palác věnujeme starému a částečně modernímu umění. Současně si uvědomujeme přítomnost důležitého komunitně-kulturního rozměru a snažíme se ho rozvíjet. Ve stálé expozici chceme spojovat volné a užité umění. Vztah k Vídni se také ukazuje jako velice chytrý a dobře rezonující. Znovu tam chceme vrátit projekt Brno předměstí Vídně a rozšířit ho o další historická témata. Ale především tam vidíme kombinaci expozic, výstav a kulturního života, který zde má přirozenou živnou půdu. Bereme to jako příležitost kultivovat návštěvníka, ukazovat mu nádherně opravenou památku, ve které se v dialogu potkává staré s novým. Místodržitelský palác má historickou hodnotu, s níž můžeme pracovat prostřednictvím příkladné opravy a současně deklarovat, že památka je součástí moderní doby.

Nechceme všechno pojmout jen jako prostor pro expozice, to by bylo od galerie trochu sobecké, protože je tu vysoká společenská rovina paláce, v dějinách sehrál důležitou roli. Je tedy žádoucí, aby se tam konaly i další kulturní akce v souladu s naší dramaturgií. Aby návštěvník věděl, že je v galerii a že je tam všechno spojeno s uměním, ale může to mít více podob. Mohou tam být multižánrové eventy, o což je ze strany města či neziskových organizací obrovský zájem. Proto se snažíme vytvářet synergii a dělat program, jaký jsme dělali dosud. Po generální rekonstrukci se potenciál prostoru ještě zvýší.

Uspořádali jste například akci Kultúra má být otevřená a žádná jiná! na podporu Slovenské národní galerie a její odvolané ředitelky Alexandry Kusé. Jak ji hodnotíte?

Před časem jsme vydali knihu Jak se dělá galerie, stala se celosvětovým bestselerem. Je to pozitivní příklad toho, jak se tvoří galerie, jaká je její role, jak se umění vystavuje, skladuje, kdo tam pracuje, jak se taková instituce řídí, že jsou tam i oddělení jako marketing, práce s veřejností, restaurátoři. Je také dobré si uvědomit, že galerie leží v prostoru, který je politicky ovládán, a že i galerie může někdy padnout. Může shořet, může se nacházet v ohnisku zemětřesení. Také může existovat ředitelka galerie, která navzdory všem politickým změnám dokáže se svým týmem odpracovat celou rekonstrukci a dotáhnout ji do konce. Což je obdivuhodné. Ale pak se stane, že přijde další politická změna, která rozhodně není motivovaná snahou udělat lepší galerii, celé dílo zpochybní, udělá tlustou čáru, oznámí, že všechno bylo špatně, a dosadí nového ředitele, aby ukázal, k čemu je tady Slovenská národní galerie.

To je extrémně škodlivé. Z našeho odborného pohledu jsme vnímali, že do toho musíme vstoupit a zvednout téma „co se může dít, když se radikálně změní politika, a jaký dopad to má na instituce“. Teď se píše příběh zkázy toho, co bylo vybudováno. Nejen infrastruktura, ale i program, dramaturgie… najednou je všechno špatně. Přitom to špatně nebylo. Kusá argumentuje tím, že jsou slovenská galerie, nemají tam Rubense, Leonarda. Vystavují především slovenské umění. Takže jakási nacionalistická národovecká linie vlády mohla být paradoxně spokojená. Místo toho nastoupila dehumanizace, arogance, odvolání z pozice síly. V Česku to sice není tak vyhrocené a k podobným excesům snad u nás nedojde, ale současně je potřeba upozorňovat, že toto se děje pouhých sto kilometrů od Brna.

Volby se blíží i u nás, Moravskou galerii vedete 10 let. Nebude se překopávat vše, co se zatím podařilo?

Věřím, že ne. Pokud nevyhrají extremisté, bude snad každý chtít zachovat určitou kontinuitu institucí. Něco mi říká, že u nás by se tohle nestalo. Naše společnost je vyspělejší, i když… nesmíte číst diskusní fóra. Pořád si myslím, že máme obrovskou vrstvu vysokoškolsky vzdělaných a chytrých lidí, kteří nedopustí, aby toxické prostředí rozkládalo republiku.

Pořád jste jediní v republice, kdo má zdigitalizované sbírky?

Myslím, že v takové míře ano. Máme zdigitalizované sbírky přístupné na webu, máme otevřený depozitář skla, keramiky a porcelánu a moderního sochařství. Máme řadu expozic a výstav, takže ukazujeme široké spektrum sbírek, zvyšujeme jejich dostupnost a vytváříme prostor pro spolupráci. Na tom si zakládáme. Digitalizace probíhá i nadále, její počátky sahají do doby analogových fotoaparátů, takže nyní se dostáváme do druhého kola, kdy všechno dokumentujeme v kvalitnějším rozlišení a zpřesňujeme informace.

Aktuálně také připravujeme zprovoznění nového otevřeného depozitáře. Ten původní z roku 2008 se nachází v bývalých kasárnách v Řečkovicích. Ve své době byl údajně nejmodernější, nicméně pořád je to jen utilitární objekt, v podstatě takové vězení a nemocnice pro umění. Je škoda, že se k tomu tak tehdy přistupovalo. 

Nový depozitář byl projekt od počátku velmi náročný, protože prostředky získané z Evropské unie jsme museli v krátké době profinancovat. Třípatrovou budovu jsme postavili fakticky za rok a tři měsíce. V listopadu ji budeme slavnostně otevírat, pro veřejnost bude přístupná od jara 2025. Fungovat bude jako otevřený depozitář; jednou týdně přivítá návštěvníky, a ti se budou moci skutečně seznámit s provozem, jak ho znají z knihy Jak se dělá galerie. Nutno dodat, že veřejnost zná naši galerii jen z toho, co tvoří zhruba 10 % rozpočtu. Zbývajících 90 % je využíváno na péči o objekty a svěřená díla.

Jsem na tento projekt pyšný, protože jsme s konceptem otevřeného depozitáře přišli dřív, než byl otevřen depozitář Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu (2021) a depozitář Victoria Albert Museum v Londýně. V tomto směru patříme mezi průkopníky, kteří otevřené depozitáře zavádí. Je to určitá demokratizace umění. Zpřístupňujeme sbírky a ukazujeme, jak o ně pečujeme, jak investujeme veřejné prostředky. Těší nás, že i přes časová a finanční omezení se nám podařila funkční a pěkná architektura od Jozefa Kubína z ateliéru 1. Černopolní.

Ukážeme, že galerie může fungovat i na předměstí, ve čtvrti s rozvojovým potenciálem. Nechceme opakovat situaci starého depozitáře postaveného v roce 2008. Ten tam nechali spadnout jako meteorit bez jakékoli vazby na prostředí. Přitom v takové lokalitě může galerie působit městotvorně, a pozitivně po malých krůčcích měnit prostředí. Je jen otázkou času, kdy zbouráme plot, propojíme se s ulicí a vznikne tam sculpture park. Těšíme se, že se stane vyhledávaným místem nejen obyvatel Řečkovic. Například hned vedle sídlí léčebna dlouhodobě nemocných, budou tam moci relaxovat její pacienti, v okolí jsou školy a školky. Věřím v budoucí pozitivní změnu, kterou tento objekt může způsobit.

Jak se vám daří realizace v tak bleskových lhůtách v době, kdy si všichni stěžují na nekonečná úřední řízení?

Zešedivěly mi vlasy, rodina a osobní život šly trochu stranou, protože nás potkaly všechny myslitelné komplikace, včetně nepropojenosti resortů ministerstev. A nešlo o jedinou naši stavbu. V roce 2021 jsme dokončili rekonstrukci Uměleckoprůmyslového muzea a letos první etapu Místodržitelského paláce. U depozitáře se teprve ve fázi vydaného stavebního povolení zjistilo, že objekt je zatížený restitučním nárokem, aniž by to bylo někde evidováno. Přišlo nám až oznámení z katastrálního úřadu. Byli jsme v tom naprosto nevinně, třicet let probíhal soudní spor, o němž vlastník objektu nebyl informován. Vstoupila nám do toho tedy ještě restituce a výkup pozemku, na kterém jsme měli stavět. Jsem rád, že se nám to nakonec podařilo a že jsme pozitivním příkladem toho, jak stát může dobře zafungovat. Že když pracují motivovaní lidé, není vůbec tak špatný hospodář, jak se někdy tvrdí.

Jan Press se narodil v roce 1976 v Brně, kde vystudoval Dějiny umění a Muzeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Od roku 2008 započal své působení v Moravské galerii na pozici projektového manažera, pokračoval jako vedoucí sbírek a následně jako vedoucí odboru ekonomiky a provozu. V roce 2013 byl jmenován ředitelem a stojí za její výraznou proměnou. Zpřístupnil stálé expozice zdarma, rekonstruoval Uměleckoprůmyslové muzeum, které se nyní zaměřuje na design a módu, postavil Otevřený depozitář v Řečkovicích a započal rekonstrukci Místodržitelského paláce. 

Moravská galerie na Instagramu

Moravska-galerie.cz