Babička mi jako malému vyprávěla, že služebná chodila krmit nějaké Židy, komunisti to ale ututlali, říká o Muzeu přeživších Milan Šudoma

BRNĚNEC — Legendární příběh Oskara Schindlera zná skoro každý, málokdo však taky ví, kde se odehrál. Nebylo to totiž v polském Krakově, kde se natáčel velkofilm Stevena Spielberga, ale v českém Brněnci. Tato obec na pomezí Moravy a Čech patřila do Sudet, a taky ji doprovází opravdu pohnutá minulost. Největší rozmach pro ni znamenalo 19. století, kdy sem expandovala textilka rodiny Löw-Beer z Brna. Paradoxní obrat nastal s druhou světovou válkou. Židovští podnikatelé o továrnu přišli a vznikl tam koncentrační tábor, v němž Oskar Schindler legendárně zachránil přes 1100 židovských vězňů. Tím ovšem příběh zdaleka nekončí, takže jsme se vydali na výlet a nechali si ho odvyprávět přímo od Milana Šudomy, který zde už na záchraně areálu Schindlerovy archy pár let pracuje.

Co tvoří muzeum v Brněnci?

Jsou tu tři památkově chráněné budovy, které ohraničují koncentrační tábor, pobočku Gross-Rosen, kam na podzim v roce 1944 převezl několika transporty Oskar Schindler židovské dělníky z Krakova. V té přízemní budově měl Schindler se ženou Emilií kanceláře, ve vyšší budově s novou střechou bylo sídlo posádky SS, která hlídala, a tato největší budova byla továrna, kde pracovali a v horních dvou patrech spali vězni. Pak tu bylo ještě pár bočních budov jako ubikace, ale to bylo vše. Bylo to takhle malinké. 

Všechno to jsou kulturní památky, v žalostném stavu, snažíme se je dát dohromady. Podařilo se nám zachránit budovu posádky SS, u níž už hrozilo, že spadne. Opravili jsme střechu a provizorně jsme to omítli. Nejdůležitější je budova továrny, ale vzhledem k její velikosti a stavu vyžaduje taky největší investici – desítky milionů. V současnosti sháníme peníze na základní sanační práce a projektovou dokumentaci, kvůli chráněnému statusu musí být všechny zásahy dokumentovány. Malá budova kanceláří zůstala v majetku obce, která na ni získala dotaci a chtějí z ní udělat informační centrum pro Brněnec a zejména areál továrny. Během letošního roku by se rekonstrukce měla dokončit a bude to pro nás zásadní změna.

Dělali jsme sem novou příjezdovou cestu, pak je tu stezka vedoucí na březovské nádraží, kde zastavují rychlíky na Prahu a Brno, kudy se dá pěšky krásně dostat sem a do informačního centra. Máme tu původní bránu, která je dnes už zrekonstruovaná. Je to brána, kterou prošli vězni jak dovnitř, tak ven, což nebylo v koncentračních táborech běžné.  

Budova bývalé přádelny nebyla součástí koncentráku, ani není památkově chráněná, což nám umožnilo s ní začít a udělat v ní prostor muzea a zázemí pro celý areál. Má asi 11500 m², využili jsme jen čtvrtinu, oddělili jsme ji kvůli tomu sklem. Díky němu nám tu zůstal průhled sklem do zbytku haly a stavu, ve kterém to tu bylo celé ještě před dvěma lety. Teď sem ještě budujeme novou příjezdovou cestu pro auta. Při vstupu je fotka Oskara Schindlera a jeho ženy Emilie, jak se baví v poválečných letech s těmi přeživšími Židy. Je to ukázka, jaký asi měli vztah. Pohledy na Oskara Schindlera se liší od toho, že byl hrdina, až po to, že byl darebák. Pravda bude asi někde uprostřed a toto je dobový doklad. 

Muzeum jsme navrhovali se studenty ze sedmi evropských zemí v projektu Making a Museum evropského programu CERV. Vracíme se k původnímu starověkému pojetí muzea se třemi částmi – auditoriem, kde se mohou pořádat koncerty a podobně, pak samotnou expozicí, a do třetice kavárnou, místem odpočinku a vstřebání dojmů. Expozice se skládá z vitrín s panely, které vypovídají o lidech, kteří měli k továrně a táboru vztah, zejména Oskarovi Schindlerovi, přeživších a rodině Löw-Beerů, které to patřilo předtím. Na třech digitálních panelech se dozvíte o historii areálu před, během a po válce.   

Vzadu máme instalaci od Michelangela Pistoleta Znovuzrození. Je to tvar, který tvoří různě po světě, u nás k tomu využil barely, které tu sloužily pro skladování a přepravu příze, na poklopech jsou vyrytá jména ze Schindlerova seznamu. Je to podsvícené a vypadá to pěkně. Kapacita muzea je 250-300 lidí.  

Oskar Schindler se tedy dostal k arizované továrně rodiny Löw-Beer? 

K části továrny. Zbytek patřil rodině Hoffman z Vídně, která pokračovala v textilní výrobě, jen uvolnila část pro koncentrační tábor. Do něj si Oskar Schindler přesunul strategickou výrobu munice a převezl lidi z krakovské továrny na hrnce.

Dnes už ale zase patří Low-Beerům?

V roce 2017 organizace Meeting Brno pozvala do vily Tugendhat rodinu Löw-Beerů, protože paní Greta Tugendhatová byla rozená Löw-Beerová. Mysleli si, že jich přijede pár, ale sešla víc než stovka včetně Daniela Low-Beera. Ten se vypravil až sem. Zjistil, v jakém je to stavu a že existují nápady, jak z toho vytvořit památník, které se ale nedaří posunout. Založil proto nadační fond Archa rodiny Löw-Beer a Oskara Schindlera, zkonsolidoval pozemky, budovy a začali jsme pracovat na rekonstrukci a muzeu.

S ohledem na textilní minulost tohoto místa mi nedá se nezeptat na všudypřítomné vzorované látky a potahy?

Ty textilie se opět vyrábí pod značkou Low-Beer a jsou dvojího druhu. Tyhle přehozy, a máme ještě deky a koberce, jsou podle vzoru židovské umělkyně školy Bauhaus Otti Berger. Představují její nejsignifikantnější vzorek, originál je v muzeu v Chemnitz. Vytvořili jsme repliku uzpůsobenou pro strojové tkaní, původně se to tkalo ručně, a použili jsme to jako náš podpisový vzor muzea. Loni tu byla výstava Začínáme od nuly čtyř umělkyň z Bauhasu a Otti Berger byla jedna z nich. Zopakovali jsme ji ještě v Senátu ČR a vile Tugendhat. Byla ze sbírky Daniela Low-Beera, který se těmto umělkyním zevrubně věnuje, vydali jsme k tomu i stejnojmennou knihu.  

Další typ textilie tu visí jako akustické závěsy. Když se podíváte blíž, najdete tam dvoušroubovici DNA. Jmenuje se to Brno Mendel a odkazuje na objevitele DNA Johanna Gregora Mendla. Je to oboustranné, z merino vlny, máme z toho i šálu v délce dvoušroubovice. Aktuálně to vyrábíme u spřízněné firmy v Brně, kde máme pletací stroje a vyhrazenou kapacitu. Máme z toho kolekci oblečení, šál, rukavice a deky. 

Jak dopadl první rok provozu?

Byl to dost omezený první rok, protože nám chybělo dodělat ještě pár legislativních kroků ke kolaudaci – konkrétně svody dešťové vody do retence. To je dost nákladná úprava téhle obrovské střechy, která se ale na provozu muzea nijak neprojeví. Jsou to miliony korun, aby voda neodtékala do řeky. Jsou tady ještě takové v uvozovkách drobnosti, které loňský ročník omezily spíš jen pro skupiny v konkrétní dny. Až letos areál s venkovní výstavou skutečně otevřeme. 

Jaké jste měli reakce?

Školy to hodně zajímá, jezdíme tam na besedy, máme pro ně spousty výukových materiálů, takže je to pro ně atraktivní. Bývají překvapení, že tu něco takového existuje, protože se o tom moc nevědělo. Všichni znají Osvětim, Terezín i Krakow ve spojení s filmem, ale že byl nějaký koncentrační tábor v Brněnci a že to tady vezni dokonce přežili do konce války, nevěděli někdy ani lidi v okolí. Komunisti to ututlali. Mně vyprávěla babička, když jsem byl malinkej, že jejich služebná chodila krmit nějaké Židy, ale já jsem tomu nerozuměl. Vlastně až před čtyřmi lety jsem se dozvěděl podrobnosti o této části historie a začal si to dávat do souvislostí. 

Místní prostor je taky zajímavý. Je to syrová architektura s autentickou náladou vhodnou ke vstřebání emocí z koncentráku. Podařilo se nám vytvořit poutavé výukové materiály a filmové dokumenty, je to zpracované, aby to v nich vzbudilo emoce. Navrhli jsme to v participaci se studenty ve zmíněném projektu Making a Museum, kde se ukázalo, že to je to, co mladí v muzeu chtějí. Potřebují v tom emocí spíš víc než míň, aby to nebyla jen fakta. Shodli se, že právě to jim chybí i ve výuce. Učí se data a osobnosti, ale chybí jim příběhy a emoce. A toho my tu máme hodně. 

Využíváme place based learning, výuku na místě, protože Brněnec opravdu je místo, kde se odehrávaly předválečné, válečné i poválečné dějiny. Krom tohoto koncentračního tábora tu na podzim roku 1938 bojovala Československá armáda proti Henleinovcům, kteří chtěli zabrat větší území, než jim příslušelo. Padli tu přitom čtyři českoslovenští vojáci. Následovala válka, Schindler, znárodnění, velkovýroba na ruské trhy, privatizace, tunelování. Všechno se tu dá ukázat. A na školy se soustředíme. Spolupracujeme s nadací Šoa Foundation, kterou založil Steven Spielberg z výnosů filmu Schindlerův seznam. Natočili stovky tisíc hodin zpovědí přeživších. Máme k těm materiálům přístup a využíváme je v našich expozicích a programu pro školy.  

Jak jste se k muzeu dostal vy?

Úplně náhodou, byl jsem v nějakém čase na správném místě, mluvil jsem anglicky, takže jsem se s Danielem domluvil, a začal jsem mu pomáhat. Spolupráce se nám rozvinula do té míry, že jsme se rozhodli udělat tuto budovu a zůstal jsem u toho. 

Jste místní, jak se v Sudetech žije dnes?

Jako vždy v Sudetech dost těžce. Odborně je to hospodářsky a sociálně ohrožené území na konci Pardubického kraje. Do války jsme patřili pod správu Jihomoravského kraje, církevně to spadalo pod olomoucké Biskupství. Historicky byla návaznost na Brno i díky železnici a Svitavě, pak se to přetrhalo, přičlenilo pod východočeský kraj, a teď je z toho Pardubický kraj. Továrna tu dávala práci skoro dvěma tisícům lidí, tvořila centrum aglomerace Brněnec a Moravská Chrastová a byla vlastně centrem místo náměstí. Přitom dnes v Brněnci bydlí necelých 1600 obyvatel. Když jsem sem přišel, byly to spíš trosky a lidi chodili kolem. Byla spousta snah, slibů, ale nic se nedotáhlo. 

Zlom vnímám v momentu, kdy se nám podařilo opravit střechu posádky SS, to byla první viditelná změna. Udělalo se dost další práce, ale nebyla znát navenek. Od té střechy lidi pochopili, že se něco opravdu děje a zvedla se i jejich podpora. Pak se udělala další spousta věcí, které ale byly zase uvnitř, a nebyly vidět. Takže na otevření lidi koukali. 

To největší nás ale teprve čeká. Návštěvnost tu může být poměrně velká. V muzeu Oskara Schindlera v Krakově mají roční návštěvnost půl milionu. Krakow je samozřejmě něco jiného, ale i kdybychom si věřili na deset procent, pořád je to pro region významné číslo. Řešíme to s politiky, zatím se nám dostává podpora formou poplácání po zádech, ale pardubický kraj nám přispěl už pět milionů. Daří se nám to ale budovat neuvěřitelně nízkonákladově. Vidíte naše dva zaměstnance dělníky, kteří tady vlastníma rukama vybudovali asi polovinu všeho. Rozpočet na tuto budovu byl tři miliony Euro a my jsme to zvládli pod milion. 

Přijde chvíle, kdy se do toho budou moci zapojit místní a ukázat, jestli dokážou využít potenciálu třeba k rozvoji turistického ruchu. Moc jiných možností tu nevidím, průmyslová minulost se sem v historickém rozsahu spíš nevrátí. Pomůže nám dálnice, až povede do Svitav, když Bůh dá, tak bude jednou i do Brna. Je tu ale dobré vlakové spojení na Brno i Prahu, tam jste za dvě hodiny. Potenciál tu je, lidi si budou muset najít cestu a umět toho využít.  

Obecně mám z lidí v okolí pocit, že pořád čekají, až nás někdo spasí. Zaplať pánbůh, že přišel Daniel a angažuje se. Když se mě lidi ptají, proč to tu dělám, tak vždycky říkám, že by mi bylo trapné, když si tady člověk koupí továrnu, kterou jim předtím ukradli a o něco se snaží, koukat se na něj a ještě mu říkat, jestli to dělá dobře nebo špatně. Bylo potřeba, aby se do toho zapojil i někdo místní. Ale abych byl spravedlivý – hodně lidí z okolí nám pomáhá. 

Z čeho je muzeum financované? 

Nadační fond funguje tak, že do něj Daniel vložil soukromé prostředky a dal tomu impuls. Nemůžeme si ale představovat rozmařilého miliardáře. Je epidemiolog, pracuje pro Světovou zdravotnickou organizaci a věnuje se celosvětově viru HIV a hepatitidě. Chodí normálně do práce. Podařilo se nám dvakrát získat dotaci CERV, to je projekt Evropské komise, letos na pořádání akcí a práci se studenty. Od kraje jsme získali peníze, jak jsem zmiňoval, a dostali jsme peníze od soukromých dárců a firem. Třeba tady zasklení od HELUZ IZOS, zhruba v hodnotě dvou milionů, nám zásadně pomohlo rozjet muzejní expozici. Přepažili jsme prostor a díky tomu jsme to mohli otevřít a zároveň vystavit tu jeho původní surovou podobu. Jsou další firmy, které nám pravidelně posílají peníze a spousta drobných dárců, i z Ameriky. Umožňují nám fungovat.             

Máme minimální náklady, jsme tu tři včetně průvodkyně na poloviční úvazek, každý máme ještě něco k tomu, pak ti dva pracovníci a paní na úklid. Podobné muzeum v Polsku, které ještě ani není otevřené, má 30 lidí. Je ale zřizované státem. My jsme tedy miniprojekt. Všechny peníze, které získáme, se snažíme investovat do oprav a cihel, a na provoz si nějak vyděláme sami nebo z projektů. Letos jich ale moc není a rozpočtové provizorium znemožnilo cokoli plánovat. Stejně do budoucna nechceme být provozně postavení na dotacích. Potřebujeme pomoc s opravami a provoz si obstaráme sami.

Jakou výstavu jste si připravili na letošní sezónu?

Věnujeme se v ní Oskarovi Schindlerovi a jeho ženě Emilii. Čerpáme od životopiskyně Eriky Rosenberg, která s ní strávila poslední leta života, kdy se o ni starala a sepsala paměti. Z její knihy jsme se dozvěděli, že role Emilie Schindler byla v příběhu mnohem významnější, než se vědělo. Oskar byl sice hlava, ale ona měla větší podíl na dění tady v Brněnci. Z muzea v Melbourne se nám podařilo získat 3D scan originální formy, ve které odlili vězni Oskarovi pamětní prsten ze zlatých židovských zubů. Nechali jsme si odlít prsteny z mosazi a budeme je mít jako suvenýry.    

Areál Schindlerovy archy a Muzeum přeživších jsou otevřené od 9. května po celé léto od středy do neděle. 

Milan Šudoma se narodil v roce 1979 ve Svitavách, vystudoval angličtinu a business management, od 20 let podniká ve vzdělávání a marketingu.