Nemá to být krabice, kam se ty věci nacpou, zavřou a lidi chodí kolem a neví, říká Jozef Kubín o Otevřeném depozitáři

BRNO – Moravská galerie pokračuje v plnění veřejné služby a svou kompletně digitalizovanou sbírku nyní zpřístupňuje publiku i fyzicky. Postavili Otevřený depozitář, nový koncept úschovny sbírkových předmětů, kde si je můžete osobně prohlédnout. Návštěvníci v depozitáři naleznou moderní, současné i užité umění a design. Historicky poprvé zde bude vystavená celá sbírka obrazů moderního a současného umění, orientálního umění, kovů a hraček a také díla ze sbírek nábytku a designu. Zájemci si mohou projít celou budovu od přízemí až po střechu včetně vzduchotechnické jednotky, která řídí klima v celé budově. 

Obdobný koncept existuje v Evropě jen v několika nových případech, u nás je bezprecedentní. Třípatrová budova vznikla v bývalém vojenském areálu v Řečkovicích jako přístavba stávajícího depozitáře a o její návrh se postaral Jozef Kubín ze studia 1. Černopolní s Milanem Matyášem. Jozef Kubín nám poskytl rozhovor. 

Jak neobvyklá zakázka byl pro vás otevřený depozitář?

Každá stavba je výzva a jsme rádi, že máme i takovýto barák. V podstatě se jedná o sklad ale takový zvláštní, je to kříženec s muzeem. Původně jsme si mysleli, že půjde skutečně jen o sklad. Pan ředitel (Jan Press, pozn. red.) přišel s myšlenkou otevřeného depozitu, kam se budou chodit dívat lidé. Samozřejmě v omezeném množství, protože to není klasické muzeum. Ve standardním depozitu není 98 % uložených exponátu vidět. Je to nový trend v muzejnictví, který se šíří Evropou, což jsme viděli v Dánsku.

Depozit musí splňovat určité parametry vnitřního prostředí kvůli skladování obrazů, nábytku atd. Aby to vzduchotechnika a ostatní systémy stíhaly utáhnout, může tam jen určité množství lidí v časových cyklech. I bezpečnostní parametry jsou nadstandardní.

Moravská galerie tam má už jeden depozit z roku 2006 a ten je skutečně uzavřený jako trezorový sklad. Měli tam problém s udržením vnitřního prostředí – teplota a vlhkost. Přitom vzduchotechnický systém tam byl na svou dobu kvalitní, ale ten dům je zděný ve fasádách z cihelných bloků. Sám jsem byl překvapený, jak ty zdi propouštěly požadované vnitřní klima ven, které tak nešlo dobře udržet. . Muselo se to tam speciálně upravovat. Hlavní požadavek na naši budovu byl, že musí zvládnout vnitřní prostředí udržet. Ukázalo se, že jediný materiál, který to zvládne, je monolitický železobeton. Tak jsme z něj udělali celý barák. 

Mám tento materiál rád, s monolitickým železobetonem se potkáváme už delší dobu v našich realizacích jako je budova Hudební scény Městského divadla Brno nebo Aqualand Moravia. Monolit je pro architekta tvárný, a když znáte jeho mantinely, dá se z něj vytvořit cokoli. Beton je přiznaný, takže to některým lidem přijde nedodělané, ale je to o vnímání estetiky. Zrovna ve foyer Hudební scény Městského divadla se ukázalo, že monolit může být i kreativní. Tam jsme ve foyer udělali u segmentové stěny otisk OSB desek, aby zdi nebyly jen hladké. Použili jsme levný materiál a rotujeme ho pokud to jde i dál, v Aqualandu. Otisk dřevoštěpkových desek jsme použili i v této realizaci, jen v menším rozsahu – v hlavní schodišťové hale.

Specifický požadavek zadavatele byl na vstupní halu pro veřejnost, tedy aby lidé nevstupovali do depozitu jen nějakým bočním služebním schodištěm. Navržená schodišťová hala pak utvořila výraznou dominantu celého baráku, která se propsala i do fasády. Tvoří čtvrtinu objemu stavby a má sloužit rovněž k výstavám. 

Monolit nám umožnil udělat schodiště, které tam právě je. Je to taková šroubovice. Firma, jejíž dělníci schodiště bednili, se vyjádřila, že něco takového už by dělat znovu ani nemusela. Vybednění tvaru pro ně bylo dost složité. Dělali jsme virtuální 3D model a oni pak podle něj svůj pro návrh vlastního bednění. Když jsem ty jejich chlapy viděl, jak to pak reálně vyráběli, tak klobouk dolů! Měli ze stavební překližky udělané dva boční podpůrné „šneky“, mezi ně pak vkládali desky tvarující každý schod, který se navíc od středu otevírá. Schodiště je tak trochu šroubovice a hyperbola dohromady. Bylo to na inteligenci těch dělníků, tesaři byli Ukrajinci a byli velmi šikovní. 

Jaké technologie se starají o vnitřní klima?

Technika prostředí je věcí stavebních profesí, se kterými spolupracujeme. Je to dohromady tzv. technické zařízení budov (TZB), a zde jde především o vzduchotechnický systém. Celé TZB řešila firma Subtech. Spolupracujeme s ní už delší roky, jsou v tom dobří. Specifický je tam ještě systém hlídání stavby, její zabezpečení a pak měření a regulace – vyladění a řízení komunikace mezi systémy TZB, aby vše chodilo tak, jak má. Regulace někde ubere, jinde přidá, vždy podle potřeby. V depozitu je předepsaná specifická vlhkost a teplota. Pro úpravy vzduchu je paradoxně lepší, když mrzne, než když je teplo. Je to dost věda. Vše se řídí ze strojovny, která dělá nahoře na budově celé další patro.

Museli jste řešit něco nečekaného na místě?

Přiřazovali jsme se k tomu baráku, který tam už stojí nyní. Pan ředitel má představu ho časem nějak zvenku upravit – vzhledově sjednotit obě budovy, ale to je vždy o penězích. Za první republiky bývala v areálu kasárna, za soudruhů taky. Zrovna v místě depozitu bývala centrální areálová kotelna. Zůstal tam po ní komín, který je nyní osazený vysílači poskytovatelů sítí elektronické komunikace. Kotelnu sice kdysi zbourali, ale jen nad zemí. Pod zemí zůstaly rozvody, kanály na topné sestavy, nikdo netušil, kolik tam toho je. Muselo se proto upravovat založení stavby a někde i vyměňovat základovou zeminu. 

Barák sám o sobě je jinak technicky poměrně jednoduchý. Je to krabice rozdělená na čtyři kvadranty, v jednom je schodiště a ve zbytku depozitní sklady. Mezi nimi je komunikační prostor a ve dvou patrech je to napojené na stávající depozit. Takový byl požadavek zadavatele.

Jan Press popisuje otevřený depozitář jako městotvorný projekt, jak to vidíte vy? Sídlíte v sousedství.

Představuje si, že to bude fungovat. Já nevím, jak dnes lidi chodí často do muzeí, jestli vůbec. Přijde mi, že jsou líní a všechno řeší virtuálně, což je samo o sobě divné. Depozit je vystrčený na této straně města, protože jinde to nešlo realizovat. Zejména proto, že tam byla stávající skladová budova, ke které se přistavoval. Tady Brno skoro končí, i když se to tu rozvíjí a bydlí v okolí dost lidí. Věřím, že se informace o otevřeném depozitu rozšíří a může to zaujmout lidi, kteří se zabývají konkrétními obory, třeba nábytkem. Mohou tam vidět například kubistický nábytek, který jinde neuvidí. Jestli to bude zajímavé i pro širší skupinu zájemců, záleží na tom, jak se provozovateli podaří budovu propagovat. 

Sloužit to může taky školám. Jsou tam dvě studovny, kam jim donesou požadované exponáty, můžou si to prohlédnout, vyfotit. Nemá to být jen krabice, kam se ty věci nacpou a zavřou a lidi chodí kolem a neví nic o tom, co je uvnitř. Ten areál, kde depozit stojí, se má dále zastavovat. Nabízí se to. Je to kousek od konečné tramvaje, jste v Brně, ale už na jeho kraji. Asi se tam časem výstavba rozběhne. Ne třeba v horizontu pěti let, náš systém povolování nic rychlejšího neumožní, ale ono se to tam postupně nějak vyvine a tento depozit může být první krok k postupné přeměně celého areálu. 

Kolem má vzniknout sochařský park?

Je to možné, protože pan ředitel je velice kreativní člověk a už asi začal tím, že tam umístil sochu Masaryka od Maxima Velčovského. To jsem byl mile překvapený. Vyprávěl mi ten příběh, že pan Velčovský sochu nabízel k umístění, ale nikde ji nechtěli – ona je to totiž dost velká. MG ji měla uloženou ve skladové hale vedle stávajícího depozitu. Nevěděl jsem o tom, že tam má být, ale je tam. Udělali k němu mlatový chodníček, takže nemusíte přicházet přes starou bránu s pilony u původního vstupu do areálu. Kolem sochy se dostanete lépe k MHD. Je to zajímavé místo a pan prezident tam může stát, doufám, hodně dlouho. Teď záleží na tom, jak se načatá myšlenka sochařského parku bude rozvíjet, jakou tomu udělají publicitu a podobně. Bude to „ořech“, který ale určitě zvládnou. Dnes se tomu říká výzva.

Jan Press uvedl, že jste práci museli stihnout v hodně krátké době?

Obeslali nás do výběru, kde byli zajímaví kolegové, třeba liberecký ateliér Sial. Měli jsme štěstí a uspěli jsme. To bylo koncem roku 2017. Po vybrání našeho ateliéru jsme se ovšem dozvěděli, že žádost o stavební povolení musí být bezpodmínečně podána do poloviny roku 2018. To bylo v celku silně šibeniční, myslím tím vše stihnout včas. Jedna věc je dům navrhnout, druhá postupně ten návrh konzultovat se zadavatelem a dopracovat jej do finální podoby, včetně všech stavebních profesí, které se na akci spolupodílejí. Tohle celé bylo dost hektické a to říkám velmi jemně.

Náš systém povolování staveb je slušně řečeno enormně blbý a lepší asi nebude. Ten nový stavební zákon jsem viděl letmo, no uvidíme. Za ty roky co projektuji jako soukromá osoba, či ve firmě, každá novela stavební zákon stále více komplikuje a zamotává. Změny nejsou progres, ale regres. Málokdo se v tom procesu povolování pořádně vyzná, stále se upravují normy, vše se větví. Cokoli chcete povolit, musíte vymyslet, jak to tou houštinou mnohdy protichůdných požadavků norem protlačíte. A když se k tomu přidá ještě specifický úředník na stavebním úřadě, tak se z toho stává takové martyrium, že to člověka už po všech letech přestává bavit.  

Vytvářeli jsme sloučenou projektovou dokumentaci pro územní řízení a stavební povolení. Pak vše projednávali na dotčených orgánech státní správy. Je tam snad 25 vyjádření, a někdo si z dotčených orgánů může začít vymýšlet na základě nějaké normy a pak dělat problémy. Čas ale běží. Úředníkům je to někdy jedno, často se řeší vše enormně dlouho, i když vy máte deadline. Žádost o zahájení stavebního řízení se nám podařilo podat týden před limitem. Kdyby se nám to nepovedlo, tak by nás z výběru žadatelů o dotaci vyhodili. Jak jsme se následně dozvěděli, řadě ostatních se to včas nepodařilo. Opět jsme měli nakonec štěstí.   

Jak šla stavba?

V roce 2018 se udělilo stavební povolení. Tendrovalo se pak následně ve chvíli, kdy byl na trhu zrovna pokles zakázek, a proto se do výběru přihlásilo 23 firem. Bylo to celé zdlouhavé a složité. Nakonec se vše ale potkalo a generální dodavatel – sdružení firem IDPS a IM Development fungovalo dobře. Dalo se s nimi mluvit, pochopili, že staví něco neobvyklého. Samozřejmě, že se lidi často pohádají na stavbě, ale to je normální průběh. Díky pochopení generálního dodavatele se povedla i fasáda, jak jsme ji vymysleli, to nebylo úplně jednoduché. Navrhli jsme na skoro celý depozit obložení z režných keramický obkladů, z cihelných pásků. Na pohled vše možná působí jednoduše, ale tvořilo se to dost náročně. To byla jedna z mála věcí, které se tam spolu se schodišťovou halou podařilo vytvořit nadstandardně. Budova je díky tomu něco víc než jen prostor pro skladování umění. Celá práce na stavbě byla příjemná, to říkám nyní s odstupem času. 

Jozef Kubín se narodil v roce 1962 v Košicích, vystudoval FA VUT v Brně a od roku 1990 pracuje jako samostatný projektant. V roce 2000 vstoupil do studia 1. Černopolní, jehož je od roku 2013 jediným majitelem. Mezi jejich nejvýraznější realizace patří Hudební scéna Městského divadla Brno, Aqualand Moravia nebo golfové hřiště Kaskáda v Jinačovicích.