Největší nepřítel demokratické společnosti je apatický jedinec v prostoru, říká autor knihy Co dokáže kultura? David Kašpar

PRAHA – Nezávislé nakladatelství Meziměsto se zaměřuje na knihy o architektuře, urbanismu a lidech a příběhy ukryté v malých českých městech a obcích. Za jejich nejnovějším příspěvkem Co dokáže Kultura? stojí kulturní manažer a v poslední době také politik David Kašpar. Čtenářům nabízí příklady dobré i špatné praxe z Česka i zahraničí a zkoumá roli kulturního plánování. Nejde jen o teoretické úvahy – kniha poskytuje praktické nástroje, jak prostřednictvím kultury rozvíjet městské čtvrti či obce, což ocení organizátoři kulturních akcí, zástupci samospráv a aktivní občané. 

Co vás vedlo k vytvoření knihy Co dokáže kultura?

V jednom okamžiku jsem dospěl k rozhodnutí, že buď napíšu disertaci na katedře produkce DAMU, nebo na to samé téma napíšu knížku. A to mi přišlo jako větší motivace. Do zdárného konce to došlo ve spolupráci s nakladatelstvím Meziměsto.

To téma je pro mě důležité, provází mě celý můj kariérní život, a kniha je shrnutí mých pozorování a trajektorie od freelancera, přes programového ředitele, po dnes komunálního politika, resp. náměstka ministra kultury. To je novinka, v knížce to ještě není, ale od ledna jsem náměstek ministra kultury, a to je taková pointa toho příběhu. 

Co má kniha způsobit? Zaujal mě váš přechod od kultury k politice.

Skrytý motiv, a pár lidí mi to potvrdilo, je, že jde o určitý manifest. Manifest role kultury, kterou ne vždy vidíme. Kultuře dominuje excelentní umění, současné trendy, instituce a různé kauzy, ale kultura je velmi bohatý a košatý obor a prostředí je jí prosycené v mnoha vrstvách. Mě baví ty vrstvy odkrývat, upozorňovat na ně a podílet se na společenském rozvoji, angažovat se a snažit se, aby to všechno fungovalo pro nás všechny a veřejně působit ve prospěch vyššího celku. To byla má role už v profesní fázi života, produkce není nic jiného než starost o to, aby se podařil celek. Politika, veřejná služba, je dost podobná – snažit se pečovat o celek, který funguje pro všechny. A kultura je v tomto směru velmi užitečný nástroj. 

Říká se, že je je kultura nástavba, že by se nejdřív měly opravit chodníky a pak snad zbyde čas na zábavu?

To je velký omyl, kultura je podstata. Provází nás od prvního okamžiku, kdy se narodíme, možná i dřív, protože i jako nenarozený plod vnímáte nějaké vjemy, zvuky, emoce a dále. Jste v tom kulturním prostředí od samého začátku. A to prostředí vás ovlivňuje tím, jak je bohaté, nápadité, empatické, a dělá z vás osobnost, která pak pracuje, působí ve veřejném prostoru, platí daně, nebo krade, dělá hlouposti a spíš ty věci komplikuje, než pomáhá. To je hodně zjednodušené, ale prvotní kontakt a kvalita toho kulturního prostředí je strašně důležitá. To že to někteří opomíjí a mluví o tom jako o třešničce na dortu, nebo že stačí se někam na to zajít jednou měsíčně podívat, to je minela. 

Jedno z hesel té knihy je, že se za kulturou nechodí, kultura se žije v každodenním okamžiku. Když se podíváme kolem sebe, jsme kulturou a kreativitou obklopeni, nemusí to být jen obrazy, může to být design, grafika, je to stůl, židle, koberec, knížky. To vše je součástí kulturního prostředí, které nás ovlivňuje. A to ještě nemluvím o rodině, sousedech, veřejném prostoru venku, a tak bych mohl pokračovat.

Říkáte, že kultura zvyšuje kvalitu života, jak?

To je otázka na komoru. Kvalita života vychází z parametrů, které můžeme pozorovat – pocit bezpečí, jistoty, možnosti obklopit se věcmi, které mám rád, že fungují vztahy mezi lidmi a další. Tomu všemu může kultura přispět. Ať už je to kvalita prostředí interiéru, nebo veřejného prostoru. I krajina je pro mě součást kultury, procházka kvalitním veřejným prostorem, kde jsou vzrostlé stromy, posekaná tráva, na mě působí hezky a ovlivňuje moji náladu. Mezilidské vztahy jsou taky součástí kultury, protože bez lidí by kultura nebyla, když je buduji, buduji důvěru. S důvěrou v další lidi se navzájem nebojíme, naopak si třeba můžeme pomoci. Vystupujeme z určité anonymity. 

Můžeme dojít až k hrdosti na to, že žijeme v určitém krajinném rázu, území, a že jsme hrdí na historii a příběhy, které to území vypráví. To ve mě taky může vyvolávat pozitivní emoce. Díky tomu se mi žije líp a jsem na světě šťastnější. Kultura a kreativita zasahují do vzdělávání, sociální oblasti, ekonomiky a pozitivně je ovlivňují.

V Brně se hodně mluvilo o kreativním průmyslu, dokonce se naplánoval kreativní inkubátor. Dnes už se o něm ale nemluví. Dá se na kreativním průmyslu stavět hospodářství?

Nevím, jestli se na tom dá postavit hospodářství, ale kreativita, schopnost koukat se za horizont, riskovat, operativně rozhodovat, přicházet s inovativními řešeními, být neotřelý a podobně jsou vlastnosti, které jsou pro kreativní segment typické. Doba jim přeje a trend je rostoucí. Technologie, způsob životního stylu, propojování zábavy a umění s lifestylem nahrává tomu segmentu, který je schopný reagovat, je flexibilní a nápaditý. Není radno to podceňovat, není radno na to nebýt připravený a nechápat, o čem to je. 

Záměrně jsem použil pojem kreativní odvětví, lidi říkají, že neví, co to má být, ale je to jedno. Jde o to se otevřít. Přístup, který je odvážný a objevný, je dobrý. Může to být v mateřské školce, na gymnáziu, stavebním úřadě, může to být v důchodovém středisku, nebo v plánovací kanceláři urbanistického vývoje města. I tam je kreativita podstatná a je součástí. Pak se bavíme o všech navazujících průmyslech, které využívají umění nebo uměleckost k tomu, aby na tom postavili byznys plán – průmysl, design a další. Uprostřed je vždy to umění, které vzniká už na umělecké škole, a když se to propojí s byznysem, tak je to dobré.     

Ten kreativní inkubátor se naplánoval do části města, které se říká brněnský Bronx. Před 13 lety tam vznikl Ghettofest, pouliční festival, který chtěl do deprivovaného území přitáhnout majoritu a měnit tak jeho podobu. Tehdy to znělo jako bláhovost, dnes je to skutečnost. Ghettofest pokračuje a oblast prochází dynamickým vývojem za účasti developerů. Jaké máte příklady?

Co jste popsal, je určitým závěrem té knížky, říkám tomu efekt kulturní spirály. Bod nula je apatické prostředí, lidi se tam míjejí, nevnímají prostředí. To je nejhorší, největší nepřítel demokratické společnosti je apatický jedinec v prostoru. Když jsem začal tím, že kultura může mít dopad na demokratizaci společnosti, tohle je ten moment, kdy může zasáhnout, aktivovat. Může jít o mezilidské setkání, vytvoření prostoru pro setávání, obyčejná lavička nebo malé pískoviště může zahájit děje, které mohou narůstat. 

Lidé se potkávají, vyměňují si informace, inspirují se navzájem, vznikají nápady, partnerství, připojují se neziskovky, podniky a další, spirála se roztáčí a kulturní prostředí začíná vzkvétat. Má to svoji přirozenou rychlost a přirozená rizika, když se to uspěchá, tak na konci mohou původní lidé zjistit, že už tam nemají místo, nebo je to tam nebaví, protože je tam bordel a podobně. Je to o nějakém citu, tempu, empatii. Kultura je prostředím, kde se empatii daří.

Mám pěkný příklad v místě kde bydlím ve Strašnicích na sídlišti Solidarita. Je to komorní sídlištní zástavba s domečky, takový urbanistický kompozit. Před asi pěti lety se tu daly věci do pohybu, díky představení Divadla X10, které bylo přímo o historii sídliště. Odehrávalo se v plenéru, takže se k tomu dostali i lidé, kteří by do divadla normálně nešli. Díky němu si mohli uvědomit, v jak zajímavém místě žijí a nevěděli to. 

Záhy následovala knížka Báry Špičákové, historičky architektury, která tu žije, a uvědomila si, že je Solidarita architektonicky a urbanisticky hodnotná. Jako reakce na to vzniklo místní občanské sdružení, které začalo opečovávat jak architektonické, tak sousedské hodnoty Solidarity. Vydávají manuály, publikují a pořádají výstavy o historii sídliště, komunikují s úřady, aby ochránili jeho hodnotu a zároveň pořádají akce pro sousedy. To je případ, kdy se to nenásilnou a přirozenou formou rozvíjí, včetně kvality života. Jsem toho sám důkazem, protože jsme se chtěli stěhovat do Holešovic, ale tyto děje nám samotným daly najevo, že tam chceme žít. To je jeden opravdu osobní příklad.

Pak mám příklad, který považuji za jeden z nejlepších, které jsem viděl. Týká se trochu kreativního podnikání. Je to příběh z Rotterdamu, kde v jedné pětitisícové čtvrti žije asi 80 % přistěhovalců nejčastěji pákistánského původu. Je to docela komplikovaná čtvrť. Uprostřed má tržiště, které funguje i v kultuře přistěhovalců jako živé místo pro setkávání byznysu, kultury, jídla. Byla tam dřevěná budova, která sloužila jako zázemí. Přišla parta mladých módních návrhářek, které si ten objekt pronajaly a začaly tam byznys. Rozjely módní značku, přizvaly mládež z okolí jako spoluautory, zároveň z místních žen rekrutovaly švadleny. 

Dál otevřely restauraci, kde zase zaměstnaly místní, začaly na trhu prodávat produkty a zvát umělce. A protože byly v módním světě zběhlé, dokázaly tu značku dostat na pařížská mola. Už je to asi 8 let zpátky, ale staly se ve čtvrti silným hráčem. Vymyslely lokální značku kvality obchodníků, něco jako michelinskou hvězdu a vydaly katalog těch obchodníků, kteří se zavázali dodržovat určitý kvalitativní standard. Měly dohodu s městem, že vytvoří úklidovou firmu z místních mužů. Domluvily si to na radnici, že to bude sice dražší, ale zaměstná to místní, kteří tam jinak zevlují, a pomůže to jejich rodinám. Začali tam jezdit turisti, a když jsem to viděl, byla to symbióza. Pořád to fungovalo pro místní, docházelo k přirozené integraci, přitahovalo to umělce, protože to bylo kreativní prostředí a zároveň to přitahovalo určitý typ zaujatých turistů, kteří tam utráceli peníze. 

Je to esenciální příklad, jak kreativní přemýšlení může fungovat. Nemusí to být jen o umění, ale třeba o úklidové firmě. Ten koncept je sociální inovace, to je kreativita. To ukazuje, jak kreativita dokáže ovlivnit sociální a ekonomické prostředí ve městě a to je ta síla. Proto o tom píšu manifest, protože toto pochopit a prosadit není jednoduché.  

Když se to přežene, může se dostavit Banksyho efekt (výskyt Banksyho graffiti zvyšuje nájmy v sousedství), zaručeně přijde gentrifikace. Dá se podchytit, aby se při rozvoji zachovala originální podoba místa?

Nemám na to návod a nevím, jestli existuje. Důležitá je ale spolupráce aktérů, kteří v tom prostoru fungují. Jsou to především lidé, kteří tam bydlí, pak jsou to aktivátoři těch dějů, ať už tam otevřou kavárnu, galerii, nebo uspořádají mejdan na ulici a třetí je veřejná samospráva – město, které tam buď má nemovitosti, nebo se stará o úklid, zajišťuje strážníky a podobně. Tyto skupiny by se měly spolu dokázat bavit a domluvit se, kam to má směřovat a proč. Jsou to spolupracovníci, spoluaktéři v daném místě. To je ideální a jde to.

Vybavuje se mi příběh Krymské ulice ve Vršovicích, kde to odstartovalo kavárnou Ondřeje Kobzy. Postupně to přerostlo přes hlavu, protože ty mejdany už byly neudržitelné, ale podařilo se to zmírnit ve spolupráci s městem nějakými hlídkami. Většina lidí se odtud ale asi odstěhovala, a dnes jsou tam hlavně Airbnb, nepodchytilo se to asi včas. To bylo ale před deseti lety, kdy se o tom moc nevědělo. Klíč je spolupracovat a nebát se jeden druhého, nečekat na průšvih a řešit ho represí, ale preventivně se zamýšlet, jak se to území má vyvíjet. I z pozice komunálního politika si umím představit, že se o tom dá mluvit a domluvit se, jen je to práce navíc.

Píšete z Prahy, nakolik váš manifest platí pro venkov, okraje?

Já si myslím, že je to plošná věc. Nejbližší zkušenost po Praze mám s Broumovem, kde jsou ty děje taky strašně zajímavé. Dokonce odvážně kandidovali na Evropské hlavní město kultury a neprohráli. Porazili Brno. To je neuvěřitelné. Honza Školník tam zvedl témata, která fungují. On je původem podnikatel, takže ke kultuře přistupuje daleko víc jako ke kreativnímu podnikatelství, ale principy jsou podobné. Když ode mě dostal knížku, tak mi psal, že to taky tak vidí. 

Pak jsou místa, která neznám, ale i na malé obci, kde spolu lidi fungují, spolupracují, staví májku, drží tradice, předávají si příběhy, mají místa v krajině, která jsou pro ně hodnotná, to všechno jsou ty mikročástky, které dávají dohromady sílu kultury. Role krajiny je super téma. Když jste odněkud a máte svůj oblíbený strom, nebo výhled, který vás dojme. To je zážitek, jako když koukáte na obraz. Když vás dokáže dojmout obraz, je to stejný emoční zážitek.

Jakou kulturu pěstujete vy sám? 

Jak se v kultuře pohybuji a živím se jí, tak nejsem úplně překotný konzument umění. Moje žena provozuje galerii, máme to tak doma. Jsme obklopení knížkami, ale že bychom tu měli 50 obrazů současných umělců to taky ne. Máme tu jednoho Kinteru a zatím spíš obrázky dětí. Ale snažím se vnímat tu plochu a zavádět, implementovat kreativní přístupy do míst, kde mají třeba těžší průnik. Snažil jsem se o to na úrovni městské části Prahy 10, teď mám možnost chvíli to zkoušet na úrovni ministerstva kultury. 

Jak vedete ke kultuře své děti?

Taháme je všude s sebou a snažíme se s nimi o tom bavit. V tom je skvělá má žena, která si umí o umění s dětmi povídat hodiny, vzbudit v nich zájem, probudit zvídavost a propojit je s tou krásou a zážitkem z umění. Ne že bychom je k tomu vychovávali a nutili je, ale sdílíme to s nimi, zprostředkováváme jim přirozený kontakt s tím světem. Ať už v komunitní rovině ve vztahu k místu, kde bydlíme – to je spojeno se zájmem o ně, péčí. Bavíme se o tom s nimi a inspirujeme je.   

David Kašpar se narodil v roce 1976 v Praze, kde taky vystudoval divadelní produkci na DAMU. Působil jako kreativní ředitel kulturního centra Zahrada, ředitel příspěvkové organizace Praha 14 kulturní nebo jako hlavní manažer projektu Kreativní Praha, kde je dodnes aktivní coby předseda správní rady. Byl místostarostou Prahy 10 pro kulturu a školství a nově se stal náměstkem ministra kultury.

Meziměsto na Instagramu, Mezimesto.com