Nejšťastnější jsem, když můžu někomu ukazovat včely, říká malíř Jan Karpíšek, který prodal vysychavou louži do Saúdské Arábie

BRNO — Na rozhovor přijel po noční a podaroval mě sklenicí květového medu ze Soběšic s datací vymetení a podpisem. 20 let pracuje v IT, je vášnivý včelař, a přitom špičkový malíř, jak mi přišel říct šéf, když ho uviděl v kanceláři, že od něj má obraz opice. Bavili jsme se o tom, jaká rozhodnutí určila jeho život, jakou roli v něm hraje jeho umělecká tvorba a jaké úskalí nese profesionální kariéra, která vyžaduje další příjem. 

Jak se dá u nás dělat umění?

Někde jsou ekonomické podmínky ještě mnohem drsnější a menší podpora ze strany státu a institucí, v Česku jsme někde uprostřed. Velmi často, když se chce třeba malíř z FaVU (brněnská fakulta výtvarných umění, pozn. red.) prosadit, se nabízí, běž do Prahy, začni hrát tu „kurátorskou hru”, kamaraď se s nimi, choď na ty večírky, vernisáže a tlač to v Praze. Pak máš šanci dělat malbu stoprocentně.

Návod máme, přesto všichni do Prahy neodejdou, proč?

Třeba si nevěří, nebo zůstanou raději v komfortní zóně. Pro řadu lidí je ta hra znechucující, nechtějí se jí účastnit, někdo k tomu má vyloženě odpor. Myslí si, že existuje i poctivější cesta nebo to aktivně odmítají. Není to pak rozhodně snadnější cesta. Případně by šlo se zkusit nadrsno prosadit rovnou v některém světovém městě. 

Proč do Prahy, když Berlín není daleko a jsou tam menší nájmy?

Já jsem se narodil v Jihlavě a vyrostl v Třeboni. Přišel jsem sem na školu a byla to, jako obvykle v mém životě, má první volba, která zároveň vyšla. Hlásil jsem se v životě jen na jednu vysokou školu, nedával jsem si ani žádný backup jako pajdák, v životě jsem byl jen na jednom pracovním pohovoru, který vyšel. Jen ve vztazích je to bohužel komplikovanější. 

Vůbec jsem nevěděl, kam jdu. V 17 jsem pod vlivem bratrance začal malovat, v 18 jsem se přihlásil do Brna. Byl jsem na gymplu, takže jsem neměl žádnou výtvarnou průpravu. Otec vezl moje složky na FaVU a Jiří Načeradský mu řekl, že je to příliš experimentální, ať to zkusí vedle v ateliéru Martina Mainera. Bylo to dílo náhodného setkání s očekáváním Martina Mainera, protože jsem se zabýval věcmi, které tehdy zajímaly i jeho – duchovní nauky a spiritualita. 

Proč jste se z Třeboně vybral do Brna?

Třeboň lidé znají jako turistický ráj s lázněmi, rybníky a cyklistikou. Jsou tam tuny komárů, ale jinak je to tam báječný. Velká pohodička krásného poklidného desetitisícového maloměstečka. I když jsem tam vyrůstal, nemám tam dnes desítky kamarádů, byl jsem hodně outsider. Byli jsme straight edge crew tří lidí – Lada, Ledy a já, poslouchali jsme hardcore. Brno mi vždycky vyhovovalo velikostí. Skok z Třeboně do Brna je samozřejmě velký. 

Když jsme přijeli v lednu se sestrou poprvé na Zvonařku a šli jsme pěšky k fakultě podél hlavního tahu v plískanici a brodili jsme se po chodníku tou šlichtou, říkal jsem si: „Co to je? Sem mám jít? To je horor, já chci domů.” Na fakultě ale všude krásně voněl olej, umělecká atmosféra, chytlo mě to strašně moc. V prvních letech jsem čerpal a nasával z Martina Mainera jako žíznivá houba. To byl rok 99.

Teď je Brno fajn, ale v té době to byla šedá zablácená díra

To jsou přesně moje vzpomínky. Ale když jsme vyrazili na ateliérový výlet do lesa v Žebětíně, to byla nádhera. 

V Brně platí volání jít dělat kariéru do Prahy, ale je snadné tu zůstat

… pohodlné. Jste v závětří. Konkurence je tu menší, ta kurátorsko marketingově večírková hra tu není zdaleka tak agresivní. 

Je ale otázka, co se odtud dá dokázat?

Volba Brna byla u mě asi náhoda. Máma se bála pustit mě do Prahy. Nevěděl jsem, ke komu jdu. Hodně lidí se hlásilo s tím, že byli na vedoucího ateliéru přesně a konkrétně připravení, já jsem vůbec nevěděl, ke komu jdu. Moje mysl a zbrklost mě táhne. 

Jak jste se dostal k IT? Váš otec je matematik?

Po něm jsem to nepodědil, nějaké systémové myšlení snad, ale matika mi nešla. Můj otec ji sice aktivně nepoužívá, ale je schopný doučovat gympláky vzorečky, pořád si všechno pamatuje. U mě rozhodla spíš angličtina, kterou jsem měl na dobré úrovni. A rozhodla opět náhoda. Bydlel jsem s bývalou přítelkyní na Lesné. Říkal jsem si v té době, že vztahy s Mainerem už nebyly nejlepší, už jsem v ateliéru ani nedělal technického asistenta. On nám vždy říkal, že je pro nás talentované možné se živit malbou, jen musíme vydržet a být konzistentní a zůstat u toho. To je ten kámen úrazu, aby u toho člověk zůstal, musí mít na začátku druhý příjem. 

Nejsem z bohatých poměrů, nedostal jsem barák ani byt. Věděl jsem, že už nechci být závislý na rodičích a nechtěl jsem dělat DTP. Měl jsem strach, že mě to vizuálně a kreativně vyčerpá. Nabízely se tři cesty – půjdeš učit, půjdeš do grafického studia, nebo budeš dělat něco úplně jiného. Pedagogické minimum jsem si sice chtěl vždy udělat, ale doteď ho nemám, grafika mě děsila nejvíc. Jel jsem tehdy tramvají, kde jsem uviděl reklamu na nábor do IT firmy. a okamžitě mně to do sebe zapadlo. Dostal jsem sice z dnešního pohledu směšně malý plat, ale v porovnání s tím, co dělali někteří spolužáci, to byl dream job. Jsem tam už 20 let.

Co děláte?

Ta pozice se jmenuje SRE – Site Reliability Engineer, mám specializaci na Unix a jsem přiřazen jedné velké farmaceutické firmě. Udržujeme celé to prostředí v chodu a staráme se o potřeby zákazníka. Teď už nahlížím víc i do byznysu, což je inspirativní – vidět pod pokličku příprav mnohamilionových kontraktů, vyjednávání, jak se chytají příležitosti – tady zákazník něco potřebuje, tak mu nabídku ušijí na míru, a je to nesmírně dynamické. 

Jak bývalo IT taková pohoda, tak teď už mnoha lidem ujíždí vlak, nemají skills a nemůžou to dělat tak, jak to dělali vždy. Máme bulharského manažera a ten je takový dynamický buldozer, který se sám pořád vzdělává a už čtyři roky nám říká, že se máme vzdělávat taky, jinak pro nás za pár let nebude mít práci. Přitom IT bývalo vždy zlatý důl, kde berete sto litrů a jste tam až do smrti. Teď je to drsnější a drsnější.

Baví vás ta práce?    

Našel jsem si aspekty, které mě baví. Vždy mě baví přijít něčemu na kloub a dotáhnout to, to je skvělý pocit. Mám trvalý home office, to je skvělé a peníze mi vyhovují. Ale není to můj svět. Měl jsem cukání stát se manažerem, udělal jsem si interní leadership akademii a pak už jen stačilo říct, našli by mi tým, a začal bych. Nakonec jsem dostal nabídku na tuhle víc technickou leadership roli, to mi přišlo lepší, nechtěl jsem s lidmi řešit dovolené a podobné věci, to by pro mě byl krok špatným směrem. Tehdy jsem potkal uplina (manažer manažerů, pozn. red.), který razí tu teorii, že máme pracovat na svých silných stránkách. Není perspektivní cesta zlepšovat se v tom, kde jste slabí. Máme se věnovat tomu, co nám jde, než se přes spoustu dřiny dorovnávat s ostatními, v čem jsou dobří. Tak nevím, když mi v ZUŠce říkali, že líp píšu, než kreslím.

Mainer říkal, že se malbou můžete živit, když vydržíte

Myslím, že spousta lidí mu nemůže zapomenout, že jim tímto z jejich pohledu věšel bulíky na nos. Vím o spolužácích, kteří se na malířství úplně vykašlali a zlostně to opustili, byli rozčarovaní, že neprodávají, že to nefunguje. I ti nejúspěšnější od nás z ateliéru mají nějaké zaměstnání – Lukáš Karbus nežije v Praze a učí na sklářské škole malbu. Přitom je to malíř, kterého Galerie Polansky, než nedávno zavřela, vozila na velké veletrhy a něco od něj koupila David Zwirner Gallery, která má celosvětově jeden z největších obratů. 

V zásadě měl pravdu v tom, že když povolíš, tak to nedáš. Pak je tady ale ještě to riziko propadu ve středním věku. Spousta lidí investuje do těch začínajících, obejdou si fakulty, koupí celou diplomku za babku, umělec se prosadí a za pár let to bude mít několikanásobnou hodnotu, výborná strategie. To mezidobí, kdy už nejsi horká investice, a pořád nemáš jméno, tam spousta lidí zůstane. Když už máš jméno, jsi za vodou. 

Od toho bych odhlédnul a zaměřil se na tu stránku umění, která dává něco tvůrci, v čem je originální. Když si projedeš Instagram, polezou ti oči z důlku, kolik je na světě dobrých mladých malířů. Na druhou stranu u nich často objevíš opakující se vzorec. Těch fakt zajímavých, kteří něco sdělují, je špetka. Umělec by měl následovat ten svůj vnitřní pocit.

Důležité je, co dávají obrazy tvůrci samotnému, to je zázračný proces, že nějaká bytost může vytvořit něco originálního, co má význam. Od dětství jsem byl zaměřený na meditaci a duchovno a velmi často byly moje obrazy popisem toho procesu introspekce. Po mnoho let jsem mluvil v obrazech hlavně o své duši, což je z dnešní perspektivy omezené a úzké, nemusí to promlouvat ke každému. Ne, že by musel malíř malovat, aby oslovil každého, ale mluvit jen o sobě je zúžený pohled. Záleží na formě, jak se to pojedná. Je to součást duchovní cesty v ten moment. Všechna sláva, polní tráva. Od té bych úplně odhlédnul. V realitě se to nicméně všechno prolíná, duchovní aspekt tvorby se prolíná s ego boostem, promotion, art businessem, finančním aspektem. Když se chceš naplno věnovat umění a nemáš externí podporu, musíš chtě nechtě hledět i na ty další stránky uměleckého provozu. 

Je to komplexní, umělec by potřeboval manažera a skoro celý tým, aby se mohl soustředit čistě na tvorbu

A jasně, že jsou případy, které měly tu dílnu. Když jsem byl na FaVU, říkalo se to o Petrovi Kvíčalovi, Michal Gabriel zaměstnával studenty, aby dělali jeho sochy – jednoho medvěda, teď tygra, a oni tam pak chodili v maskách a lili pryskyřici. A dnes moji nejúspěšnější vrstevníci mají asistenty…

Nechtěl jste jít dál?

Měl jsem přistřižená křidélka, moje tehdejší přítelkyně byla Brňačka a chtěl jsem být s ní. Nikdy jsem třeba nebyl na zahraniční stáži, přestože tak rád komunikuji v angličtině, ale pozdě honit bycha. Byl jsem dost zabrněný už v prvních letech zaměstnání. Dělal jsem ze začátku noční šichty a zvedal telefony v command centru. Velmi vysmívaná práce – Zuzka Fuchsová tehdy mluvila v podcastech o umělcích, kteří dělají v IBM na command centru. Nočních jsem se chtěl zbavit, tak jsem šel po třech letech na Unix, a tam byla velká perspektiva. Veškerý internet jede na Unixových serverech, je to robustní, bezpečné řešení, uč se to, pokračuj, to bylo dobré. Doteď mám sice občas oncally (je k dispozici na telefonu pro případ nutné podpory klienta, pozn. red.), ale dneska mi naštěstí nevolali. 

Splatil jsem zahradu a koupil si další, zase shodou okolností na skvělém místě v Soběšicích. To je takové brněnské Beverly Hills na okraji Moravského krasu, kde je krajina mnohem rozmanitější než rovina na jihu, je to tam kopcovité, krásné. Soběšice se staly centrem mého života, koupil jsem tam dva pozemky, postavili jsme domeček, a teď tam s rodinou bydlíme.

Jak se daří skloubit umění s rodinou? Typicky otázka na ženy

Přestože mám slušně naloženo, tak moje žena je snad ještě vytíženější, chtělo by se říct jako typická „muž od rodiny”. Učí, vede jeskyňářský kroužek pro děti, také pracuje pro AI dětem, připravovala kurikulum pro školy, jak využívat umělou inteligenci, aby učitelům šetřila čas. Dostali teď za to první cenu roku AI v oblasti vzdělávání. Je tedy velmi často na cestách. Teď jsem byl s dětmi dva dny sám, máme povinnosti vyrovnané. Mám tři syny, nejstarší má jinou maminku a dojíždí za mnou každý druhý víkend z Kutné hory, kde ona pracuje v GASKu, takže je to mazec. Od útlého věku jsem chtěl velkou rodinu a hodně dětí, a tak je teď mám. 

Přijde mi, že úspěšná kariéra v umění zpravidla vyžaduje upozadění rodiny?

Samozřejmě je v tomto rodina brzda, ale pro co chceš žít? Navíc to není úplně otázka výběru. Mám toho tolik, ještě s včelami, mám ten život hodně plný. Nechci si stěžovat, ale mám to napráskané povinnostmi – už jen starat se o dům, pak děti, náročná práce, zahrada, nějaké malování a ještě boční projekt. Poslední dobou moc nespím, do tří do rána ladím kód a vstávám v šest. Říkám si, jak se to projeví na zdraví. Od jara doufám víc vypadnu na zahradu.

Člověk se nakonec může sám sebe ptát, jestli mu to za to stojí?

To asi bude ta kruciální otázka, protože někdo to protlačí i přes tyto pochybnosti a díky tomu zvítězí. Konzistentnost může být rozhodující. 

Pak to bývá už jen otázka času. Nevede vás to k úvaze zjednodušit si to? Že třeba za sebe necháte pracovat jiné?

U mě přirozeně vyplynulo, že tvorbu sice neoutsourcuji studentům v dílně, ale spolupracuji s přírodními živly. Neřekl bych ale, že důvod byla časová nouze, faktorů bylo víc. Třeba ustoupení od vědomého autorství.

Na druhou stranu je čas v té umělecké tvorbě snad rozhodující veličina?

Je. Na bakalářku jsem dělal plynutí času, něco mezi Barnettem Newmanem a Gerhardem Richterem. Zkoumal jsem, jak namalovat čas a jeho plynutí ve statickém abstraktním závěsném obrazu. Vyměňovali jsme si s Mainerem vzrušené dopisy, protože se divil, co dělám a přišlo mu to hrozně blbé – moc konceptuální, moc v hlavě a málo v očích. Já jsem mu oponoval, že proč by měli být všichni kreativní stejným způsobem jako on, že cest je víc a mě zajímalo toto. 

Na diplomku jsem měl opět stejné téma, ale typicky pro mě jsem je obkličoval ze všech možných poloh, takže to vypadalo jako díla deseti autorů. Teoretickou diplomku jsem měl taky na téma čas, a tam jsem se to pokusil vyčerpat skutečně ze všech možných úhlů pohledu.

Po škole jsem dělal vysychavé louže. Jak jsem ten čas už řešil dlouho, viděl jsem to všude kolem sebe. Jednou jsem šel v Třeboni kolem autobazaru u fotbaláku a tam byla taková plastová deska prohnutá na sluníčku a v ní byly vidět soustředné elipsy – pozůstatky louže, která tam vyschla. To pro mě bylo úplně WOW. Začal jsem vysychavé louže simulovat. Výsledkem je statický obraz, který ukazuje časový záznam, že se tam něco dělo.

Taky je zajímavá časová sumace, kdy v jednom obrázku vidíme víc časových fází najednou. Namaloval jsem třeba obraz Čas kulturisty, kde byl zároveň ten hubený na začátku kariéry a ten nabušený bodybuilder s obrovskými bicepsy. Namaloval jsem Čas ženy, kde byl portrét holčičky a dospělé. Namaloval jsem Komín, kde je zachycený ptáček v různých fázích letu, Čas domu s bagry a zároveň paničkou sedící na terase s koktejlem. Takové procesuální věci, kde není jen malba štětcem, mě bavily hodně. Taky jsem s nimi zažil úspěch, že jsem tu největší vysychavou louži prodal do Saúdské Arábie. Byla zářivě žlutá a už tam byly i nějaké zelenavé řasy, jak to bylo dlouho na zahradě, semínka tam začínala pučet a zůstaly tam jemné kořínky. 

Kromě malby děláte i performance a efemernější formy?

Ano, ale většinou je výstupem artefakt. Když jsem měl od Mainera načerpáno a hodilo se jít na stáž, šel jsem k Rullerovi, který byl děkanem a zároveň vedl ateliér performance. Tam jsem víc přičichl k tendenci akce, happeningu nebo performance a od té doby dělám akční malby. V mém případě byla performance vždy spojená s malováním. Teď když jsem dělal biouhelné rituály v Grazu, jako součást projektu Druhá města, tak z toho zrovna žádný artefakt nebyl, ale když jsem pálil podruhé na plenéru Krajina umění Jimramov, už zase něco vzniklo. Byl to pro mě highlight minulého roku a letos se těším, až tam pojedu znovu.

Co ty včely?

Když už jsem si pořídil tu zahradu, v mrazové kotlině se mi nedařilo efektivně vypěstovat moc plodin, tak přišly včely jako přirozená volba. Studoval jsem příručku o permakultuře a najednou tam byla kapitola o včelách a to pro mě bylo: „aha, včely!” Vyhledal jsem místního včelaře, šel jsem se za ním podívat ještě s kamarády, předvedl nám to a hned mi to zachutnalo. Věděl jsem, že je to moje. Nevadí mi včelí žihadlo, nebojím se jich, takže jsem si koupil v roce 2009 tři včelstva. Nemá se začínat s jedním, protože může uhynout přes zimu. Když jedno přežije, je možné ho snadno rozdělit a dá se jich pak zase přes rok vychovat více. 

Teď mám zazimovaných 12 rodin. A když už jsem je měl, objevil jsem, jak to naplňuje všechny smysly – bohatý zvuk včelstva, inteligence superorganismu, spousta úžasných schopností, nad nimiž člověk nepřestává žasnout. Dokážou létat, orientovat se pomocí funkcí jako vidění polarizovaného světla, zemského magnetismu, komunikace – jak si dokážou tancem říct, co kde je, že ve svém vlastním těle vypotí žlázou materiál, ze kterého si postaví barák, dokonalá hierarchie, jednání v zájmu celku jakoby měl jednoho ducha, žihadlo – tak silná bolavá zbraň, čich mají lepší než pes, když jde o látku, která je zajímá, dokážou ji identifikovat na mikroskopické úrovni. 

Jsou fascinující, ale i mimo fascinující vědecký pohled, ten smyslový zážitek, když s nimi přijdete do kontaktu, je sám o sobě naplňující a bohatý. Včelstvo má nádhernou vůni, když to otevřeš, cítíš propolis, když chovají plod, cítíš mateří kašičku, to je jak kynuté těsto s nádechem kokosu a do toho třeba přinesou nahořklý nektar z lípy, to je nádhera. Máme hodné včely, takže nepoužíváme žádné síťky a kluci prstíčkem nabírají nektar z plástve. Asi nejšťastnější jsem, když můžu někomu ukazovat včely.

Když jsem s nimi začal pracovat, okamžitě jsem zjistil, že jsou tvůrčí, jsou sochařky, staví. Taky vykousávají překážky, každý včelař si toho všimne. Když jsi včelař a umělec, je nabíledni s nimi něco dělat. Zjišťoval jsem si to, a vím asi o 20 lidech na světě, kteří něco dělají se včelami. Třeba naše nejznámější skvělá sochařka Anička Hulačová. 

Začal jsem do úlů vkládat texty, to bylo hodně konceptuální, a postupně jsem to spojoval s mou duchovní cestou, která v určitém bodě osobní krize přestala být spirituální, a stala se racionálním zenem. Mám učitele zazenu, sedím klasickou šikantazu a už to není o pohádkách v jiném světě, ale je to praxe tady a teď. Mým tématem je mysl. Jak jsem uvažoval o včelách, tak se jádrem spolupráce se včelami stala legrace z našich představ o nich nebo včelí mysli. 

Dával jsem jim do úlu různé otázky. Když byly volby na amerického prezidenta 2016, dal jsem tam portréty kandidátů – můžou včely vybrat kandidáta? Je to šprým. Vkládal jsem do úlu kóany, ten slavný proč přišel Bodhidharma z Indie? Na to včely odpověděly nejlepším způsobem, jakým mohly – zenovým způsobem, svou prací, vykousaly překážku. Někdy se ale stane, že něco vykoušou a říkám si, že to nemůže být náhoda, protože to dává neuvěřitelně antropocentrický smysl.

Dál jsem dělal abstraktní věci, že jsem tam kladl jen barevné papíry – udělaly mi z nich tvary, které jsem pak poskládal. Později se mi do toho vloudil etický aspekt, že mi přišlo, že je tím hrozně obtěžuji, tak jsem ustoupil, a pár let jsem s nimi nic neudělal. U včel existuje škůdce zavíječ voskový, takový malý mol, který žere vosk. Včelstvu samotnému moc neškodí a v přírodním koloběhu je důležitý, ale když včelař nechá souše bokem a neošetří je sířením, tak mu zavíječ všechny plásty zničí. 

Zavíječ je taky fascinující, protože dokáže strávit jednodušší plasty, že dokáže strávit vosk. Je to velmi citlivý motýlek, který když se zakuklí, vyryje do dřevěné stěny vryp jak od řezbářského dláta, tak teď experimentuji s ním. Úly někdy vypaluji plamenem, to je nejčistší přirozená a účinná dezinfekce, a na tom černém dřevě jsou ty vrypy krásně vidět. Mám úl určený jen pro zavinovače, aby ryli do desek. 

Jsou průniky mezi vaší uměleckou tvorbou a civilní prací? Spravujete portál ArtGraduates.com, zmínil jste online prodej do Saúdské Arábie?

Bezpochyby. Spojuje se to s počítači a angličtinou, potom taky v project managementu. Člověk o tom uvažuje víc projektově.

A na druhou stranu? Ví vaši kolegové, že jste umělec? Co si o tom myslí?

Seděli jsme jednou na týmové večeři a ukázalo se, že každý u stolu má nějakou mimopracovní aktivitu uměleckého ražení. Fotí, točí film, tančí bulharské tance, často to tam je. Ti nejbližší to ví dlouho, nějak to i podporují, líbí se jim, že něco takového dělám. Někteří to neví, třeba můj švýcarský šéf. Nemám úplně potřebu se tím prezentovat všude. Třeba na LinkedInu mám brzdu, na úrovni accountu se prezentuji jako fakt soustředěný inženýr. 

Jeden signifikantní moment si pamatuji, když mě v roce 2005 vzali do IBM a ještě neproběhl welcome day, byla vernisáž v Národní galerii, kam si Knížák vybral moji věc. To bylo velké bienále, pro mě to byla v tu dobu top výstava a v práci jsem se ptal, jestli bych tam mohl jet, když máme zrovna ten welcome day. Řekla, že ne, že chtějí, aby pro nás bylo IBM primární věc. Tak jsem tam nejel a na tom uvítání v práci nic zásadního neproběhlo. Možná se mohla moje kariéra umělce taky odvíjet jinak. Teď mám brzdu se tím prezentovat v práci. Někdy se to nehodí, se zákazníkem se vůbec nehodí bavit o soukromých věcech. 

Proč tedy člověk v Brně dělá umění, když má plno práce a existenčně důležitějších věcí?

Proč si ten život jako neulehčí a nedělá jenom to, co vyloženě musí a pak prostě třeba nehraje ty videohry, že jo? Já jsem měl nějakou dobu i pauzu, protože jsem se fakt věnoval rodině a trošku jsem si ten život ulehčil. Musím říct, že to nebylo špatné. Nebylo špatné tu ambici na chvilku strčit do šuplíku. Na druhou stranu tím ztratíš to lano, které táhneš, po kterém šplháš a najednou je ten proud přerušený. Ale nebylo to špatný. 

Proč jsem zase začal – v tom Jimramově to bylo hodně o potřebě sebevyjádření a terapie. V poslední době jsem hodně dělal s biouhlem, a přijde mi to krásně symbolické. Bavíme se o nějakém úspěchu, ale když se podíváš na to, co se děje ve světě, za pár let může být všechno úplně v háji. I v souladu s cestou zenu uznávám, že musíš udělat dobrou akci, protože věříš tomu, že je to dobré. I kdyby to byla akce sebenepatrnější, prostě efekt motýlího křídla, nebo efekt kolibříka, který nese v zobáčku kapičku vody, která má uhasit hořící prales, pořád je to o fous lepší než nic.

Tomu já věřím. Navzdory všemu udělat něco dobrého, to považuji prostě za za ctnost. Proto jsem začal dělat s biouhlem, to je jeho symbolická stránka. Zároveň jsem tam trošku tematizoval krizi – světa a nějakou moji krizi středního věku. Takže jsem spálil vlasy. Luce Králíková mi asistovala v Grazu, že mě oholila. Vlasy vyfičely do dýmu. Pak jsem si natřel uhlem obličej. Další den jsme měli performance, kdy jsme se v ledové řece Mur umývali a otírali bylinkami. A já jsem se navíc očišťoval od toho biouhlu, který jsem měl na obličeji.

Biouhel je i malířské medium, takže s ním chci do budoucna dělat víc. V Jimramově jsem udělal dva obrazy. Pořád jsou to akce – rozvinu prostěradlo, naházím na něj biouhel, zabalím to do ruličky, kterou poskáču, pak to rozvinu, a něco to je, nějaká krajina. Ale chci to vzít jen jako základ a sáhnout do toho víc, chci s tím malovat víc. Je hrozně zajímavé, když se biouhel spojí s olejem. Je to živel, který k tomu hrozně sedí. Vzal jsem na to ten nejdražší německý, na slunci čištěný olej z vlašských ořechů, a tím jsem to nasytil. Krásně to chytlo a zase to dostalo ten původní kontrast, jako když to bylo ještě mokré. 

Co je biouhel?

Biouhel je biomasa vytvořená pyrolýzou při nějakých 400°C. Zuhelnatí bez přístupu vzduchu. Je to teď takový permakulturní trend, vrtalo jim hlavou, proč je v Jižní Americe úrodná půda, i když už by vlastně měla teoreticky být vyčerpaná, poté co spálili les. Přišli na to, že takzvaná Terra preta (portugalsky tmavá země, pozn. red.) vznikla tím, že vytvořili bioúhel v takových trychtýřovitých jámách a on tam zůstal. Je to půdní prvek, který drží vodu, živiny a hlavně poskytuje obrovský prostor mikroorganismům, které jsou blahodárné pro rostliny. To využívám v těch performance. Rozkoušu to a potom vypláznu na děti jazyk. 

Máte uměleckou ambici? 

Jak jsem říkal, bylo hrozně fajn ji odložit. Uvědomil jsem si ale, že mi to chybí a myslím, že umím udělat dobré věci. Takže mám uměleckou ambici udělat jednou za měsíc dobrý obraz. A mám ambici udělat z ArtGraduates.com nepřehlédnutelný zdroj s PageRank 5 a tisícem registrovaných umělců. Možná jedno nebo druhé mi umožní víc nezávislosti. V podstatě nejde o to, že se stane něco konkrétního, ale že toho, co už děláš, bude víc. 

Pak už je to vlastně věc míry? 

Ta míra, která řekne, že to už je ten úspěch. To samozřejmě můžeš vnímat různě, různí lidé to mohou vnímat různě. Když se na to podíváš z určitého pohledu, tak si můžeš uvědomit, že už tam vlastně jsi, což je dobré. 

Stejně budu pokračovat a bude pro mě i dál důležitější zažívat tu slast, že uděláš duchaplný obraz. Nebo že to prostě najednou zafunguje, promluví to na diváka a dotkne se to něčeho důležitého v něm.

Teď vyšel asi první významný, indexovaný, článek, kde jsem zmíněn. Přišla za mnou paní Lee z Filozofické fakulty, že ji zajímá, co dělám se včelami. Napsala úžasný článek, který prošel odbornými recenzemi, a vyšel ve španělském filozofickém sborníku Thémata.

Je to příjemné, cítit se být relevantním, ale i kdyby se tyhle věci neděly, tak je pro mě pořád důležitější spíš to, že prostě udělám dobrý obraz. A jestli se dostanu do nějakého seznamu nebo kolik bude lajků na Instragramu, to mě vlastně nezajímá.

Jan Karpíšek se narodil v roce 1981 v Jihlavě, vystudoval FaVU VUT v Brně, v roce 2015 se dostal do finále soutěže Dave Brown Projects v New Yorku, jeho díla jsou zařazena ve sbírce Národní galerie, Galerie umění Hodonín a v soukromých sbírkách u nás, v USA, VB, Itálii, Německu, Španělsku, Japonsku a Saúdské Arábii. Pracuje v IT, věnuje se meditační praxi Zazen a včelařství.

Jan Karpíšek online