Nejsou dělané s touhou po estetice, a přesto působí jako nádherná architektura, říká o otevřených vodojemech David Prudík

BRNO – David Prudík Architekti upravili první dva vodojemy pro veřejné prohlídky už v roce 2022, letos v březnu práci dokončili, a tak se dnes návštěvníci mohou podívat i do třetího. „Všechny byly postaveny ještě za Rakouska-Uherska a dokumentují technologický pokrok své doby. První dva jsou z ostře pálených cihel. Na historických fotkách je vidět, jak se cihly poklepávaly, a když neměly dobrý zvuk, dávaly se bokem,” vypráví David Prudík. 

Aktuálně zpřístupněný vodojem č. 3 je nejnovější a z betonu. „Beton je to velmi kvalitní, provedený pravděpodobně zcela bez výztuže. Betonové podlahy prý nechali zrát plně zalité vodou, aby se vyhnuli vlasovým prasklinám. V nejtenčím místě ve stropech má beton tloušťku jen asi 20 cm, nikde nic nepraská, neprorůstá, je to krásná věc,” pokračuje architekt. „Třetí vodojem je nejutilitárnější, ale to je na tom právě krásné. Ač jsou to obyčejné nádrže na vodu s otvorem 50 x 50 cm, jsou to technické stavby, které působí nádherně a romanticky. Projektanti jsou, kromě druhého vodojemu, neznámí, nikdo nepočítal s tím, že jejich dílo někdo někdy uvidí.

Vodojem 1 dnes působí jako katedrála, historický kostel, ale je to jen užitková stavba, kde není nic na okrasu, každá cihla přísně sleduje účel stavby. Velká tlamová okna pouští maximálně vodu, podlahy jsou zaoblené proti usazování kalu, opěrný systém se směrem nahoru zužuje, reaguje na tlak vody na stěny. Není to dělané s jakoukoli touhou po estetice, a přesto to vykazuje znaky nádherné architektury.”  

Jak jste k adaptaci vodojemů přistoupili?

Koncept našeho řešení byl zasahovat do těch staveb co nejméně. Byla spousta nápadů, jak se tam nechá voda, bude se tam plout na lodičkách, nasvítí se to barevně. Od TIC BRNO (provozovatel vodojemů, pozn. red.) jsme věděli, že je o ně zájem od filmových produkcí, takže by bylo dobré mít elektroinstalaci odnímatelnou, nebo co nejvíc neviditelnou. Pojali jsme to tedy maximálně pietně a zasáhli jsme do nich co nejméně. Když jsme viděli, jak je to kvalitní, nechtěli jsme tam zanechat stopu, ale zpřístupnit veřejnosti, jak se dá udělat stavba, jež neusiluje o to být krásná, a přesto krásná je. 

Každý vodojem jsme nasvítili jinak, protože jsme chtěli lidem dát vždy trochu jiný zážitek. Na nasvětlení jsme spolupracovali s architektem Zimulou z firmy Ateh, která světla dodávala. V prvním vodojemu jsou pod stropem cihelné římsy, tam jsme skryli LEDkové pásky podsvěcující klenby. Aby se tam dalo procházet a nebylo to nebezpečné, přidali jsme ještě bodová světla mířící na podlahu. 

Ve vodojemu 2 žádná římsa není, klenby volně přechází ve stěny a sloupy. Nebylo kam skrýt horní světla, která by klenby podsvítila jako v jedničce. Dali jsme tam tedy světla úplně při zemi a kvůli elektroinstalaci jsme vyřezali do betonové podlahy drážky, které se posléze zase zabetonovaly, aby nebyly viditelné. Světla jsou černá, mají atypické nástavce, aby neoslňovala, když se člověk po vodojemu prochází. Jsou každé zvlášť ovladatelné přes digitální rozhraní DALI. Dají se zapnout, vypnout, zesilovat, stmívat, nabízí spoustu možností. Udělali jsme tam několik světelných scén, které se střídají, ale TIC BRNO si ještě řekne, co přesně chtějí. Mělo by se tam něco dít, ať to návštěvník nevidí jen v jednom nasvětlení. 

Třetí betonový vodojem má dvě komory, jedna je celá přístupná, protože má dva únikové východy. Ta zadní, při ulici Tvrdého, už celá přístupná není, je tam jen vymezený prostor. Tam jsme umístili stacionární světla za sloupy, která se nijak neovládají, pouze ukazují krásu stavby. Přístupná komora je tvarově identická, ale chtěli jsme tam dát jiné osvětlení. Naše představa byla, že umístíme stožár s osvětlením diagonálně až na druhý konec, takže vejdete do ztemnělého vodojemu a půjdete za světlem. Taková metafora duchovní cesty… A dojdete do té druhé komory, kde už vidíte, jak to vypadá.

Nakonec je tam těch stožárů víc. Využili jsme existujících kanálků v zemi a provedli jimi elektroinstalaci, takže jsme vztyčili stožár na konci každého z nich. Je to navržené tak, že se všechna světla ztlumí, svítí do stran a jen ten jeden stožár ve výsostné poloze diagonálně proti vstupu svítí maximálně, takže jej následujete.    

Jak jsou vodojemy na Žlutém kopci vzácné?

Nejsem historik, abych to úplně potvrdil a víme, že různě po světě jsou zpřístupněné cisterny a vodojemy ať podzemní, nebo nadzemní. De facto každá městská část v Brně má svůj vodojem a taky vypadají pěkně. Většinou jsou novější, betonové, ale celý ten skrytý svět vodojemů a rozvodů vody je sám o sobě fascinující. Na Žlutém kopci je krásné, že jsou tam na jednom pozemku tři vodojemy postavené v průběhu 50 let, což dokumentuje vývoj této technické stavby.

První cihelný je z roku 1874, druhý z 1894 a poslední betonový je z roku 1917. Do toho šla voda poprvé z Březové. Do prvních dvou se tlačila z Pisárek přímo z řeky. Je to historicky a stavebně unikátní. A třeba pro filmové produkce to musí být velmi šikovné, protože za hodinu mohou točit v úplně jiném exteriéru, stejně tajemném, ale tvarově a materiálově úplně jiném. 

Vodojemy se používaly do 90. let, pak se na ně pozapomnělo a asi za deset let se zase objevily? Co se s nimi dělo mezitím?

Používaly se do roku 1997. Ale úplně ztracené potom nebyly. Stále se našli lidi, kteří o tom věděli a chodili tam. Hned u vstupu je vila od Bohumila Turečka, ve které bydlí pan Máša, pamětník, 50 let zaměstnanec Brněnských vodáren a kanalizací. Ten o pozemku věděl všechno. I vodárny a kanalizace o tom věděli, ale asi to nepovažovali za tak cenné. Nemluvilo se o tom. Nad vodojemem 2 mezitím vyrostl obrovský javor, prokořenil dovnitř, začal si ho rozebírat. Nikdo to neřešil, jakmile se to vyřadilo z provozu, už se o to nikdo moc nezajímal.

Co jste vytvořili na povrchu?

Snažili jsme se pokud možno neporušit situaci na pozemku. Když jsme tam před dvěma a půl lety přišli, uprostřed pozemku byl jen malý romantický domeček správce, armaturní domek u vodojemu 1 a ještě šoupátkový domek u dvojky. Člověk si říkal, jak je možné, že tady ještě nikdo nic nepostavil, pozemek skoro v centru města… Shodli jsme se, že by bylo pěkné, kdyby se ta situace nezměnila, až odtamtuď zase odejdeme. 

Domluvili jsme se s památkáři, celý strážní domek jsme rozebrali, byl ve velmi špatném technickém stavu. Podsklepili jsme ho a udělali z něj podzemní vstupy do dvou bližších vodojemů. Na to jsme postavili jeho repliku podle jediné historické fotky z konce 19. století, kterou jsme našli ve stavebněhistorickém průzkumu. Použili jsme tam prakticky jen ty materiály, které jsme ve vodojemech našli – beton, černé železo pro úniková schodiště a detaily, venku cihla a rezavé železo na přístavbě, sklo na výtahu. Hodně jsme pracovali s motivem kruhu o průměru 60 cm, což byl průměr armatur, najdete ho třeba na dveřích. 

K čemu sloužil armaturní a šoupátkový domek?

Armaturní domek sloužil k otevírání a zavírání armatur. Byl to takový pěkný jednoduchý mechanismus. Uvnitř stavby byla kladka s lany, která spouštěla dolů do armatur závaží, a tím je uzavírala. Když má vodojem dolů sedm metrů, tak v armaturním domku potřebujete dalších sedm metrů na výšku, abyste to závaží na laně vytáhli nahoru. V roce 1938 to nahradili novým mechanismem – volanty, šoupátky, kterými armaturu zašroubujete a uzavřete. Už nebyla potřebá taková výška domku, tak se zmenšil, a z armaturního vznikl šoupátkový domek. 

Jak jsme se snažili vodojemy respektovat a nezasahovat do nich, jen je nasvítit a připravit tam elektroinstalaci, aby se tam daly dělat show, a udělat vše co nejvíce neviditelně, stejně jsme to chtěli zařídit i v parku nad povrchem. Chtěli jsme zachovat tu situaci, ve které jsme to tam našli. Nad vodojemy se nesázely stromy, alespoň do doby, než se zapomnělo, že tam vodojemy jsou. Přišel jste tam a místo vodojemu viděl ty krásné rovné louky a jen domeček uprostřed a netušil jste, co se na tom pozemku děje. 

Udělali jsme tam sice park s cihelnou pojezdovou dlažbou a mlatové parkové cesty, ale vodojemy jsme zprovoznili přes ten domek, takže přicházíte do podobné situace. Umístili jsme tam ještě pítko jako variaci na šedesátkovou rouru, která vybíhá ze země. V parku jsou moravské jaderničky, jabloně vysázené na sponu pěti metrů, jenž je odvozen od sponu sloupů ve vodojemu 2. Domek jsme trochu rozšířili, aby se tam vešly toalety a zaměstnanecké prostory pro TIC BRNO. 

Změnili jste úhel pohledu a tím se kompletně proměnilo vyznění celé stavby

U vodojemu 1 jsou dveře z terénu, jak se tam pár let provádělo, jsou to takové pěkné černé kované dveře, lidi to občas mate a myslí si, že jsou to původní dveře do vodojemu. Když teď chodí zespodu novými dveřmi a betonovou chodbou, tak si spíš uvědomí, že vodojem je jen užitková nádoba na vodu, do které se nechodilo. Byli bychom rádi, kdyby lidi pochopili, že původně žádné dveře nebyly, byla jen díra ve stropě, kterou se kontroloval stav vody. 

Přicházíte a nevíte, co se tam děje, nechápete ten hype, vždyť to jsou louky. Vejdete do repliky strážního domku, kde najdete současný betonový interiér, sejdete po betonovém utilitárním schodišti, najdete betonové chodby a dostanete se do vodojemů zespodu. Ne, jak se do nich lezlo původně shora. Pro člověka je to větší zážitek a mělo by to mít dobrý vliv i na vodojemy a jejich mikroklima. 

Jak složité tam bylo zajistit bezpečnostní prvky?

Řešili jsme tam elektroinstalace a požárně bezpečnostní řešení. Museli jsme vybudovat úniková schodiště a kapacita vodojemů je odpovídajícím způsobem omezená. Bylo to složité i pro projektanta požární ochrany, protože to není úplně standardní budova, na niž by fungovaly normy. Když jsme to procházeli s fotografem, říkali jsme si, že rozumíme počtu úniků, jste v uzavřeném podzemním prostoru, a když vypukne panika, někam prcháte, ale proč tam musí být právě osm hasicích přístrojů? V tom prázdném betonovém prostoru? Normy asi nedokážou reagovat na všechno.

David Prudík se narodil roku 1968 v Brně. Vystudoval Fakultu architektury VUT, od roku 1996 působí jako soukromý projektant, a dnes v ateliéru David Prudík Architekti spolupracuje s Terezií Havlíkovou, Markétou Čermákovou, Romanou Štrynclovou, Ondřejem Seďou, Hanou Čurdovou a Evou Marií Weiss. Vedle novostaveb, interiérů a rekonstrukcí se zaměřují na návrhy nábytku, obnovu památek a zahradní a krajinnou tvorbu, za níž taky dvakrát obdrželi ocenění Grand Prix Architektů.

David Prudík Architekti