Nejkontroverznější židle, na kterou všichni zapomínají. Dobyla svět, i když ji nikdo nechce

Jsou absolutní esencí léta, nejen toho v Česku a Chorvatsku, proto je nyní příhodný čas podívat se na fascinující příběh zdánlivě nudného kousku. Než vám prozradíme kterého, zkuste se zamyslet: jaký kus nábytku znají snad všichni na celém světě? Máme pár nápověd – ano, je to židle, ne, není to Eameska, určitě jste na ní někdy seděli a ano, zřejmě si to vůbec nepamatujete. Každý, kdo ji má, ji totiž možná tak úplně nechce. Přítomnost této židle je natolik samozřejmá, že jí nikdo nevěnuje pozornost, ona přitom tiše rozděluje názory na dva nesmiřitelné tábory.

Řeč je o plastové židli Monobloc, která je opředená hned několika otazníky. Zařadili byste tento expresní plastový výlisek mezi geniální příklady demokratického designu, nebo spíš na rostoucí hromadu ekologických katastrof? Stala se příhodnou odpovědí na potřeby společnosti, nebo by bylo lepší, kdyby nikdy nevznikla? Ať už váš názor leží kdekoliv, židle Monobloc je pozoruhodným důkazem, jak kontroverzní a zároveň přehlížený může design být. Dokonce až do takové míry, že jej k debatě o nejrozšířenějším kousku, ke které má rozhodně co říci, nikdo nepřizval.

Je až s podivem, nakolik se na jednom kusu vylisovaného plastu může ukázat jakákoliv myšlenka jako dvojsečná. Ať už jej vnímáme z pohledu společnosti, nebo designu, jde za jeho vznikem vidět ty nejčistší úmysly i čistý kalkul.

Klikatá a strastiplná cesta designu

Možná si tento řádek vyslouží nejedno zdvižené obočí, ale ano – i tato bílá, obyčejná, plastová židle byla jednou vnímaná jako velký krok kupředu. A to v době, kdy znamenala velký technologický pokrok. O židli z jednoho kusu lisovaného materiálu snil značný počet designérů. Pro ty, kteří se o ni pokusili, se často obrátila v noční můru. Po prvotních pokusech s kovem a překližkou přišly v padesátých letech na scénu další materiály a s nimi i plast. O zásadní průlom se v tomto směru postaral například Verner Panton, jeho návrh, stejně jako návrh všech designových předchůdců Panton Chair, byl ale vzdálený možnostem masové produkce.

K té se díky zdokonalení výrobního procesu přiblížil až Henry Massonnet – otec Monobloc Chair, tehdy známé spíš jako Fauteuil 300. V sedmdesátých letech se mu povedlo výrobní čas zefektivnit a zkrátit na pouhé dvě minuty, přesto se kvůli následné ropné krizi a nedostatku materiálu tento návrh velkému komerčnímu úspěchu netěšil.

Možná proto technické zdokonalení procesu Massonnet neošetřil patentem, což umožnilo dalším výrobcům přivádět na svět vlastní verze židle – nejčastěji s otvory v části zádové opěrky. Postupně se výrobní doba zkrátila na 70 vteřin a židle typu Monobloc zaplavily celý svět, nejčastěji v bílé, ale i v dalších barevných provedeních.

Další krok kupředu, tentokrát do vyhnanství

Monobloc se tedy postupem času stala tak rozšířenou a levnou, že se namísto technologického pokroku přesunula ke statutu nevítaného hosta. Například ve Švýcarsku bylo použití těchto konkrétních židlí ve veřejném prostoru dlouhou řadu let zakázáno – aby nehyzdily výhled.

Samotná míra rozšíření představuje také jednu z dělících linií. Ačkoliv použitý materiál a expresní výroba design zpřístupnily, znamenaly velké kompromisy v jiných směrech. Židle absolutně nevyhovují jakýmkoliv zásadám udržitelnosti, nelze je opravit a nejsou recyklované. Pro značnou část designové obce tato hlediska hrají a vždy hrála velkou roli, ne kvůli trendu udržitelnosti, který sledujeme v posledních letech, ale z podstaty oboru.

Židle jako odraz společnosti

Pokud společnost potřebovala najít co neefektivnější řešení z pohledu náročnosti výroby i nakládání s materiálem, pak je židle Monobloc (mono block – z jednoho kusu) ideální odpovědí. Nízké náklady na výrobu z ní dělají kousek, který si může dovolit téměř každý.

Z této perspektivy se známá plastová židle jeví jako logický krok i úspěšné řešení. Na druhou stranu výstižně píše příběh doby: univerzálností a fokusem na počet kusů lze Monobloc řadit k ukázkovým produktům masového konzumerismu, které jsou spotřební a snadno nahraditelné. Pokud náhodou kdekoliv na planetě existují lidé, kteří si jakoukoliv podobu Monobloc dovolit nemohou, je velmi pravděpodobné, že ji stejně objeví někde ležet – třeba na skládce.

Fakt, jak je s tímto objektem zacházeno, je také výmluvnou výpovědí o lidském chování či kulturních rozdílech – zatímco v některých částech světa tyto židle zakazují, jinde je opravují a využívají je i nadále. A to dokonce v případech, kdy už židle nejsou kompletní.

Za univerzálnost se platí

Poslední linie, jež dělí názory vedví, je poměrně filozofičtějšího rázu. Dobře ji uchopil publicista Ethan Zuckerman, který židle Monobloc řadí k objektům výjimečným svou nevýjimečností. Předestřel, že pokud se podíváte na většinu objektů bez jejich kontextu, jste schopni aspoň zhruba určit místo a dobu, odkud pocházejí. Udělat to stejné s židlí Monobloc je opravdu takřka nemožné. Monobloc tedy řadí mezi objekty bez kontextu.

Následkem ztráty kontextu často bývá absence vztahu, což židli cyklí v klubku výše předestřených otázek a problémů. Lidé se bez vybudovaného vztahu židle snadno zbavují, ta pak končí na skládkách a prvotní myšlenka dostupnosti se obrací sama proti sobě.

Svět židlí Monobloc je zkrátka pestřejší, než by se mohlo zdát – na sítích existují skupiny, kam lidé z celého světa posílají fotky vynalézavých použití, kulturní instituce kontroverzní povahu tamtizují výstavami. Až příště tedy nějakou z těchto židlí zahlédnete, budete moct polemizovat nad jejich světlými i stinnými stánkami také.  Já jsem například nejbližšího zástupce Monobloc objevila pouhým vyhlédnutím z okna. 

Zdroj: 1000 Design Classics, eathanzuckerman.com, wikipedia.org, design-museum.de