Nechte si zdát Detviansky sen. S Vojtikem o peklu, špíně a slovenské kultuře

BRNO – Jaké to je vyrůstat na malém slovenském městě jako queer Rom? Emoce a komplikované životní situace, které mu jeho identita přinesla, vetknul zpěvák Vojtik do skladby Detviansky sen. Ta si velmi brzy našla své posluchače i u nás. V listopadu vydává slovenský umělec své druhé album Messiash IX. S Vojtikem jsme se setkali začátkem října před jeho koncertem v Kabinetu Múz. 

Do Brna jste přijel z Detvy, ze středního Slovenska kousek od Banské Bystrice. Co je v Detvě k vidění? Stojí to za výlet? 

Detva je menší město, panuje tam řekněme vesnická estetika - rozbořené domy, takové typické slovenské. Detva spadá do oblasti Podpolaní, která se rozléhá kolem vyhaslé sopky. V nedaleké Hriňové teče malý vodopád, vede k němu opravdu pěkná cesta. A přímo v Detvě se nachází amfiteátr lidové kultury s velmi krásnými zachovalými kříži. Máme tam i pár kaváren. Pár myslím dvě. (smích)

Vy jste se přímo v Detve narodil? Jaký vliv na vás měla lidová architektura a divoká příroda v okolí?

Detva je velmi folklorně založené město, dovolím si říct jedno z nejfolklornějších míst na Slovensku. Folklor i celé prostředí má svou vlastní tvář a detvianska estetika se v mé tvorbě určitě nachází. Věnuju se těžkým otázkám, píšu o životě v Detvě, o nepříjemných situacích, které kolikrát společnost nechce vidět nebo vnímat. Každý máme doma nějaké problémy a já tu chudobu a špínu, která je za tím mnohdy schovaná, vytahuju na světlo. 

Mluvíme o špíně, ve vaší hudbě i klipech je naopak patrné i hodně silné téma čistoty a nevinnosti. 

V době vydání Detvianskeho snu jsem začal používat své vlastní jméno s tím, že budu sám sebou a budu dělat umění, které jsem chtěl vždy dělat. V mé hlavě se tehdy zrodil koncept nevinné mladé ženy na vesnici, která si bere starého alkoholika a je na něj odkázaná, to je taková má vize. Byla to tehdy představa obětního beránka, ztvárnění toho, že moje nevinnost je braná jako slabost. Detviansky sen je o tom, jaké to je vyrůstat v Podpolaní, o problémech, které mi moje identita přinesla. 

Ve vaší tvorbě najdeme mnoho zmínek o náboženství, na Instagramu máte velmi stylizované fotky s náboženskou tématikou… Jakým způsobem vlastně s náboženstvím pracujete? Chápu to správně, že se nejedná o výsměch? 

Určitě ne, já jsem věřící. Od dětství jsem chodíval do kostela, už jako třináctiletého mě napadl tento koncept, středověk, křesťanská symbolika, stylizace a  inspirace surrealismem. A teď na to přišel čas. 

Dá se tedy popsat váš pohled na náboženství, víru? Jak moc v souladu je být queer a být křesťan?

Se svou vírou mám velmi komplikovaný vztah. Byly doby, kdy jsem si myslel, že opravdu půjdu do pekla, protože mi kvůli mé orientaci není přáno přijetí od Boha. Postupem času se ale můj vztah s Bohem mění, vidím, že pro mě osobně to spíš než chození do kostela a modlitby je spíš o sebelásce? Jestli to dává smysl? O morálce. Bibli vnímám jako sbírku příběhů, které mají být naučné a mají vyprávět o řekněme správném morálním postupu. 

Bibli máte tedy nastudovanou. Jaký je váš oblíbený biblický příběh? Máte?

Ano, ano, mám jich hodně, takže nevím, který je ten nejoblíbenější. Vždy se mi velmi líbil příběh o stětí hlavy Jana Křtitele, se kterou pak Salome tancovala králi. Přijde mi na tom pozoruhodné, že v umění je Salome vždycky ukazovaná jako svůdná žena tančící před králem, zatímco ve skutečnosti se jednalo o třináctiletou dívku donucenou k tanci rodiči. Stala se symbolem svůdného démona navzdory tomu, že na celém příběhu byla asi tím nejnevinnějším člověkem.  

Také mám rád zradu Ježíše Krista Jidášem. To je klasika, ten segment, který se mi vždycky líbil. Já myslím, že Jidáš opravdu Ježíše miloval, i když ho zradil. 

Ve vizuální prezentaci i v písních se proměňujete v celou řadu postav. Studoval jste herectví, takže je to pro vás zřejmě přirozené. Baví vás převtělovat se? 

Svým způsobem ano, ale zaprvé chci tímto způsobem podněcovat diskuse o tom, co je to pohlaví, víra, sexualita. Například v mém novém klipu Love Handles mám dlouhou černou paruku, jsem ve vodě, je to velmi feminní, ovšem mé bradavky jsou venku a tvoří tam určitý dotyk maskulinity. Mým cílem je vyvolávat otázky identity člověka. 

Zároveň jako drag queen vystupujete s Queertime Show, což je seskupení drag umělců z okolí Banské Bystrice. Váš charakter je komická postava, řeknete nám o ní víc?

Na dragu se mi nejvíc líbí právě ta komedie za tím. Moje postava se jmenuje Kassandra Bibach a její charakter je stereotyp cikánky, romské ženy. Byl jsem vychovaný romskými ženami, s romskými ženami jsem žil, žiju a navždy budu žít, takže pro mě je ten stereotyp cikánky na jedné straně fakt hloupý, ale na druhé straně zároveň i vtipný. Snažím se tím poukázat na to, jak jsou ty stereotypy zbytečné. Je to celé o smíchu a nebraní sebe samého vážně. S Queertime Show vystupujeme v Banské Bystrici, občas i v Bratislavě a určitě musíme zajet i do Česka, náš typ show by tu určitě byl více oceněný než u nás. 

Bavili jsme se o archetypech, postavách, do kterých se převtělujete. Je to pro vás herectví a zábava, hledání identity, nebo jste identitu našel a víte, že je takto různorodá?

Ano, přesně, všechno je to součástí mé identity, je to mé sebevyjádření. Ačkoli je mi pouze jednadvacet let, musel jsem v útlém věku kvůli všemu, co se mi dělo, vyrůst velmi rychle. Ve dvanácti, třinácti mě okolnosti přiměly svou identitu najít. Neříkám, že se nezměním, protože život je různý, ale už víceméně poznám sám sebe. 

Máte nějaký skvělý kulturní zážitek z poslední doby, který byste nám doporučil? Divadlo, film, hudba, výstava, cokoli, co vás v poslední době hodně zasáhlo?

Pokud to nevadí, já bych tu otázku obrátil a spíš mluvil o tom, jak u nás na Slovensku umění umírá. Řekl bych, že je to velmi strašidelné. Zúčastnil jsem se v Banské Bystrici jednoho z protestů, které pořádala Otvorená kultura a byl to skutečně silný moment, kdy se na jednom místě sešli umělci, pracovníci z kulturních institucí i běžní lidé, stáli jsme tam všichni za naši kulturu. Bylo to i smutné, protože člověk neví, co má dělat, vládu jsme si zvolili a budeme ji mít čtyři roky. Spousta zkušených kvalitních vzdělaných pracovníků v kultuře je teď nekoncepčně nahrazována známými od politiků. Nechápu, jak chtějí fungovat, řídit celou kulturu. Takže kulturní událost byl pro mě boj za kulturu. 

Ve svém hitu Detviansky sen zpíváte o tom, že se bojíte budoucnosti a jste narozený do záhuby. Platí to stále, s odstupem téměř dvou let?

Platí. Být mladý Rom v Detvě, to bylo vždy o přežití, všichni jsme se učili, jak životu přistoupit. Většina mých vrstevníků a mladých z Detvy skončila jako jejich rodiče. Bál jsem se, že tak skončím taky. Musím říct, že zrovna mí rodiče se nemají špatně, bál jsem se spíš toho, že uvíznu v cyklu generační chudoby, že v tom budu zaseknutý. A to mám na mysli, když zpívám, že jsem narozený do záhuby. 

Velmi mě těší, jak si Detviansky sen vzala k sobě queer a LGBT komunita, ačkoli je to víc o komunitě romské. Po jeho vydání jsem měl asi poprvé v životě pocit, že moje umění je k něčemu dobré. Nikdy v životě na to nezapomenu. Mladí Romové mi napsali, mladí queer lidé mi napsali, mladí outsideři jako já mi napsali. Našli se v tom. Bylo to krásné.

Narozený do záhuby jsem stále, je to takový ten Lana Del Rey pocit, Born to die, všichni zemřeme. 

To vědomí ale přináší to určitou míru vnitřní svobody, ne? 

Ano, přesně, vzpomněl jsem s na takový fun fact. Když začal covid, nechci to říkat moc nahlas, ale to bylo asi nejoblíbenější období mého života, protože jsem si fakt myslel, že všichni zemřeme. S kamarády jsme chodili každý den do lesa ven a mám na to krásné vzpomínky. Celý ten mindset toho, že za měsíc dva tu možná už nebudeme, byl určitě osvobozující.