Comunite Fresca: Nechceme mít ego jednoho umělce

Tři brněnské umělkyně oživily starobylou techniku fresky. Dnes jejich díla zdobí veřejný prostor, ale i soukromé byty.

BRNO – Umělkyně z Comunite Fresca ke svým zakázkám zpravidla dorazí se dvěma řemeslnickými kufry jako zkušené zednice. Rozmíchají si omítku, nahodí na stěnu a pak rozvíjejí své fantazijní náměty. Když je zastihnete v ateliéru na brněnském Cejlu, kromě tvoření bývají v družném hovoru o tom, co zajímavého viděly nebo co se jim zdálo. Hlas tria umělkyň k nám promlouval skrze Markétu Filipovou a Marii Štindlovou. Dana Balážová se ze zdravotních důvodů rozhovoru neúčastnila.

V roce 2019 jste byly nominovány mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. V komentáři poroty se mimo jiné zmiňuje, že vaše tvorba je “citlivá odpověď na mnoho aktuálních otázek umění.” Jak tomu můžu rozumět?

Marie: Podle mého názoru se to týkalo naší řemeslnosti, navracet se k řemeslu je aktuální. V současné malbě je hodně autorů, kteří malují například výjevy ze středověku, dá se vypozorovat takový romantický obrat. Další téma, které porota řešila, byla relativizace toho, co je vysoké umění a co je užité umění. 

Markéta: A také to, že nerozlišujeme svoje rukopisy, tím je tu popřená individualita a genius umělce. Hlavně tehdy ocenili kolektivitu a komunitní praxi. 

Marie: S tím souhlasím, ale myslím si, že je zaujala zejména ta řemeslnost, užitnost i hledání toho, jak se uměním živit. A nacházení cesty v rámci současného umění.

Když už jste načaly téma uživit se uměním, jak k tomu přistupujete vy? Já to vnímám jako citlivou otázku. Je umění práce a měla by generovat zisk? Chodíte sem do ateliéru jako do práce? Nebo se spíše cítíte jako řemeslnice?

Marie: Samozřejmě bychom chtěly mít umění jako obživu, byl to náš cíl dělat umění, které pro nás zároveň bude fungovat jako obživa. A ideálně se u toho budeme seznamovat se zajímavými lidmi. (smích)

Markéta: Vnímám tu ještě jednu rovinu. Když člověk dělá práci, do které je ponořený, tak to může být klidně i něco, co se ostatním jeví jako nudné. Například někdo může milovat být účetní a taky to brát jako svoje poslání. Já v tomhle proto nedělám rozdíly, jestli jsem umělec nebo řemeslník. Vím, že mě to baví a vím, že se tím dá zároveň i živit. Takže nemůžu sama říct, jestli jsme umělkyně nebo řemeslnice. Ale že to je naše práce, to ano. 

Marie: Mně to taky nepřijde nějak zvlášť podstatný point. K Markétě: Myslím, že ty tu svou pozici profesionálního umělce, který se uměním živí, máš nejvíc vyřešenou. Já jsem se pořád ještě nenaučila představit si, že bych mohla někomu prodat své obrazy. Vnímám to jako svůj blok, nicméně zároveň se pohybuju v akademickém světě. Jsem doktorandka a učím na FaVU, to mě baví. Taky to neberu jako nějakou úlitbu práci, od které bych si běžela odpočinout do světa umění. 

Markéta: Je to takový celý balíček, dělat něco kreativního. Někdy jen celý den ležíme na koberci v ateliéru a prostě se bavíme s lidmi, ale i to je součást naší práce. 

Marie: Ono se to doplňuje, je to spíš takový způsob dělání věcí, lajfstajl. 

Někteří umělci o sobě tvrdí, že jsou nekomerční. 

Markéta: No, mají to lidi různě. 

Marie: Je to otázka. Já myslím, že není nic špatného na tom udělat svého druhu výměnu energie. Někdo bude mít doma váš obraz, umění, které mu bude dělat radost, a bude ho doprovázet v životě. Dostat za to peníze je v pořádku. Naopak mi přijde, že je v něčem destruktivní to nedělat. Člověk musí být nějak sebezáchovný. Mám pocit, že tam má být vztah vzájemnosti. 

Jako fotografka taky neřeším, co dělám, když fotím. Jestli je to práce nebo život. 

Markéta: To mi přijde ideální. Já se nemusím starat o otázku, co bych měla dělat v životě, abych byla šťastná. Tohle mám vyřešené. Dává mi to velkou lehkost a i když finančně je to občas boj, tak bych neměnila. Uvidíme, co budu říkat za deset let. 

Vraťme se k Ceně Jindřicha Chalupeckého. Co pro umělce znamená dostat se mezi finalisty? 

Marie: Řekla bych, že pro každého něco jiného. Dozví se o vás hodně lidí, ta výstava je jedna z nejvíc navštěvovaných výstav obecně. Bylo to hodně práce, všechny máme ve svých portfoliích velké mezery. Rok jsme nedělaly nic jiného, ale bylo to vlastně super. 

Markéta: Tehdy jsme malovaly na pěti místech a někde i dvě fresky. A pak jsme postavily ve výstavním prostoru dům. Ale cena je asi nejvíc o networkování. Neposkytuje žádné velké finanční zázemí, že by to byla výhra v loterii, ale seznámíte se se spoustou lidí. 

Marie: Pokud finalista potřebuje ten rok produkční podporu, má ji. Ví, komu má volat, když se potřebují poradit. My tím, že jsme tři, tak toto ani nijak zvlášť nepotřebujeme, odbavíme si to docela samy. Spousta lidí taky říká, že jim účast na finále přinesla hodně stresu. S tím taky nemáme úplně zkušenost. 

Markéta: Mně přišlo dobré, že vznikne skupina pěti finalistů, která se v průběhu roku schází. Je to celkem nepravděpodobná skupina lidí, se kterými se sblížíte. A to mi přišlo super. I ta výstava pak vznikne společně, aby to trochu dávalo smysl. To byla zajímavá zkušenost, i když ne všichni spolu vždy se vším souhlasili.  

Kde berete náměty, témata? Když máte volnou ruku? 

Marie: My většinou máme volnou ruku, vycházíme z kontextu místa, a i když nám někteří lidé nechtějí dát zadání, stejně se s nimi o budoucí fresce bavíme. Povídáme si o tom, co je těší, poznáváme je, a z toho vycházíme. 

Markéta: Zároveň mi přijde, že i když dostaneme zadání, máme téměř vždycky volnou ruku, protože pracujeme s určitou mírou abstrakce. Více by nás omezilo například barevné zadání. To už musíte nějakým způsobem uvažovat a pracovat. Ale když nám zadavatelé řeknou, co mají rádi, anebo, že by se jim líbilo mít doma psychedelický les,  jako na naší poslední zakázce, tak to má tak široké pole interpretace. 

Marie: Souhlasím. S tou barvou se nám to stalo snad jednou. Udělaly jsme oranžový návrh a zadavatelka říkala, že úplně nenávidí oranžovou. Řekly jsme si dobře tedy a nebyla tam.  

Ještě se vrátím k té abstrakci. Na mě vaše práce nepůsobí úplně stoprocentně abstraktně. 

Marie: Taky bych úplně neřekla, že je to abstrakce. Protože možná věci abstrahujeme, ale zároveň používáme velmi konkrétní motivy. I když nezřídka je to jenom přezdívka, abychom si při práci lépe rozuměly. Řekneme si třeba: „namaluj tam hřeben”, a víme. 

Markéta: Není pro mě důležité najít si škatulku. Čas od času se mi stává, že potkám člověka, který se mně, když zjisti, že jsme malířka, ptá, zda maluju krajinky nebo portréty. Já zkrátka nemaluju ani realisticky ani abstraktně, těžko se mi nacházejí slova, kterými bych to mohla popsat. A když srovnám své vlastní umění s freskami, tak fresky mi přijdou úplně abstraktní. Ale vlastně chápu, že je jako abstraktní nemusíte vnímat. 

Marie: Nicméně  v tomto případě škatulku asi nevymyslíme. 

A když jsme u těch škatulek, co vy a feministický přístup, se kterým jste spojovány?

Shodně: Tak to rozhodně. 

A je váš přístup feministický nebo ženský?

Markéta: Oboje. Spočívá v péči o prostor, protože naším záměrem je vstoupit do prostoru a zanechat ho lepší, prospět mu freskou. Ne si vymalovat svoje zraněné ego. Zároveň to, že je něco feministické je hodně významově obtěžkané prohlášení, které může být pro lidi zavádějící. Asi jde o to, že my jsme tři ženy a s naší ženskostí vědomě pracujeme jak v umění, tak v osobním životě, musí se to tedy promítnout i do freskování. 

Marie: Jsme komunita spolu a jsme komunita i s lidmi, pro které malujeme, v tom ta feminističnost spočívá. A jak jsme o tom mluvily na začátku, nechceme mít ego jednoho umělce, naše rukopisy se do sebe mažou a co která vymyslela nebo namalovala, není podstatné. 

Markéta: Zároveň rády používáme ženské symboly. 

Markéta: Teď jsme třeba navrhovaly fresku do kostela v Českých Budějovicích, a ta byla čistě ženská. 

Marie: Bylo třeba do katolicismu dostat něco z ženské mystiky. Navrhovaly jsme a čekáme, jak soutěž dopadne. 

Jak jako umělkyně zjistíte, že je vyhlášená nějaká soutěž? Když navrhujete, jak tvůrčí proces ve třech probíhá?

Markéta: Někdo něco najde, někdo někomu něco pošle, něco najdeme na facebooku. 

Marie: Pak na to většinou tak na měsíc zapomeneme a pak se tady sejdeme a kreslíme. 

Markéta: Každá si kreslíme sama a přitom se bavíme, prolíná se tu náš trialog, ukazujeme si navzájem kresby. 

Marie: Ale v nejlepším případě skicujeme na tom místě, kde pak i pracujeme. V kontaktu s lidmi. Ideální stav je, když tam můžeme i pár dnů pobýt. Pokud ale navrhujeme tady v ateliéru, tak si každá kreslíme, pak kresby srovnáme, něco vybereme, něco vyhodíme. Potom některá něco obšlehne od jiné, udělá to trochu líp nebo trochu hůř, a potom to zase uděláme jinak. 

Markéta: Když se vrátíme k soutěži na kostel, zadavatelé měli požadavek zaslat originální skicu jako návrh. My jsme to teď poprvé pojaly tak, že jsme jim poslaly tři varianty návrhu v provedení každé z nás zvlášť. Dostali tedy tři stylově různé interpretace návrhu fresky. To mi přišlo vtipné, říkala jsem si, co si z toho vezmou. Co budou hodnotit? Ale zároveň my tímto způsobem pracujeme, tak jsme se shodly, že je to fér náš způsob práce s nimi sdílet. Prolnou se tam tři rukopisy a my nedokážeme zaručit na místě, jak to dopadne. 

Jak rozvrhujete fresky v prostoru? Podle čeho se rozhodujete, které místo zaplníte a které naopak necháte volné?

Marie: V případě tohoto kostela to bylo jasné, protože je třeba zaplnit tři niky. Tři dané formáty. Ale jinak je lepší být na místě, protože můžeme pracovat s architekturou a zapojovat ji do obrazu, aby to tam spolu hezky fungovalo v rámci proudění v prostoru a světelnosti.  

Markéta: Často se může stát, že si něco naplánujeme, na zdi zpracujeme první část plánu a vidíme, že to ty ostatní části už nesnese, nechce. Nebo naopak si naplánujeme něco hodně jednoduchého a najednou vidíme, že je potřeba obraz nějakým způsobem prostorově doplnit, aby to víc fungovalo. Kompozičně nebo světelně nebo zkrátka pocitově. 
Ten proces se opravdu těžko popisuje. Myslím si, že kdo tímto způsobem nezkusil nikdy pracovat, může to pro něj být těžké pochopit. Ale my za těch šest let jsme vytrénované v nějakém způsobu imaginace prostoru, barev, kompozice. Nevím, co by z toho člověk měl, kdyby nás viděl pracovat, jestli by pochopil, o čem my vůbec mluvíme. 

Marie: Právě. I způsob jazyka, který my používáme během práce. Pro nás je to jasné, ale je to tím, že je to už nějaká odzkoušená metoda. 

Říkáte, že fresky děláte už šest let. Jak jste začaly? Znaly jste technologii fresky třeba ze školy?  

Marie: Nejprve jsme googlovaly a nato došlo na experiment. První proběhl s takovou střední úspěšností a další už jsme šly ostře do toho. Spojily jsme se s prodejcem pigmentů, který nám doporučil pár věcí. 

Markéta: Načetly jsme si příslušné knihy. A učíme se pořád nové věci. Někdy si třeba koupíme pigment, který ta omítka doslova sežere. A tudíž už víme, že takový používat nemůžeme. Člověk asi musí být trochu vzdělaný v chemii, aby věděl. Řeší se u toho zásadité a kyselé prostředí. My to ale vcelku ignorujeme. Pracujeme metodou pokus - omyl. Ale řekla bych, že jsme se docela zdokonalily. Dnes víme například,který typ štětce se dá úspěšně použít.

Marie: Určitě. A myslím, že jsme se hodně zlepšily ve vzájemné komunikaci. Ten začátek byl náročný, člověk šel malovat fresku a měl nějakou představu, jak to má být. Ale základ skupinové práce je toto nemít. Narazíš, není to možný. 

Markéta: Když jsme teď skicovaly poslední věc, měla jsem opravdu radost, z toho, co dělají ti ostatní. Nemám jako dřív potřebu, aby se můj obrázek dostal na zeď. 

A vaše technika fresky je něčím specifická? Necháváte si ji pro sebe nebo chcete to vaše řekněme hnow how předávat? 

Markéta: My ho chceme předávat. Zprostředkovaly jsme freskařský workshop na FaVU pro studenty, jenže kvůli covidu se ještě pořád nerealizoval. Máme i nakoupený materiál. Chceme techniku dál předávat. 

Marie: Know how jsme předávaly i slovenským studentům. A pak děláme workshopy pro děti, to nás hodně baví. 

Markéta: Ale to know how spočívá jen v tom, že si koupíte štuk v Hornbachu a natáhnete ho na zeď. Jednoduše se rozmíchá vápenná omítka. 

Marie: Maluje se pigmenty, vápno drží tu barvu a naváže ji. Proto se to musí dělat za mokra, ale zas ne moc za mokra, aby se to nerozpilo. 

Markéta: To už taky víme. Dnes už můžeme jen tak pohladit omítku a přesně víme, jestli je ve správné fázi přesně připravená na malování. To jsme dřív nevěděly. Už máme takový zednický cit bych řekla. 

Skupinu Comunite Fresca tvoří tři absolventky brněnské FaVU. Jsou jimi Dana Balážová, Markéta Filipová a Marie Štindlová. Skupina pracuje s technikou fresky, kterou realizují jednak v domácnostech a jednak ve veřejném prostoru, například v neziskových organizacích. Pro jejich práci je typický mix tří rukopisů. V roce 2019 se Comunite Fresca dostala mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. 
 

Web: Comunite Fresca