Myslivci a hasiči jsou symbol českého života mimo město, říká fotograf a čestný občan Naloučan Roman Franc

NALOUČANY – Kulturně vzdělávací akce Roman Franc – náš fotograf proběhla v KD Naloučany 21. ledna. Prezentace fotografií zařazených do sbírky knihovny amerického kongresu, jejíž součástí jsou i fotografie členů SDH Naloučany, místních myslivců a farníků, byla spojena s vyprávěním Romana France a jeho autogramiádou. Následoval společenský večer s kapelou Ocmaňanka. Událost spolu s obcí uspořádali místní hasiči a myslivci. 

archSPACE.cz přijal fotografovo pozvání a slavnosti se také zúčastnil. Když si pozorně prohlédnete dokumentární video pořízené na akci, najdete tam hned dva naše redaktory. Kulturní zážitek z vysočinské obce se 162 obyvateli nás přiměl položit Romanovi pár doplňujících otázek a spolu s epickým videem vám přinášíme jeho odpovědi. 

Na začátku videa fotograf v angličtině prohlašuje, že je dobré spojovat komunitu, že o tom to celé je. Je?

To je můj kamarád anglický fotograf Jon Tonks. Žije u Bristolu, hodně jsme toho spolu zažili, pomáhal jsem mu fotit knížku, cestovali jsme po Vanuatu. Jednou byl v Brně, to jsme jeli běžkovat do Rakouska a teď přijel do Naloučan. Popisoval jsem mu akci, která se chystá a on řekl, že je to dobrá záminka, aby přijel. 

Je to tak. Jsem rád, když to tak někdo pochopí a nazve. I Jirka Pátek, vedoucí fotografické sbírky Moravské galerie, který mi dělal výstavu v Ostravě, nazval mé skupinové fotky Pospolitosti. Souvisí to s tím, co říkal Jon. Pro mě ty skupinové fotky představují práci s komunitou a samotná fotka je taková třešnička na dortu. Znamená spoustu vztahů, času stráveného s těmi lidmi a budování komunity a díky tomu jsem schopen ty fotky vůbec udělat. Bez toho bych se mohl snažit, jak bych chtěl a nepovedlo by se mi to. 

To je pro mě důležité. Ty fotky nesymbolizují, že se mi něco povedlo, nebo že se to někomu líbí, ale symbolizují ty vztahy a společné vzpomínky. Kdyby fotky shořely, nebo o ně nebude zájem, ty vztahy, pokud se o ně člověk bude starat, vydrží.

Na akci jste obdržel čestné občanství Naloučan a jste teď taky čestný hasič?

To bylo to překvapení, o kterém jsem nevěděl. Obec byla založena ve 13. století a od té doby jsem podle všech dostupných záznamů první, kdo obdržel čestné občanství. Je to nečekané a taky velký závazek, zároveň nevím, co z toho plyne. Myslel jsem, že dostanu chalupu, nebo pole :) Ale nechci se rouhat, to je legrace. 

Uvědomuji si, že je to závazek, vzešlo to z obce, od hasičů, myslivců, obecního zastupitelstva, kteří to celé sami zbuntovali. Dali mi důvěru, rozhodli se mi to udělit. Sice to symbolizuje nějaký odznak, nebo diplom, ale pro mě je to formalizování závazku, aby člověk udržoval  vztahy, které navázal vlastně nevědomky a aby se o to, co načal, dobře staral. 

Ale když bude hořet, musíte přijet hasit?

To je další věc. Být čestný člen sboru dobrovolných hasičů ČR to je… no, taky nevím, jak se k tomu postavit a co z toho plyne za závazky. Asi jak s tou obcí. Je to závazek. Ale doufám taky, že si zastříkám stříkačkou, to jsem vždycky chtěl.

Myslivci z vás neudělali čestného člena?

Že by mi dali čestný zbrojní průkaz a mohl bych jít na čekanou? To ne. Jsem spokojený s tím, co je a tohle mi nechybí. Občas se účastním honů, je to zajímavé, ale zároveň nemám moc rád střílení, tak s tím šetřím. Zajímá mě to, co se tam děje a po těch honech, na schůzích - to mě baví a užívám si to, ale zároveň, když myslivci střelí škodnou, třeba lišku, tak mi jí je líto. Říkám si, že ta liška je přece nádherná, není to škodná, spíš člověk je škodná.  Jsem ale kluk z paneláku, tak mám na to jinou perspektivu. Nechávám si to pro sebe a beru to, jak to je. 

Pro mě je to symbol českého života mimo město, který k nám patří, myslivci, hasiči a podobné komunity. 

Kulturně vzdělávací akce ve vašem jméně se nesla v upřímném, velice příjemném a přátelském duchu. Mísila se na ní opravdová veřejnost, uniformy a brněnská honorace, nechyběly humorné momenty. Jak to na vás zapůsobilo?

Často usilujeme, i já, o dosažení nějakých tzv. vysněných  hodnot, aby měl člověk výstavu tam v galerii a tam v muzeu, aby si ho všimli…Taky jsem měl takové období, ale uvědomil jsem si, je to fajn, nechci to vůbec zlehčovat, ale neměli bychom zároveň zapomínat na touhu vytvářet svým dílem vztahy mezi lidmi a snažit se být dobrým člověkem. Aby dosahování těch našich cílů nebyl jediný cíl. Je důležité, jak toho člověk dosahuje, co k tomu používá, jak komunikuje s lidmi, co tím vytváří. To jsou ty hodnoty, které pak zůstanou. Když ho pak v galeriích nebudou chtít, toto snad zůstane. 

Tohle se budu snažit říkat studentům, že jsme často ohromeni úspěchy ze světa formálního a oficiálního, ale nemáme zapomínat, že i to, co na první pohled není tak zajímavé, nebo tomu nevěnujeme pozornost, je důležité, protože tím můžeme způsobovat věci trvalejšího rázu. Navíc by měl mít každý svoji vlastní cestu…

Souvisí to se společenskou rolí a platností umění, o současném umění se říká, že je pro obecenstvo nesrozumitelné a řadě umělců to tak i vyhovuje, přitom se dá tvořit relevantně a oslovit běžného diváka. 

Spousta umění je odtržena od normálního světa, je určena lidem z galerií, zainteresované komunitě, a tím se prohlubuje propast mezi uměleckou scénou a zbytkem normálního světa, ve kterém žijeme. Lidi nerozumí, neví, co se děje, když umělec něco udělá, ťukají si na čelo. Neměli bychom na to zapomínat. Je každého věc, jaké hodnoty vyznává, co je důležité, nechci kulturní svět nějak odsuzovat, ale mě třeba potěšilo, když myslivci v Naloučanech vykládali, co cítí, když se dívají na moje fotky. Že to v nich něco vzbuzuje a snažili se to popsat. Přišlo mi to neuvěřitelné. Zázrak.

Jsou to přitom většinou lidé, kteří by sami od sebe do galerie pravděpodobně nikdy nešli, protože si myslí, že tomu nerozumí. Bavili jsme se o tom. Neví, jak by se tam měli chovat. To dokazuje, jak jsou ty světy odloučené. Proč by nemohl naloučanský myslivec jít na výstavu do Moravské galerie. Naopak, mělo by ho to přitáhnout, aby něco poznal a měl zážitek. Moc to tak ale nefunguje a je pro mě výzva pracovat s tímhle obyčejným světem, který není zavedený v institucionálních strukturách. Bylo by dobré, kdyby ta bariéra nebyla, vedlo by to k naplnění poslání umění, k propojování, otevírání. Mám pocit, že umění někdy působí jen tam, kde pro ně už půda je. Je výzva způsobit tím, co člověk dělá, pozdvižení tam, kde se to neočekává.  

Nedávno jsem vedl rozhovor se sochařem Ondřejem Svobodou, který popisoval, jak jej potěšilo, když jel kolem traktorista a zastavil se u jeho sochy. 

Lidi by měli vnímat umění, i když v tom nejsou vzdělaní, nebo vycvičení. Neznamená to se lidem podbízet, ale když se zamyslíte, je možné oslovit sochou traktoristu, který z ní může mít radost a může v něm něco vzbudit, až pojede kolem. To je krásné. 

Na videu si Naloučané prohlíží vaše fotografie a povídají si o nich. Musí to být pocit velkého zadostiučinění, když se vašim pracem věnují normální lidé?

Byl to obrovský zážitek, když jsem viděl, že do Naloučan přijeli lidi, kteří na takové akci nikdy nebyli. Nebyli nikdy ani na vernisáži a najednou je ty fotky bavily, sami od sebe chodili a dívali se na ně. Každý si našel to svoje, komentovali, co a kdo tam je, v jaké je to kompozici, jestli v tom vidí humor, nadsázku, nebo symboliku. To všechno jsem tam zaslechl a přišlo mi to, jako by mě někdo hladil. O to víc, že jsem si to nezorganizoval sám, ale udělali to pro mě hasiči a obec. No a nakonec to mělo i tu kulturní část - tančilo se, jedlo a pilo a bylo to divoké. Jsem vděčný, že jsem to mohl zažít a mám z toho velkou radost. 

Roman Franc

Podívejte se na video podcast s Romanem Francem zde.