Nejkrásnější mumie v Česku a Hitlerova dálnice, Monika Marhounová zve do zrekonstruovaného muzea v Moravské Třebové

MORAVSKÁ TŘEBOVÁ — Když se Monika Marhounová před šesti lety vrátila do rodného města, aby nastoupila jako nová vedoucí městského muzea, bylo jí líto, že se o něm mezi lidmi moc nevědělo. Poslední expozice byla zastaralá a ani budova nebyla v nejlepším stavu. Trefila se však do období, kdy bylo možné získat evropské dotace a letos slavnostně otevřela nejen novou expozici, ale podařilo se jí taky provést muzeum řádnou rekonstrukcí. Městské muzeum Moravská Třebová se tak představuje v nebývalé formě a lesku. Ještě než se tam vydáte, přečtěte si rozhovor, který nám poskytla.   

O Moravské Třebové si ze školy pamatuji, že je v první renesanční památka u nás – zámecká brána?

Ano, Moravská Třebová je tak trochu pozapomenutý klenot. Vloni obdržela cenu Historické město roku a byla to dost satisfakce. Město samotné má co nabídnout hlavně v architektuře a historických památkách, ale není moc známé. Naše muzejní budova byla postavena na začátku 20. století přímo k muzejním účelům, což byla rarita. Jsme rádi, že to můžeme předávat dál a snad i přitáhnout do města lidi. Je to pěkné provinční městečko a jeho památky stojí za to vidět.  

Co v Moravské Třebové máte dál?

Prvními renesanční prvky u nás pořídil na zámek rod Boskoviců. Finální podoba zámku je pozdně renesanční, manýristická od Žerotínů. Od bitvy na Bílé hoře přestal zámek sloužit jako šlechtické sídlo, a připadl Lichtenštejnům, kteří v něm zřídili správně úřednické místo. Proto se nám nezachoval mobiliář. Po příchodu komunistů sloužil jako objekt Lesní správy a byly tam byty. Památka tím dost utrpěla a až po revoluci, když připadla městu, se začalo řešit, co s ní bude. Na konci 80. let vznikla Galerie česko kubánského přátelství. Důvod byl zhoršující se stav zámku, který potřeboval opravit věž, takže se do ní umístila galerie jako důvod k rekonstrukci. Věci z galerie máme v depozitáři a něco se nám dostalo i do expozice.

Zámek má bohatou historii. Jednu dobu jsme měli zapůjčenou prezentaci holandského malířství z Národní galerie. Ta nastínila jednu z možných koncepcí jeho budoucího využití. V 90. letech si ale sbírku vyžádal Milan Knížák zpátky a město začalo opět řešit co dál. Z části sbírek, které prezentovaly historický vývoj města, se udělala trasa o historii Moravské Třebové a ještě byla zápůjčka od soukromého sběratele, milovníka doby Žerotínů, který měl spoustu předmětů a historických replik. Expozice se tedy věnuje Žerotínům a historii města. Jinak je to komplex, kde je základní umělecká škola, knihovna a taky tam mají kanceláře Kulturní služby. 

Muzeum administrativně nefuguje samostatně. Když se v 90. letech rekonstruovalo, vedení města rozhodlo, že sloučí veškeré kulturní aktivity a instituce do Kulturních služeb města Moravská Třebová, kam spadá jak zámek, tak muzeum. Kulturní služby sídlily v muzeu. Dvorana se uzpůsobila, aby v ní mohly probíhat divadelní a hudební představení a muzeu se věnovala třetina prostoru budovy. I to byl důvod, že muzeum nemělo možnost rozvoje. Taky tam sídlilo Sdružení česko německého přátelství, aby se po revoluci navázaly vztahy s původními obyvateli, protože Moravská Třebová byla z 90 % německá. 

Muzeum je pro spoustu Třebováků proto spíš kulturní stánek, 30 let byli zvyklí, že se tam odehrávala veškerá kultura. Moravská Třebová teď připravuje obrovský projekt na kulturní centrum Mizu (psali jsme zde), která je přímo za muzeem v bývalé továrně. Moc se na to těšíme, i když probíhá debata, jestli město projekt takového rozměru uživí. Pokud ano, bude to skvělé. Nebude tam jen sál pro kulturní produkci, počítá se i s novou knihovnou a kinosálem, který je momentálně v muzeu. Třeba starší generace s tím ale nesouzní. Zrcadlí to problém celého regionu. 

Jsme na chvostu Pardubického kraje, co se týká zaměstnanosti, kupní síly, platů, není to ideální a takto velký projekt je pro město finanční zátěž. Jde hlavně o následný provoz Mizy jako kulturního centra, jejíž udržitelnost bude velmi důležitá pro městský rozpočet. Kulturní centrum je celkem nové v Lanškrouně, ve Svitavách další, takže negativní hlasy tvrdí, že se velké kulturní centrum v Moravské Třebové neuživí. Nemyslím si ale, že by to bylo opodstatněné. Kulturní sál chybí leta, od války tam není. 

Pozitivní zpráva pro nás je, že na začátku rekonstrukce muzea se rozhodlo, že v něm už Kulturní služby dál nebudou a muzeum zůstane muzeem. Tím se nám uvolnily ruce. Měli jsme projekt na tři sály a díky tomu jsme jej mohli rozšířit o další dva. Teď můžeme muzejní činnost rozvíjet. Předtím to společně s dalšími třemi institucemi nebylo možné. Mohli jsme díky tomu zřídit i edukační místnost, takže budeme naplňovat misi muzea – nejen prezentovat sbírky, ale vést archiv, badatelnu, knihovnu, lapidárium a všechny vedlejší muzejní funkce. Zároveň slavíme 120 let od postavení muzejní budovy (muzejní spolek tu už existoval daleko dříve), takže se to pěkně potkalo.      

Pro koho je muzeum?

Je pro všechny. Sbírka je mezi ostatními městskými muzei netypická, protože máme velmi atraktivní mimoevropskou sbírku. Každé městské muzeum má sbírku, která se věnuje městu či nejbližšímu okolí, kdežto my máme sbírku předmětů, které posílal mecenáš muzea z cest po Asii, Japonsku, Austrálii a severní Africe na začátku minulého století. Krom jiného tam máme egyptskou mumii. Muzeum Moravská Třebová je jedna z mála institucí, která má takové sbírky.

V 70. letech vydalo ministerstvo kultury nařízení sestěhovat předměty mimoevropského charakteru z městských sbírek do Náprstkova muzea v Praze. Budova našeho muzea začala v 60. letech značně chátrat, takže ji v 70. letech nechalo město zavřít úplně. Sbírkové předměty se deponovaly do beden a přesunuly do depozitářů na zámek. Díky tomuto provizornímu uložení mimo expozice, tak víceméně náhodou nedošlo k přesunu předmětů do Náprstkova muzea. Můžeme se tak teď pyšnit druhou nejpočetnější sbírkou staroegyptských předmětů v republice.  

20 let se řešilo, co s budovou bude, nebyly peníze na opravu, jednu dobu se dokonce mluvilo o demolici, protože interiér muzea napadla dřevomorka. Až první porevoluční starosta Oldřich Vlk, který byl ekonomicky zdatný, na jeho rekonstrukci sehnal finance. Velkou měrou také přispěla německá strana Spolku česko-německého porozumění, jež se etablovala z rodin po válce odsunutých Němců. Spolek sídlil ještě do nedávna v muzeu také. Tehdejší ředitelka Jana Martínková začala na konci 90. let spolupracovat s mladými egyptology, už tehdy k nim patřil Pavel Onderka, současný uznávaný egyptolog a afrikanista z Náprstkova muzea v Praze. Vzhledem k tomu, že moravskotřebovskou staroegyptskou sbírku odborně zpracoval, obrátili jsme se něj také pro vytvoření koncepce nové expozice. 

Kdo byl ten mecenáš?

Ludwig Vincenz Holzmaister – syn průmyslníků, kteří v Moravské Třebové působili od druhé poloviny 19. století. Narodil se u nás, ale žil tam velmi krátce, odstěhoval se s rodinou v 70. letech (19. století) do Rakouska. Třebová se etablovala jako průmyslové město textilnictví a továren tam bylo hodně. V té době byla krize, takže se lidi orientovali na různá jiná odvětví, proto rodina odešla do Rakouska a strýc do USA, kde se prosadil jako výrobce textilií a rukavic. Holzmaister k němu podnikl několik návštěv a po svém 18. roce u něj zůstal. Usadil se v New Yorku a založil si vlastní rukavičkářskou firmu, se kterou úspěšně obchodoval jak v Americe, tak v Evropě. Udržoval i nadále úzké styky s rodinou své matky, často jezdil do Třebové a angažoval se zde s různými sociálními projekty. Finančně podporoval sirotky, přispěl na městské lázně a jeho opus magnum je naše muzeum. 

To byla doba mecenášství, v sousedních Svitavách vznikla největší veřejná knihovna s německým fondem –  Ottendorferova knihovna, a Holzmaister se tím snad inspiroval. Když podnikl v roce 1902 první velkou cestu a odjel na dva roky do světa, začal Moravské Třebové posílat předměty, které cestou nakupoval. Už tehdy spolupracoval s muzejním spolkem a protože předmětů přibývalo a už neměli místo, rozhodl se, že postaví budovu, kde se to bude prezentovat. Celé to zafinancoval a představil tam své dary. 

Budovu navrhl místní stavitel Franz Habicher, inspiroval se u velkých muzejních domů, třeba vídeňského neorenesančního uměleckoprůmyslového muzea (MAK, pozn. red.). Bylo to německé muzeum, i v nadační listině měl Holzmaister několik podmínek, ze kterých vycházela jeho finanční podpora – trval třeba na němčině jako provozním jazyku. Po válce s odsunem německého obyvatelstva se na „německé" muzeum pohlíželo s negativními emocemi. Postoj nově příchozího obyvatelstva byl vůči muzeu nepřátelský, utrpěl tím také sbírkový fond, který noví obyvatelé, stejně jako vojáci rudé armády těsně po osvobození, značně poničili. 

Před revolucí se v muzeu nakumulovaly různé funkce, což je z dnešního pohledu poměrně žádoucí – mít v muzeu co nejširší nabídku, ale pro vás je naopak vyčištění instituce příležitostí rozšířit muzejní funkci? Nebojíte se, že se bez další kulturní nabídky muzeum odsune na okraj zájmu?

Je fakt, že se Třebováci ptají, kde bude kino, divadlo, plesy. Ovšem každá produkce – muzeum, divadlo, kino – potřebuje své zázemí. Když máte nějak definovanou původní budovu, je velmi těžké tam dělat další kulturní akce vlastních parametrů a požadavků. Když tam bylo divadlo, naráželo se na to, že v muzeu může být jen určitý druh divadelní produkce, protože dvorana prostě není divadelní prostor. V současné době máme v muzeu městské kino. S novou filmovou projekcí a technologiemi se zvedá divácký zážitek, ale také hladina hluku. V době promítání některých filmů celé muzeum doslova vibruje a posunují se nám sbírkové předměty ve vitrínách. Muzejní budova pro kino prostě projektovaná nebyla.  

U nového komplexu jako je Miza, projektovaného adresně na takové funkce, to není problém. Když se to snažíte napasovat do historické architektury, je to problém pro všechny strany. Zároveň nám muzejníkům vadí, že mají Třebováci muzeum spojené jen s divadlem nebo kinem. Netuší pak, co vlastně v muzeu mají. Teď se u nové expozice setkáváme s překvapenými reakcemi. Při slavnostním otevření expozice nám pan starosta nechtěl věřit, že valná většina sbírkových předmětů nové expozice byla už předtím vystavená. Už jen možnost nainstalovat předměty, jak si zaslouží, působí mnohem lépe. 

Zároveň toho můžete vystavit víc?

Ano, a to je důležité pro novou expozici. Dříve to byly jen předměty z Holzmaisterovy sbírky, teď tam máme v prvním a posledním sále ještě historii města. V pátém sále máme historii 20. století a milníky Moravské Třebové, a to je nesmírně důležité pro regionální historii a školy, které chceme pořád zvát. Je tam spousta témat, která třeba ani Třebováci neznají. Máme tam témata odsunu, jenž je pořád ještě citlivý, dál téma ruského gymnázia, které vzniklo ve 20. letech na místě zajateckého tábora. Bylo tam ruské městečko, které fungovalo jako azylové místo pro uprchlíky z Ruska po roce 1917, pro ruskou inteligenci, pro niž gymnázium vzniklo. Prošel jím třeba divadelník Sergej Machonin nebo básnířka Marina Cvetajeva. Dnes je tam vojenské gymnázium Moravské Třebové, jediné svého druhu v Česku. To jsou věci, které nejsou tak známé, ale přesto stojí za zmínku.       

Jak proběhla rekonstrukce?

Cíl byl dostat muzeum do reprezentativní podoby. V 90. letech se do něj při rekonstrukci otiskla stopa doby. Kvůli dřevomorce šly pryč všechny dřevěné materiály – místo parket do sálů přišla dlažba, z dvorany odstranili terazzo a namísto něj zvolili keramickou dlažbu s geometrickými vzory. Nevypadalo to dobře a teď po 30. letech už vůbec ne. Dřevěné parkety všude a terazzo byly docela nákladné, ale stojí to za to. Nad dvoranou je světlík, který je teď opět průhledný, takže má dvorana úplně jinou atmosféru. 

Jak architekt pojal expozici?

Rekonstrukci budovy provedlo architektonické studio DBDA z Prahy. Expozici navrhlo brněnské studio Hrdina Pavlík, jejichž tvorbu jsem znala z jiných realizací a líbila se mi jejich práce s prostorem a barvami, která je pro ně dost typická. Každý sál teď charakterizuje jiná barva, důraz kladli na prezentaci předmětů a její čistotu. Hodně používají celoprosklené vitríny, aby byly předměty viditelné ze všech stran, což oceňuji. Architekti zde použili také efektivní hru světla a stínu pro atraktivnější představení sbírkových předmětů. Nasvětlení dělá skvělý efekt. 

466946684680467946714672467346744675467646774678467046814682

Co je váš hlavní tahák? Mumie?

Jednoznačně. Říká se, že je v Česku nejkrásnější a potvrzuje to i Pavel Onderka z Náprstkova muzea Praha. Její stáří se datuje do 22. dynastie, tedy 700-900 let př. n. l., a jméno bylo definováno jako Hereret (květina). Prošla podrobnou počítačovou tomografií, antropologickým výzkumem a dnes víme, že to byla mladá žena mezi 20-30 lety, jež patřila k vyšší šlechtě. Je uložena v krásně dekorované kartonáži. To je ta poslední schránka, ve které už je uložený člověk. Mumifikované tělo v obvazech se vložilo do papyrové, nebo sádrové schránky, která je zdobená a pak teprve se vkládalo do rakví. My máme navíc celý ten komplex kartonáže a dvou rakví. 

V naší staroegyptské sbírce můžete vidět také sbírku skarabů, vešebtů a amuletů. Vešebty jsou malé sošky v podobě mumií, bývaly součástí pohřební výbavy a měly zastoupit zemřelého v jeho pracovních povinnostech na onom světě. V expozici uvidíte také nakkádskou keramiku, spadající do předdynastického období starověkého Egypta, tedy do období let 4000-3000 př. n. l. To už jsou předměty pro egyptology fajnšmekry. V expozici je také originál barmského parabaiku, což je malované poměrně dlouhé rozkládací leporelo z konce 19. století, které zobrazuje život na královském dvoře. Stejný parabaik zakoupilo nedávno také MET NYC. Tady vidíte, že se můžeme chlubit opravdu významnými sbírkovými předměty. 

Co je tahák místní expozice?

Bronzová socha, jejíž autorem je Franz von Stuck, kterého měl velmi rád Hitler. Je to postava sportovce s balonem, kterou znalci umění znají. Do sbírky se nám dostala z konfiskátů, tedy po odsunu Němců. Uvidíte zde také zdigitalizované kopie vizualizací Hitlerovy dálnice. Do Moravské Třebové se ve 40. letech totiž z Berlína „uklidila" hlavní konstrukční kancelář celého projektu. Sídlila v několika domech na náměstí a v klášteře po františkánech pak zřídili hotelové ubikace pro konstrukční inženýry a jejich rodiny. 

Až bude Miza, bude v Moravské Třebové mocný kulturní komplex

Ano, budeme sousedi. Muzeum je zasazeno do parku, který je koncipovaný z doby jeho vzniku a za ním je Miza. Budeme se snažit propojit. Původně se v Mize myslelo i na náš depozitář, ale z finančních důvodů se od toho upustilo. 

Kdy se nová expozice otevřela?

V červnu. Snažíme se to dostat do médií, abychom přitáhli návštěvníky. Zavřeno jsme měli skoro tři roky. Pro místní a návštěvníky, kteří muzeum znali z dřívějška, je to velké překvapení. Je to z nuly na sto. Říkají nám, že se vrátí, když jim přijede návštěva, aby jí to ukázali. To nám dělá radost. Vracení se je pro nás velmi pozitivní.

Máte prostor pro oživení expozice, pro krátkodobější výstavy?

Máme otevřený depozitář – vitrínu, kde prezentujeme věci, které se nám už úplně nevešly do koncepce, ale stojí za to. Muzeum má ještě dva výstavní sály určené ke galerijním výstavám. V současnosti tam běží výstava s tématem našeho výročí, tedy 120 let od stavby muzejní budovy, která potrvá do poloviny listopadu. V druhém sále se v září představí výstava obrazů regionální výtvarnice Zuzany Mičkové. 

V muzeu jsme vytvořili také prostor pro muzejní edukaci. Na koncepci jsme spolupracovali opět s edukačním oddělením Náprstkova muzea a ani jsme nečekali, že vzbudí takový zájem. Máme velmi šikovnou muzejní edukátorku, mladou sochařku Zuzanu Bartošovou z Brna, která vede edukaci tvůrčím způsobem. Nazvala to Eduzeum. Kromě nové expozice a Eduzea vznikla nová krásná pokladna s muzejním obchodem a v šatně najdete zároveň takovou relax zónu, kam si můžete sednout, vzít si knížku a děti si mohou odpočinout na válecím podiu. Mysleli jsme zde hodně na pohodlí návštěvníků. 

Monika Marhounová se narodila v roce 1974 v Moravské Třebové. Vystudovala Management v kultuře na FF MUNI. S muzejním provozem se seznámila při práci na projektu v Památníku Leoše Janáčka Moravského zemského Muzea v Brně. Za jejího působení získalo Městské muzeum Moravská Třebová v soutěži Gloria musaealis 2024 Zvláštní ocenění za vytvoření nové etnografické expozice Rok na Hřebečsku.