Další zbytečná veřejná soutěž v Brně kvůli osobní předpojatosti, mural Jana Šrámka jako pocta Ivanovi Rullerovi na nábřeží nebude

BRNO — Realistický styl ilustrací vizuálního umělce Jana Šrámka se náramně hodí k zachycení architektury. Potvrzuje to v letos vydané publikaci Ohrožené druhy, Architektonické dědictví 1953-1989, kde rekonstruuje podobu mnohdy už neexistujících význačných budov éry minulého režimu. Jeho výtvarné kvality stvrdilo i vítězství v nedávné veřejné soutěži na nástěnnou malbu na Rullerově nábřeží. Jak se však v Brně často stává, město výsledek soutěže realizovat nebude. Soutěž proběhla se všemi náležitostmi, muralu se ale nedočkáme. Místo něj se má plocha protipovodňové bariéry nechat porůst zelení. 

Ještě než se dostaneme k vašemu vítěznému návrhu muralu na Rullerově nábřeží, vidím tu vaši novou knihu Ohrožené druhy, můžete nám ji představit?

Kniha vznikala posledních pět let, je tam důležitý text od historika architektury Ladislava Jacksona. Hodně stručně a hodně výstižně popisuje celou anabázi, která obklopuje problémy s památkovou ochranou architektury z druhé poloviny 20. století. Koncepci knížky jsme připravovali spolu, je řazená chronologicky ale od nejnovější realizace po tu nejstarší. Zobrazuje stavby od roku 1953 do 1989, které jsou buď zničené, ohrožené nebo přestavěné. Snažili jsme se vybírat ty nejdůležitější stavby. Tady je zrovna židenická smuteční síň, kterou jsem dělal, když běžela kampaň na její záchranu. 

U té to zrovna dopadlo dobře

Takový případů je ale hrozně málo. Smuteční síň dopadla dobře, protože komunita a místní politici se za ni postavili, brali ji jako součást místa, kde žijí a chtěli ji tam.

Dál tu je brněnský Prior, který už nestojí, což je škoda, to byla pro mě zajímavá stavba.

Tady je zase Kulturní dům Repre, který bude neodborně zrekonstruovaný a přijde o velkou část své architektonické kvality.

Tady je Nová scéna, která byla taky jednu dobu ohrožená, když chtěli odstranit ty skleněné televize, jak se jim říká, a nahradit je něčím. To už naštěstí nehrozí. 

Jak jste se dostal k tematice ohrožené architektury?

Vždy mě zajímalo město. Dostal jsem se k tomu, už když jsem dělal kresby pro československý pavilon na benátském bienále 2014, kdy Martin Hejl a kolektiv dělali ten pavilon. Pak jsem s Janou Kořínkovou dělal knížku o zničených a ohrožených sochách Zvláštní okolnosti. Vyšla 2017 a získal jsem za ni Czech Grand Design. Tímto projektem to začalo. Když jsme se o tom bavili, zjistil jsem, že se začala rapidně zhoršovat situace architektury a teď je to vyloženě katastrofální.

Všechno to tisknu na Risu (Risografie je digitální vysokorychlostní tisk, pozn. red.). Tato knížka je taky z Risu, pak jsem to nascanoval a vytiskl offsetem. Nejdřív to udělám digitálně, pak to rozdělím do vrstev a tisknu to tady na stroji, který má specifický rastr, co tomu oproti digitálnímu počítačovému tisku dodá hloubku a strukturu. Mám to v počítači jako černobílou kresbu, pak to obarvím a následně přichází Riso. Tisknou se přes sebe tři vrstvy, takže se vyskytnou chyby, které tomu dodávají charakter. 

Proč je umění a architektura z té doby v tak špatné pozici? Je to prizma dané doby nebo pragmatismus, kdy chceme stavět na těch prominentních pozemcích?

V textu Ladislava Jacksona je právě, že jde o strukturální i systematické důvody. Ty strukturální jsou, že se na to nahlíží prizmatem té doby a pro velkou část lidí platí, že za komunismu nemohlo vzniknout nic kvalitního. Láďa tam mluví o Havlovi, který se v 90. letech vyjadřoval o celé předchozí výstavbě hodně nelichotivě, paneláky označoval za králíkárny, a to se vrylo do paměti lidí. A díky tomu, že nebyly žádné mechanismy na hodnocení nebo ochranu té architektury, byla zranitelná. To je další důvod.

Třeba ten hlavák, to je úplně absurdní, ten projekt Šťastný hlavák. Nejenom že by zničili funkční budovu, ale ještě se tváří, že by vyřešili sociální problémy tím, že je odsunou. A ještě to nazvou šťastný hlavák. 

Další problém té architektury je, že byla dělaná v určité době. Tohle je gigantická telefonní ústředna, ta technika se dnes vejde do jedné místnosti. Některé ty budovy je složité provozovat ekonomicky, ekologicky. Ale taky to byla zajímavá budova, která dotvářela charakter místa, teď tam budou nějaké luxusní byty od Jiřičné.    

Dům kultury ROH v Plzni byla naprosto předimenzovaná budova, která tam ani neseděla a nedávala ekonomicky moc smysl, takže ani moc dlouho nevydržela. Jackson v textu píše, že od doby, kdy zbourali obchodní centrum Ještěd, se to stalo systematické. Developeři se naučili systém jak obejít památkovou ochranu, odbornou veřejnost a začali to solit jeden za druhým. 

Máme srovnání se světem nebo okolím?

Je to všude, architektura z té doby je v obtížné pozici. V Londýně má Královské národní divadlo sice památkovou ochranu, ale taky se strhávají obytné domy z té doby. Můj oblíbený případ je Československá ambasáda v Berlíně od manželů Machoninových. Česká vláda ji chtěla strhnout, ale Němci jí to nedovolili. Řekli, že ok, je to vaše budova, ale my vám k ní nedovolíme průjezd techniky. Chceme, aby to tu zůstalo, protože je pro nás v Berlíně důležité mít všechny historické vrstvy architektury. Když třeba slyším lidi jako Hřib, ti by nejradši tuto část úplně vymazali.

Jak to kreslíte? Jaká je vaše pracovní metoda?

Často je problém sehnat fotku v odpovídající kvalitě. Nakonec pracuji s desítkami fotek, z nichž čerpám detaily. Bývá velký problém dohledat, jak to vypadalo původně. Je šílené, že tu něco bylo 40 let a přitom se o původním stavu nezachovalo skoro nic. Prior tu byl taková velká věc a nakonec jsem o něm dohledal záznamů, co bych spočítal na prstech jedné ruky. 

Označil bych váš styl za realistický?

Mám to trochu stylizované, ale je to hodně věrné. Na kresbách se snažím zachycovat budovy v původním stavu nebo tak, jak měly vypadat podle představ architektů. Proto tu mám obchodní dům Máj s 02, která tam byla jen dočasně, protože to nakonec komunisti nepovolili. Byl to po Kotvě druhý obchodní dům v Praze. Přejmenovali ho ale na Máj. 

Zúčastnil jste se soutěže na umělecké zpracování protipovodňové bariéry na Svratce na Rullerově nábřeží a vyhrál jste. Co jste navrhl?

Náplavka byla poslední věc, na které se Ruller za svého života podílel, tak mě napadlo, že možná dost lidí nebude znát, co dělal. Vybral jsem jeho čtyři nejvýznamnější brněnské realizace, a abych diváky moc nezahltil nebo neděsil, tak jsem to odvyprávěl na detailech. Zařadil jsem tam i interiéry, je tam Ingstav s fragmentem dřevěné stěny. Už když se dělal Ingstav, tak v něm reflektovali Svratku. Jsou tam Lekníny od Preclíka, snažil jsem se kombinovat detaily architektury s detaily budov. 

Budovy šly chronologicky po proudu řeky od nejstarší, takže Ingstav, Rondo a krasohala, Karat a židenická smuteční síň. Říkal jsem si, že by mohlo někomu vadit, že dám na náplavku smuteční síň, ale to nakonec nikdo neřešil. Mělo to fungovat, když třeba jede člověk kolem na kole, jako takový animovaný film.

Soutěž proběhla, vyhrál jsem ji, ale někdo to nechtěl z důvodu, že to není dostatečně odpočinkové téma. Že by si měli lidi u Svratky odpočinout od města, takže by se tam neměla tematizovat architektura a podobné věci. Vyplatily se soutěžní odměny, ale nebude se to realizovat. Bude tam zeleň. Ta zeď je dlouhá několik kilometrů, mural byl na jejím fragmentu, takže je to úplně absurdní. Přitom tam vzniká jeden z nejdelších muralů na světě, který dělala Michaela Mráčková od nás ze školy z ateliéru malby. Alespoň částečně pozitivní zakončení je, že by se to mělo použít na výstavě, co bude příští rok k Rullerovým nedožitým stým narozeninám a bude to i v knížce, která se připravuje.  

Jaká je situace s technologiemi v ilustraci? Není zrovna tento váš realistický projev zranitelný?

Právě naopak, když chcete udělat konkrétní věci, tak to z AI vůbec nedostanete. Navíc právě kvůli tomu používám ty grafické techniky, takže je každý kus jiný a nenapodobitelný. V malbě a ilustraci chcete autorský rukopis. Jinak je ale v ilustraci celkově propad zakázek o 30-40%. 

Ve videu je to gamechanger. AI otevírá obrovské pole kreativní působnosti, protože teď v omezeném počtu lidí dokážete vytvořit něco, na co byste předtím vůbec nedosáhl. My AI používáme, máme rozdělaný animovaný sci-fi film. Ze spolupráce s AI vypadne spousta fascinujících věcí, na které byste normálně nepřišel. V kreslení architektury je mi to ale k ničemu. Dost často ani neexistují fotografické předlohy, já to rekonstruuji třeba z padesáti dílčích fotek. Jak ty budovy mizí z kolektivní paměti, snažím se je ilustracemi navracet.   

Vizuální umělec, ilustrátor a pedagog Jan Šrámek se narodil roku 1983 v Praze. Absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, kde v současné době vede společně s Martinem Mazancem Ateliér video. Tvoří autorskou dvojici s umělkyní Veronikou Vlkovou. Autor ilustrací a spoluautor publikací Ohrožené Druhy (2025), Pokrok nezastavíš, čéče! (2023), Jak si užít film (2022), Apolenka z modrotisku (2020), To je metro, čéče! (2019), Pražské vize (2017), Zvláštní okolnosti (2016), Pionýři a Roboti (2016), Letenský Glosář (2016), Postavit domy nestačí (2015), Ztracená Perspektiva (2013). Jeho práce byla prezentována v galeriích a na festivalech v Londýně, New Yorku, Amsterdamu, Soulu, Pekingu a jinde. V roce 2014 se podílel na realizaci československého pavilonu na bienále architektury v Benátkách. V roce 2017 a 2020 získal ocenění Czech Grand Design v kategorii ilustrátor roku. Ilustrace ke knize To je metro, čéče! byly vybrány na prestižní výstavu Mezinárodního veletrhu dětské knihy v Bologni 2020.