Můj pracovní princip je druh masochismu, říká Kateřina Šedá

„Máme spousty peněz na to, abychom vybudovali veřejný prostor, ale nikdo se nezabývá tím, co se na něm koná. A když už se na něm něco koná, máme pocit, že je to nejlepší, co je, ale mně to přijde strašně pasivní. Sedíme a čumíme, dáme si u toho pivo, a to je celé. Jsem z toho dlouhodobě frustrovaná, dvacet let to říkám a nedaří se mi ve veřejných soutěžích prosadit, aby vedle architektonických soutěží byly stejné peníze i na život, který se v těch stavbách bude dít."

„Prezentace produktů na Instagramu mi hrozně vadí. Sama se na to nerada dívám, je mi to nepříjemné, nechtěla bych být ten ksicht, který prezentuje značky. Těžko se potom prezentují myšlenky, když jste značka žehličky, nebo ksicht vysavače. V mé práci je složité pak lidem říkat, ne, já s těmi firmami nemám nic společného, mám svoje myšlenky."

„Móda posledních let je, že autory hodně přitahují sociální témata jako bezdomovectví, romské menšiny a tak. Bohatým se věnuje hrozně málo lidí. Umělci je kritizují, protože se k nim nedá dostat. Je skoro nemožné s nimi zkusit něco udělat a když se to podaří, je to úspěch. Je to neprobádaná skupina, pracovala jsem s nimi na dvou místech a přijde mi zajímavá. Když se vám podaří je ovlivnit, tak oni můžou ovlivnit daleko víc věcí. Hodně se jim v umění vyhýbáme." 

„Můj pracovní princip je druh masochismu. Nejsem úplně typický extrovert, který by si užíval kontakt s lidmi. Dost s tím bojuju, některé věci mi vadí od dětství a pokaždé překračuju některé své cesty. V každém tom projektu bojuju i sama se sebou, jestli to chci dělat. Není to tak, že bych si každé ráno říkala, to je super, můžu zase vyrazit za lidma."

Podcast můžete sledovat na Youtube a poslouchat na Spotify, Anchor.fm nebo Apple Podcasts. 

Kateřina Šedá (* 12. prosince 1977, Brno) je česká výtvarnice, jejíž práce má blízko k sociální architektuře. Žije v Brně - Líšni. Roku 2005 absolvovala AVU Praha v ateliéru Vladimíra Kokolii a stejného roku obdržela Cenu Jindřicha Chalupeckého za projekt Je to jedno. V roce 2017 byla oceněna titulem Architektka roku. Zaměřuje se na sociálně laděné happeningy a experimenty mající za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování.